Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 496/99Usnesení ÚS ze dne 02.12.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/omezení
vlastnické právo/ochrana
správní uvážení
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.496.99
Datum podání08.10.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

114/1992 Sb., § 3, § 4, § 5

395/1992 Sb., § 1

50/1976 Sb., § 37


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 496/99 ze dne 2. 12. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 496/99

Ústavní soud rozhodl dne 2. 12. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K.,

zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 1999, sp. zn. 28 Ca 173/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel pravomocný a doručený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. června. 1999 (28 Ca 173/98) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod; podle tvrzení ústavní stížnosti - stručně shrnuto - stalo se tak tím, že obecný soud ve svém rozhodnutí zcela opomenul jeho vývody, dle nichž rozhodnutí v této věci "musí být v souladu nejen se zákonem (č. 50/1976 Sb. - § 62), ale současně musí být souladné také s ústavním pořádkem České republiky"; protože tomu tak není, s odkazem na již zmíněná ústavně zaručená práva navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že správní orgány (Okresní úřad Praha-západ, referát regionálního rozvoje a Stavební úřad v Mníšku pod Brdy) zamítly žádost stěžovatele o stavební povolení k oplocení (v rozhodnutí blíže označeného a popsaného) pozemku v kat. úz. Čisovice a že obecný soud projednávající stěžovatelovu žalobu v režimu správního soudnictví zamítl, když dospěl k závěru, že správní orgány (resp. orgán jednající v II. stupni) posoudil věc po skutkové i právní stránce správně.

Těžiště posuzované věci spočívá v otázce, zda oplocení pozemku odděleného rozhodnutím stavebního úřadu v Mníšku pod Brdy z původní parcely č. 272/1 (louka) jako pozemek p. č. 272/5 (louka - zahrada) brání skutečnosti plynoucí ze systému ekologických podmínek daného území, když podle výsledku dokazování přes posuzovaný pozemek vede biokoridor místního systému ekologické stability (sdělení Ministerstva životního prostředí České republiky); proti závěrům z této skutečnosti plynoucím stěžovatel brojí rozsáhlými námitkami, které však ve své podstatě jsou jen opakovanou polemikou s rozhodovacími důvody obecného soudu, který se však ve svém rozhodnutí způsobem zcela vyčerpávajícím a zákonu odpovídajícím (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) s těmito námitkami vypořádal; ústavní stížnost tak směřuje jak proti věcné správnosti, tak proti legalitě jí napadeného rozhodnutí, a to především s odkazem na to, že odepřením povolení k oplocení pozemku mu orgány veřejné moci brání v jeho zamýšleném využití, jako zahrady.

Jakkoli odůvodnění ústavní stížnosti je rozsáhlé, stěžovatel v něm zcela přehlíží, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu Ústavnímu soudu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší, leč by pro takovou ingerenci do jurisdikce obecných soudů byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995); tyto zvláštní podmínky, jejichž povahu Ústavní soud již dříve rovněž vyložil (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil a jejich existenci ostatně stěžovatel ani netvrdil.

Ústavní soud proto neshledal, že by obecný soud svým rozhodnutím ve věci stěžovatele porušil jeho ústavně zaručená práva, na která stěžovatel apodiktickým výčtem poukazuje a jejichž porušení blíže nerozvádí. Odepření stavebního povolení k oplocení pozemku, ostatně obecným soudem podrobně zdůvodněné, nemá - jak z povahy věci se

podává - charakter "uložení povinnosti" (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tím méně je pak lze pro absenci základních znaků pokládat ve spojení s ústavně zaručeným právem plynoucím z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za překročení mezí základních práv (svobod), mimo jiné již proto, že ústavní stížností napadené rozhodnutí podstatu stěžovatelova vlastnického práva ponechává ve všech jeho složkách zcela nedotčenu. Odkaz stěžovatele na označené články Listiny základních práv a svobod jsou proto nepřípadné a jeho tvrzení o "holém vlastnictví" k posuzovanému pozemku nemá nejmenšího podkladu v zákoně, tím méně tak v ústavním pořádku republiky či ve stavu věci, jak orgány veřejné moci byl zjištěn.

Nejinak je tomu stran stěžovatelova tvrzení co do jiného omezení plynoucího z bodu

č. 7 již dříve zmíněného rozhodnutí stavebního úřadu v Mníšku pod Brdy (tj. že na nově vzniklých pozemcích nebudou povolovány stavby trvalého charakteru); má-li totiž stěžovatel, jak tvrdí, za to, že ono omezení, s ohledem na jiné rozhodnutí správního orgánu (Okresní úřad Praha-západ ze dne 23. prosince 1996, čj. VOD 235/3316/96/KRA), pozbylo pro jiný charakter - vodního toku" své opodstatnění, bylo, resp. je na něm, aby v příslušném správním řízení usiloval o zrušení dosud trvající omezující podmínky, s níž ostatně musel být před uzavřením kupní smlouvy stran posuzovaného pozemku seznámen a kupoval tak nemovitost (pozemek) - v naznačeném smyslu - s omezením (závadou), které nyní ex post napadá.

Z takto rozvedených důvodů a s přihlédnutím k tomu, že obecnýsoud se dostatečným způsobem vypořádal i se stěžovatelovými námitkami co do vad ve skutkových zjištěních byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak - a to především - ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. prosince 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru