Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 511/04Usnesení ÚS ze dne 16.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.511.04
Datum podání12.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 44 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 511/04 ze dne 16. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 511/04

Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. P. zastoupené JUDr. Z. Č., advokátkou proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2004, sp. zn. 28 Cdo 1005/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu], napadla stěžovatelka ve své občanskoprávní věci usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2004

(28 Cdo 1005/2004-261) a tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo domáhat se ochrany stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že obecné soudy (nalézací a odvolací soud) nehodnotily evidenční listy z pohledu § 44 odst. 2 obč. zák. a došlo tak ke stejné chybě, jakou učinily při hodnocení samotné nájemní smlouvy, když tvrdily, že ji lze měnit ústně. Tím, že Nejvyšší soud ČR odkázal na své předchozí rozhodnutí a věcí se nezabýval, znemožnil stěžovatelce domoci se stanoveným postupem svého práva a spravedlnosti, jež jí byly již jednou přiznány v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR čj. 28 Cdo 148/2002-64. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2004 (28 Cdo 1005/2004-261) bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. prosince 2003 (19 Co 2762/2003-222), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. září 2003 (23 C 100/2002-194), jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o vyklizení dřevníku do 3 dnů od zajištění přiměřené náhrady. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaní mají právní titul k užívání dřevníku, když byla ohledně tohoto dřevníku jako příslušenství bytu písemně změněna nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 5. 1. 1992. V napadeném usnesení Nejvyšší soud ČR konstatoval, že ve svém rozsudku ze dne 28. února 2002 (28 Cdo 148/2002-64) již v této věci připustil dovolání podle § 237 odst.1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a otázky, kterým přiznal zásadní právní význam, také v rozhodnutí vyřešil. Jednou z nich byla i písemná forma změny nájemní smlouvy ohledně bytu, včetně příslušenství. Dovolací soud nevyloučil, že nájemní smlouva mohla být změněna i oboustranně podepsaným evidenčním listem o výpočtu nájemného s tím, že platnost nájmu ve vztahu k takto vymezenému prostoru je dána dobou platnosti evidenčního listu. Po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu se pak soud prvního stupně i soud odvolací řídily právním názorem dovolacího soudu a prováděly dokazování v intencích jeho pokynů. Jejich právní závěr zněl, že účastníci po 5. 1. 1992 (kdy mezi nimi byla platně uzavřena nájemní smlouva v písemné formě) písemně projevili vůli tak, že stěžovatelka jako pronajímatel přenechala žalovaným jako nájemcům k užívání předmětný dřevník za sjednané nájemné a žalovaní jako nájemci dřevník užívali a nájemné za něj platili. Evidenční list z 1. 5. 2001, podepsaný oběma stranami, v době rozhodování soudu dosud platil a je poslední písemnou změnou nájemní smlouvy, zakládající právo žalovaných dřevník užívat. Právní otázka nastolená stěžovatelkou byla tak již vyřešena v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu a v průběhu dalšího řízení nižší instance ze zjištěných skutkových závěrů vyvodily právní závěry ve shodě s tímto rozhodnutím.

Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tvrzená stěžovatelkou, proto dovolacím soudem shledána nebyla a dovolání bylo odmítnuto napadeným usnesením dovolacího soudu jako nepřípustné [§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

Vzhledem k tomu, že dovolací soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska porušení tvrzeného práva domáhat se ochrany stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti), tedy zda tím, že Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání jako nepřípustné nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky. V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno napadené rozhodnutí a bylo zjištěno, že Nejvyšší soud ČR v něm, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně souladným způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatelky posouzeno jako nepřípustné, a v souladu se zákonem se přiměřeně vypořádal i s tvrzeními stěžovatelky vznesenými v dovolání (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto dovolacímu soudu cokoli vytknout. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod proto ve věci nedošlo.

Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššíhosoudu ČR

(28 Cdo 1005/2004-261), jak je vpředu označeno, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavnísoud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru