Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 507/05Usnesení ÚS ze dne 18.01.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.507.05
Datum podání30.09.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 507/05 ze dne 18. 1. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 6 To 765/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. října 2004, sp. zn. 5 T 56/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku-Místku v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, a také k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. stěžovatele nově uznal vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák., přičemž mu znovu uložil stejný trest. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že odvolací soud dospěl pouze k jinému závěru ohledně výše způsobené škody na vozidle poškozeného v rámci posouzení popsané dopravní nehody. Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv podle čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny, domáhá zrušení obou shora označených rozhodnutí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. Tyto důkazní nedostatky podle stěžovatele logicky vedou k tomu, že se obecným soudům nepodařilo zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení, ledaže by při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavního pořádku.

Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda způsobem prováděného dokazování i následným odůvodněním nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces, resp. presumpce neviny). To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně oba obecné soudy vypořádaly. Navíc v souladu se zákonem vyhodnotil dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR, když ve svém usnesení mimo jiné uvedl, že oba soudy "přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, proč a kterým z nich uvěřily, když rozhodující výpovědi byly učiněny svědky, kteří k osobě dovolatele nemají žádného vztahu a není důvod pochybovat o jejich objektivitě. Soudy tak přesvědčivě odůvodnily důkazní postup ve věci a stejně tak se vypořádaly s dovolatelem namítanými rozpory v rámci vedeného dokazování, určily tak jednoznačně, která z variant skutkového stavu odpovídá realitě." Není důvodu, aby se s tímto závěrem Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud neztotožnil.

Ústavní soud respektuje nejen skutečnost, že podle ústavní judikatury (např. nález Ústavního soudu I. ÚS 425/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 305) není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale také to, že o věci bylo rozhodnuto třemi obecnými soudy, z nichž soudy prvého a druhého stupně, na základě bezprostředního poznání důkazů dovodily, že ke skutku došlo a že skutek, zakládající daný trestný čin, spáchal stěžovatel. Rozsudky obecných soudů prvého i druhého stupně jsou přesvědčivé, soudy se v nich zabývají skutečnostmi a důkazy, o něž se opíraly, a není na Ústavním soudu, který nadto zásadně důkazy bezprostředně nepoznává, aby tytéž důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich jiné závěry, než ke kterým došly soudy obecné. Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavnísoud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která má charakter řízení kontradiktorního.

Ústavnísoud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru