Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 5/99Usnesení ÚS ze dne 30.09.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Vydržení
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.5.99
Datum podání06.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 134, § 151n, § 151o

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 5/99 ze dne 30. 9. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky ve věci návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem J. B. a J. B., zastoupených JUDr. R. J. advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 23 Co 580/97-59, ze dne 15. 10. 1998, spolu s návrhem na zrušení části § 151o odst. 1 první věta in fine "..rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona" zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 5. 1. 1999 návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 6. 1. 1999. Návrh směřoval proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 23 Co 580/97-59, ze dne 15. 10. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodu, čj. 7 C 8/97-33, ze dne 12. 9. 1997, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelů o trpění práva odpovídajícího věcnému břemeni. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 7 C 8/97, vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodu. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé se žalobou podanou u uvedeného soudu domáhali určení, že žalovaní jsou povinni trpět jejich výkon práva odpovídající věcnému břemeni, které by spočívalo v průchodu a průjezdu dopravními prostředky po pozemku parc. č. 353/4, louka v obci H. kat. ú. N., který je ve vlastnictví žalovaných. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, domnívali se, že je nadbytečná a uvedli, že podle jejich názoru je možno řešit celou věc smírně, nesouhlasili však s tím, aby cesta, vyměřená žalobci, vedla přes střed jejich pozemku. Po obsáhlém dokazování dospěl Okresní soud v Havlíčkově Brodě k závěru, že na základě provedených důkazů nelze konstatovat, že by na předmětném pozemku v minulosti nějaká příjezdová komunikace - cesta k chatě navrhovatelů a jejich právních předchůdců existovala a že by příslušné právo pro sebe vykonávali jen navrhovatelé či jejich právní předchůdci. S ohledem na tyto skutečnosti se soud I. stupně neztotožnil se stanoviskem navrhovatelů, že jim jako vlastníkům chaty vzniklo přes pozemek žalovaných věcné břemeno - právo cesty. Okresní soud v Havlíčkově Brodě proto rozsudkem, čj. 7 C 8/97-33, ze dne 12. 9. 1997, žalobu zamítl.

K odvolání žalobců rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem, čj. 23 Co 580/97-59, ze dne 15. 10. 1998, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. V odvolacím řízení dospěl Krajský soud v Hradci Králové k závěru, že právo věcného břemene nemohli právní předchůdci navrhovatelů vydržet ani za účinnosti obecného zákoníku občanského z 1. června 1811, protože do konce účinnosti tohoto zákona na našem území by nestihli splnit všechny podmínky stanovené pro vydržení práva. Stejně tak nemohli právní předchůdci vydržet předmětné právo podle právní úpravy zák. č. 141/1950 Sb., protože nesplňovali podmínky stanovené touto právní úpravou pro vydržení práva. K vydržení věcného břemene nepostačovalo prokázat jen pravost a poctivost držby, ale držitel musel navíc prokázat i titul (právní důvod) držby. V předmětném řízení však navrhovatelé skutečnost, která by mohla být titulem pro držbu netvrdili, ani neprokazovali. Krajský soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdci navrhovatelů nevydrželi právo věcného břemene ani za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. Vydržení práva věcného břemene právními předchůdci navrhovatelů nebylo prokázáno ani podle zák. č. 40/1964 Sb. Podle této úpravy bylo umožněno vydržení věcného břemene až novelou, zák. č. 131/1982 Sb., avšak i podle této úpravy se stále vyžadovala tzv. oprávněná držba, tedy držba v dobré víře, že věc (právo) držiteli patří. Navrhovatelé netvrdili žádný právní důvod držby svých právních předchůdců ani za období účinnosti těchto ustanovení. Stejný stav je i podle současné platné právní úpravy.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podali navrhovatelé ústavní stížnost, protože podle jejich názoru postupem soudu I. stupně i soudu odvolacího byla porušena jejich práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vlastnit a užívat majetek podle čl. 11 Listiny. Porušení uvedených práv napadeným rozsudkem spatřovali navrhovatelé v tom, že v důsledku výroku soudů obou stupňů jsou jako vlastníci rekreační chaty, kterou řádně a v souladu se zákonem nabyli kupní smlouvou, omezeni v možnosti věc nerušeně užívat, tedy v oprávnění, které tvoří jednu ze základních součástí vlastnického práva. Toto omezení je dáno tím, že je jim upíráno právo průchodu a průjezdu k vlastnímu majetku umístěnému na vlastním pozemku. Na rozdíl od jiných vlastníků má tedy jejich vlastnické právo omezený obsah a je mu upřena ochrana ze strany orgánů státu. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek odvolacího soudu.

Současně navrhovatelé podle § 74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali návrh na zrušení části § 151o odst. 1 první věta in fine "..rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona" zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru navrhovatelů platná právní úprava preferuje vlastníky neoprávněných staveb zřízených na cizím pozemku, kteří mají zákonnou možnost domáhat se vůči vlastníku pozemku omezení jeho vlastnického práva v podobě věcného břemene. Stejné právo však nemají vlastníci legálně zřízených staveb k tomu, aby si ke svému majetku zajistili možnost přístupu. Jejich vlastnictví tak zcela zjevně nemá stejný obsah jako vlastnictví osob vlastnících neoprávněnou stavbu a zákon jim upírá právo na stejnou ochranu.

K posouzení návrhu na zrušení rozhodnutí Krajského soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření tohoto soudu jako účastníka řízení. Podle názoru Krajského soudu nebylo jeho rozhodnutím dotčeno vlastnické právo navrhovatelů. Navrhovatelé v řízení žádná svá vlastnická práva neuplatňovali, naopak ospravedlňovali své zásahy do vlastnických práv jiných subjektů. Nelze sice upřít navrhovatelům ani takové právo, které je zásahem do vlastnického práva cizího subjektu, ale jen tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady, jimiž zákon vyvažuje určitou spravedlivou rovnováhu mezi zájmy toho, kdo zásah činí, a zájmy dotčeného vlastníka. V řízení nebylo prokázáno, že by v předmětné věci byly splněny zákonné podmínky pro vydržení věcného břemene. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím soudu v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany základních práv zakotvených v Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Ústavní soud však po přezkoumání celého řízení dospěl k závěru, že dokazování bylo v předmětném řízení vedeno rozsáhle, a to nejen před soudem 1. stupně, ale i před soudem odvolacím. Bylo využito řady důkazních prostředků a dokazování bylo řádně ukončeno a nepochybně bylo dostačující pro zjištění skutkového stavu. Současně je však nutno konstatovat, že právní závěry, které vyvodily soudy obou stupňů mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a jsou podřaditelné pod platnou právní úpravu. Ústavnímu soudu, jak je již konstantně judikováno, nepřísluší znovu hodnotit hodnocení důkazů provedené obecnými soudy za předpokladu, že tyto soudy postupovaly v intencích daných platnou právní úpravou, zejména příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Proces dokazování a hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) a pokud obecné soudy z těchto pravidel nevybočily, nemůže Ústavní soud do jejich postupu zasahovat, a to ani tehdy, kdyby s jejich hodnocením nesouhlasil. V předmětné věci však obecné soudy postupovaly v souladu s ust. § 132 o.s.ř., hodnotily provedené důkazy každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení. Právní závěry, které soudy obou stupňů ze zjištěného skutkového stavu vyvodily, nejsou s těmito zjištěními v rozporu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v postupu soudů ani v jejich rozhodnutí nelze spatřovat porušení práva navrhovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani porušení jejich vlastnického práva podle čl. 11 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Navrhovatelé spolu s ústavní stížností podali i výše uvedený návrh na zrušení části zák. č. 40/1964 Sb. Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení zákona nebo jeho části může být podle § 74 zákona o Ústavním soudu podán jen spolu s ústavní stížností podle § 72 cit. zákona a tato ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, nemůže se Ústavní soud samostatně návrhem na zrušení části zákona dále zabývat.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 30. září 1999

JUDr. Vlastimil Ševčík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru