Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 502/2000Nález ÚS ze dne 22.03.2001Naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, v níž bylo trestní říze

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
zavinění/úmyslné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 50/21 SbNU 433
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.502.2000
Datum podání21.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248, § 4

141/1961 Sb., § 11 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 502/2000 ze dne 22. 3. 2001

N 50/21 SbNU 433

Naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Prohlášení obviněného, že trvá na projednání věci, v níž bylo trestní říze

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu

(III. senátu) ze dne 22. března 2001 sp. zn.

III. ÚS 502/2000 ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení

Městského soudu v Praze z 22.6.2000 sp. zn. 8 To 291/2000, jímž

byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 27.3.2000 sp.

zn. 3 T 101/99, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem

zpronevěry podle § 248 odst. 1 trestního zákona, ale podle § 227

trestního řádu mu nebyl uložen trest.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 To 291/2000 - 109 ze

dne 22.6.2000 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 3 T

101/99 - 92 ze dne 27.3.2000 se zrušují.

II. Odůvodnění

Svým návrhem ze dne 18.8.2000 na zahájení řízení o ústavní

stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v

Praze č. j. 8 To 291/2000 - 109 ze dne 22.6.2000 ve spojení s

rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 3 T 101/99 - 92 ze

dne 27.3.2000 s tím, že oběma rozhodnutími byla zasažena jeho

ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 90 Ústavy České

republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, který si Ústavní soud

vyžádal, také zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným

činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 trestního zákona (dále jen

"tr. zák."), trest mu však uložen nebyl vzhledem k užití § 227

trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Skutkově šlo (ve skutečnosti)

o to, že navrhovatel uzavřel leasingovou smlouvu se společností

P., a. s., jejímž předmětem byl počítač zn. Pentium 75, přičemž

podmínky uvedené smlouvy nesplnil (tj. nezaplatil sjednanou částku

a nevrátil ani počítač). Jeho jednání bylo však (zejména s ohledem

na konečnou výši způsobené škody) podřazeno pod amnestii

prezidenta republiky ze dne 3.2.1998 [čl. I písm. a) rozhodnutí

prezidenta republiky č. 20/1998 Sb., o amnestii], a proto nalézací

soud poté, co shledal, že navrhovatel spáchal trestný čin

zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., rozhodl tak, že s ohledem

na uvedené okolnosti trestní stíhání navrhovatele podle § 223

odst. 1 tr. ř. zastavil. Navrhovatel však využil svého práva (§ 11

odst. 2 tr. ř.) a prohlásil, že na projednání věci trvá. Poté soud

prvního stupně vyhlásil citovaný rozsudek. V jeho odůvodnění

konstatoval, že předmětný počítač, který byl předmětem leasingové

smlouvy, navrhovateli byl skutečně předán, ten jej užíval, avšak v

rozporu se smlouvou neuhradil všechny splátky a nevrátil ani

počítač. Tuto skutečnost považuje za objektivně prokázanou, když

(i v důsledku různých výpovědí navrhovatele) vzal za prokázané

také to, že navrhovatel zmíněný počítač užil v konečném důsledku

pro svou potřebu. Proti uvedenému rozsudku podal navrhovatel

odvolání, které vyčítalo procesní postup nalézacího soudu, který

poté, co navrhovatel prohlásil, že na projednání věci trvá (§ 11

odst. 2 tr. ř.), bezprostředně rozhodl, aniž by hlavní líčení

odročil, vyhotovil písemné usnesení o zastavení trestního řízení,

bez odročení hlavního líčení nesdělil obsah dosavadního jednání,

neudělil slovo k závěrečným řečem včetně práva posledního slova.

Měl za to, že s ohledem na takto vzniklou procesní situaci mohl

navrhnout nové důkazy, vyjádřit se k věci, případně vzít své

prohlášení zpět. Dále, a to především, měl za to, že nebylo v

trestním řízení spolehlivě zjištěno, co se vlastně s uvedeným

počítačem stalo. Nelze mu v tomto směru přičítat úmysl, vyžadovaný

pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kterým

nakonec byl uznán vinným. Městský soud v Praze podané odvolání již

označeným usnesením zamítl, když výše uvedené procesní výhrady

odmítl s tím, že prohlášení navrhovatele stran trvání na

projednání věci bylo jasné a jednoznačné, a tak následný postup

nalézacího soudu byl souladný se zákonem, respektuje

soustředěnost, rychlost a hospodárnost řízení, přičemž vycházel z

výsledků předcházejícího řízení. K dalším námitkám (které sám v

bodech svého rozhodnutí popsal), týkajících se vlastní otázky

přisvojení věci, případně jejího prodeje, zohlednění způsobené

škody s poukazem na již zaplacené splátky, neobjasněnost

navrhovatelova úmyslu, motivu celého jednání, odvolací soud

odkázal na skutková zjištění, hodnocení provedených důkazů i na

právní závěry a z nich vyvozenou argumentaci obsaženou v

odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Tu pokládal za

přiléhavou a správnou, vůči trestněprávnímu posouzení případu nemá

výhrad a závěrem také popsal charakter a způsob leasingových

splátek. V daném případě pak dovodil, že stupeň nebezpečnosti činu

pro společnost je větší než nepatrný a trestněprávní postih byl

takto namístě. Uzavřel potom poněkud necitlivě poukazem na to, že

přes dobrodiní amnestie prezidenta republiky navrhovatel trval na

projednání věci.

V podaném návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti pak

stěžovatel především poukázal na zákonné znaky trestného činu

zpronevěry podle § 248 tr. zák. s tím, že v daném případě nebyly

naplněny, když zejména nebyl prokázán skutkový stav, pod který by

znaky žalovaného trestného činu mohly být podřazeny. Argumentoval

tím, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily,

jak s postrádaným počítačem navrhovatel naložil, ale ani to, co se

s tímto počítačem stal. Namítl dále velmi formální postup soudů v

souvislosti se zastavením řízení [§ 11 odst. 1 písm. a), § 219,

§ 223 tr. ř.] s tím, že soud prvního stupně ihned po prohlášení

navrhovatele pokračoval v hlavním líčení vynesením rozsudku. K

postupu odvolacího soudu potom namítal, že ten sice správně shrnul

do bodů jeho výhrady vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, v

odůvodnění svého rozhodnutí však na ně vlastně nereagoval. V

postupu obecných soudů tak konečně spatřuje kriminalizaci svého

nedbalého jednání a navrhl citovaná rozhodnutí obecných soudů

zrušit s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho základní práva

obsažená v čl. 90 Ústavy (nesprávně označeném jako čl. 90 odst. 1

Ústavy), jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřil Městský soud v

Praze, který odkázal pouze na obsah svých rozhodnutí s tím, že se

nedomnívá, že v předmětném trestním řízení byla porušena ústavní

práva navrhovatele. Městské státní zastupitelství v Praze se k

návrhu vyjádřilo tak, že podle jeho názoru obecné soudy

postupovaly v projednávané věci v souladu s trestním řádem i

trestním zákonem a práva navrhovatele tak nebyla porušena.

Po zvážení obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu

10 sp. zn. 3 T 101/99, argumentace uplatněné navrhovatelem i

vyjádření účastníka řízení (vedlejšího účastníka) dospěl Ústavní

soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Vzav v úvahu

ústavněprávní hledisko, které jako jediné zakládání ingerenci

Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných, zjistil,

že ty své rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu s obsahem

hlavy páté Listiny. Jádrem podané ústavní stížnosti jsou

navrhovatelovy výhrady stran kvalifikování jeho jednání jako

trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. V této souvislosti

Ústavní soud připomíná, že po subjektivní stránce je vyžadován

úmysl, který samozřejmě musí být pachateli tohoto trestného činu

jednoznačně prokázán a v odůvodnění příslušných rozhodnutí soudů

(při uznání vinným tr. činem zpronevěry) také přesvědčivě dovozen.

Podle názoru Ústavního soudu se tak v projednávané věci nestalo.

Požadovaný úmysl v navrhovatelově jednání neplyne ani ze skutkové

věty rozsudku nalézacího soudu, ani z jeho odůvodnění. Neplyne

potom ani z úvah odvolacího soudu obsažených v jeho rozhodnutí,

když ten v podstatě bez potřebné reakce na navrhovatelovo odvolání

souhlasí se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího. Z

obsahu uvedeného trestního spisu soudu prvního stupně totiž úmysl

navrhovatele směřující prokazatelně k tomu přisvojit si cizí věc,

která mu byla svěřena, neplyne. Navrhovatel v průběhu celého

trestního řízení totiž nepopíral, že na počítač, o který jde, měl

uzavřenou leasingovou smlouvu, splatil také podstatnou část

splátek (v konečném důsledku převyšující hodnotu samotného

počítače), avšak z jeho výpovědi, stejně jako z dalších

provedených důkazů, nebylo přesvědčivě či jednoznačně prokázáno,

že by si uvedený počítač ponechal či s ním jinak disponoval proto,

aby z věci měl trvalý prospěch. V daných souvislostech přisvojení

si cizí věci (§ 248 odst. 1 tr. zák.) z provedeného trestního

řízení a důkazů v něm užitých nevyplývá (nelze je dovodit).

Provedené dokazování tak neodpovídá zřetelně právním závěrům

obecnými soudy z něj dovozeným. Je nepochybné, že navrhovatel

nedostál podmínkám leasingové smlouvy (úplné zaplacení splátek či

vrácení počítače). Z jednání navrhovatele (jeho výpovědí) i

dalších důkazů ve věci provedených však lze spíše uvažovat o

značném nepořádku ve firmě, kde působil, a v této souvislosti o

jeho celkově nedbalém počínání spojeném i se zánikem firmy (jeho

platební neschopností). O tom, že si této skutečnosti byl vědom,

svědčí i to, že tuto nedbalost připouštěl, byl si vědom svého

závazku a uznával jej (k tomu i rozsudek pro uznání ze dne

24.5.1999 sp. zn. 7 C 231/98 vydaný Obvodním soudem pro Prahu 10).

Nelze než uzavřít, že esenciálním znakem skutkové podstaty

trestného činu zpronevěry, tak jak je popsána v trestním zákoně,

je nezbytná přítomnost úmyslného jednání jako formy zavinění (§ 4

tr. zák.). V naznačeném směru ostatně nelze než odkázat na

ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů, z níž plyne, že závěr

o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a

musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, že je tu zavinění

podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento

právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu

plynoucích z provedeného dokazování. Forma zavinění musí být vždy

přesně zjištěna, a to i z hlediska zásady "in dubio pro reo".

Těmto základním požadavkům však rozhodnutí obecných soudů v dané

věci nedostála. Z jejich tvrzení, že "naložil s počítačem blíže

nezjištěným způsobem", totiž skutečně nelze za daného skutkového

stavu dovodit, že "s věcí nakládal jako s vlastní a tedy si ji

přisvojil a tím způsobil škodu", a tedy v jeho jednání takto:

spatřovat prokázání úmyslu, byť nepřímého. Své opodstatnění má i

navrhovatelova námitka ohledně postupu obecných soudů stran

procesní situace, která nastala okamžikem, kdy soud prvního stupně

po doplnění dokazování (konečné zjištění výše způsobené škody)

podle § 223 odst. 2 tr. ř. [z důvodu stanoveného § 11 odst. 1

písm. a) tr. ř.] trestní stíhání navrhovatel usnesením, které

vyhlásil, zastavil. Poté, co navrhovatel prohlásil, že trvá na

projednání věci, a využil tak svého práva daného mu § 11 odst. 2

tr. ř., však nalézací soud bezprostředně (jak plyne z protokolu o

hlavním líčení - po krátké poradě) vyhlásil rozsudek, kterým

navrhovatele uznal vinným (vyslovil vinu - aniž by však uvedl,

který trestný čin jde) a podle § 227 tr. ř. neuložil trest, když v

písemném vyhotovení tohoto rozsudku uvedl, že šlo o trestný čin

zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. Z uvedeného postupu soudu

prvního stupně je takto zřejmé, že po prohlášení navrhovatele

(§ 11 odst. 2 tr. ř.) rozhodl takříkajíc vzápětí, aniž by uvažoval

o odročení hlavního líčení z hlediska § 219 tr. ř. V daném případě

nepochybně procesní stav věci doznal zásadní změny právě v

důsledku prohlášeného usnesení o zastavení trestního stíhání z

důvodů již shora popsaných. Za této situace nelze odpovědně a také

bez výhrad mít za to, že prohlášení navrhovatele z hlediska § 11

odst. 2 tr. ř. bylo učiněno pouze formálně, když navrhovatel takto:

ztrácí možnost vznést další námitky či dále argumentovat v rámci

vedeného řízení, ať už ve sféře skutkové či právní. Z tohoto

pohledu lze obecně vyslovit, že nelze vyloučit, že další řízení

neposkytne podklady pro jiné rozhodnutí, než je konstatování viny.

Smyslem označeného prohlášení je totiž dát obviněnému možnost,

aby mohl pokračovat v trestním řízení a docílit onoho jiného

rozhodnutí (zejména zprošťujícího rozsudku), a tím takto své plné

rehabilitace. Po tomto prohlášení musí vydat, v daném případě

soud, usnesení o pokračování v trestním stíhání, a také v něm

pokračovat v tom stádiu, ve kterém bylo rozhodnuto usnesením o

zastavení trestního stíhání. V těchto souvislostech (a pokud

obviněný výslovně netrvá na okamžitém pokračování v řízení (poté,

co bylo přerušeno) je namístě obviněnému poskytnout alespoň

přiměřený minimální prostor a čas po zvážení takto vzniklého

procesního stavu tak, aby na něj mohl reagovat a z hlediska

zejména své obhajoby užít procesní prostředky zákonem mu svěřené

(navrhnout další důkazy, vyjádřit se z tohoto pohledu k věci,

včetně práva posledního slova). Konečně za dané situace bez

vyhotovení naznačených rozhodnutí soudu (o zastavení trestního

stíhání, o jeho pokračování) je obviněný v konečném důsledku

zbaven možné reakce, zejména na jeho obsah (důvody v něm uvedené),

a to včetně možnosti v zákonem stanovené lhůtě vzít své prohlášení

zpět. Jednání soudu bez ohledu na zákonem takto stanovený postup

potom zbavilo navrhovatele (obviněného) možnosti na takto vzniklou

procesní situaci, zejména z hlediska své obhajoby, vůbec reagovat

(svou obhajobu uplatnit), a v konečném důsledku jej tak zbavuje

práva na spravedlivý proces. Takový postup volený obecnými soudy v

označené věci vykazuje výrazné znaky formálnosti.

Obecné soudy v dané věci svým postupem porušily dle

přesvědčení Ústavního soudu ústavně garantované základní právo

navrhovatele, a to jeho právo na spravedlivý proces z hlediska čl.

36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i čl. 95 odst. 1 Ústavy.

S poukazem na uvedené okolnosti nezbylo Ústavnímusoudu, než

obě napadená rozhodnutí zrušit, když uvedené základní právo

navrhovatele bylo zasaženo již rozhodnutímsoudu prvního stupně.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru