Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 499/15 #2Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudicata, ne bis in idem)
právo na soudní a jinou právní ochran... více
Věcný rejstříkDokazování
Ne bis in idem
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.499.15.2
Datum podání16.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 354


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 499/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š. a 2. K. Š., obou zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Tdo 1084/2014-66, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. února 2014 č. j. 55 To 319/2013-688 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2013 č. j. 5 T 216/2012-589, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 16. února 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejich tvrzení porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývá, že stěžovatelé byli v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu uznáni vinnými ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování ve smyslu ustanovení § 354 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měli dopustit dlouhodobě prováděným obtěžováním a sledováním svých sousedů, kterými je omezovali v běžném způsobu života a vyvolávali v nich důvodnou obavu o jejich život či zdraví. Za to byli stěžovatelé odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jejichž výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šestnácti měsíců. Okresní soud dospěl k závěru o vině stěžovatelů zejména na základě značného množství svědeckých výpovědí, audiovizuálních materiálů a znaleckého zkoumání duševního stavu stěžovatelů. Obhajobu stěžovatelů, jakož i svědecké výpovědi tuto podporující, odmítl nalézací soud jako zčásti nedůvěryhodné a zčásti míjející se s předmětem trestního řízení, když zejména stěžovatelka v rámci své obhajoby poukazovala na závadné chování poškozených a ostatních obyvatel obce X., kde ke konfliktům docházelo. Z rozhodnutí vyplývá, že nalézací soud považoval celé trestní řízení za jakési pokračování dlouhotrvajících sousedských vztahů, které však již překročilo pro trestní právo únosnou úroveň. Po zvážení všech provedených důkazů, jakož i stylu vystupování stěžovatelů před samotným soudem, tedy dospěl nalézací soud k závěru, že stěžovatelé svým jednáním naplnili všechny znaky uvedeného trestného činu, a jejich odsouzení je tudíž zcela namístě. Proti tomuto rozsudku podali oba stěžovatelé odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodné. Označil přitom právní i skutkové závěry soudu okresního za správné, logické a přesvědčivé a v podstatě na ně zcela odkázal, některé jen pro přehlednost zopakoval. Následně podali stěžovatelé dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl v tomto rozhodnutí k závěru, že trestním stíháním stěžovatelů nebyla porušena ústavní zásada ne bis in idem. Přestupková stíhání stěžovatelů, která svým předmětem mohla částečně odpovídat jednání stíhanému v předmětném trestním řízení, skončila, s výjimkou jediného, odložením věci, a tedy nezaložila překážku věci rozhodnuté. Jediné přestupkové řízení, skončené meritorním rozhodnutím, sice spadalo do období nebezpečného pronásledování dle rozsudku nalézacího soudu, netýkalo se však dle Nejvyššího soudu poškozené Marie Karlíkové, nýbrž jejích rodinných příslušníků, a skutků trestním stíháním nevytýkaných. Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil s tím, že jednání stěžovatelů, popsané ve výrokové větě odsuzujícího rozsudku, naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování, přičemž se důkladně zabýval rovněž otázkou společenské škodlivosti uvedeného jednání a naplnění podmínek pro subsidiární uplatnění trestní represe v projednávaném případě.

II.

Argumentace stěžovatelů

3. Stěžovatelé ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti a jejím doplnění vytýkají obecným soudům celou řadu pochybení. Obecně jsou toho názoru, že důkazy provedené v předmětném trestním řízení byly hodnoceny svévolně, jednostranně v jejich neprospěch, a tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny. Za nesprávné pak stěžovatelé považují závěry Nejvyššího soudu v otázce aplikace zásady ne bis in idem na projednávanou věc. Jednání, za něž byli stěžovatelé odsouzení, totiž fakticky představuje souhrn jednání, které již v minulosti projednávaly různé přestupkové orgány, u nichž byly předmětné věci odloženy pro naprostou důkazní nouzi. Přestože se důkazní situace u žádného skutku v podstatě nezměnila, byli stěžovatelé odsouzeni za jejich "souhrn" v trestním řízení. V otázce naplnění znaků vytýkané trestné činnosti pak stěžovatelé poukazují zejména na skutečnost, že k údajnému sledování a častému navazování blízkého kontaktu docházelo přirozeně, v důsledku polohy bydlení stěžovatelů a jejich sousedů. V takové situaci musí být při posuzování naplnění znaků skutkové podstaty nebezpečného pronásledování kladeny daleko větší nároky na intenzitu vytýkaného jednání. Celé trestní řízení představuje vyvrcholení dlouhotrvajících sousedských konfliktů, které však byly vyvolávány zejména ze strany údajných poškozených. Mezi dlouhodobé pronásledování nemohou být zahrnovány vzájemné spory mezi více sousedy. O některých skutcích (např. údajné poškozování věcí na pozemku poškozené nebo vyhrožování poškozené) neexistují žádné důkazy vyjma tvrzení poškozených. Prokázané jednání pak nedosahuje dle stěžovatelů takové společenské nebezpečnosti, aby muselo být řešeno instituty trestního práva. Tím byla porušena ústavní zásada subsidiarity trestní represe. Podstatu celého sporu objasňuje dle stěžovatelů jejich znalecké psychologické zkoumání, které prokazuje skutkovou verzi obhajoby, dle níž jsou obětmi spíše stěžovatelé, pokoušející se zajistit pro sebe co nejpříjemnější místo k životu. Soudy naopak jednotlivé důkazy a všechny okolnosti předcházející trestnímu řízení hodnotily vytržené z kontextu, či je dokonce přímo překrucovaly. Následně stěžovatelé velmi podrobně v ústavní stížnosti poukazují na jednotlivé rozpory a nesrovnalosti v provedených důkazech. K důkazům, které svědčily pouze ve prospěch stěžovatelů, nebylo pak fakticky přihlíženo vůbec (výpovědi svědků, fotografie z Facebooku, apod.). I přesto se však odsouzení opírá pouze o výpovědi svědků, kteří jsou ale všichni vůči stěžovatelům zaujati, přičemž v obci X. proběhla proti stěžovatelům dokonce jakási organizovaná kampaň. Svědci jsou tak buď příbuzní či přátelé poškozené, anebo jsou vůči stěžovatelům zaujati i z jiných důvodů (např. osoby z vedení obce). Veškeré hodnocení důkazů tak svědčí o naprosté libovůli soudů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

4. Ústavnímu soudu bylo dne 10. 3. 2015 doručeno obsáhlé doplnění ústavní stížnosti, které nebylo odesláno a podepsáno právním zástupcem stěžovatelů. K nápravě této vady však Ústavní soud ani stěžovatele, ani jejich právního zástupce nevyzýval, neboť obsah uvedeného doplnění nepřinášel v podstatě žádnou novou právní argumentaci k dané věci.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

5. Usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015 č. j. III. ÚS 499/15-28 byl z projednávání a rozhodování v dané věci vyloučen soudce Vladimír Kůrka, neboť v dovolacím řízení působila jako soudkyně jeho manželka Věra Kůrková. Vyloučený soudce byl v souladu s ustanovením § 9 ve spojení s § 10 odst. 3 rozvrhu práce, zveřejněného na webových stránkách Ústavního soudu, nahrazen soudcem Tomášem Lichovníkem.

6. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

8. Argumentace stěžovatelů spočívá převážně na opakování námitek, týkajících se způsobu vedení důkazního řízení a závěrů, které z něj obecné soudy odvodily. Stěžovatelé tak sice formálně namítali porušení ústavního procesního práva, přesto však obsahově brojí jen proti nesprávné aplikaci hmotného podústavního práva. I přes poukaz na ustanovení Listiny je tedy zřejmé, že ústavní stížností pokračují v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekávají, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se tak dostalo do rozporu s čl. 82 a násl. Ústavy České republiky v jejich obecně přijímaném pojetí.

9. Obecně lze tedy konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)]. Důkazní řízení bylo v projednávané věci velmi rozsáhlé, skýtající dostatek podkladů k rozhodnutí o obžalobě. Odmítnutí dalších důkazních návrhů pro nadbytečnost nelze v takové situaci považovat za svévoli.

10. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315)]. Takový problém v napadeném řízení dle Ústavního soudu nevyvstal a ani stěžovatelé žádnou takovou námitku nevznesli.

11. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Při takovém hodnocení Ústavní soud naopak neposuzuje, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé. V daném případě jsou závěry soudů jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování rozporu mezi jednotlivými důkazy, zejména v otázce věrohodnosti jednotlivých vypovídajících osob, nepatří k úkolům Ústavního soudu a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Skutečnost, že stěžovatelé nejsou schopni či ochotni přijmout odpovědnost za své jednání, nemůže podrýt ústavní přijatelnost názorů obecných soudů. Jelikož se drtivá většina námitek obsažených v ústavní stížnosti týkala právě aspektu hodnocení provedených důkazů (viz obsáhlá příloha k ústavní stížnosti k rozporům ve výpovědích svědků), není dle Ústavního soudu nezbytné, ba ani vhodné reagovat na každou z uplatněných námitek samostatně. K doplnění rozhodnutí obecných soudů lze stěžovatelům pro vysvětlení konstatovat následující.

12. Podstata trestného jednání stěžovatelů spočívá v opakovaném intenzivním zasahování do majetkových a zejména osobnostních práv poškozené (obdobně str. 64 až 65 napadeného rozsudku okresního soudu). Stěžovatelé opakovaně přistupovali k problematické formě ochrany svých tvrzených zájmů (ať už skutečných nebo fiktivních), a to bez přiměřeného ohledu na zájmy ostatních. Z takového chování jsou pak stěžovatelé usvědčování zcela nezpochybnitelně zejména fotografiemi a audiovizuálními záznamy, zachytávajícími stěžovatele (nebo je zastupující osoby) přímo na pozemku poškozené, a to obvykle při zásahu do jejích práv, bez jakéhokoliv přiměřeného důvodu. Velmi výmluvné jsou v tomto směru incidenty s odřezáváním kusu brány poškozené anebo odstraněním překážek, bránících stěžovatelům ve vstupu na sousední pozemek. Takové jednání nelze přitom hájit nutností ochrany vlastních práv (např. pro zabránění podmáčení domu, apod.), neboť reakce stěžovatelů obvykle postrádala důležitý aspekt přiměřenosti, když vůbec nezohledňovala zájmy jimi ohrožené (např. soukromí a nedotknutelnost obydlí poškozené, ničení majetku). Podstatné přitom je, že nebyla prokázána nutnost okamžité ochrany jejich tvrzených zájmů, když ani při stěžovateli často požadovaných zásazích státní moci nebylo shledáno dokonce ani jejich ohrožení. Stěžovatelé tak zcela běžně přistupovali k různým druhům "svépomoci" až svémoci, kterým však pro jejich neslučitelnost s právním řádem České republiky a mravním řádem české společnosti nemohou obecné soudy poskytnout právní ochranu a naopak je zcela namístě z důvodu ochrany zájmů ostatních členů společnosti takové jednání postihovat, a to v krajním případě i za použití prostředků trestního práva. Pro úplnost lze snad už jen konstatovat, že uvedenému chování odpovídá i časté zneužívání činnosti orgánů veřejné moci pro zcela malicherné účely, jako je kupříkladu opakované volání policejní hlídky kvůli údajnému podlévání domu či postříkání stěžovatelky vodou. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že toto jednání dosahuje pro svou opakovanost a intenzitu úrovně trestného činu nebezpečného pronásledování, nemůže Ústavní soud hodnotit takový závěr jako svévolný. Důkazní situace je v daném případě pro odsouzení dostatečná, a to dokonce bez ohledu na zjevně nepřijatelný závěr o údajné konspiraci několika desítek osob, které vystupovaly jako svědci.

13. Co se týče porušení zásady ne bis in idem, odkazuje Ústavní soud plně na závěry Nejvyššího soudu. Z hlediska ochrany základních práv a svobod v řízení o ústavní stížnosti je možno pro úplnost tyto závěry pouze doplnit v tom směru, že ani prokázání stěžovateli tvrzeného pochybení by nemělo vliv na výrok rozhodnutí Ústavního soudu, když zmínění konkrétních incidentů ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je u přečinu nebezpečného pronásledování ryze formálním předpokladem. Zrušení rozhodnutí pro pochybení učiněné v tomto směru by představovalo formalistický postup, neboť chybné popsání konkrétních incidentů nelze považovat za neoprávněný zásah v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821)].

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru