Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 503/06Usnesení ÚS ze dne 19.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.503.06
Datum podání30.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 176, § 125, § 160, § 188 odst.1 písm.e, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 503/06 ze dne 19. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 503/06

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 5 To 304/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. března 2005, sp. zn. 4 T 139/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 29. června 2006 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatel obsáhle polemizuje se skutkovými a právními zjištěními obecných soudů a tvrdí, že jimi byl zkrácen ve svých právech vyjmenovaných v ústavní stížnosti. Ústavní soud si ověřil dotazem u obecného soudu, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo podáno dovolání k Nejvyššímu soudu.

Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon"), a to včetně podmínek ust. § 75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.

Ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. K rozhodnutí o ústavní stížnosti není proto v daném okamžiku Ústavní soud příslušný.

Stěžovatel podal návrh na přezkoumání napadených rozhodnutí v rámci dovolacího řízení, tedy cestou mimořádného opravného prostředku. Podle ust. § 72 odst. 3 zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který zákon výslovně označuje za poslední procesní prostředek k ochraně práva. Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není důvod.

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavníhosoudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. § 75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššíhosoudu. Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, proto musel soudcem zpravodajem předložený návrh odmítnout jako návrh nepřípustný a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. září 2006

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru