Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 499/06Usnesení ÚS ze dne 22.02.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkTrestný čin
obvinění
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.499.06
Datum podání29.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255a

141/1961 Sb., § 160 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 499/06 ze dne 22. 2. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti E. Š., zastoupené JUDr. Josefem Bajcurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 30, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2006, č.j. 2 KZV 27/2006-123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí, a tvrdí, že jím byla porušena zásada uvedená v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spočívající v tom, že nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů.

Stěžovatelka má za to, že k porušení jejích ústavně zaručených práv došlo tím, že z rozhodnutí policejního orgánu se nepodává existence zvláštní povinnosti, jejímž porušením by mohla spáchat trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a tr. zákona; pokud je specialita subjektu (§ 90 odst. 1 tr. zákona) v jejím případě popsána odkazem na postavení "člena pracovní skupiny pro finanční investice města Mostu", "člena Rady města Mostu" nebo "člena Zastupitelstva města Mostu", jde o popis "nezákonný", protože z něj žádná zákonná ani smluvní povinnost při správě cizího majetku nevyplývá. Stěžovatelka míní, že obecní zastupitel není "něco jako statutární orgán obchodní společnosti" a proto byly "protizákonně a protiústavně" rozšířeny zákonné podmínky její trestnosti.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu (Služby kriminální policie a vyšetřování, Správy Severočeského kraje, II. odboru - hospodářské kriminality) ze dne 8. 3. 2006, ČTS: PSV-273/HR-2005, bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255a odst. 1, 2 písm. a/, b/ tr. zákona, a napadeným usnesením státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podle § 148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl stížnost, již stěžovatelka proti usnesení policejního orgánu podala.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení a při zahájení trestního stíhání (§ 158 a násl., § 160 a násl. tr. řádu) dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatele dovolává.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.

Stěžovatelka přehlíží, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu.

To platí i o posouzení námitky, již činí stěžovatelka v podané ústavní stížnosti ústřední; neotvírá se jí toliko abstraktní otázka zvláštního postavení pachatele coby subjektu trestného činu podle § 255a tr. zákona, nýbrž i otázka existence adekvátní skutkové základny, pročež neplatí, že již na usnesení o zahájení trestního stíhání lze klást rigorózně požadavek jejich úplného, resp. konečného vyřešení.

Napadeným usnesením rozhodl krajský státní zástupce o stížnosti stěžovatelky, jež navzdory příslibu jejího doplnění o důvody, zůstala neodůvodněna. Krajský státní zástupce rozhodnutí policejního komisaře o zahájení trestního stíhání přezkoumal podle § 147 odst. 1 tr. řádu, a - nemaje příležitost soustředit se ku konkrétním stížnostním důvodům - je i přiléhavě odůvodnil. Není jakkoliv příležitost k pochybnostem o srozumitelnosti a racionalitě přijatých závěrů, pročež o hodnocení napadeného rozhodnutí jako excesivního, vybočujícího z obvyklých standardů, příp. založeného na "libovůli" (což je v ústavněprávním kontextu především relevantní), nemůže být řeč.

Je tedy namístě závěr, že z roviny ústavněprávního přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, jak byla výše vymezena, důvod k zásahu Ústavního soudu není. Ústavní stížnost (vycházející z předpokladu opaku) je tím zjevně neopodstatněná, v důsledku čehož ji Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl (§ 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Okolnost, že stížnost proti usnesení policejního komisaře nebyla odůvodněna, je způsobilá založit pro stěžovatelku přísnější závěr, že jí podaná ústavní stížnost proti následnému rozhodnutí státního zástupce není (vůbec) přípustná. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje implicite i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně takové řízení poskytuje. Její součástí je logicky i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v předchozích stadiích řízení, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež zde rozhodující orgány právě ve vztahu k nim přijaly (odůvodnily). Z takto pojímaného principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu tudíž také plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší se vyjadřovat k té kritice, již stěžovatel vyslovuje v ústavní stížnosti poprvé, aniž dal příležitost se s ní vypořádat přezkumným orgánům v rámci přípustných opravných prostředků. Argumentace stěžovatelky obsažená až v posuzované ústavní stížnosti je právě takovou, jestliže v předchozí stížnosti proti usnesení policejního orgánu neuvedla - ve prospěch požadavku odstranit usnesení o zahájení trestního stíhání - argumentaci žádnou. V takovém případě přichází na pořad odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu jako nepřípustné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru