Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 499/04Nález ÚS ze dne 09.02.2006K použití tzv. utajených svědků v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na ... více
Věcný rejstříkDůkaz
Svědek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/40 SbNU 303
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.499.04
Datum vyhlášení21.02.2006
Datum podání06.08.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 55 odst.2, § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 499/04 ze dne 9. 2. 2006

N 36/40 SbNU 303

K použití tzv. utajených svědků v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 9. února 2006 sp. zn. III. ÚS 499/04 ve věci ústavní stížnosti L. M. proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 73 T 274/2003 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004 sp. zn. 3 To 336/2004, jimiž byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy podle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a § 188a odst. 1 trestního zákona.

Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 73 T 274/2003 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004 sp. zn. 3 To 336/2004 se v částech týkajících se L. M. zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 4. 8. 2004 napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2004 sp. zn. 3 To 336/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 73 T 274/2003 s tím, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho i čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, jakož i k porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 73 T 274/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona a šíření toxikomanie podle § 188a odst. 1 trestního zákona a odsouzen podle § 187 odst. 2 za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl podle § 53 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výši 30 900 Kč. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil dle soudu tak, že v přesně nezjištěné době od roku 2000 do 20. 8. 2003 na různých místech v Ostravě, zejména v místě svého bydliště, osobě vystupující pod jménem Z. K. a P. N. prodal v přesně nezjištěném počtu případů za celkovou částku asi 50 tis. Kč, resp. 100 tis. Kč přesně nezjištěné množství návykové látky pervitin a osobě vystupující pod jménem J. S. v jednom případě přesně nezjištěné množství této látky.

Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele shora uvedeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil výroky o uložených trestech a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje podle § 187 odst. 2, § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl rovněž zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu usnesením ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. 8 Tdo 1347/2004 odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v jeho trestní věci nebyl dán důvod k postupu podle § 55 odst. 2 trestního řádu, neboť v průběhu přípravného řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, že by svědkům nebo osobám jim blízkým hrozila zřejmá újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí. Odkazuje přitom na § 1 zákona č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob, a na komentář trestního řádu nakladatelství BECK, kde se uvádí, že hrozba ve smyslu § 55 odst. 2 trestního řádu je důvodná, pokud podle zjištěných okolností, jež budou vyplývat jak z výpovědi svědka, tak i z dalších provedených důkazů, úkonů či šetření, je taková hrozba očividná či jasná; postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, který však musí být zjištěnými konkrétními okolnostmi dostatečně odůvodněn, nestačí jen všeobecné a konkrétně nedoložené tvrzení. Dále stěžovatel uvádí, že použití daného institutu je do značné míry narušením principu čl. 6 Úmluvy, a to práva vyslýchat svědky proti sobě a ověřit si tak jejich totožnost, přičemž z protokolu o hlavním líčení jednoznačně vyplývá, že jakýkoliv dotaz obhájce, i když nesměřoval k prozrazení totožnosti, byl ze strany svědků zodpovězen tak, že se nemohou vyjádřit, neboť by prozradili svou identitu. V návaznosti na to poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Doorson proti Nizozemsku z roku 1996 s tím, že odsouzení nemůže být založeno výlučně ani v rozhodné míře na anonymních svědcích. Stěžovatel rovněž argumentuje tím, že z vyšetřovacího spisu je zřejmé, že prověřování jeho údajné trestné činnosti bylo zahájeno již 11. 2. 2003, kdy policie začala s telefonními odposlechy, pokračovalo sledováním jeho a dalších osob a teprve po více než osmi měsících, kdy nebyla odhalena žádná trestná činnost, dochází k odposlechu tří utajených svědků, kteří ovšem nesdělují nic, co by mělo vést k "odůvodněné obavě" ve smyslu § 55 odst. 2 trestního řádu. Svědek T. L., který vypovídal v přípravném řízení a jehož identita nebyla utajena, uvedl pouze nekonkrétní skutečnosti, které stěžovatel vyvrátil dalšími důkazy, konkrétně pak cestovním pasem bylo vyvráceno jeho tvrzení, že stěžovatel byl ve Švýcarsku. Navíc tento svědek u hlavního líčení svá tvrzení popřel s tím, že se jednalo jen o jeho domněnky. Stěžovatel dále namítal, že v soudním řízení opakovaně navrhoval vyslechnout svědka Z. H., jenž se mohl vyjádřit k obsahu odposlouchávaného telefonního rozhovoru týkajícího se prodeje mobilního telefonu, a nikoliv prodeje narkotik, jak vyvodil okresní soud. V tomto bodě mu však ani nalézací, ani odvolací soud nevyhověly, v důsledku čehož bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Okresní soud v Ostravě uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, avšak s ohledem na to, že nemá k dispozici příslušný spis, nemůže poukázat na konkrétní okolnosti odůvodňující postup podle § 55 odst. 2 trestního řádu. Ten ale patrně měl být odůvodněn obavou neutajeného svědka z obžalovaných, když žádal, aby byla zajištěna jeho eskorta k hlavnímu líčení tak, aby necestoval společně s obžalovanými, načež u hlavního líčení - evidentně v důsledku této obavy - změnil svou výpověď. Důvodnost postupu měla vyplynout i z toho, že v jiné trestní věci byl stěžovatel zproštěn obžaloby, protože poškození zcela změnili svou původní výpověď ohledně jejich napadení ze strany stěžovatele, jež byla obsažena v úředním záznamu; příslušný spis byl čten k důkazu u hlavního líčení, přičemž úřední záznamy v něm obsažené, i když jsou "procesně nepoužitelné", mohou sloužit k odůvodnění postupu podle § 55 odst. 2 trestního řádu. Kromě toho byly k dispozici záznamy policie o násilnické povaze stěžovatele. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že v dané trestní věci byl postup podle citovaného ustanovení shledán opodstatněným, neboť svědkům, jak vyplynulo z okolností zjištěných orgány vyšetřování, v souvislosti s podáním svědectví zjevně hrozilo nebezpečí, přičemž z napadených rozhodnutí je zřejmé, proč byl daný postup shledán zákonným a odůvodněným. S ohledem na to uvedený účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Krajské státní zastupitelství v Ostravě sdělilo, že s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti se již vypořádal Krajský soud v Ostravě a že se s jeho argumentací ztotožňuje. Dále sdělilo, že se ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu přistoupil k posouzení otázky důvodnosti jednotlivých námitek uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti. Jak patrno z jejího obsahu, zásadní pochybení orgánů činných v trestním řízení mělo spočívat v tom, že učinily opatření k utajení totožnosti i podoby svědka, ačkoliv pro tento postup nebyly naplněny podmínky ustanovení § 55 odst. 2 trestního řádu, neboť zjištěné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by svědkům nebo osobám blízkým hrozila újma či jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv.

Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, vyhlášen pod č. 214/1994 Sb.), smyslem práva na veřejné projednání věci, ve spojení s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, je poskytnout obžalovanému v trestním procesu možnost verifikace důkazů směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti; tato verifikace v případě svědecké výpovědi obsahuje dva komponenty: prvním je prověření pravdivosti skutkových tvrzení, druhým je potom možnost prověření věrohodnosti svědka. Instituce anonymních svědků tudíž omezuje možnost obžalovaného verifikovat pravdivost vůči němu směřující svědecké výpovědi, protože vylučuje možnost vyjádřit se k osobě svědka a k jeho věrohodnosti. Omezuje tedy jeho práva na obhajobu, je v rozporu s principem kontradiktornosti procesu i s principem rovnosti účastníků. K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho ze dvou v kolizi se ocitajících základních práv je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do druhého z nich. Tento závěr lze odvodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich vzájemné kolize.

Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu anonymního svědka, dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. III. ÚS 210/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 33), nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází, a to zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a důvodnou snahou ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé; požadavky proporcionality přitom nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 trestního řádu).

V daném případě Ústavní soud, jde-li o samotné utajení totožnosti a podoby svědků ze strany orgánů činných v trestním řízení, žádné pochybení nezjistil. Tzv. utajení svědci měli jako uživatelé drog vypovídat proti osobám, které jim tyto látky měly dodávat, přičemž je obecně známo, že takováto činnost bývá často doménou organizovaného zločinu. Ten odborná literatura vymezuje takovými znaky jako je organizace osob s cílem páchání trestné činnosti, hierarchické vazby nebo osobní vztahy, jež umožňují vůdcům řídit skupinu, použití násilí, zastrašování a korupce k dosažení zisku nebo kontroly nad územím či trhy, praní peněz z nelegálních zisků pro další trestnou činnost a za účelem proniknutí do legální ekonomiky, potenciál pro expanzi do jakékoli nové činnosti a za národní hranice, popř. též spolupráce s dalšími organizovanými nadnárodními zločineckými skupinami (viz Hendrych, D., a kol.: Právnický slovník, C. H. Beck 2001, 2. vydání).

Z hlediska posuzované věci je podstatný ten fakt, že v rámci organizovaného zločinu pravidelně dochází k zastrašování osob, jež mají proti případným pachatelům svědčit, případně k "odplatám" za poskytnutí takového svědectví, jakožto "varování" pro další svědky (či osoby, jež by mohly jako svědci připadat v úvahu). Vzhledem k tomu je Ústavnísoud názoru, že za okolnost nasvědčující hrozící újmě či jinému závažnému nebezpečí ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat i to, že stíhaná trestná činnost může mít na základě konkrétních poznatků souvislost s organizovaným zločinem. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť z úředního záznamu o vysvětlení podaném T. L. (č. l. 109 soudního spisu) vyplývá, že tato osoba působila jako prodejce pervitinu ve Švýcarsku, přičemž osoby, které mu drogu údajně dodávaly, měly být napojeny na stěžovatele jakožto "hlavního dodavatele", nelegální činnosti se měl účastnit větší počet osob, jež měly používat násilné a zastrašovací metody. Jmenovaný ve své následné svědecké výpovědi označuje stěžovatele jako organizátora distribuce drog "s 24 hodinovou ochrankou" (viz č. l. 140 soudního spisu). Že by se mohlo jednat o případ organizovaného zločinu nasvědčují, odhlédne-li se od výpovědí utajených svědků, záznamy telekomunikačního provozu spoluodsouzených jakožto možných spolupracovníků stěžovatele, jakož i zprávy o sledování, jež popisují chování stěžovatele. Konečně nelze ani opomíjet indicie ohledně násilnického chování stěžovatele, jež vycházejí ze soudního spisu vedeného v jiné trestní věci, jak upozornil okresní soud ve svém vyjádření. Nutno poznamenat, že nebylo zjištěno porušení výše zmíněného principu subsidiarity, neboť není zřejmé, jakým způsobem by bylo možno dosáhnout daného účelu, stejně tak nebylo zjištěno porušení principu minimalizace, neboť nalézací soud umožnil stěžovateli a jeho právní zástupkyni klást svědkům otázky a reagovat na jejich odpovědi. Z vyjádření či rozhodnutí obecných soudů pouze není zřejmé, jak byla splněna zákonná povinnost soudu prověřit věrohodnost svědků (§ 209 odst. 5 trestního řádu).

Ústavnísoud se dále zabýval otázkou, zda přes skutečnost využití utajených svědků mohlo být řízení jako celek považováno za spravedlivé ve smyslu čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, příp. čl. 6 Úmluvy, a to vzhledem k další části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel poukazuje na judikaturu ESLP týkající se použití takovýchto svědků, polemizuje s obecnými soudy, jde-li o hodnocení ostatních provedených důkazů, a v souvislosti s hodnocením důkazů odposlechy telefonních hovorů namítá, že nebyl proveden jím navržený důkaz výslechem Z. H. Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že orgány činné v trestním řízení měly snahu z procesního hlediska kompenzovat překážky, jež obhajobě v důsledku použití anonymních svědků vznikly. Zmíněná "kompenzace" se však musí promítnout i do roviny hodnocení důkazů ze strany obecných soudů, což se projevuje tím, že výpovědi anonymních svědků musí podporovat další důkazy a tedy k odsouzení obžalovaného nemůže dojít výlučně a ani v převážné míře na základě předmětných výpovědí (viz stěžovatelem zmíněné rozhodnutí ESLP, případ Doorson v. The Netherlands ze dne 23. 6. 1996, publ. in: Reports 1996-II).

Jak je patrno z napadených rozhodnutí, obecnésoudy při rozhodování o vině stěžovatele vzaly v úvahu kromě výpovědí utajených svědků i další důkazy. Za zásadní pak považovaly výpověď svědka T. L. učiněnou v přípravném řízení. Odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že tento svědek - zřejmě kvůli obavám z obžalovaných - svou výpověď učiněnou v hlavním líčení zcela změnil, nutno vzít v úvahu, že se v ní hovoří o tom, co se svědek dozvěděl o stěžovateli od jiných osob, a že dané svědectví se ani bezprostředně nevztahuje ke skutku, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, neboť se týká pouze osoby stěžovatele, jenž je svědkem označován za drogového "dealera". Dalším důkazem, který má stěžovatele usvědčovat, je záznam telekomunikačního provozu ze dne 2. 7. 2003 (viz č. l. 224 soudního spisu). Dle něho se stěžovatel ptá Z. H., zda chtěl 6210i nebo 6310i, který na to odpovídá, že 6310i, ale že je to jedno, načež stěžovatel uvádí, že 63 je dražší, že 62 mu sežene, následně Z. H. odpovídá, ať mu sežene mobil, že to je to samé. Nalézací soud, aniž by své závěry nějak odůvodnil, uvedl, že je "zcela evidentní, že po jistém H. nechtěl mobilní telefon". Nutno předznamenat, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování prováděné obecnými soudy, neboť tato pravomoc mu ex constitutione nepřísluší. Na straně druhé, je-li hodnocení konkrétního důkazu poznamenáno prvkem libovůle v důsledku absence akceptovatelného racionálního základu, jde o takový případ nesprávné realizace důkazního řízení, jež má za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 501/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 42). Pokud Ústavní soud pomine, že to byl zřejmě Z. H., kdo po stěžovateli něco požadoval, z odůvodnění soudního rozhodnutí není zřejmé, na základě čeho dospěl soud k závěru, že nebylo jednáno o mobilním telefonu značky Nokia, ale právě o drogách, přičemž takový poznatek lze na základě samotného záznamu dovodit skutečně jen stěží. Navíc i v tomto případě se jedná o důkaz, který stěžovatele z konkrétního jednání, jež je mu dáváno za vinu, nemůže usvědčovat. Konečně na základě dalšího z důkazů, jimiž jsou protokoly o sledování, sice může dle názoru Ústavního soudu vznikat určité podezření ohledně legálnosti toho, čím se stěžovatel zabývá, přičemž ve spojení se svědeckou výpovědí Z. Hájka by bylo možno se domnívat, že se jedná o distribuci drog, nicméně ani tento důkaz stěžovatele neusvědčuje ve vztahu ke konkrétnímu skutku, pro který byl stěžovatel stíhán. Lze tedy shrnout, že ostatní důkazy jsou důkazy skutečně jen "velmi" nepřímými, přičemž zcela stěžejní roli pro odsouzení stěžovatele hrály výslechy utajených svědků.

Vzhledem k tomu je nucen Ústavnísoud konstatovat, že stěžovatel byl odsouzen hlavní měrou na základě výpovědi anonymních svědků, což se neslučuje s principy "férového" procesu. Ústavní soud proto - pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy - podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru