Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 512/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkObnova řízení
lhůta/procesněprávní
Správa daní a poplatků
Clo
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.512.15.1
Datum podání17.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 268 odst.4

212/1992 Sb., § 4 odst.2

337/1992 Sb., § 47 odst.2, § 54 odst.1, § 54 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 512/15 ze dne 19. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Polívky, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, k Brusce 124/6, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014 č. j. 10 Afs 73/2014-36, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2014 č. j. 62 Af 102/2012-54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Generální ředitelství cel (dále jen "žalovaný") rozhodnutím ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2004/569/2 zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Celního ředitelství Brno ze dne 15. 9. 2003 o zamítnutí návrhu (podaného 11. 6. 2003) o povolení obnovy řízení, ukončených pravomocnými rozhodnutími - platebními výměry Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 9. 10. 1995 č. j. 29-1239/CD/95 až č. j. 29-1246/CD/95, jimiž mu bylo uloženo uhradit celní dluh.

Žalobu stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 1. 2006 č. j. 9 Ca 87/2004 - 32 zamítl; Nejvyšší správní soud poté rozsudkem ze dne 14. 6. 2007 č. j. 1 Afs 117/2006-64 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání s tím, že závěr o "nemožnosti posouzení lhůty podle § 268 odst. 4 celního zákona tam, kde došlo v minulosti k jakémukoliv zápisu a vyměření cla, nelze akceptovat a jen z této skutečnosti nelze dovodit, že tato výjimka v daném případě nemohla být uplatněna a že lhůta pro povolení obnovy marně uplynula"; současně mu též vytkl, že spolu s žalovaným se nezabýval tím, zda z tvrzení stěžovatele plynou důvody, pro které by bylo možno posuzovat lhůtu k povolení obnovy řízení podle § 268 odst. 4 celního zákona.

Městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu žalobě stěžovatele vyhověl a rozsudkem ze dne 26. 9. 2007 č. j. 9 Ca 235/2007-78 rozhodnutí žalovaného zrušil.

Celní ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 7. 4. 2010 č. j. 8268/2009/1219-2/2010-010100-21 (opětovně) zamítlo žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení, a jeho odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 9. 2012 č. j. 4313-02/2012-900000-302 zamítl, neboť podle jeho názoru trestná činnost stěžovatelem zmiňovaných osob ani další tvrzené skutečnosti důvody pro povolení obnovy řízení nezakládají, a též nebyla dodržena ani objektivní lhůta k jejímu podání.

O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2012 rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 3. 2014 č. j. 62 Af 102/2012-54 tak, že ji zamítl. K otázce, zda žádost o obnovu byla podána včas [tedy nejpozději před uplynutím lhůty ve které vzniklo právo daň (zde clo) vyměřit nebo doměřit dle § 54 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků")], s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že okamžik počátku lhůty pro vyměření cla je nutno vztahovat k okamžiku vzniku celního dluhu; jelikož však v době vzniku celního dluhu stěžovatele právní předpisy výslovně otázku lhůt pro vyměření cla, resp. prekluzi práva, neupravovaly, přiklonil se - při konkurenci možné aplikace § 4 zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní (dále jen "zákon o soustavě daní") a § 47 zákona o správě daní a poplatků - k užití zákona o správě daní a poplatků, neboť jde o obecný právní předpis, jehož aplikaci zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon (dále jen "celní zákon") nevylučuje. Na tomto základě soud uzavřel, že vznikl-li celní dluh v letech 1994 a 1995, uplynula lhůta pro jeho vyměření 31. 12. 1997 a 31. 12. 1998; žádost o obnovu řízení tak byla podána opožděně a věcné důvody pro povolení obnovy již netřeba zkoumat.

Kasační stížnost, kterou proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel podal, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2014 č. j. 10 Afs 73/2014-36 zamítl. V odůvodnění uvedl, že lhůta pro podání žádosti o obnovu řízení dle § 54 zákona o správě daní a poplatků je sice lhůtou procesní, avšak s hmotněprávními účinky (viz též rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161), a na běh této lhůty je tudíž nutno aplikovat právní předpisy platné a účinné ke dni vzniku celního dluhu. Přestože lhůta pro vyměření cla byla v celním zákoně upravena až od 1. 7. 2002 (zákonem č. 1/2002 Sb.), je neudržitelné, aby bylo možné vyměřit clo (či daň) v zákonem neomezených lhůtách (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05); z tohoto důvodu je nutné, aby na projednávanou věc byly aplikovány obecné předpisy, které takový "limit" upravovaly. Nejvyšší správní soud (stejně jako předtím soud krajský) při konkurenci úpravy zákona o soustavě daní a zákona o správě daní a poplatků, dospěl za použití výkladového pravidla, podle kterého zvláštní (speciální) úprava má přednost před úpravou obecnější, k závěru, že se pro běh lhůt pro vyměření cla užije ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků jakožto zákona speciálního. Na tomto základě žalovanému i krajskému soudu přisvědčil, že žádost o obnovu řízení byla podána opožděně, přičemž stěžovateli současně vysvětlil důvody, pro které nemohla být v jeho věci užita objektivní desetiletá lhůta (§ 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem celních orgánů a soudů byl výrazně poškozen a byla mu upřena možnost hájit svá práva cestou mimořádných opravných prostředků, neboť soudy provedená interpretace a aplikace práva byla extrémně formalistická a jednostranně jej zatěžující; soudům též vytýká i nepřípustnou retroaktivitu při použití relevantních právních předpisů, když původní skutkové okolnosti z roku 1994 byly "podřízeny nové konstrukci obnovy řízení účinné v roce 2003". Uvádí, že v souladu se zásadou legitimního očekávání měl za to, že "jeho případ" bude "projednáván podle stavu judikatury k roku 2003"; místo toho byla příznivá soudní rozhodnutí ex post změněna, resp. nahrazena novými, pro něj nepříznivými "na základě judikátu z roku 2007", čímž došlo i k porušení pravidel intertemporality judikatury a zákazu retroaktivity právní normy, a namítá dále, že Nejvyšší správní soud "projednal opakovanou kasační stížnost, ačkoliv opakovaná kasační stížnost není v téže věci přípustná". Rozhodnutími - platebními výměry celních orgánů mu byl vyměřen celní dluh značného rozsahu, ačkoliv pro tento postup chyběl zákonný podklad, a v řízení o povolení obnovy došlo i k porušení jeho práva na výkon veřejné správy, neboť právní úprava obnovy řízení a lhůt pro vyměření celního dluhu byla v rozhodné době natolik nepřehledná a komplikovaná, že se s ní nebyl schopen od počátku jednoznačně vypořádat ani Nejvyšší správní soud. S přihlédnutím k výše uvedenému, jakož i k tomu, že ke vzniku celního dluhu došlo v důsledku rozsáhlé a dlouhou dobu trvající zločinecké činnosti (organizované skupiny soustředěné kolem Romana Vaškůje), na níž nebyla celní správa schopna dostatečně reagovat, by bylo nespravedlivé, aby stěžovatel jako soukromá osoba a "oběť trestné činnosti" jmenovaného Romana Vaškůje nesl následky nedostatečné legislativy a neschopnosti orgánů veřejné moci postihnout zločinnou aktivitu skutečného dlužníka.

Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje proto rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

Jinak řečeno, tzv. podústavní "nesprávnost" referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není.

V usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 a další) Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Deficit spravedlivého procesu, jehož se stěžovatel ve spojení s porušením svého vlastnického práva ve skutečnosti dovolává (čl. 36 odst. 1 Listiny), se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda správním orgánem a soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V nyní projednávané věci však podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů zjevně splněny nejsou, jestliže těžiště argumentace stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti směřuje pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil závěry soudů ohledně právní úpravy lhůty pro vyměření celního dluhu, a zejména pak - z ní plynoucí - lhůty pro podání obnovy řízení dle § 54 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.

Oponenturou, založenou na těchto námitkách, jež již dříve stěžovatel soudům adresoval v žalobě i kasační stížnosti, tak stěžovatel otevírá spor situovaný zásadně v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu - až na připustitelné výjimky - nepřísluší. V usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09 Ústavní soud konstatoval, že "v kontextu své dosavadní judikatury se ... cítí být oprávněn posoudit výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, str. 17)" ... resp. muselo by jít "o aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat".

O takovou situaci však v dané věci nejde.

Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů zejména Nejvyššího správního soudu vyslovených v právní věci stěžovatele k otázce právní úpravy lhůt pro vyměření celního dluhu v době jeho vzniku a s tím související objektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku (a se zřetelem k předmětu řízení) kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; existence případné jiné výkladové verze a navazující polemika stěžovatele potenciál věc posunout do ústavněprávní roviny nemá.

Oproti názoru stěžovatele je rovněž zjevné, že výsledek řízení byl k rozhodné právní otázce řádně (srozumitelně a logicky) jakož i více než vyčerpávajícím způsobem krajským soudem i Nejvyšším správním soudem odůvodněn, přičemž argumentace (co do svého obsahu i rozsahu), k níž se oba soudy v odůvodnění uchýlily, je obhajitelná.

Lze proto uzavřít, že výklad rozhodných ustanovení celního zákona a zákona o správě daní a poplatků provedený správními soudy nepředstavuje porušení dovolávaného principu spravedlnosti, resp. nejde ani o interpretaci vybočující z mezí legitimního očekávání ochrany majetku stěžovatele. Ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu tak nelze přičíst znak interpretační svévole či judikatorního excesu a provedené řízení a jeho výsledek hodnotit jako ústavněprávně nepřijatelné.

K námitce porušení pravidel intertemporality judikatury, resp. intertemporálního soudcovského práva (overruling) Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 14. 6. 2007 č. j. 1 Afs 117/2006-64 výslovně nezavázal krajský soud a potažmo žalovaného právním názorem ohledně aplikace § 268 celního zákona ve znění účinném od 1. 7. 2002 i na případy, kdy došlo k vyměření cla, resp. k uplynutí lhůty k vyměření již před účinností zákona č. 1/2002, jímž bylo toto rozhodné ustanovení do celního zákona vloženo. Pokud poté (byť v téže věci) i s přihlédnutím k právnímu názoru rozšířeného senátu v rozhodnutí ze dne 23. 10. 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-16 se soudy uchýlily k nyní kritizovanému závěru, že v době podání návrhu o obnovu řízení (11. 6. 2003) již lhůta k vyměření cla uplynula, přičemž běh této lhůty je nutno posuzovat dle ustanovení § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nelze jim relevantně vytýkat, že by v důsledku tohoto postupu stěžovatele omezily v jeho možnosti účinně hájit svá práva cestou mimořádných opravných prostředků, jestliže (navíc) ani stěžovatel v rozhodné době podání návrhu tak nečinil ve víře v existenci práva, založeného soudy ustálenou interpretací rozhodných ustanovení zákona.

Tvrzení, že Nejvyšší správní soud "projednal opakovanou kasační stížnost, ačkoliv opakovaná kasační stížnost není v téže věci přípustná" je neopodstatněné potud, že "opakovaná" kasační stížnost směřovala proti jinému rozhodnutí krajského soudu, vydaném v jiném řízení o žalobě stěžovatele, jehož předmětem byl soudní přezkum jiného rozhodnutí žalovaného (ze dne 11. 9. 2012 č. j. 4313-02/2012-900000-302), než tomu bylo v případě řízení prvého, zahájeného žalobou stěžovatele (proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2004/569/2).

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru