Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 517/01Usnesení ÚS ze dne 16.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/svoboda... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.517.01
Datum podání24.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 517/01 ze dne 16. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 517/01

Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti Ing. Z.B., zastoupeného JUDr. I.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2001, sp. zn. 8 To 56/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000, sp. zn. 4 T 18/99, takto:

Návrh se odmítá .

Odůvodnění:

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 23. srpna 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. května 2001,sp. zn. 8 To 56/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2000, sp. zn. 4 T 18/99. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčen v základním právu na soudní ochranu, vyplývajícím z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 18/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:

Rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným návodem k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., za což byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. a § 29 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let a dále mu byl uložen trest propadnutí v rozhodnutí přesně označené nemovitosti. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. května 2001, sp. zn. 8 To 56/01, uvedený rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu zrušil a stěžovateli nově uložil trest odnětí svobody v trvání 15 let (a to podle § 219 odst. 2 tr. zák.). Odvolací soud dále dle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovateli povinnost poškozené nahradit škodu ve výši 32.417,70 Kč.

Ústavní stížnost oběma rozsudkům obecných soudů, jakož i řízení, jež jejich přijetí předcházelo, vytýká zejména neobjasnění skutkového stavu, zvláště otázky motivace stěžovatele, neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů, akceptaci usvědčujících výpovědí spoluobžalovaných z přípravného řízení, rozhodování obecných soudů za stavu, kdy, dle názoru stěžovatele, existovaly důvodné pochybnosti o podjatosti soudců, dále porušení pravidel, týkajících se protokolace, omezení práva na obhajobu s ohledem na zdravotní postižení stěžovatele, porušení kautel, týkajících se prodlužování vazby, protiprávní rozhodnutí o vyloučení věcí dalších obviněných a jejich nespojení k návrhu stěžovatele, porušení pravidel upravujících průběh veřejného zasedání u odvolacího soudu a konečně nesprávné rozhodnutí o náhradě škody, u níž se mělo jednat ve vztahu k dalším spoluobviněným, jejichž věci byly vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí, o povinnost solidární.

Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (III. ÚS 23/93, IV. ÚS 23/93 a další). Úkolem Ústavního soudu není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a, nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními (viz např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 1666/95 a další), nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavní soud může posuzovat pouze to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody zakotvené v Ústavě, Listině nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.

Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Vrchní soud v Praze při posuzování předmětné věci respektoval kautely, plynoucí z trestního řádu, respektoval příslušná procesní ustanovení, upravující zásadu vyhledávací, zásadu volného hodnocení důkazů, jakož i kautely transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku, svoje rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, přičemž přiléhavě reagoval na argumentaci obsaženou v odvolání stěžovatele do rozhodnutí nalézacího soudu, a v tom rámci i reflektoval některé jeho nedostatky a vyvodil z nich odpovídající závěry. Napadeným rozhodnutím tudíž neporušil ani zákaz libovůle (čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 Listiny) ani základní práva na řádný proces (čl. 36 a násl. Listiny). Konečně Ústavní soud ze strany soudu odvolacího neshledal porušení pravidel upravujících průběh veřejného zasedání, jež by jakkoli mohlo omezit základní práva stěžovatele na řádný proces.

Stěžovatelovy námitky proti prodloužení jeho vazby, dále námitky proti vyloučení věcí spoluobviněných k samostatnému projednání a rozhodnutí, jakož i námitky, týkající se důvodné pochybnosti o podjatostisoudců nalézacího, resp. odvolacího soudu, nesměřují proti v petitu ústavní stížnosti označeným rozhodnutím, pročež se jimi Ústavní soud nezabýval.

Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatele na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru