Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 516/06Usnesení ÚS ze dne 22.03.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.516.06
Datum podání07.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 5 odst.5

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.1 písm.b, § 241a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 516/06 ze dne 22. 3. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., právně zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem AK se sídlem Křižíkova 56, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 č. j. 25 Co 126/2005-317, a dále proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006 č. j. 28 Cdo 3042/2005-336, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 7. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 č. j. 25 Co 126/2005-317, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006 č. j. 28 Cdo 3042/2005-336, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Pro posouzení důvodnosti podaného návrhu si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 151/2003.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 se žalobkyně MUDr. M. M. ve svém konečném žalobním návrhu po žalovaném Ing. M. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhala zaplacení částky 2.429.666,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 22. 12. 1997 do zaplacení; dále se žalobkyně domáhala toho, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni 3/16 domu č. p. 1064 se stavební parcelou č. 87 o výměře 633 m2, zapsaných na LV č. 2235 pro obec Praha 5, katastrální území Smíchov, u Katastrálního úřadu Praha - město. Postupně ve věci rozhodovaly soudy všech tří stupňů.

Obvodní soud pro Prahu 5 vázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2003 č. j. 28 Cdo 258/2002-195, rozsudkem ze dne 12. 1. 2005 č. j. 7 C 151/2003-293 rozhodl o zastavení řízení v části, ve které se žalobkyně proti žalovanému domáhala vydání 1/48 domu č. p. 1064 se stavební parcelou č. 87 o výměře 633 m2 , zapsaných na LV č. 2235 pro obec Praha 5, katastrální území Smíchov, u Katastrálního úřadu Praha - město. Dále byla uvedeným rozsudkem vyloučena k samostatnému projednání část žaloby, ve které se žalobkyně proti žalovanému domáhala zaplacení 2.429.666,60 Kč. Současně soud prvního stupně vyhověl žalobě tak, že uložil žalovanému vydat žalobkyni 9/48 domu č. p. 1064, postaveného na parc. č. 87 a 9/48 pozemku parc. č. 87 o výměře 633 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných na LV č. 2235 pro obec Praha 5, katastrální území Smíchov, u Katastrálního úřadu Praha - město. Dále soud rozhodl o tom, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 46 475,- Kč a žalovaný je dále povinen zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 č. j. 25 Co 126/2005-317 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o soudním poplatku. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Dále bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto, že žalobkyni se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2006 č. j. 28 Cdo 3042/2005-336 odmítnuto a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byl v rozporu s právem na spravedlivý proces a s principem rovnosti účastníků řízení vyloučen ze svého práva podat dovolání v zákonném rozsahu vymezeném v ust. § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen s odkazem na předchozí rozsudek Nejvyššího soudu ČR vydaný v téže věci, který však byl vydán na základě dovolání žalobkyně, jejímž rozsahem dovolacích důvodů byl dovolací soud vázán.

Stěžovatel uvádí, že ve svém dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně výslovně uvedl, že dovolání je přípustné ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudkem soudu druhého stupně bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (nikoli předchozím) rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Stěžovatel vedle toho uplatnil dovolací důvod podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tím, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, a právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je řešena dovolacím soudem a odvolacím soudem rozdílně. Stěžovatel dále uvádí, že ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako dovolací důvody výslovně uvedl, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dále že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jakož i skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.

Stěžovatel je přesvědčen, že usnesení Nejvyššího soudu ČR obsahuje nesprávný právní názor co do přípustnosti a rozsahu dovolacích důvodů a je v rozporu s ust. § 237 a ust. § 241a o. s. ř. Dovolací soud prý neposoudil dovolací námitky stěžovatele v celém rozsahu a zopakoval jen závěry odvolacího soudu, aniž by se k nim vyjádřil. Stěžovatel je toho názoru, že pokud dovolací soud v rozporu s ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. posoudil jeho dovolání co do přípustnosti i co do rozsahu dovolacích důvodů v neprospěch odvolatele, porušil jeho právo na spravedlivý soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Rozsudek odvolacího soudu je podle stěžovatele ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. nepřezkoumatelný, neúplný ve skutkových zjištěních, jež jsou pro výsledek ve věci samé rozhodující, neboť postrádá skutkové zjištění o datu doručení výzvy jejímu konkrétnímu adresátovi, ačkoli se nejednalo o nesporné tvrzení. Rozsudek odvolacího soudu je dále podle stěžovatele v extrémním rozporu s hmotným právem, spočívá na nesprávném právním posouzení věci i v otázce neuplatnění nároku žalobkyní dle ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.).

Stěžovatel uvádí, že žalobkyně nevyzvala žalovaného k vydání věcí ve smyslu ust. § 5 odst. 5 zák. č. 87/1991 Sb. v prekluzivní lhůtě počínající vyhlášením původního rozsudku zamítajícího její nárok na vydání věci, resp. právní mocí tohoto rozsudku, tj. od 16. 8. 1996 do 15. 7. 1997, čímž její nárok na vydání věci zanikl. Z důvodu, že žalobkyně v žalobě ani v jejím doplnění (čemuž odpovídají i skutková zjištění rozsudků soudu prvního a druhého stupně) netvrdila, že kromě žaloby nepodala, resp. nedoručila po vyhlášení pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 8. 1996 č. j. 16 C 228/95-24, popř. po právní moci rozsudku, tj. 4. 11. 1996, žalovanému žádnou novou výzvu k vydání věcí, než které byly předmětem původního řízení, jedná se podle stěžovatele o rozsouzenou věc, jejímuž novému projednání brání ust. § 159a odst. 4 a odst. 5 o. s. ř.

Konečně stěžovatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v extrémním rozporu s jednoduchým právem i provedeným dokazováním v otázce, zda je žalobce dědicem ze závěti, která ve prospěch žalovaného obsahuje výčet vydávaných věcí, a která nemohla být pro zastavení dědického řízení pro nepatrný majetek dle ust. § 32 notářského řádu, v platném znění, předložena oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst. 4 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb., případně podle ust. § 3 odst. 4 písm. b) druhá věta za středníkem cit. zákona.

Rozsudek odvolacího soudu je podle stěžovatele v rozporu s čl. 11 Listiny a s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť stěžovateli po účinnosti Úmluvy s účinností nové právní úpravy od 15. 1. 1997 ukládá bezplatně vydat věc jiné osobě, a to věc, která mu byla vydána do vlastnictví, a kterou stěžovateli jako jedinému pravou závětí odkázal původní vlastník, i když dědické řízení po původním vlastníkovi neproběhlo v důsledku odnětí vydávaného majetku.

III.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

K námitkám stěžovatele a jeho tvrzení o porušení základních práv a svobod ve smyslu čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, považuje Ústavní soud za vhodné znovu připomenout, že do doby vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1996, uveřejněného pod č. 2/1997 Sb., existovala co do faktické možnosti uplatnění restitučních nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., oprávněnými osobami nerovnost, neboť stejné nároky oprávněných osob byly uspokojovány odlišně. Jinak řečeno, vzhledem ke lhůtě uvedené v ust. § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění účinném od 1. 4. 1991 do 15. 1. 1997) bylo citované ustanovení faktickou "překážkou" pro zrovnoprávnění osob, kterým byl nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, zveřejněným pod č. 164/1994 Sb., přiznán status oprávněných osob.

Jak se uvádí v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 2/1997 Sb., samotný zákon č. 87/1991 Sb. počítal v ust. § 5 odst. 5 s možností kolize zájmů více oprávněných osob, protože předpokládal, že nároky některých z osob, oprávněných podle tohoto zákona, budou uspokojeny, zatímco nároky jiných osob uspokojeny nebudou. Ústavní soud respektoval vůli zákonodárce vyjádřenou v citovaném zákoně a zdůraznil, že zákon nabídl řešení takto vzniklého střetu zájmů, resp. nároků oprávněných osob takovým způsobem, že výslovně zakotvil oprávnění neuspokojených oprávněných osob uplatnit svoje nároky vůči uspokojeným oprávněným osobám u soudu, byť v jednoroční prekluzívní lhůtě. Pokud tedy zákonodárce zcela záměrně uspokojené oprávněné osoby vystavil riziku, že jejich již uspokojené nároky budou následně redukovány nároky oprávněných osob dosud neuspokojených, zdůraznil dále Ústavní soud, učinil tak s vědomím, že se tak děje v souladu s účelem a smyslem zákona č. 87/1991 Sb., tj. umožnit nejen teoretickou, ale hlavně faktickou možnost všech oprávněných osob uspokojit své restituční nároky zásadně v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší, neboť vycházel ze skutečnosti, že majetek může být navrácen jen jeho oprávněným vlastníkům.

To, že zákonodárce uspokojené oprávněné osoby tomuto riziku záměrně vystavil, je podle názoru Ústavního soudu zcela namístě, neboť se tak děje zcela v souladu s účelem zákona, sledujícího zmírnění následků majetkových a jiných křivd z období let 1948-1989, a tendencí dát průchod ústavnímu principu rovnosti a umožnit všem oprávněným osobám uspokojení jejich nároků v rozsahu, jaký jim ze zákona přísluší, bez ohledu na to, že některým z nich byla věc již vydána. Zmíněný účel a tendence zákona č. 87/1991 Sb. představují natolik významné dominanty, že v jejich světle dovolávání se nabytých práv či principů retroaktivity, a to také vzhledem k již uvedeným pozicím očekávání uspokojených oprávněných osob, vystavených zákonem pro ně nepříznivému riziku kolize se zájmy neuspokojených oprávněných osob, se jeví jako nepřípadné. Bylo-li by možno v této souvislosti vůbec uvažovat o tzv. nabytých právech, neboť pojmově jde spíše o práva nově konstituovaná, nově proto, že se tak děje především na základě jiných hmotněprávních předpisů, potom je zde patrně namístě argument, že již v době jejich konstituování měla práva těchto oprávněných osob vzhledem k možnosti zákonem předvídané kolize se zájmy dalších oprávněných osob "rizikový" podtext, jinými slovy, tyto oprávněné osoby musely nutně počítat s následky uvedenými v ustanovení § 5 odst. 5 zákona. Proto zde obdobně neobstojí ani námitka retroaktivity, neboť nároky uspokojených oprávněných osob při existenci citovaného ustanovení § 5 odst. 5 zákona byly přiznávány za podmínky, že rozsah uspokojení těchto nároků bude redukován v případě jejich kolize s nároky neuspokojených oprávněných osob (viz nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 2/1997 Sb., usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 131/04, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 60/2000).

Pokud jde o námitku stěžovatele o porušení článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, je nutno podotknout, že článek 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě především vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce připouští možnost zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy [viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve věci Pincová a Pinc proti České republice, 2002, odst. 45 a násl.].

Pokud jde o soulad restitučního zákonodárství České republiky s Úmluvou, Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že Úmluva státům neukládá žádné omezení jejich volnosti, pokud se týče úpravy rozsahu působnosti právních předpisů, které mohou přijmout v oblasti restituce majetku, a stanovení podmínek, za jakých umožní navrácení vlastnických práv osobám, které jich byly zbaveny.

K uložení povinnosti stěžovatele vydat majetek došlo podle zákona č. 87/1991 Sb., jež ve svém ust. § 5 odst. 5 umožňuje tzv. opomenutým oprávněným osobám uplatňovat své nároky vůči těm oprávněným osobám, jimž byla věc vydána. Z toho nutno dovodit, že podmínka zákonnosti zde byla naplněna. V této souvislosti však Ústavní soud uvádí, že posouzení, zda konkrétní podmínky stanovené zákonem byly v daném případě naplněny, spadá výlučně do kompetence obecných soudů. Otázkou ústavnosti této právní úpravy se již Ústavní soud zabýval ve výše uvedeném nálezu publikovaném pod č. 2/1997 Sb.

Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice viz výše citovaný rozsudek Evropského soudu ve věci Pincová a Pinc (odst. 47 a násl.). Podle Evropského soudu legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav. Současně však Evropský soud vyslovil názor (viz odst. 58 a násl cit. rozsudku), že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatel vydáním předmětných nemovitostí byl nucen snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. V naznačeném směru ovšem ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv argumentaci. Dle názoru Ústavního soudu je v projednávané kause významné, že obě oprávněné osoby, tj. stěžovatel a M. M., byly dětmi původního vlastníka a tedy měly k němu rovnocenný příbuzenský vztah. Za situace, kdy Ústavním soudem byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území republiky (nález č. 16/1994 Sb.), pak lze považovat za spravedlivé, aby za okolností daného případu žádná z oprávněných osob nebyla znevýhodněna, pokud jde o podíl na restituovaném majetku (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 157/05).

Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že stěžovatel nebyl nucen v důsledku ústavní stížností napadených rozhodnutí snášet zvláštní a přílišnou zátěž, která by porušila spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. Nedošlo tedy k porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, nelze souhlasit se stěžovatelem, že tímto usnesením byl stěžovatel vyloučen ze svého práva podat dovolání v rozsahu přezkumu vymezeného v ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR v uvedeném usnesení stěžovateli podrobně objasnil, z jakých důvodů nemohl ke stěžovatelem požadovanému rozsahu přezkumu přistoupit.

Pokud jde o další námitky stěžovatele [nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, absence skutkových zjištění ohledně data doručení výzvy, námitka nesprávného právního posouzení věci, námitka překážky věci zastavené či rozsouzené, námitka ohledně splnění předpokladů stanovených v ust. § 3 odst. 4 písm. a), b) zák. č. 87/1991 Sb. na straně stěžovatele], lze shrnout, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tytéž námitky, které uplatnil již v předchozím řízení před obecnými soudy. Městský soud v Praze se předmětnými námitkami zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, proč jim nepřisvědčil. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami stěžovatele se městský soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by právní závěry, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, byly výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež by vybočila z mezí ústavnosti. Evidentně též právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.

Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Nelze tedy se stěžovatelem souhlasit, že nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Jeho žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Je pak třeba si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru