Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 501/03Nález ÚS ze dne 12.09.2005Právo účastníka vyjádřit se k jinému posouzení právní stránky věci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
procesní - odložení vykonatelnosti - § 79
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkPromlčení
Smlouva
opravný prostředek - řádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 173/38 SbNU 387
EcliECLI:CZ:US:2005:3.US.501.03
Datum vyhlášení15.09.2005
Datum podání14.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 369, § 502

99/1963 Sb., § 220, § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 501/03 ze dne 12. 9. 2005

N 173/38 SbNU 387

Právo účastníka vyjádřit se k jinému posouzení právní stránky věci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera - ze dne 12. září 2005 sp. zn. III. ÚS 501/03 ve věci ústavní stížnosti E., v. d., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. července 2003 sp. zn. 2 Cmo 229/2002 a návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení peněžité částky.

I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. července 2003 sp. zn. 2 Cmo 229/2002 se zrušuje.

II. Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. července 2003 sp. zn. 2 Cmo 229/2002 se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i jinak formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka ve své obchodněprávní věci pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále též "vrchní soud") ze dne 17. července 2003 č. j. 2 Cmo 229/2002-50 a tvrdila, že tento obecný soud porušil čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. právo na spravedlivý proces a na účinný opravný prostředek.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 Cm 425/99 se podává, že:

* stěžovatelka se žalobou ze dne 10. června 1999 domáhala vůči žalovanému (J. B.) zaplacení částky 5 093 Kč, úroku z prodlení za opožděnou úhradu faktury č. 475 ze dne 5. 4. 1995 za období od 15. 6. 1995 do 23. 12. 1996,

* Krajský soud v Ostravě vydal dne 12. 10. 1999 platební rozkaz (č. j. 2 Ro 871/99-15), kterým rozhodl o nároku stěžovatelky, jenž však byl podáním odporu žalovaným zrušen. V odporu žalovaný vznesl námitku promlčení. Měl za to, že úrok z prodlení je akcesorickým nárokem, který trvá jen za předpokladu, že trvá závazek k zaplacení jistiny. Podle žalovaného splatnost faktury č. 475 ze dne 5. 4. 1995 uplynula 22. 4. 1995 a právo na úrok z prodlení vznikl 23. 4. 1995. Žaloba byla soudu doručena dne 14. 6. 1999. Nárok na zaplacení jistiny se promlčel podle § 387 a § 391 odst. 1 obchodního zákoníku dne 24. 4. 1999,

* z provedených důkazů soud prvního stupně (Krajský soud v Ostravě) zjistil a z hlediska skutkového stavu měl za nesporné, že stěžovatelka na základě objednávky žalovaného mu dodala zboží a toto vyúčtovala fakturou č. 475 ze dne 5. 4. 1995 částkou 20 534 Sk a že žalovaný tuto fakturu uhradil s prodlením až dne 27. 12. 1996. Soud prvního stupně právně nárok posoudil podle § 369 odst. 1 a § 502 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku a uvedl, že žalovaný se dostal do prodlení se splněním peněžitého závazku, a proto stěžovatelce vznikl nárok na úrok z prodlení, a to za období od 15. 6. 1995 do 23. 12. 1996. Dále soud prvního stupně vyslovil názor, že nárok stěžovatelky není promlčen vzhledem k čtyřleté promlčecí době dle § 397 obchodního zákoníku,

* odvolací soud (Vrchní soud v Olomouci) dospěl po částečném doplnění a zopakování dokazování k jinému skutkovému a právnímu závěru než soud prvního stupně. Konstatoval, že pro úspěšné uplatnění žalovaného nároku je především nutno prokázat uzavření kupní smlouvy a dále prodlení subjektu, který měl zaplatit. Podle názoru odvolacího soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat uzavření kupní smlouvy. Objednávka žalovaného ze dne 19. prosince 1994 neobsahuje totiž cenu zboží a není tak způsobilým návrhem kupní smlouvy, jehož akceptací stěžovatelkou by mohlo dojít k uzavření kupní smlouvy. Kupní smlouva nevznikla ani dodáním zboží objednateli (žalovanému), jelikož k zaplacení zboží nedošlo ihned či v přiměřené lhůtě po jeho dodání, když potvrzení o převzetí zboží žalovaným na dodacím listu absentuje. Žalovaný sice dodání zboží přímo nepopírá, ale neuvedl konkrétně, kdy mu zboží mělo být dodáno, a tuto skutečnost netvrdí ani stěžovatelka. Nelze proto podle § 120 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vzít za skutková zjištění soudu shodná tvrzení účastníků ohledně dodání zboží, případně uzavření kupní smlouvy, neboť tato tvrzení nejsou dostatečně konkrétní a určitá, pokud jde o dodání zboží. Z uvedeného vyplývá, že žalovanému nevznikla povinnost zaplatit kupní cenu. Ani skutečnost, že žalovaný dne 23. 12. 1996 přesto uhradil fakturu č. 475, neprokazuje uzavření kupní smlouvy mezi účastníky. Nebylo-li prokázáno uzavření smlouvy, nebylo ani prokázáno, jaká byla dohoda účastníků o ceně a o její splatnosti - splatnost kupní ceny nelze bez dalšího odvozovat od uvedeného data splatnosti faktury. Stěžovatelka tedy neprokázala ani okamžik prodlení žalovaného se zaplacením ceny, a její nárok na úhradu úroků z prodlení tedy není důvodný. V otázce případného promlčení nároku se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka brojila proti tomu, že Vrchní soud v Olomouci změnil na základě odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, než uváděl žalovaný. Soud prvního stupně její žalobě vyhověl, odvolací soud ji zamítl. Odvolací soud porušil § 212 odst. 1 o. s. ř., když odvoláním byla napadena pouze otázka týkající se vznesené námitky promlčení nároku. Odvolací soud, který na základě odvolání změnil rozsudek soudu prvního stupně z jiných důvodů, než které byly uvedeny v odvolání, tak fakticky nedal stěžovatelce možnost opravného prostředku a porušil tím její právo na odvolání, zvláště když proti jeho rozhodnutí není přípustné ani dovolání. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že odvolací soud nedostatečně a nesprávně posoudil skutkový stav věci a vyvodil z toho nesprávný právní závěr. Strany totiž projevily vůli uzavřít smlouvu i bez určení kupní ceny. Dodací list nemohl být žalovaným potvrzen, neboť zboží nebylo dodáno veřejnou dopravou; dokladem o dodání zboží je v tomto případě přepravní list. Z něj a z data fakturace vyplývá jednoznačně den dodání zboží (5. 4. 1995). Žalovaný svým vyjádřením v odporu (byť nedostatečně) potvrdil uskutečnění dodávky zboží a splatnost ceny. Předmětem sporu byly úroky z prodlení, nikoli úhrada ceny za zboží. Podle názoru stěžovatelky šlo o shodná tvrzení stran sporu ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř., a proto odvolací soud ve smyslu § 6 o. s. ř. neměl ani povinnost toto zjišťovat. Mezi účastníky nebyla sporná otázka dodání zboží; spor se týkal nároku na úroky z prodlení a spornou byla pouze otázka promlčení nároku. Odvolací soud konstatoval opak. V odůvodnění rozsudku dokonce uvedl, že žalovanému nevznikla povinnost zaplatit kupní cenu, a to přesto, že žalovaný kupní cenu zboží zaplatil a sám uznával, že právo na úrok z prodlení vzniklo dne 23. 4. 1995. Tímto postupem byl rovněž porušen § 1 o. s. ř. Stěžovatelka rovněž namítla nesprávnost rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení. Má za to, že v daném případě měl být aplikován § 150 o. s. ř.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jak je vpředu označen, zrušil a současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Účastník řízení, Vrchní soud v Olomouci, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém rovněž uvádí, proč nebylo možné vzít za skutková zjištění soudu shodná tvrzení účastníků podle § 120 odst. 4 o. s. ř. Domnívá se, že neporušil § 212 odst. 1 o. s. ř., neboť projednal věc v mezích, v nichž se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí. Odvolatel napadl vydaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Odvolací soud zopakoval dokazování a na základě provedených důkazů dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. S touto možností počítá § 213 o. s. ř. Z jinak zjištěného stavu věci pak logicky muselo vyplynout i jiné právní posouzení věci, a tudíž jiné rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu se stěžovatelka ústavní stížností domáhá přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému není řádný ani mimořádný opravný prostředek přípustný. Účastník řízení proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná, a uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník řízení (J. B.) se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil a postavení vedlejší účastníka se tedy omisivně vzdal.

Stěžovatelka a účastník řízení souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem na to, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po posouzení všech relevantních skutečností, které vyplývají z připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 Cm 425/99, vyjádření účastníka řízení a s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.

Již v předchozím rozhodnutí Ústavníhosoudu ve věci sp. zn. III. ÚS 618/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 44) bylo konstatováno, že pokud odvolací soud rozhodl po změně právního náhledu nezakládajícího důvod změny rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 220 o. s. ř.), aniž by postupoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř., pak nejednal v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal stěžovateli reálnou možnost jednat před soudem spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Uvedená procesní situace nastala i v posuzované věci. Odvolacísoud v dané věci po částečném doplnění a zopakování dokazování dospěl k jinému právnímu náhledu na věc. V otázce případného promlčení nároku, což byl stěžejní argument obsažený v odvolání žalovaného, se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně. Nad rámec tvrzení v odvolání pak dospěl odvolací soud k názoru, že stěžovatelce se nepodařilo prokázat uzavření kupní smlouvy, a rovněž konstatoval, že neprokázala ani okamžik prodlení žalovaného se zaplacením kupní ceny. Její nárok na úhradu úroků z prodlení nebyl tedy podle názoru odvolacího soudu důvodný. Existenci kupní smlouvy ani počátek prodlení žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nikterak nezpochybňoval. Jeho procesní obrana spočívala ve vznesení námitky promlčení žalovaného nároku. Stěžovatelka se tedy nemohla k uvedeným skutečnostem vyjádřit, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (např. ty, které by prokázaly uzavření kupní smlouvy či existenci jiného smluvního vztahu mezi účastníky), neboť neměla do vydání rozsudku odvolacího soudu důvod pochybovat o nespornosti prokázání uzavření kupní smlouvy a vzniku počátku prodlení.

Za tohoto stavu měl tedy odvolacísoud - pokud neshledal důvod k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně - při dodržení zásad spravedlivého procesu věc zrušit a vrátit ji soudu prvního stupně k dalšímu řízení a dát tak stěžovatelce možnost reagovat na změněný právní náhled. Vrchní soud v Olomouci tak neučinil a shora popsaným postupem porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud proto napadený rozsudek tohoto obecného soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto nálezu patrno. Právní názor vyjádřený v tomto nálezu, který vedl ke zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu, je pro účastníka řízení (Vrchní soud v Olomouci) závazný (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu Ústavní soud uvádí, že toto ustanovení aplikuje dle své rozhodovací praxe zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti. Uvedené nebylo shledáno. Ústavní soud přihlédl i k výši žalované částky. Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí obecného soudu proto Ústavní soud odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru