Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 514/07 #1Usnesení ÚS ze dne 02.01.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
procesní otázky ří... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
opravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.514.07.1
Datum podání26.02.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 75 odst.2

6/2002 Sb., § 174a

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 514/07 ze dne 2. 1. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. ledna 2008 soudcem zpravodajem Janem Musilem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. Radkem Nápravníkem, advokátem se sídlem Na Harfě 7, Praha 9, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2005 č. j. 2 Cmo 86/2004-125, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005 č. j. 2 Cmo 86/2004-125, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2003 č. j. 4 Cm 222/94-101 z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Stěžovatel tvrdí, že před soudem nalézacím i odvolacím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů (ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Stěžovatel zdůrazňuje, že "celé soudní řízení od podání žaloby až do rozsudku Nejvyššího soudu ČR trvalo 12 let, přičemž mezi jednotlivými procesními úkony soudů byly delší časové prodlevy trvající jeden až dva roky".

II.

Z připojeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2006 č. j. 32 Odo 972/2005-142 se zjišťuje, že dovolání stěžovatele (v dřívějším řízení v postavení žalobce) bylo zamítnuto (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Rozsudek dovolacího soudu byl stěžovateli podle jeho tvrzení doručen dne 28. 12. 2006, ústavní stížností však napaden nebyl.

III.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Stěžovatel sice odvíjí zachování 60denní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozsudku dovolacího soudu o zamítnutí dovolání, předmětný rozsudek však ústavní stížností podle jejího petitu nenapadá, i když k ústavní stížnosti kopii tohoto rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") přiložil.

Podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek subsidiarity, z něhož také vyplývá princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, když náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním způsobem možná.

Pokud tedy byl přípustný opravný prostředek řádně podán a bylo o něm příslušným orgánem před podáním ústavní stížnosti rozhodnuto, je nezbytné ho napadnout ústavní stížností, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, konečné rozhodnutí - rozsudek Nejvyššího soudu ČR - by zůstalo nedotčeno, což by nepochybně bylo v rozporu s principem právní jistoty (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95 dostupné na http://www.nalus.usoud.cz).

V dané věci se tedy nemůže Ústavní soud zabývat meritem věci, neboť stěžovatel nenapadl poslední prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytl, tj. rozhodnutí o dovolání, jehož přípustnost byla dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. 11. 2006 č. j. 32 Odo 972/2005-142 tak, že je zamítl.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na údajně neúměrnou délku celého soudního řízení, které tak podle jeho názoru porušilo právo zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny.

V dosavadní judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení před obecnými soudy podřazeny pod "zásah orgánu veřejné moci" [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud chápe tento pojem zpravidla tak, že jde převážně o jednorázový, protiprávní útok tohoto orgánu proti základním právům a svobodám, který v době existujícího zásahu představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací činnosti tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z takové skutečnosti musí poté vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, nelze čelit jiným způsobem, než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, který ve výrokové části vyjádří zákaz takového zásahu. Tato podmínka však není splněna tam, kde je poškozenému k dispozici obrana daná celým právním řádem České republiky (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 viz http://www.nalus.usoud.cz).

V rozhodovací praxi Ústavního soudu je možné definovat dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. na projednání věci v přiměřené lhůtě (článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Do první skupiny patří případy, v nichž se domáhá ústavně právní ochrany účastník soudního či správního řízení, které v době podání ústavní stížnosti ještě probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Podstatou takového návrhu je nutnost zamezit časovým prodlevám a prosadit zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. V případě vyhovění ústavní stížnosti Ústavní soud svým nálezem zakáže orgánu veřejné moci pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 313/97 a další na http://www.nalus.usoud.cz), případně tomuto orgánu veřejné moci přikáže, aby v předmětné věci (neprodleně) jednal (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 466/97, sp. zn. II. ÚS 225/01 rovněž na http://www.nalus.usoud.cz), nebo pokud je to možné, obnovil stav před porušením (např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 na http://www.nalus.usoud.cz).

Do druhé kategorie patří případy, v nichž stěžovatel namítá porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, které však, jako je tomu v předmětné věci, v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno. Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice délky soudního řízení jako celku. Pokud je Ústavní soud žádán o zrušení pravomocných soudních rozhodnutí pouze z důvodu porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, obvykle judikuje, že "samotné průtahy v řízení nejsou důvodem k vydání zrušujícího nálezu a že důvodnost takové argumentace má za následek kasaci napadených rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, nález sp. zn. IV. ÚS 628/03 na http://www.nalus.usoud.cz).

Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo legální definicí (§ 13 odst. 1 věta třetí, § 22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) postaveno najisto, že nesprávným úředním postupem, za který stát nebo samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Stejným zákonem byla do právního řádu České republiky zakotvena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a citovaného zákona).

Procesními prostředky k ochraně práva, zasaženého v již skončeném řízení (tedy i řízení soudním) neodůvodněnými průtahy, jsou proto v důsledku přijetí výše uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanském soudním řízení takovou žalobou zahájeném. Výše uvedené jednoznačně vyplývá z principu subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým ochranu práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno, poskytnout; v tomto smyslu je zmíněný princip zakotven v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud je nepochybně tímto zákonem ve své činnosti vázán podle článku 88 odst. 2 Ústavy.

Je nutné zdůraznit, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (článek 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by Ústavní soud za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě před tím, než by bylo v příslušném řízení zjišťováno, zda k namítaným průtahům nedošlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí spravedlivého zadostiučinění, sám existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatněného ať již v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Takto by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a s čl. 2 odst. 3 Ústavy. Rozhodnutí o tom, zda osobě náleží právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), jehož předpokladem je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení.

Z připojených listin nelze dovodit a stěžovatel to ani netvrdí, že by před podáním ústavní stížnosti využil i další procesní prostředky k ochraně svých ústavních práv (ve smyslu ustanovení §§ 164 - 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Konstatovaná nepřípustnost ústavní stížnosti je v případě tvrzených neodůvodněných průtahů v pravomocně skončeném řízení, resp. porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě založena již změnou dosavadní právní úpravy. Protože nelze rovněž dospět k závěru, že by podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatele [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp., že by v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 docházelo ke značným průtahům [§ 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu], Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. ledna 2008

JUDr. Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru