Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 496/05Usnesení ÚS ze dne 20.07.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifik... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.496.05
Datum podání26.09.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 496/05 ze dne 20. 7. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti I. J., zastoupeného JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem Hradební 174, Uherské Hradiště, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2005 sp. zn. 3 To 175/2005 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. prosince 2004 č. j. 1 T 410/2004-163, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů, kterými prý byla porušena jeho základní práva a svobody garantované v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 95 odst. 1 a v čl. 96 odst. 1 Ústavy.

Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že oba obecné soudy v pravomocně skončeném řízení nepostupovaly při uplatňování státní moci stanoveným způsobem, neboť porušily základní zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 1, odst. 2, odst. 5, odst. 6, odst. 12 trestního řádu tím, že v řízení před oběma obecnými soudy nebyla respektována presumpce neviny, která znamená, že jsou-li při rozhodování pochybnosti, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Stěžovatel tvrdí, že při hodnocení provedených důkazů nebylo zachováno rovné postavení procesních stran. Dále stěžovatel vyslovuje pochybnost o řádném odůvodnění napadených rozhodnutí, které údajně neodpovídá ustanovení § 125 odst. 1 trestního řádu.

Rozsudek nalézacího soudu označuje stěžovatel za nepřezkoumatelný, neboť závěry v něm uvedené údajně neodpovídají skutkovým zjištěním. Nalézací soud se podle jeho názoru nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci samé, takže v jeho závěrech existují zjevné rozpory, které nebyly odstraněny ani dalším, ve věci nezbytným dokazováním. V této souvislosti poukazuje stěžovatel zejména na rozporuplnou výpověď svědka M.V., kterou hodnotí jako "lživou", přičemž nalézací soud se rozpory ve výpovědi snažil vysvětlit tím, že označený svědek se snažil bránit nepravdivým tvrzením obhajoby. Pro takový postup soudu však není možné najít oporu v zákoně. Stěžovatel proto považuje takové hodnocení svědecké výpovědi za porušení zásady rovnosti procesních stran a v konečném důsledku i za porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Pokud nebyla svědecká výpověď výše jmenovaného svědka pravdivá, nemůže být, tvrdí stěžovatel, touto výpovědí ani usvědčován, zejména za situace, kdy proti obhajobě stěžovatele stojí právě jen tento jediný důkaz. V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje věrohodnost svědeckých výpovědi svědků A. V. a svědkyně L.

Stěžovatel v návrhu uvádí vlastní verzi skutkového děje žalovaného trestného činu, jehož podstatou je údajná machinace s doklady od vozidla na pracovišti svědkyně L., která byla vyslechnuta rovněž odvolacím soudem.

Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se zabýval posouzením věrohodnosti jeho výpovědi a výpovědi poškozeného M. V., i když k takovému procesnímu postupu prý není oprávněn, neboť tyto důkazy v odvolacím řízení sám neprovedl.

II.

Ústavní soud si pro ověření důvodnosti námitek stěžovatele vyžádal zapůjčení spisu vedeného Okresním soudem v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 410/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti:

Stěžovatel byl v pravomocně skončeném trestním řízení obžalován z trestného činu zpronevěry (podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona), kterého se měl dopustit tím, že dne 10. 3. 2003 převzal v autobazaru v Luhačovicích osobní motorové vozidlo zn. Mercedes 200 E, a to na základě ústní dohody s majitelem předmětného vozidla a se spolumajitelem uvedeného autobazaru M. V. s tím, že označené vozidlo prodá další osobě, anebo si ho ponechá a do konce března 2003 předá M. V.částku 100 000,- Kč. Stěžovatel (v dřívějším řízení obviněný) však dne 11. 3. 2003 v Uherském Hradišti na Městském úřadu, odboru dopravy, registru motorových vozidel vozidlo administrativně převedl na sebe a dne 18. 6. 2003 ho prodal, přičemž takto získanou finanční hotovost použil pro vlastní potřebu a M. V. dohodnutou částku 100 000,- Kč nezaplatil.

Poté, co se stěžovatel odvolal proti trestnímu příkazu vydanému Okresním soudem v Uherském Hradišti dne 14. 7. 2004 č. j. 1 T 410/2004-96, bylo ve věci samé jednáno před Okresním soudem v Uherském Hradišti, který po vyslechnutí svědků, včetně poškozeného M. V. a po provedení listinných důkazů rozsudkem ze dne 7. 12. 2004 č. j. 1 T 410/2004-163 uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry (podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona), za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Dále bylo stěžovateli podle ustanovení § 59 odst. 2 trestního zákona uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným škodu ve výši 100 000,- Kč.

Nalézací soud konstatoval, že stěžovatel je usvědčován svědeckými výpověďmi svědků M. V., A. V., O. Z. a P. L., jakož i listinnými důkazy. Podle zjištění nalézacího soudu byla ústní dohoda o předání předmětného vozidla uzavřena pouze v přítomnosti stěžovatele a M. V. Pokud svědek M. V. vypověděl, že u tohoto jednání byl i jeho bratr a zaměstnankyně autobazaru, nezakládalo se toto tvrzení na pravdě. Na druhé straně uvěřil výpovědi svědka M. V. v tom, že předmětné vozidlo včetně klíčů od vozidla, malého a velkého technického průkazu předal stěžovateli pouze na základě ústní dohody, protože se svědek se stěžovatelem znali delší dobu a svědek i jeho bratr stěžovateli důvěřovali a nenapadlo je proto, že by stěžovatel převzaté doklady zneužil ve svůj prospěch. Svědek M. V.vyloučil možnost, že by převod vozidla na stěžovatele provedl on, resp. jeho bratr. To, že ve spisu o přepisu předmětného vozidla není založena plná moc původního majitele vozidla, podle svědkyně L. znamená, že při přepisu musely být přítomni oba účastníci, tj. jak prodávající - O. Z., tak kupující - stěžovatel. Svědek O. Z. však svoji účast na tomto jednání popřel a označil podpis na dokladech k přepisu za zfalšovaný.

Podle závěrů nalézacího soudu bylo v provedeném řízení prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu výše označeného trestného činu, kterého se dopustil v úmyslu přímém.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2005 sp. zn. 3 To 175/2005 odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud uvedl, že považoval za potřebné v rámci veřejného zasedání doplnit dokazování opětovným výslechem svědkyně P. L., která uvedla, že dne 11. 3. 2003 byl na jejich odboru proveden kompletní přepis předmětného vozidla, kdy byl předložen jak velký, tak i malý technický průkaz přepisovaného vozidla. Proto byla změna vlastníka vozidla zaznamenána ve velkém technickém průkaze a novému majiteli byl vydán již nový malý technický průkaz a starý byl zničen.

I po doplněném dokazování odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dospěl v zásadě ke správnému závěru uvedenému ve skutkové větě. Pokud odůvodnění nalézacího soudu obsahuje některé rozpory, odvolacímu soudu nic nebrání v tom, aby vadu ve veřejném zasedání odstranil a doplnil odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu.

V souladu se závěrem nalézacího soudu odvolací soud konstatoval, že těžištěm v projednávané věci je posouzení věrohodnosti výpovědi stěžovatele na straně jedné a svědka M. V. na straně druhé.

Odvolací soud připomněl výpověď stěžovatele, který tvrdil, že od M. V. obdržel předmětné vozidlo, malý technický průkaz a klíče. Velký technický průkaz obdržel od poškozeného asi za měsíc, kdy v něm bylo zapsáno jeho jméno. Přitom však žádnou plnou moc poškozenému nepodepisoval a sám údajně žádný přepis vozidla neprováděl.

Jestliže má však dojít ke kompletnímu přepisu vozidla, jak se tomu stalo dne 11. 3. 2003, musel být předložen jak velký tak i malý technický průkaz, neboť došlo k přepisu původního vlastníka O. Z. na stěžovatele ve velkém technickém průkazu, ale bylo vydáno nové osvědčení o registraci vozidla na stěžovatele. Z tohoto důvodu odvolací soud uvěřil výpovědi poškozeného, který uváděl, že stěžovateli předal oba doklady, které v podstatě umožňovaly přepis uskutečnit, avšak verze stěžovatele by k přepisu vozidla nevedla, navíc by mu neumožnila získat i nové osvědčení o registraci, aby mohl přepsat předmětné vozidlo na nového majitele.

III.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve předesílá, že jeho úkolem je soudní ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože není součástí soustavy obecných soudů, nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze v případě, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.

Stěžovatel v návrhu v podstatě napadá především způsob hodnocení důkazů obecnými soudy obou stupňů, které považuje jednak za porušení presumpce neviny a rovnosti stran řízení, a dále se domnívá, že trestní řízení bylo vedeno nezákonným způsobem, s ohledem na porušení základních zásad trestního řízení.

K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud zaujímá vcelku neměnné stanovisko, které uvádí, že Ústavní soud se nemůže tímto problémem zabývat nezjistí-li, že soudy v dané věci postupovaly svévolně, tj. že závěry jimi vyvozené jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významným způsobem porušily procesní předpisy obsažené v ústavním pořádku, či že jejich rozhodnutí spočívá na zjevně nesprávně aplikovaném jednoduchém právu.

Z obsahu zapůjčeného spisu sp. zn. 1 T 410/2004 Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele, kromě argumentace směřující proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, neobsahují žádné nové námitky, kterými by se oba obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu trestního řízení.

Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena presumpce neviny a zásada rovnosti stran, neboť posouzením věrohodnosti byla nestranně podrobena jak výpověď stěžovatele, tak i poškozených a dalších svědků, přičemž soudy obou stupňů hodnotily důkazy před nimi provedené jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. Pokud se nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku dopustil jistého pochybení, byla tato vada napravena v řízení před odvolacím soudem tím, že v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 písm. a) ve vztahu k ustanovení § 263 odst. 6 trestního řádu odvolací soud ve veřejném zasedání provedl znovu výslech svědkyně P. L., který hodnotil jak samostatně, tak i ve vzájemných souvislostech s jinak správným skutkovým zjištěním soudu nalézacího. Takový postup hodnocení důkazů v návaznosti na provedené a soudem nalézacím již zhodnocené důkazy není v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 trestního řádu. Pokud odvolací soud odchylně hodnotil důkazy provedené rovněž v řízení před nalézacím soudem, stalo se tak pouze v souvislosti s objektivní možností poškozeného M. V. provést úplný přepis předmětného vozidla dne 11. 3. 2003 bez nezbytných dokladů, které v této době měl ve výhradním držení stěžovatel. Skutková zjištění soudu nalézacího a odvolacího nemohou být od sebe odtržena, neboť v takovém případě by došlo ke zřejmé "dvojkolejnosti" procesu dokazování.

Podle názoru Ústavního soudu orgány činné v trestním řízení shromáždily v dané trestní věci všechny reálné a pro meritorní rozhodnutí soudů relevantní důkazy, přičemž tyto důkazy jak nalézací soud, tak i soud odvolací, provedly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 trestního řádu a takto provedené důkazy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 odvolací soud řádně vyhodnotil, přičemž dospěl ke správným a úplným skutkovým zjištěním. I když se odvolací soud, jak bylo již výše uvedeno, ztotožnil se skutkovým zjištěním nalézacího soudu, v odůvodnění svého rozhodnutí znovu podrobně rozvedl a vyhodnotil důkazy pro rozhodnutí ve věci podstatné, přičemž tak současně reagoval i na námitky uplatněné v odvolání. Veškeré své závěry odvolací soud v usnesení, které je napadeno ústavní stížností, přesvědčivým způsobem odůvodnil. Názor stěžovatele, že tak odvolací soud činit nemůže, je protismyslný, popírající tak ve svém důsledku účel odvolacího řízení jako celku.

V případě námitky stěžovatele, že v pravomocně skončeném trestním řízení došlo k porušení zásady "in dubio pro reo", Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že existence rozporů mezi důkazy sama o osobě neznamená, že by nebylo možné obviněného uznat vinným. Rozhodnout ve prospěch obviněného by bylo možné jen za předpokladu, že existující rozpory jsou natolik zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 286/98, uveřejněné pod č. 73 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 12).

Mohou-li být pochybnosti odstraněny při volném hodnocení soudu podle jeho vnitřního přesvědčení a po nestranném zvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, jak tomu bylo v posuzované věci, není žádného důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného.

Na základě všech výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomností účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2006

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru