Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 51/96Nález ÚS ze dne 15.05.1997K zásadě spravedlivého procesu v trestním řízení v kontextu soudní rehabilitace

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 57/8 SbNU 69
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.51.96
Datum podání16.02.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 30 odst.2

64/1956 Sb.

86/1950 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 51/96 ze dne 15. 5. 1997

N 57/8 SbNU 69

K zásadě spravedlivého procesu v trestním řízení v kontextu soudní rehabilitace

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě o ústavní stížnosti prof.

MUDr. M. K., DrSc., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn.

Tzn 27/93, ze dne 10. 1. 1996, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10.

1. 1996, rozsudek bývalého Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 To 015/60,

ze dne 30. 4. 1960 a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn.

1 T 8/59, ze dne 19. 10. 1959, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní soud ČR obdržel dne 10. 2. 1996 včas podanou ústavní

stížnost prof. MUDr. M. K., DrSc., která směřuje proti

pravomocnému rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 1996, sp.

zn. Tzn 27/93. Nejvyšší soud ČR tímto rozsudkem rozhodl na

podkladě nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. IV.

ÚS 57/94, znovu o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal

bývalý generální prokurátor ČR podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. a §

30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění

pozdějších předpisů, proti pravomocnému rozsudku bývalého

Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1960, sp. zn. 1 To 015/60. Stížnost

pro porušení zákona byla podána ve prospěch odsouzeného.

V návaznosti na nezrušenou část rozsudku Nejvyššího soudu ČR,

sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 17. 2. 1994, potom Nejvyšší soud ČR

rozhodl podle § 271 odst. 1 tr. ř. tak, že vzhledem k výrokům

o vině pomocí k trestnému činu rozkrádání majetku v socialistickém

vlastnictví podle §§ 7 odst. 2, 245 odst. 1 písm. c), odst. 2

písm. a), odst. 3 zák. č. 86/1950 Sb., ve znění zák. č. 63/1956

Sb. (dále jen "tr. zák. 1956"), trestným činem porušení povinnosti

veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c)

tr. zák. 1956 a trestným činem obcházení branné povinnosti podle

§ 264 odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956 v rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, u nichž Nejvyšší

soud ČR porušení zákona neshledal a zůstaly proto nedotčené, se

prof. MUDr. M. K., DrSc., podle § 250 odst. 2 a 35 odst. 1 tr.

zák. se zřetelem k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. odsuzuje

k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. V odůvodnění

svého rozhodnutí potom Nejvyšší soud ČR konstatuje, že nálezem

Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 57/94, byla zrušena část rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994. Tím se stal uvedený

rozsudek neúplným a nezbylo proto, než aby Nejvyšší soud ČR

v uvedeném rozsahu stížnost pro porušení zákona znovu projednal

a rozhodl, ačkoli trestní řád takový postup (tedy výslovně)

neupravuje, když takovou situaci (patrně) ani nepředpokládá. Dále

Nejvyšší soud ČR poukazuje na to, že v konaném veřejném zasedání

byla navrhovateli (obviněnému) dána neomezená možnost vyjádřit se

ke skutečnostem kladeným mu za vinu, stejně jako k vlastnímu

průběhu trestního řízení vedenému proti němu, ke všem provedeným

důkazům i k postupu všech orgánů činných v trestním řízení v dané

věci. Nejvyšší soud ČR poukazuje v odůvodnění svého rozhodnutí na

to, že navrhovatel uvedl, že celý proces byl proti němu

zinscenován vyšetřovatelem V., který jej zejména psychickým tlakem

nutil k doznání se k trestným činům, jichž se nedopustil. Toto své

tvrzení však nedoložil žádným důkazem. Vystavení falešných

lékařských potvrzení za úplatu, pomocí kterých měli

F., R., J. a P. dosáhnout přiznání neoprávněných důchodů,

kategoricky popřel s tím, že v posudcích uvedl jenom to, co

objektivně zjistil, a poukázal na to, že správnost jeho diagnóz

byla potvrzena dalším léčením jmenovaných, případně pitevními

protokoly u některých z nich. Na tomto místě Nejvyšší soud ČR

konstatuje, že přistupuje k přezkoumání napadeného rozhodnutí na

základě skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání

napadeného pravomocného rozhodnutí. Dodává, že v řízení

o stížnosti pro porušení zákona (ani z hlediska § 30 odst. 2 zák.

č. 119/1990 Sb., v platném znění) nepřipouští tzv. nova a v těchto

souvislostech odkazuje na obnovu řízení v projednávané věci na

základě trestního spisu (tedy spisů Krajského soudu v Praze, sp.

zn. 1 T 8/59 a sp. zn. Tr 498/68). Následně Nejvyšší soud ČR ve

svém rozhodnutí dovodil, že provedeným dokazováním (jak vyplynulo

z uvedených trestních spisů) Krajský soud v Praze rozhodl o vině

navrhovatele stran neoprávněně získaných důchodů F., R., J. i P.

na základě řádně provedených a úplných důkazů (i s poukazem na

doznání navrhovatele, případně jím nikdy nepopíranou vinu, když

všechny navrhované důkazy byly v hlavních líčeních provedeny).

Stejné dovodil i stran potvrzení vystaveného navrhovatelem,

týkajícího se vojenského cvičení PhMr. S. Odmítl také tvrzení

navrhovatele (obviněného) ohledně úlohy vyšetřovatele V. s tím, že

ve věci (a ve větším rozsahu) působili i vyšetřovatelé jiní. Ze

spisu potom nelze ani dovodit společné přihlížení případným

nezákonnostem zejména ze stran advokátů ve věci činných. Nejvyšší

soud ČR v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil i to, že ze spisu

samotného a zejména výpovědí navrhovatele i jeho tehdejšího

zdravotního stavu lze prokazatelně dovodit, že měl dostatečné

možnosti hájit se a že jich také využíval. Proto také nelze

vytknout soudům, že jeho obhajobě nevěřily nebo dospěly k závěru,

že obhajoba je provedenými důkazy vyvrácena. Nejvyšší soud ČR

potom v části svého rozhodnutí týkající se viny navrhovatele

uzavírá, že trestní řízení proti tehdy obviněnému MUDr. K.

proběhlo podle tehdy platného trestního řádu (rozuměno v souladu

s ním), včetně rozhodování o vazbě. Skutkovým i právním závěrům

krajského soudu ohledně dotčených trestných činů nelze ničeho

vytknout. To ani proto, že trestná činnost byla v té době

zveličena tak, že získala nádech trestné činnosti protistátní.

Přesto dle názoru Nejvyššího soudu ČR nic v trestním spisu

neprokazuje, že by v projednávané věci byla porušována procesní

práva obžalovaných, zejména jejich právo na obhajobu. S ohledem na

uvedené proto Nejvyšší soud ČR ani po novém projednání věci

porušení zákona v předmětných výrocích rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59, neshledal, a proto

je také nemohl zrušit. Dále uvádí, že trestní stíhání, za něž je

nutno považovat i ukládání trestu, nelze zastavit na základě

žádného aboličního rozhodnutí prezidenta republiky, nezbylo tedy

než uložit znovu trest s tím, že jmenovaný byl z amnestií

prezidenta republiky vyloučen buď kvůli trestnému činu rozkrádání

majetku v socialistickém vlastnictví nebo trestnému činu porušení

povinnosti veřejného činitele. Těmito trestnými činy byl

pravomocně uznán vinným a tyto výroky o vině nebyly později

zrušeny a bylo proto nutno z nich vycházet. Dále Nejvyšší soud ČR

zdůrazňuje, že otázku přípustnosti trestního stíhání v důsledku

amnestie nelze v téže věci řešit dvakrát. Poté co bylo shledáno,

že trestní stíhání nelze zastavit proto, že byl z použití všech

amnestií vyloučen kvůli trestným činům, jimiž byl uznán vinným,

a bylo přikročeno k ukládání trestu, nebylo možno vracet se

k otázce zastavení trestního stíhání z amnestijních důvodů jen

proto, že při vlastním ukládání trestu, vzhledem k § 16 odst.

l tr. zák., bylo použito takového ustanovení trestního zákona,

které by samo použití amnestie umožňovalo.

V ústavní stížnosti, kterou je uvedené rozhodnutí Nejvyššího

soudu ČR napadeno, navrhovatel úvodem konstatuje, že napadený

rozsudek vydal Nejvyšší soud ČR po řízení, které bylo konáno poté,

co Ústavní soud svým nálezem ze dne 15. 12. 1994, sp. zn. IV. ÚS

57/94, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1994, sp.

zn. Tzn 27/93, ve výroku, jímž ponechal nedotčeným výrok rozsudku

Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, sp. zn. 1 T 8/59,

o vině prof. MUDr. M. K., DrSc., pomocí k trestnému činu

rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 7 odst.

2 k § 245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák.

1956 a o vině trestným činem obcházení branné povinnosti podle §

264 odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956 a ve výroku, jímž jmenovaného

odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 let nepodmíněně. Podle

názoru stěžovatele pro konání nového řízení o stížnosti pro

porušení zákona za dané situace nejsou dány zákonné podmínky. Má

za to, že v takovémto případě není možné věc znovu v řízení

o stížnosti pro porušení zákona před Nejvyšším soudem ČR projednat

a v této souvislosti poukazuje i na část napadeného rozhodnutí

(strana 5), kde se k této problematice vyjadřuje i Nejvyšší soud.

Dovozuje, že zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku v rámci

stížnosti pro porušení zákona, byť jen ve výroku o trestu, vzniká

stav neskončeného trestního stíhání, a protože není v zákonu opora

pro to, aby se po zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR nálezem

Ústavního soudu konalo nové řízení před Nejvyšším soudem ČR

v rámci podané stížnosti pro porušení zákona, má za to, že za dané

situace nezbývá než věc vrátit do stádia řízení po podání

obžaloby, tedy soudu prvého stupně. V postupu Nejvyššího soudu ČR

vidí stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv

a svobod, podle kterého nikdo nesmí být stíhán a zbaven svobody

jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Protože tedy

postup, který v dané fázi řízení volil Nejvyšší soud ČR, není

zákonem stanoven, nebylo tak stěžovateli umožněno domáhat se svého

práva, a to stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.

Nezákonnost postupu v řízení, které vedlo k vydání napadeného

rozhodnutí, spatřuje navrhovatel také v tom, že svým podáním ze

dne 15. 11. 1995 navrhl vyloučení z projednávání věci soudce JUDr.

J. M. pro jeho podjatost ve věci. Uvádí, že o tomto návrhu nebylo

vůbec rozhodnuto. Konečně poukazuje navrhovatel na skutečnost, že

Nejvyšší soud ČR nepřipustil jím navrhované provedení důkazů (při

veřejném zasedání dne 21. 12. 1995). To přesto, že v odůvodnění

rozhodnutí je poukazováno na to, že šlo v podstatě o politický

proces pro zastrašení určité profesní skupiny lidí s tím, že v té

době se rozhodovalo jinde, než v rámci soudního řízení.

V odmítnutí navrhovaných důkazů pak spatřuje stěžovatel krácení

svého ústavně zaručeného práva na obhajobu (uvádí však výslovně

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Poukaz na

případnou obnovu řízení považuje stěžovatel v daných souvislostech

za oddalování možnosti domoci se spravedlnosti.

K podané stížnosti se přípisem (podepsaným předsedou senátu

JUDr. J. M.) ze dne 25. 3. 1996 vyjádřil Nejvyšší soud ČR.

K tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší soud ČR po nálezu Ústavního

soudu ve věci znovu jednal, uvedl, že neexistence zákonných

ustanovení o opětovném jednání Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro

porušení zákona, o níž již jednou rozhodl, vedla Nejvyšší soud ČR

k názoru, že v důsledku zásahu Ústavního soudu do rozsudku

Nejvyššího soudu ČR se tento stal neúplným, což nebylo možné

vyřešit jinak, než novým projednáváním stížnosti pro porušení

zákona v rozsahu, v jakém o ní dosud nebylo rozhodnuto.

K postoupení věci krajskému soudu neshledal Nejvyšší soud ČR

zákonné důvody. Ohledně rozhodnutí o podjatosti soudce JUDr. M.

potom se ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR podává, že v předmětném

řízení byla obhájcem prof. K. JUDr. E. B., na základě ustanovení

ze dne 26. 1. 1994. Až dne 11. 12. 1995 byla Nejvyššímu soudu ČR

doručena plná moc pro JUDr. M. K. a po tomto datu nebyla namítnuta

podjatost soudce JUDr. M. a stejně tak nebyla podjatost namítnuta

JUDr. B. nebo samotným navrhovatelem před 11. 12. 1995. Proto také

Nejvyšší soud ČR o vyloučení soudce JUDr. M. nerozhodoval, když

s ohledem na uvedené k tomu ani nebyl dán relevantní podnět.

Ohledně důvodů, které vedly k zamítnutí navrhovaných důkazů,

odkazuje Nejvyšší soud ČR na protokol o veřejném zasedání ze dne

10. 1. 1996 (str. 1) a odůvodnění napadeného rozsudku (str. 4).

Ústavní stížnost potom navrhuje zamítnout.

K podané ústavní stížnosti se jako vedlejší účastník

vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně ČR JUDr. B. K. Uvádí, že

trestní řád ani zákon o Ústavním soudu neobsahují žádná ustanovení

upravující postup v případě, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR,

vydané v řízení o stížnosti pro porušení zákona, případně jeho

část, je zrušena nálezem Ústavního soudu. Dovozuje, že smyslem

ust. § 267 odst. 1 a 269 odst. 2 tr. řádu je důsledná náprava

porušení zákona v neprospěch obviněného, ke kterému došlo při

řízení nebo rozhodování soudů nebo jiných orgánů činných

v trestním řízení. V daném případě (stížnost pro porušení zákona

byla podána výlučně ve prospěch obviněného) je i za takto vzniklé

situace (rozhodnutí Ústavního soudu) povinen Nejvyšší soud ČR

v řízení o stížnosti pokračovat, protože jinak by zůstal

nevyčerpán rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR. Opačný

výklad by byl v rozporu se smyslem zákonné úpravy řízení

o stížnosti pro porušení zákona, stejně jako úpravy řízení

o ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele (vrácení věci soudu

I. stupně) postrádá oporu v trestním řádu. K námitce podjatosti

soudce JUDr. M. se vedlejší účastník nevyjádřil s tím, že tato ve

spisu Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, není obsažena.

Ohledně námitek stran navrhovaných důkazů potom vedlejší účastník

má za to, že jejich neprovedením nelze dovozovat porušení

základních práv uvedených v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3

Listiny základních práv a svobod. Nad rámec podané ústavní

stížnosti vedlejší účastník má za to, že Nejvyšší soud ČR se

důsledně nevypořádal s otázkou, zda trestní stíhání obviněného,

a tedy i rozhodování o trestu, nebylo nepřípustné ve smyslu ust.

§ 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu a čl. V písm. a) rozhodnutí

prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990. Dodává, že

Nejvyšší soud ČR blíže nezdůvodnil svůj právní názor, že jednání

obviněného by nyní vykazovalo znaky skutkových podstat trestných

činů podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., přijímání úplatku

podle § 160 odst. 1 tr. zák. nebo zneužívání pravomoci veřejného

činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dovozuje, že

v případě, kdy by trestná činnost obviněného byla kvalifikována

jako trestný čin podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a jako trestný

čin podle § 160 odst. 1 tr. zák., bylo by trestní stíhání

obviněného nepřípustné s ohledem na ustanovení čl. V písm. a)

rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990.

Pokud by i v současné době byla na místě kvalifikace podle § 158

odst. 1 písm. a) tr. zák., byl by obviněný z dobrodiní amnestie

vyloučen na základě ust. čl. VI rozhodnutí prezidenta republiky

o amnestii ze dne 1. 1. 1990. V této souvislosti, dle názoru

vedlejšího účastníka, se měl Nejvyšší soud ČR detailně zabývat

vymezením pojmu veřejného činitele z hlediska trestního zákona

z r. 1950, ve znění zák. č. 63/1956 Sb. To však neučinil.

S ohledem na uvedené tedy nelze souhlasit s argumentací Nejvyššího

soudu ČR, podle které nelze při ukládání trestu znovu řešit otázku

amnestie. Jestliže by tedy byl uložen trest bez toho, že by se

Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti trestního stíhání,

došlo by tak k porušení základního ústavního práva obviněného,

obsaženého v ust. čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

podle kterého nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonných

důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Ústavní soud si v uvedené věci vyžádal spis Nejvyššího soudu

ČR, sp. zn. Tzn 27/93, jakož i spisy Krajského soudu v Praze, sp.

zn. 1 T 8/59 a sp. zn. Tr 498/68. S poukazem na jejich obsah

i jednotlivé okruhy stěžovacích důvodů obsažené v ústavní

stížnosti se jimi také zabýval. Především nelze souhlasit

s tvrzením uvedeným v ústavní stížnosti, které poukazuje na to, že

postup Nejvyššího soudu ČR po zrušení (i části) jeho rozhodnutí

v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona není obsažen

v příslušném procesním předpisu (trestním řádu) a je tedy nutné

dovodit postup, který spočívá v tom, že nezbývá než celou věc

"vrátit do stádia řízení po podání obžaloby soudu prvého stupně".

Skutečnost, že zmíněný druh řízení (resp. procesní postup v tomto

případě) není výslovně zákonem upraven, ještě neznamená, že jaksi

automaticky bude volen postup navrhovaný stěžovatelem. Je zřejmé,

že nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 57/94 (který zrušil

část rozsudku Nejvyššího soudu ČR), se tento stal bezpochyby

neúplným a vyvstala tak zjevně potřeba věc znovu projednat právě

z hlediska uvedeného nálezu Ústavního soudu, a to znovu

projednáním v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona. Teprve

v takto dokončeném řízení mohl Nejvyšší soud ČR znovu rozhodnout,

samozřejmě potom způsobem, který řízení o stížnosti pro porušení

zákona připouští a předpokládá. Tak se také stalo a Nejvyšší soud

ČR rozhodl rozsudkem, v jehož odůvodnění vyložil, proč takovým

způsobem rozhodl a co jej k takovému rozhodnutí vedlo. Obecně

nutno zdůraznit, že smyslem řízení o stížnosti pro porušení zákona

je důsledná náprava porušení zákona, ke kterému případně došlo při

řízení nebo rozhodování soudů nebo jiných orgánů činných

v trestním řízení. I ve vzniklém případě nutno dovodit, že

Nejvyšší soud ČR je v řízení o stížnosti pro porušení zákona tím

orgánem, který ve věci jedná a rozhoduje, a nelze výkladem dospět

k závěru, že tomu tak není a že de facto musí mechanicky volit

pouze jeden postup a tedy vrátit věc soudu I. stupně. Takto by byl

výrazně omezen rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu ČR

(když právě jeho povinností je každou věc v rámci uvedeného

způsobu řízení přezkoumat z hlediska dodržení příslušných zákonů).

Za použití jiného výkladu by byl potom Nejvyšší soud ČR degradován

v daném případě na mechanicky rozhodující orgán. K namítanému

porušení ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod tak v daném případě nedošlo, když právě

i Nejvyšší soud ČR je jedním z orgánů, které na respektování

zmíněných ustanovení Listiny základních práv a svobod dohlížejí.

Co se týče námitky stran podjatosti soudce Nejvyššího soudu

ČR JUDr. M., nutno odkázat na obsah připojeného spisu Nejvyššího

soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze kterého plyne, že v době, kdy

námitka podjatosti byla vznesena, byla obhájcem prof. K. JUDr. E.

B. Samotnou námitku o podjatosti nevznesla ani ona, ani prof. K.,

nýbrž JUDr. K. (přípisem ze dne 15. 11. 1995), když Nejvyšší soud

ČR zjistil až ze sdělení ze dne 11. 12. 1995, že advokátem prof.

K. se stal na základě udělené plné moci právě JUDr. K. Ani v tomto

směru tedy Ústavní soud neshledal pochybení a tedy porušení práv

na obhajobu a nerespektování trestního řádu v tomto směru.

Konečně třetím okruhem stížnostních důvodů v uvedené věci je

nepřipuštění návrhů na doplnění dokazování, které stěžovatel

uplatnil v řízení před Nejvyšším soudem ČR v rámci projednávané

věci (veřejné zasedání konané dne 21. 12. 1995).

Navrhovatel poukazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, kdy

pokládá za zarážející to, že je v něm v podstatě kladně hodnocen

původně konaný proces, který byl procesem politickým a jako

politický proces za účelem zastrašování určité profesní skupiny

(lékařů) byl veden. Dodává, že v rámci takto vedeného procesu byl

navrhovatel krácen ve svém právu na obhajobu.

V těchto souvislostech jako zásadní se jeví mimořádně

důležitým zjištění, zda v uvedené věci, vedené v roce 1958 - 1959

před Krajským soudem v Praze a bývalým Nejvyšším soudem, šlo

o běžnou trestní věc nebo zda lze přisvědčit navrhovateli v tom,

že bezpochyby šlo o proces, který byl veden s politickým podtextem

se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Z rozsudku Nejvyššího

soudu ČR z 10. 1. 1996, čj. Tzn 27/93-106, se podává (str. 10

a 11), že "lze proto uzavřít, že trestní řízení proti obviněnému

proběhlo podle tehdy platného trestního řádu, délka vazby

odpovídala složitosti případu a byla kompetentními orgány

přípravného řízení řádně prodlužována. Skutkovým a právním závěrům

krajského soudu ohledně trestných činů uvedených v jeho rozsudku

ze dne 19. 10. 1959 ve výrocích ad 4 a 13 nelze ničeho vytknout.

Nemění na tom ničeho ani fakt, že společenská nebezpečnost trestné

činnosti MUDr. K. a jeho spoluobžalovaných byla zveličena

a získala nádech protistátní trestné činnosti tím, že stejná

trestná činnost dr. P., jen většího rozsahu, byla bezdůvodně

kvalifikována jako sabotáž. To se projevilo v nekritickém převzetí

názoru obžaloby i ohledně dalších trestných činů, které buďto

nenaplňovaly žádnou skutkovou podstatu tr. zák., nebo nebyly

dostatečně objasněny. Citované akcentování hledisek, která jsou

cizí nezávislému a nestrannému soudnictví v demokratickém právním

státě, je nutno chápat tak, že se soudy v původním řízení nechaly

ovlivnit velkým počtem pachatelů, rozsáhlostí vzniklých škod

a zdůrazněním politických důsledků jejich trestné činnosti,

přecenily společenskou nebezpečnost jednání některých

obžalovaných, jimž pak vyměřily nepřiměřené tresty". Na straně 9

napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR se předesílá a konstatuje

(bez zjevného vysvětlení), že "MUDr. K. po dobu trestního řízení

obhajoval pražský advokát JUDr. K. K. Další obviněné obhajovali

rovněž známí advokáti jako JUDr. M., JUDr. M., JUDr. P., JUDr. T.

a jiní". Bez dalšího potom Nejvyšší soud ČR dodává, že "V době,

která těsně předcházela velké politické amnestii z května 1960,

jež byla důsledkem odhalených již nezákonností z počátku

padesátých let, nelze věřit tomu" (znovu bez bližší argumentace),

"že by tito advokáti bez sebemenšího náznaku protestu přihlíželi

k dalším nezákonnostem, obdobným těm, jimiž se vyznačoval

všeobecně známý proces s R. S. a spol."

Dále potom Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že nic ve spisu

(rozuměno Krajského soudu v Praze) neprokazuje, že by k doznání

obviněného, které ostatně nebylo jediným ani stěžejním důkazem, na

němž byla postavena jeho vina, bylo zneužito jeho psychického

stavu, že by u něho bylo použito elektrošoků a že by byl vyslýchán

v nočních hodinách apod. Dále je v rozsudku celkem suše

konstatováno, že "Z protokolů o výsleších obviněného je patrno, že

se střídavě ke své trestné činnosti doznával a zase ji popíral".

Bez dalšího je potom zmiňován znalecký posudek stran duševního

stavu obžalovaného se závěrem, že přes různé duševní výkyvy

(zrakové a sluchové přeludy, bludy obviňování, neklid, úzkost

a celkový výskyt paranoidně - halucinatorní formy reaktivní

vazbové psychózy, která léčením odezněla), nebyly shledány žádné

známky chorobného duševního procesu, a to ani v době páchání

trestné činnosti ani v průběhu soudního řízení. Nezaujatý vztah

vyšetřujících orgánů a soudců k osobě obviněného spatřuje Nejvyšší

soud ČR i v tom, že mu v průběhu vazby bylo umožněno vědecky

pracovat (k tomu mu byl zapůjčen i psací stroj) a pracoval ve

vězeňské nemocnici jako lékař. Konečně v odůvodnění napadeného

rozsudku je konstatováno, že obviněný se úporně bránil obvinění

jen ve vztahu k P. a PhMr. S., když trestnou činnost ve vztahu ke

spoluobžalovaným F., R. a J. v podstatě doznal. Nejvyšší soud ČR

potom dovodil, že ve vztahu k P. byl obviněný usvědčen zprávou

vedoucího odboru resortní kontroly Státního úřadu sociálního

zabezpečení, založené v trestním spise (sv. VII č. l. 00045), kde

se uvádí, že popis zdravotního stavu učiněný prvoposuzovatelem

MUDr. K. a lékařem VLA v H. K. MUDr. K. neodpovídal skutečnosti.

Stejně tak měl být usvědčen i výpovědí spoluobžalovaného F.

z přijetí úplatků za účelem vyhotovení lékařského nálezu, na

základě kterého měl být přiznán P. důchod. Ve vztahu k PhMr. S.

potom Nejvyšší soud ČR dovozuje, že bylo prokázáno, že dne 12. 8.

1958 PhMr. S. kontrolně nevyšetřil, přesto však uvedl, že tomu tak

bylo a vystavil lékařské potvrzení pro účely odkladu vojenského

cvičení. Takto se měl dopustit trestného činu pletichy dle § 264

odst. 2 písm. b) tr. zák. 1956, a to bez ohledu na to, zda

potvrzení o zdravotním stavu odpovídalo realitě či nikoli, s tím,

že tak zněl zákon a takový byl k němu výklad.

Nejvyšší soud ČR uzavřel věc s tím, že tvrzení odsouzeného

tedy nemají ve spise sebemenší oporu, případně jsou evidentně

smyšlená (na tomto místě nutno připomenout, že ono tvrzení

odsouzeného spočívá zásadně v tom, že jím vyhotovené lékařské

nálezy či potvrzení v oné době odpovídaly realitě a tedy

skutečnému zdravotnímu stavu P., J., F., R. i PhMr. S.). Jednalo

se tedy dle názoru Nejvyššího soudu ČR o řádně vedený proces

s plnou možností uplatnění práva na obhajobu a "skutečností je

pouze to, že soudy jeho obhajobě neuvěřily nebo ji považovaly za

vyvrácenou provedenými důkazy".

S těmito úvahami však Ústavní soud ČR nemůže souhlasit

a takové tvrzení neobstojí a nelze pro ně nalézt oporu ani ve

spisových materiálech, které byly v předmětné věci k dispozici

v rámci konaného trestního řízení. Především je na místě uvést, že

zmiňovaný proces se konal v letech 1958 - 1959 (spolu

s vyšetřováním celého případu). Nelze souhlasit s tvrzením

Nejvyššího soudu ČR, že v této době a za daného stavu věci (41

obžalovaných, z toho 5 lékařů) byl procesem běžným z hledisek

demokratického právního státu (ostatně jak zmiňuje Nejvyšší soud

ČR v odůvodnění rozsudku). Z tehdejších spisů je naopak patrné, že

se jednalo o trestní řízení se silným politickým podtextem, který

evidentně ovlivňoval jeho průběh a omezoval jeho objektivnost,

zejména i co se týče práv na obhajobu a v této souvislosti

i hodnocení provedených důkazů i neprovedení těch, které mohly

přicházet v úvahu a které provedeny nebyly (přestože, jak se praví

v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, nelze věřit, že by

známí advokáti v té době bez protestu přihlíželi nezákonnostem).

Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59, který si

Ústavní soud vyžádal, totiž plyne řada skutečností, které řádně

a objektivně vedené trestní řízení v tehdejší věci nepotvrzují.

Obviněný MUDr. K. byl vzat do vazby usnesením generálního

prokurátora dne 21. 11. 1958, čj. III/1 Gv 19/58-65, a tato vazba

byla postupně prodlužována s velmi neurčitým odůvodněním do 31.

1. 1959, do 28. 2. 1959 a do 31. 3. 1959. Odůvodnění zmíněných

rozhodnutí obsahovala tyto dvě věty: "Pro rozsáhlost a obtížnost

věci nebylo možno vyšetřování skončit ani v prodloužených lhůtách

a bylo proto opětně lhůtu ke skončení vyšetřování prodloužit.

Vzhledem pak k tomu, že důvody vazby u shora uvedených obviněných

(6 osob) i nadále trvají, byla prodloužena i jejich vazba."

Obdobným způsobem byla vazba u 8 osob (včetně obv. MUDr. K.)

prodloužena usnesením generálního prokurátora, čj. III/1 Gv

19/58-184, ze dne 31. 3. 1959 do 15. 5. 1959, s tím, že "pro

rozsáhlost věci se nejeví jako technicky zvládnutelné podat

obžalobu do 15. 5. 1959. Důvody vazby trvají, neboť jde

o očekávané vysoké tresty za velmi závažnou trestnou činnost

a vzhledem k rozsáhlosti věci a počtu zúčastněných osob je i obava

z opakování trestné činnosti." Případné širší odůvodnění toto

usnesení neobsahuje. Vyšetřování jednotlivých obviněných bylo

rozhodnutím skončeno koncem března 1959 (v případě obv. MUDr. K.

dne 25. 3. 1959). V rámci seznámení se s vyšetřovacími spisy z 41

obviněných jich 37 nemělo (stejně jako jejich obhájci) návrhů na

doplnění vyšetřování a pouze 4 (z toho 2 hlavní obžalovaní) žádali

znalecké zkoumání svých podpisů a o závěrech tohoto zkoumání byli

jejich obhájci vyrozuměni telefonicky s tím, že spisy mohou ještě

studovat v řízení před soudem. Dva z obviněných potom požádali

o znalecké prozkoumání jejich zdravotního stavu - oba návrhy byly

jako nadbytečné zamítnuty s tím, že nález a posudek krajské

posudkové komise sociálního zabezpečení ÚNV v Praze je dostatečný.

Stejně tak byl zamítnut návrh obv. MUDr. P. (hlavní obžalovaný) na

výslech lékaře a zdravotní sestry k rozhovoru MUDr. P. s obv.

M. s tím, že tito nemohou rozhovor potvrdit, protože z výpovědi

obv. M. bylo zjištěno, že hovor byl veden tlumeně, aby jej

přítomní neslyšeli. K pochopení atmosféry, za jaké bylo vedeno

vyšetřování, bezpochyby přispívá i mnoho výpovědí jednotlivých

obviněných, jak jsou patrny z protokolů o výslechu obviněného

i spoluobviněných, např. výslech spoluobviněného MUDr. K. (ve

vztahu k MUDr. K.) zachycený v uvedeném spisu na č. l. 180 - 181,

204.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR se podává, že obv. MUDr. K.

(jak patrno z protokolů o jeho výsleších) se střídavě ke své

trestné činnosti doznával a zase ji popíral. Bez dalšího je potom

zmiňován jeho problematický duševní stav v té době, se závěrem, že

v době páchání trestných činů byl duševně normální a v rámci

soudního řízení byl schopen chápat jeho smysl a správně a souvisle

odpovídal na kladené otázky. Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp.

zn. 1 T 8/59, plyne, že MUDr. K. byl vyslýchán do protokolu

o výslechu obviněného od 21. 11. 1958 (21 výslechů, některé

končily v 19.45 hod.) do 23. 3. 1959, kdy některé výslechy byly

konány v kratších, některé v delších intervalech. V rámci

uvedených výslechů se k trestné činnosti kladené mu za vinu někdy

doznával, v řadě z nich však trestnou činnost popíral, a to vždy

s tím, že v konečném důsledku jím vyhotovené lékařské nálezy

odpovídaly zdravotnímu stavu tehdy spoluobviněných F., J., R. a P.

Takto do protokolu o výslechu obviněného uvedl dne 21. 11. 1958,

stran J. F., že jej na jeho žádost vyšetřil a nález, který mu

předal, odpovídal přesně zjištěnému stavu. Tamtéž uvedl, že ve

všech uvedených případech napsal vždy jenom to, co u pacientů

zjistil a v žádném případě lékařský nález nezkreslil. Svou výpověď

ve vztahu ke spoluobviněnému R. a F., ohledně výkladu

elektrokardiogramu, upřesnil, reaguje tak na svou výpověď

předchozí. Ohledně spoluobviněné J. potom do protokolu o výslechu

obviněného ze dne 25. 11. 1958 uvedl, že nález psal podle osobních

potíží J., které mu sdělil F., a vycházel z předchozích nálezů

a léčebného průběhu týkajících se J. Uvedl, že jeho popis choroby

měl sloužit jako informativní podklad pro další vyšetření

a rozhodně ho nebylo možné považovat za lékařský nález, podle

kterého mohla být posuzována pracovní schopnost jmenované. Obdobné

skutečnosti uváděl i v dalším výslechu konaném dne 1. 12. 1958,

kde také uvedl, že vyšetřoval i R., kde po odborných vyšetřeních

vyhotovil nález a připustil pouze, že výklad elektrokardiogramu

hodnotil přísněji na R. a F., což vysvětlil tím, že uvažoval

i subjektivní stesky obou jmenovaných. Při výpovědi, kterou učinil

tehdy obv. MUDr. K. do protokolu o výpovědi obviněného dne 18.

12. 1958, uvedl, že v důsledku nálezu, který vyhotovil u pacienta

F. nemohl tento na jeho základě dostat důchod, protože v nálezu

chybí ocenění funkcí cirkulačního aparátu. Zmínku o operaci učinil

ve snaze vylíčit všechny léčebné způsoby. V dalším výslechu se

obv. MUDr. K. vyjádřil k nálezu, který vyhotovil pro pacienta P.,

a v této souvislosti uvedl, že P. vyšetřil a nález nezkreslil,

když ani nebylo co zkreslovat. Uvedl také, že zjištění křečových

žil u P. opsal z jiného předloženého nálezu, protože existenci

křečových žil přidal do nálezu jako vedlejší, banální fakt. Ve své

výpovědi ohledně PhMr. S. tehdy obv. MUDr. K. uvedl, že PhMr. S.

znal, často se s ním vídal, znal jeho zdravotní potíže, a proto

napsal pro jeho potřeby lékařský nález, ve kterém pouze doporučil,

že se má chránit namáhavé práce a doporučil léčbu salicyláty. Ze

zmíněných výslechů plyne, že v některých z nich se k trestné

činnosti až kajícně doznával, při některých trestnou činnost

rezolutně popíral. Vždy se jednalo o výslechy oddělené, tedy své

výpovědi ať už v tom či onom směru v rámci jediného výslechu

neměnil. Pro ilustraci o průběhu výslechů a atmosféře při nich

panující (vždy byl vyšetřujícím npor. V.) svědčí i záznam

o výslechu obviněného z protokolu, který byl sepsán dne 5. 2.

1959 (č. l. 455).

"Otázka: Lékařskou komisí bylo zjištěno, že obv. F. není ani

(Vyšetř.) částečně invalidní. Chcete se k tomu vyjádřit? Odpověď:

Chci se k tomu vyjádřit tak, že podle mých nálezů nikdy (Obvin.)

nemohl být F. uznán za invalidního, a to ani částečně, ježto

kompenzační schopnost jeho srdce byla dobrá. Pakliže zmínkou

o možnosti operativního léčení byla komise ovlivněna, není tak

správné, ježto zmínka patřila pro případ progrese. Žádného

trestného činu jsem se v případě F. nedopustil, se žádným trestným

záměrem jsem mu nález nevystavoval. Otázka: Je zajímavé, že jste

již 2x trestnou činnost v souvislosti s F. doznal, 2x ji zase

odvoláváte. Co to má znamenat? Odpověď: Já prosím, já tvrdím, že

jsem ve svém nálezu nesledoval, aby F. na základě tohoto nálezu

dostal důchod, ježto jsem nebyl kompetentní, ani jsem nebyl

vyzván, abych tak učinil. To, že jsem 2x doznával a zase pak

odvolávám, je vyvoláno tím, že jsem byl vždy rozrušen, když jsem

přiznával. Když jsem pak své přiznání odvolával, tak jsem si

uvědomoval pravou podstatu věci. Otázka: Jste nyní rozrušený?

Odpověď: Ano, jsem velmi rozrušen. Otázka: Proč se tedy

nedoznáváte, ale naopak zase zapíráte? Odpověď: Nevidím ve svém

nálezu podklad pro důchod. Otázka: To není odpověď na otázku.

Viděl jste jej v době, kdy jste se přiznával? Odpověď: Nikdy jsem

neviděl v mém nálezu důvod pro důchod."

Obdobných "dialogů" je ve vyšetřovacím spisu obsaženo více.

Některé otázky vyšetřovatele jsou spíše příkazy, mají ironizující

ráz se snahou zesměšnit, nedrží se vznesených obvinění (např.

otázka zní takto: "Pane obviněný, Vy máte smůlu. Vám každý

vnucoval něco. Napsání nálezů, odměny za ně, pohoštění zdarma. Vy

jste nikomu nic nevnucoval?").

V závěrečném vyjádření v rámci svých výslechů obviněného

v protokolu ze dne 23. 3. 1959 obv. MUDr. K. řekl: "Chtěl bych

uvést ještě jen to, že jsem nikdy ve své činnosti nechtěl poškodit

stát, nýbrž naopak jsem se snažil ve své práci ochraňovat zájmy

nemocných pracujících. Pokud jsem vyhotovoval nálezy ve věcech

osob, pro které se vede vyšetřování, chci jen znovu zdůraznit, že

jsem se stal obětí hrubé simulace a podvodu a prosím, abych

u soudu mohl podat odborný výklad svých diagnóz."

Z výpovědí spoluobviněných F., J., P., R. ani PhMr. S. nelze

vyvodit jednoznačný a nepochybný závěr, že lékařské nálezy

vyhotovené MUDr. K. a jich se týkající, odpovídají či neodpovídají

jejich tehdejšímu zdravotnímu stavu. Naopak všichni uvádějí

zdravotní potíže, které také MUDr. K. sloužily jako podklad pro

lékařské nálezy. Z naznačeného, a tedy především i z protokolů

o výslechu obviněného MUDr. K., je zřejmé, že tyto výslechy nebyly

vedeny korektně, v jejich rámci byl veden nepřípustný psychický

tlak. Za této situace rozhodně nelze mít za to, že případná

označená doznání byla učiněna svobodně, s plnou rozvahou či

spontánností. Jako k takovým k nim proto nelze přihlížet. Navíc

i tehdy platný trestní řád (zák. č. 64/1956 Sb.) obsahoval např.

ustanovení § 102, kde v odst. 1 se praví, že k výpovědi nebo

doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován a při

výslechu je nutno šetřit jeho osobnosti. I stran zákonných

poučení, kterých se mělo dle trestního řádu obviněnému jednoznačně

dostat, sdílí Ústavní soud v tomto směru vážné pochyby, když

z předmětného spisu plyne, že obviněný byl poučen pouze (dle

předtisku protokolu), podle §§ 31 a 104 tr. ř. bez dalšího - tedy

např. bez poučení podle ustanoveni § 101 odst. 2, 4, 5 tr. ř.

Z výpovědí jednotlivých spoluobviněných, tak jak jsou

zachyceny ve spisu, plyne, že (až na J.) je MUDr. K. prohlédl

a sepsal lékařský nález. U J. tento vyhotovil na základě

lékařských zpráv, které mu od lékařů J. doručil F., který popsal

její zdravotní potíže. U F. a R. se potom vše soustředilo na

vyjádření MUDr. K. o možnosti operace, což obviněný K. vysvětloval

pouze jako případnou možnost v budoucnu při progresi chorob. U P.

se vyšetřování soustředilo na skutečnost, že netrpěl křečovými

žilami, ač MUDr. K. uvedl v nálezu, že je má. I zde obviněný

uvedl, že eventuální přítomnost křečových žil v souvislosti

s chorobou P. nebyla skutečností rozhodnou či určující. Ze zprávy

Státního úřadu sociálního zabezpečení v Praze z 28. 11. 1958, čj.

011-215-067, podepsané vedoucím odboru resortní kontroly MUDr. R.

K. (sv. VII č. l. 00045 spisu Krajského soudu v Praze), na kterou

se také odvolává Nejvyšší soud ČR, se uvádí, že u P. jde

o částečnou invaliditu a znovu je poukázáno na to, že např.

u popisovaných varixů dolních končetin šlo o nesprávný údaj,

protože tyto nebyly krajskou posudkovou komisí sociálního

zabezpečení vůbec zjištěny (k tomu již uvedeno shora i stanovisko

MUDr. K.). Ani z této zprávy za tehdy daného stavu věci nelze

jednoznačně dovodit, že tato jednoznačně vyvrací tvrzení MUDr. K.

OÚNZ v Praze 2 ve svých zprávách (výpis ze zdravotního záznamu)

uvádí, že v dokumentaci pacientů F. a R. není žádný nález ze

srdeční kliniky v H. K. Ze zachovaných lékařských nálezů r. 1954,

1955, vyhotovených MUDr. K. stran F., je ve dvou z pěti na konci

uvedena poznámka, že v případě neúspěchu konzervativní léčby

přichází (bylo by lze uvažovati) Thompsonova operace. Obdobně

i u nálezu R. z roku 1955, 1956, v letech 1957, 1958 se již

o operaci nehovoří. U P. potom nález, který se zabývá především

vyšetřením srdce, v závěru obsahuje údaj o varixech na dolních

končetinách. Zpráva MUDr. K. ze dne 12. 8. 1958 o vyšetření PhMr.

S., označená jako kontrolní vyšetření, uzavírá, že doporučuje

šetření před větší fyzickou námahou a salicyláty s tím, že

chirurgický výkon není indikován. V této souvislosti je nutno

zmínit služební záznam vyhotovený npor. O. z MV - Hlavní správa VB

vyšetřovací odbor ze dne 26. 1. 1959, který vyzvedl na Okresní

vojenské správě v Praze 2 lékařské potvrzení podepsané MUDr. K.

a datované dnem 12. 8. 1958 s tím, že důstojník ČSA O. informoval,

že vyzvali určité ročníky záložních důstojníků, aby předložili

lékařské potvrzení o svém zdravotním stavu, podle čehož by pak

bylo provedeno přezkoumání vojenskými lékaři. Dále se výslovně

v tomto služebním záznamu praví, že "tato potvrzení nesloužila S.

k nějakému odkladu vojenského cvičení a jiných lékařských

potvrzení v osobních spisech K. S. neměl". Ze zprávy náčelníka OVS

Praha - N. M. z 11. 2. 1959 se podává, že při provádění lékařských

prohlídek a stanovení zdravotní klasifikace u důstojníků v záloze

do 40 let byl k této prohlídce pozván i PhMr. S. K. Ten předložil

lékařské komisi "Zprávu ošetřujícímu lékaři" ze dne 12. 8. 1958,

vystavenou klinickou nemocnicí Vojenské lékařské akademie J. E.

Purkyně v Praze, a zároveň předložil "Potvrzení o zdravotním

stavu" ze dne 3. 9. 1958, vystavené ÚNZ fakultní nemocnice v Praze

2. Na základě těchto dokladů byla stanovena klasifikace, na jejímž

základě byla snížena použitelnost jmenovaného (PhMr. S.) v případě

mimořádných opatření (mobilizace), neboť by nemohl být zařazen

k bojovým útvarům. Co se týče povolání k vojenskému cvičení, byla

vojenská správa povinna každého záložníka před nástupem lékařsky

prohlédnout, zda je schopen vykonat vojenské cvičení. Prohlídky

prováděli lékaři OÚNZ v Praze 2 MUDr. S., MUDr. F., MUDr. Z.

a MUDr. K. Dále se ve zprávě uvádí, že "je možné, že již tehdy měl

nějaký nález od MUDr. K., na základě kterého byl neschopen

vykonati vojenské cvičení".

Za této situace (i důkazní) byl Ministerstvem vnitra

- Hlavní správou Veřejné bezpečnosti Praha předložen Generální

prokuratuře v Praze návrh konečného opatření. V samém začátku

odůvodnění se uvádí, že "někteří lékaři, popříp. někteří

pracovníci našeho státního aparátu, napomáhali třídnímu nepříteli

s tím, že v rozsáhlé míře mnohdy za úplatky vymáhali osobám

vyhýbajícím se poctivé práci invalidní důchody... Křiklavými

případy neoprávněného přiznávání invalidních důchodů bývalým

továrníkům, podnikatelům a různým vykořisťovatelským živlům

zabýval se již několikráte i náš denní tisk a tyto případy budily

oprávněné rozhořčení našich pracujících. Vyšetřovacími orgány

MVHSVB byla v roce 1958 odhalena celá banda záškodníků, která tuto

záškodnickou činnost soustředila zejména na úseku Obvodního

národního výboru v Praze 2... atd." MUDr. K. je v návrhu konečného

opatření popisován jako sobecký, ziskuchtivý s neukojenou

přehnanou ctižádostí s tím, že se cítil dobře v buržoazní

společnosti, kde se nadávalo na společenské zřízení ČSR. Je zde

zmíněna sekretářka kardiochirurgického střediska - "která si

nemohla odpustit pro obviněného K. něco udělat, pokusila se

zorganizovat podpisovou akci za propuštění obv. MUDr. K. z vazby

a ve své snaze obv. MUDr. K. z trestní věci dostat za každou cenu,

málem spáchala trestný čin křivé výpovědi". Dále je pokračováno

s tím, že "svou výpověď však (přes uváděné skutkové doznání),

neustále měnil a snažil se zmenšovat svou vinu frázemi o vyznávání

dialektického materialismu, ač tato obhajoba v souvislosti s jeho

trestnou činností vypadá zcela paradoxně. Dále se ve své obhajobě

snažil zmenšovat význam svých falešných nálezů, pokud musil

falešnost uznat pod tíhou důkazů, jimiž byl usvědčován. Pak se

snažil tvrdit, že nevěděl o použití těchto nálezů pro důchodové

řízení, případně k účelům jiným a dalším. Tato jeho obhajoba byla

zcela vyvrácena všemi provedenými důkazy. Na konec se obv. MUDr.

K., nemoha se vyvinit z inkriminované věci, snažil alespoň svést

vinu na ostatní a stavěl se do světla, jakoby on sám byl obětí

machinací skupiny pachatelů MUDr. P. a spol. Že iniciativa v řadě

jeho trestných činů pocházela od jiných, to ostatně je i logické.

Vinu MUDr. K. to však nezeslabuje. Případ falešného nálezu na

jistého C. pak jasně ukázal, že obv. MUDr. K. není osobou vedenou

k trestnému činu, ale iniciativním a rafinovaným přímým

pachatelem."

Jenom k dokreslení atmosféry případu hodnocení životopisu

jedné ze spoluobviněných K. Š. "Jak vyplývá ze životopisu obv. Š.,

vlastnila až do roku 1949 soukromou výrobnu balonových plášťů

v Praze, kde zaměstnávala větší počet pracovních sil. Po

zlikvidování tohoto jejího podniku měla i Š. příležitost zařadit

se mezi řádně pracující občany. Byla však zvyklá z minulosti

ukájet osobní potřeby a obohacovat se z výsledků společenské

práce" atd. atd.

Závěrem se v návrhu konečného opatření uvádí: "Mimořádná

politická škodlivost těchto trestných činů vyniká zvláště v této

době, kdy strana a vláda po XI. sjezdu KSČ se zaměřila na zvýšení

nízkých důchodů bývalých pracujících tak, aby bylo odstraněno

dědictví kapitalismu ovlivňující dosud nižší životní úroveň

nynějších důchodců, kteří za kapitalismu mnohdy těžce pracovali

a často nebývali ani pojištěni. Strana však zdůraznila, že zvýšení

důchodů se v žádném případě nesmí týkat buržoazních

a příživnických elementů a i majetných osob, které mají dodnes

záporný postoj k dnešnímu zřízení. Vyšetřováním případu bylo však

zjištěno, že právě naopak tito pachatelé se pokoušeli praktickou

činností obohacovat právě osoby buržoazní a majetné pomocí

invalidních důchodů a jinými výhodami na úkor pracujících.

Zneužívajíce takto důvěry vyšších státních orgánů, rozkládali tito

pachatelé zevnitř bdělost vůči třídnímu nepříteli na tomto úseku

a třídního nepřítele obdařovali často takovými prostředky, aby si

tento podržel svou bývalou životní úroveň."

Je snad na místě zmínit i usnesení generálního prokurátora,

sp. zn. III./2 GPt 773/59, ze dne 11. 5. 1959, kterým byla po

čtvrté prodlužována vazba MUDr. K. V jejím velmi stručném

odůvodnění se uvádí, že "vyšetřovací spisy byly předány Krajské

prokuratuře v Praze, ale protože pro obsáhlost případu není možno

včas spis meritorně vyřídit (zřejmě sepsat a podat obžalobu),

nutno vazbu prodloužit s tím, že důvody vazby ve smyslu § 79 písm.

a) tr. ř. dále trvají." Nic dalšího v odůvodnění zmíněného

usnesení uvedeno není. Obdobná odůvodnění (prakticky opsaná

a totožná) obsahují i další rozhodnutí o prodloužení vazební lhůty

u dalších spoluobviněných, jak již zmíněno.

Dne 30. 5. 1959 byl sepsán s MUDr. K. poslední protokol

o výslechu obviněného, tentokrát ovšem již vyšetřovatelem Krajské

prokuratury v Praze Z. S. a v jeho rámci MUDr. K. bez otázek

popsal jednotlivé nálezy a jejich vydání u osob, na jejichž

neoprávněném důchodu se měl podílet, tedy F., J., R. a P., stejně

jako lékařské potvrzení stran PhMr. S. a jeho vojenského cvičení.

Odvolal se nejdříve na protokoly sepsané s ním v rámci šetření

vyšetřovatelem VB a potom popsal volně jednotlivé případy s tím,

že nálezy, které u jednotlivých osob vyhotovil, odpovídaly jejich

zdravotnímu stavu s tím, že na jejich základě nebylo možné přiznat

invalidní důchod. V obdobném protokolu uvedl obv. F., že jeho, R.

a P. MUDr. K. před vydáním nálezu prohlížel auJ. napsal

lékařskou zprávu na základě lékařských nálezů týkajících se J.

z předchozí doby. Obdobně vypovídali i R., P. a J. Za daného stavu

řízení byla krajským prokurátorem dne 10. 6. 1959 podána obžaloba

na 41 osob (z toho 5 lékařů) s odůvodněním, které se příliš

nelišilo od již alespoň zčásti shora uvedeného "Návrhu konečného

opatření" vyšetřovatele VB. Znovu je v odůvodnění obžaloby

operováno termíny třídní nepřítel (a napomáhání mu), hovoří se

o skupině záškodníků, o politických škodách, záškodnické činnosti,

nekalých živlech, narušování hospodářské základny státu atd., atd.

Přitom ze stručných životopisů jednotlivých obviněných lze

v drtivé většině mít za to, že z hlediska tehdejší terminologie

šlo v podstatě o prosté lidi bez nějakých majetků či "buržoazního

původu".

Podanou obžalobu potom krajský soud usnesením, sp. zn. 1

T 8/59, ze dne 3. 9. 1959, přijal a všechny obžalované, kteří v té

době byli ve vazbě, ve vazbě nadále ponechal.

Hlavní líčení ve věci probíhalo v září a říjnu 1959.

V hlavním líčení MUDr. K. uvedl znovu, že F. vyšetřil a jím

vyhotovený nález odpovídal zdravotnímu stavu F. až na to, že uvedl

možnost jeho operace s tím, že nevěděl, že nález by měl být použit

v důchodovém řízení. Když se později dozvěděl od F., že tento má

důchod, divil se tomu. Ohledně dalších osob, které z popudu F.

vyšetřoval, uvedl, že nálezy týkající se srdečních chorob, které

sám vyhotovil, odpovídaly skutečnosti, nálezy týkající se dalších

chorob opsal z nálezů dalších lékařů, které mu byly předloženy.

Dodal, že nevěděl o tom, že jím vyhotovené nálezy mohly být

zneužity v důchodovém řízení. V závěru potvrdil své výpovědi

z přípravného řízení. Stejně vypovídal i v souvislosti s obž.

PhMr. S. Obž. P. uvedl, že byl MUDr. K. podrobně vyšetřen a že mu

neříkal, k čemu nález potřebuje. V závěrečné řeči potom obž. MUDr.

K. i jeho obhájce žádali o mírný trest s poukazem na dosavadní

život. Ve spise je založen i list papíru, který je nazván jako

znalecké vyjádření (koho, jakých znalců není patrno). Nicméně na

tomto listu se uvádí k dotazu MUDr. K., že (zřejmě v souvislosti

s P.) je možno usuzovat na to, že otoky dolních končetin mohou být

způsobeny rozšířenými žilami s tím, že při rozšíření žil je možné,

že nemocný si není vědom své choroby. Ohledně PhMr. S. se v tomto

"znaleckém vyjádření" uvádí, že jeho anamnetické údaje svědčí

o prodělané revmatické horečce a že by bylo účelné podle potřeby

podávat salicylové preparáty a doporučit šetření před značnou

fyzickou námahou (tak ve svém lékařském nálezu doporučoval i MUDr.

K.). Dále je podotknuto, že v onom lékařském nálezu MUDr. K. mluví

o kompensované aortomitrální srdeční vadě. Po takto provedeném

řízení jak přípravným, tak i před soudem, byl dne 19. 10. 1959

vynesen Krajským soudem v Praze rozsudek pod sp. zn. 1 T 8/59.

Úvod jeho odůvodnění znovu obsahuje politickou úvahu o těžké

situaci pracujících v buržoazním státě, o zásadním obratu po

nastolení moci dělnické třídy a o trestné činnosti umožňující také

kapitalistickým živlům a osobám štítícím se poctivé práce pobírat

dávky nemocenského pojištění a invalidní nebo úrazové důchody.

K osobě MUDr. K. v odůvodnění v podstatě přebral soud bez dalšího

tvrzení uvedená v obžalobě s tím, že učinil podstatné doznání

a bez bližšího je poukazováno, že nález na R. byl vyhotoven bez

podkladů, znovu uváděny křečové žíly P. s tím, že jejich existenci

zařadil do nálezu, ač P. křečové žíly neměl. Další hodnocení

skutková i právní týkající se obžalovaných, kteří měli vztah

k MUDr. K. (F., J., P., S.), již odůvodnění rozsudku obsahuje

pouze velmi okrajově i z pohledu doznání některých či popírání

viny jiných. V závěru odůvodnění je suše konstatováno, že obž. K.

bylo prokázáno, že vědomě vystavoval pro účely důchodového řízení

nesprávné lékařské nálezy a že si musel být vědom toho, že na

majetku v socialistickém vlastnictví bude způsobena značná škoda.

V konečném důsledku jej soud uznal vinným trestnými činy

porušování povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm.

a), odst. 2 písm. c) tr. zák., pomoci k trestnému činu rozkrádání

majetku v socialistickém vlastnictví podle §§ 7 odst. 2, 245 odst.

1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., rozkrádání majetku

v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. c), odst.

2 písm. a) tr. zák., obcházení branné povinnosti podle § 264 odst.

2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody

v trvání 6 roků nepodmíněně, byla vyslovena ztráta čestných práv

občanských na 3 roky a propadnutí celého jmění. Proti tomuto

rozsudku se MUDr. K. odvolal a v odůvodnění odvolání poukázal na

různost svých výpovědí v předchozím řízení s tím, že byl vyšinut

z rovnováhy a žádal o přezkoumání celého rozsudku stran své osoby.

Poukazoval zejména na případ P., kterého prohlédl a lékařský nález

byl určen pro ošetřujícího lékaře a neměl žádnou spojitost

s případným řízením o přiznání invalidního důchodu. Stejně tak

údaj o křečových žilách P. převzal z lékařské dokumentace

předložené P. V případě PhMr. S. znovu uvedl, že zdravotní stav S.

znal a právem napsal do nálezu, že se má šetřit před fyzickou

námahou a užívat salyciláty. Odvolání bylo podáno i F., P., J.

a PhMr. S. a také v těchto odvoláních všichni uvádějí, že se

cítili nemocnými. P. uvedl, že byl MUDr. K. prohlížen a že mu

neříkal k jakému účelu nález potřebuje. PhMr. S. uvedl, že byl

pouze vyzván k předložení lékařského potvrzení, aniž by se

hovořilo o vojenském cvičení a tedy nevěděl (stejně jako MUDr.

K.), k čemu vlastně zdravotní přešetření slouží. J. uvedla, že F.

poskytla lékařská potvrzení o svém zdravotním stavu, která byla

samozřejmě pravdivá (ta potom sloužila jako podklad pro lékařskou

zprávu vyhotovenou MUDr. K.). Je na místě zmínit i zprávu

náčelníka věznice č. 2 Praha ze dne 28. 11. 1959 pro Nejvyšší

soud, ve které se uvádí, že u MUDr. K. se projevují v poslední

době duševní poruchy. V rámci pohovoru s pracovníkem věznice se

MUDr. K. snažil stále dokazovat, že jeho vina neodpovídá trestu

s tím, že bylo zřejmé, že délka vazby má na něj neblahý vliv,

a proto náčelník věznice doporučuje Nejvyššímu soudu jmenovaného

navštívit a situaci v jeho případě vhodně vysvětlit. Dne 5. 4.

1960 byl podán posudek o duševním stavu obž. MUDr. K. se závěrem,

že v době trestné činnosti byl duševně normální a v průběhu vazby

se u něj vyskytla paranoidně-halucinatorní forma reaktivní vazbové

psychózy, která léčením odezněla, takže je schopen chápat smysl

trestního řízení a správně a souvisle odpovídat na kladené otázky.

V rámci protokolu o odvolacím líčení konaném u Nejvyššího soudu

navrhli K. se S. konstatovat zprávu Obvodní vojenské správy z 26.

1. 1959 a také posudek o svém duševním stavu. To také bylo

konstatováno v závěrečné řeči, obž. K. mimo jiné uvedl "Prosím,

aby mi byl dán milostí prezidenta republiky trest smrti oběšením

za to, čeho jsem se dopustil v cizině". Rozsudkem Nejvyššího soudu

bylo odvolání obž. K. dne 30. 4. 1960 zamítnuto. V části

odůvodnění zmíněného rozsudku se ohledně MUDr. K. uvádí, že za

úplaty vyhotovil řadu falešných lékařských nálezů, ač věděl, že

budou užity k vylákání či ponechání neoprávněných invalidních

důchodů nebo na neoprávněný odklad vojenského cvičení a k získání

jiných neoprávněných výhod (blíže již neoznačených). V těchto

souvislostech jsou potom uváděna jména F., R., J. a P. (důchody)

a S. (vojenské cvičení). Nejvyšší soud převzal v podstatě

argumentaci z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze, kdy

znovu vyšel z "doznání" obž. K., v případě P. znovu zdůraznil

křečové žíly a jejich neexistenci a v případě S. znovu uváděl, že

S. věděl (bez toho, že by tento fakt blíže vysvětlil) o tom, že

bude povolán k vojenskému cvičení. O zprávě, jejíž důkaz byl

navrhován, a která měla být konstatována (zpráva z obvodní

vojenské správy z 26. 1. 1959), se v odůvodnění vůbec nezmínil.

Nezmínil se o ní ani v souvislosti s odůvodněním trestné činnosti

S. U obž. J. a zejména P. se v rámci odůvodnění vůbec o MUDr. K.

nehovoří.

Stojí za zmínku, že 4. 10. 1977 Krajský soud v Praze jednal

ve veřejném zasedání o návrhu na obnovu řízení ods. K., F., S., M.

a B. V rámci tohoto řízení ods. K. znovu žádal, aby byla ustavena

skupina znalců, která by zhodnotila jeho lékařské závěry

a posudky, případně nálezy, které učinil u F., R., J. a P.,

a k tomuto návrhu se připojil i prokurátor Krajské prokuratury

v Praze. Krajský soud tyto návrhy, stejně jako návrhy všech shora

uvedených osob (na obnovu řízení), zamítl. V odůvodnění soud

uvedl, že odsouzený podal návrh na provedení přezkumného řízení

podle zák. č. 82/1968 Sb. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne

11. 12. 1970 byl podle čl. III odst. 1 zák. č. 82/1968 Sb., ve

znění zák. č. 70/1970 Sb., návrh zamítnut a byl proto považován

dále jako návrh na obnovu řízení. V rámci tohoto řízení pak

krajský soud dospěl k závěru, že jde o opakování námitek

uplatněných již v původním řízení, kde byly v rámci odvolacího

řízení Nejvyšším soudem co do správnosti původních zjištění

přezkoumány a zamítnuty. Nejvyšší soud ČSSR dne 21. 3. 1978, pod

sp. zn. To I 26/77, stížnost podanou MUDr. K. a ostatními zamítl.

Ve stručném odůvodnění se praví, že nabízené důkazy nelze

považovat za nové skutečnosti, když byly již provedeny

a zhodnoceny soudy v původním řízení. To s tím, že všechny

skutečnosti již namítal v rámci odvolacího řízení (kde bylo

odvolání odsouzeného zamítnuto jako nedůvodné) a že tedy s jeho

námitkami se již náležitě vypořádal Nejvyšší soud ve svém rozsudku

ze dne 30. 4. 1960, sp. zn. 1 To 015/60.

Za daného stavu věci, tak jak byl zjištěn z obsáhlého

spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, nelze

souhlasit s tvrzením Nejvyššího soudu ČR, zejména ohledně tehdy

prováděného dokazování a z toho plynoucího respektování práva na

obhajobu. Jistěže na základě již uvedených skutečností jsou na

místě důvodné pochybnosti o objektivnosti vedeného vyšetřování,

a to zejména s poukazem na způsob, jakým byly vedeny výslechy

obžalovaného především v přípravném řízení (jeho opakované doznání

v různém rozsahu i opakované odvolání doznání). Celým trestním

řízením (včetně řízení před soudem) se prolíná tvrzení MUDr. K.

o tom, že v konečném důsledku jím vyhotovené lékařské zprávy

týkající se uvedených osob odpovídaly zdravotnímu stavu těchto

osob s tím, že tyto zprávy byly MUDr. K. vyhotoveny na základě

objektivního zkoumání a koncipovány tak, že nemohly ani přispět

k ovlivnění důchodového řízení týkajícího se uvedených lidí. Právě

ohledně zdravotního stavu A. P. je neustále zmiňován problém

křečových žil (kterými P. neměl trpět), aniž bylo dále vyloženo,

že právě křečové žíly měly být oním důvodem pro vyměření

invalidního důchodu. Ohledně ostatních (F., R., J.) neodpovídá

tvrzení Nejvyššího soudu ČR, že svou vinu nikdy nepopřel (uvedeno

v zásadě), ale naopak i ohledně zdravotních zpráv vyhotovených

MUDr. K. v souvislosti s aktuálním zdravotním stavem uvedených

osob začasté tvrdil, že lékařské zprávy vyhotovil tak, že byly

objektivní a odpovídaly skutečnému zdravotnímu stavu uvedených

osob v dané chvíli. Tato jeho opakovaná tvrzení, případně návrhy

na zjištění objektivního zdravotního stavu uvedených osob, nebyla

brána v úvahu a nic na tom nemění ani fakt, že při vhodných

příležitostech tak říkajíc oficiálně tyto návrhy nevznášel.

Obdobně (jak plyne z uvedeného spisového materiálu)

jednostranně a bez dalšího byl soudy (a to i Nejvyšším soudem ČR)

kvalifikován a hodnocen případ odkladu vojenského cvičení PhMr.

S., kdy znovu MUDr. K. opakoval, že zdravotní stav PhMr. S.

detailně znal a také jej v souladu s objektivní realitou popsal

tak, že k uvedenému odkladu vojenského cvičení, v důsledku jím

vyhotovené zprávy, nemohlo dojít. Všechny uvedené skutečnosti

znovu v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona MUDr. K.

uvedl, včetně příslušných návrhů na doplnění dokazování. Nejvyšší

soud ČR potom na tato tvrzení reagoval tím, že neshledal důvody ke

změně svého stanoviska. To s tím, že dle názoru Nejvyššího soudu

ČR tvrzení odsouzených nemají ve spise sebemenší oporu, případně

jsou evidentně smyšlená. Dovozuje, že nelze z obsahu trestního

spisu ani vyšetřovacích svazků v ničem potvrdit úlohu

vyšetřovatele V. s tím, že ve věci všech tehdy obžalovaných

působilo více vyšetřovatelů a V. nevyslýchal ty z obžalovaných,

kterým byly uloženy podstatně vyšší tresty. Jak již řečeno, v této

souvislosti je právě nutno odkázat na obsah zmíněného spisu, který

jednoznačně zpochybňuje ničím neomezenou možnost obhajoby

i v souvislosti s tehdy platnými právními předpisy. Ohledně

možností konkrétně prokázat jednotlivé skutečnosti vedoucí

minimálně k omezení práva na obhajobu je snad nutno zdůraznit, že

zejména v tehdejší době to bylo v podstatě nemožné a na pouhém

tvrzení, že nezákonnosti nebyly odsouzeným prokázány, nelze

vybudovat jednoznačný závěr, že k nim také skutečně nedošlo. Za

zmínku stojí i tvrzení Nejvyššího soudu ČR (bez bližšího

odůvodnění či vysvětlení), že proces s MUDr. K.

a spoluobžalovanými se konal v době, která těsně předcházela velké

politické amnestii z května 1960, jež byla důsledkem odhalených

již nezákonností z počátku padesátých let. Dále potom, dle názoru

Nejvyššího soudu ČR, nelze věřit tomu, že by známý pražský advokát

JUDr. K. K. pouze přihlížel dalším nezákonnostem, obdobným těm,

jimiž se vyznačoval všeobecně známý proces s R. S. a spol. Dle

názoru Nejvyššího soudu ČR, který v zásadě nelze nijak přijmout,

byl již rok 1960 rokem, kdy všechny procesy probíhaly již za

plného dodržování všech zásad důsledného právního státu. Konečně

i Nejvyšší soud ČR v další části odůvodnění svého rozhodnutí, ve

kterém hovoří o zveličení společenské nebezpečnosti jednání

obžalovaných, zdůrazňování politických důsledků jejich trestné

činnosti s tím, že se tak soudy nechaly ovlivnit hledisky, která

jsou cizí nezávislému a nestrannému soudnictví v demokratickém

právním státě. Přesto však dochází opětovně k závěru, že nic

v trestním spise neprokazuje, že by v projednané věci byla

porušována procesní práva obžalovaných, zejména právo na obhajobu.

S tímto závěrem však Ústavní soud nemůže souhlasit, a to právě

znovu s poukazem na obsah zmiňovaného trestního spisu. Z něj totiž

plyne (jak již obsáhle vpředu uvedeno), že atmosféra celého

trestního řízení nebyla vedena v duchu zásadních postulátů

právního státu, zejména i možnosti obžalovaného důsledně

uplatňovat své právo na obhajobu. Nic v době původního řízení

nebránilo tomu, aby zdravotní stav inkriminovaných osob byl

důsledně zjištěn (případně i znaleckým posudkem) a takové zjištění

(kterého se tehdy i dnes MUDr. K. domáhal), bylo konfrontováno

s jím vyhotovenými lékařskými zprávami, zejména i důrazem na tehdy

probíhající důchodové řízení. V konečném důsledku potom na

zjištění, zda lékařské zprávy vyhotovené MUDr. K. byly právě oním

dokladem, na základě kterého byly příslušné důchody oprávněně či

neoprávněně přiznány. Jak již řečeno, návrhy MUDr. K. v tomto

duchu prolínaly celé trestní řízení a ostatně je vznáší

i v současné době a nelze je považovat v těchto souvislostech za

tzv. nova, která by mohla vést k obnově řízení. Jestliže po celou

dobu na ně nebyl brán zřetel (v podstatě s poukazem na to, že se

jich nedomáhal se vším důrazem), lze mít takový postup za ten,

který v konečném důsledku porušil ustanovení čl. 40 odst. 3

Listiny základních práv a svobod, tedy ústavně zaručené právo na

obhajobu.

V těchto souvislostech Ústavní soud ve svých rozhodnutích již

několikráte zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů

se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním

a hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představují

především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak

plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv

a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva

na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím

libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před

soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod). Tuto možnost je nutno

v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník

řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání

svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán

k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně

se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich

provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto:

navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým

způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového

dokazování, obzvláště za situace, kdy existuje řada dalších

skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé trestní řízení

nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady

spravedlivého procesu. V daném případě se tak nestalo, a proto

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím byl porušen

i čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,

tedy souhrnně právo na spravedlivý proces.

Znovu a závěrem nutno důrazně poukázat na skutečnosti

plynoucí ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 (tak

jak uvedeno shora), ze kterých jednoznačně plyne, že trestní

řízení vedené proti MUDr. K. nerespektovalo i důsledně práva

obviněného a posléze i obžalovaného MUDr. K., a to zejména právo

na obhajobu obsažené i v tehdy platném zákoně č. 64/1956 Sb.,

o trestním řízení soudním (trestní řád).

S poukazem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než rozhodnutí

Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tzn 27/93, ze dne 10. 1. 1996,

zrušit, stejně jako (především z důvodů procesní ekonomie)

i rozhodnutí, která ve věci předcházela, a to rozsudek bývalého

Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 To 015/60, ze dne 30. 4. 1960,

a rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 8/59 ze dne 19.

10. 1959.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 15. 5. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru