Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 504/02Usnesení ÚS ze dne 05.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:3.US.504.02
Datum podání19.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 504/02 ze dne 5. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Evy Zarembové, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele Doc. PhDr. M. V., CSc., zastoupeného JUDr. Z. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. Cmo 28/2002-120, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2001, čj. 47 Cm 81/99 97,

takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 19.7.2002 domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. Cmo 28/2002-120, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2001, čj. 47 Cm 81/99-97. Podle jeho tvrzení bylo těmito rozsudky zasaženo do jeho základního práva daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 47 Cm 81/99, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 14. 5. 1998 podal právní předchůdce Československé obchodní banky, a.s. žalobu proti navrhovateli o zaplacení částky 60.000 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 20. 12. 1996 podal navrhovatel žádost o zrušení svého běžného účtu, který u žalobce měl. Celý zůstatek vybral v hotovosti. Po uzavření zmíněného běžného účtu opakovaně použil platební kartu, kterou žalobci neodevzdal a ve dnech 20. 12. 1996 až 23. 12. 1996 vybral 60.000,- Kč. Soud žalobě vyhověl a dne 23. 5. 2001 rozsudkem, čj. 47 Cm 81/99-97, stanovil navrhovateli povinnost zaplatit částku 60.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení do zaplacení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobce prokázal, že z účtu navrhovatele, na němž nebyl dostatek peněžních prostředků, poskytl na základě platebního instrumentu, s nímž byl oprávněn disponovat pouze navrhovatel, částku 60.000,- Kč nekrytou vkladem a že tato částka nebyla vrácena.

Navrhovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním, v němž namítal, že soud při svém rozhodování obrátil důkazní břemeno a navrhovatel byl nucen prokazovat svou nevinu, zatím co žalobce své tvrzení neprokázal. Soud podle navrhovatele také neprovedl všechny důkazy, které on navrhoval, zejména neprovedl důkaz spisem Policie ČR, odboru vyšetřování, který se věci týkal, respekt. výslechem vyšetřovatele.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2002, čj. 5 Cmo 28/2002-120, napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ve svém rozhodování vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který provedl soud I. stupně. Výběr z účtu byl prostřednictvím bankomatu nepochybně proveden po jeho uzavření, což při tehdejším stavu techniky bylo možné. Vybírající však musel znát tzv. PIN, který se sděluje pouze majiteli platební karty. Protože nebylo prokázáno, že by někdo neodevzdanou kartu zneužil a jak se tato osoba dozvěděla o PIN, je logickým závěrem to, že výběr provedl sám navrhovatel nebo osoba, která od něj získala jak kartu tak i znalost PIN.

Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl navrhovatel včas ústavní stížností, v níž namítal, že v řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by peníze ze zrušeného účtu vybral a bez jakékoliv ústavněprávní argumentace dovodil, že postupem soudů bylo zasaženo do jeho základního práva daného čl. 38 odst. 2 Listiny.

Vrchní soudu v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 11. 9. 2002 uvedl, že podle jeho názoru stížnost směřuje do stránky skutkové, rozsudky byly vydány na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a závěry obou soudů byly řádně odůvodněny.

Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.

Navrhovatel v ústavní stížnosti namítá, že byla porušena jeho základní práva daná čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto článku má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud žádné porušení uvedených základních práv v souzené věci neshledal. Navrhovateli nepochybně nebylo bráněno, aby jako žalovaný využil všechna práva účastníka řízení, věc byla projednávána v jeho přítomnosti, veřejně a nebylo mu bráněno, aby se vyjádřil ke všem prováděným důkazům. Pokud soud některé jim nabízené důkazy neprovedl, i v tomto směru dostatečně své rozhodnutí odůvodnil. Podle přesvědčení Ústavního soudu zjištěný skutkový stav dal soudům dostatečné podklady pro přijetí rozhodnutí.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2002, čj. Cmo 28/2002-120, nebylo zasaženo do základních práv navrhovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána a nezbylo mu než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2002

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru