Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 496/03Usnesení ÚS ze dne 03.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Svědek
PoznámkaRozhodnutí ESLP ze dne 30. března 2010 o přijatelnosti stížnosti č. 32456/04 Zdeněk Kopecký proti ČR, stížnost nepřijatelná pro zjevnou neopodstatněnost.
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.496.03
Datum podání12.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6, § 100

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 496/03 ze dne 3. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 496/03

Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. února 2003 č. j. 5 To 610/2002-486 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 23. září 2002 č. j. 10 T 13/2002-470, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Označenými rozhodnutími byl stěžovatel (vedle dalšího spoluobviněného) shledán vinným ze spáchání trestných činů obchodování se ženami dle § 246 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže ve smyslu § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., pročež byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s tím, že uložený výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců se současným vyslovením dohledu v rozsahu stanoveném v §§ 26a a 26b tr. zák. (§ 246 odst. 2, § 35 odst. 1, § 60a odst. 1, odst. 2, § 58 odst. 1, § 60a odst. 1 tr. zák.).

Co do odůvodnění podaného návrhu v rámci své ústavněprávní argumentace stěžovatel obecným soudům vytkl, že svá rozhodnutí nepřípustně založily na výpovědi klíčové svědkyně X. T., jejíž výpověď byla při hlavním líčení přečtena, neboť se okresnímu soudu nepodařilo přes veškerou snahu zajistit její účast při hlavním líčení. V této souvislosti poukázal na to, že tak učinily, ačkoliv tato výpověď měla být uskutečněna v rozporu se zákonem, když nedošlo k náležitému poučení svědkyně. Uvedené stěžovatel dovozuje jednak z toho, že pokud se vyšetřovatel v protokole o předmětném výslechu odvolává na její poučení dle volného předtisku "poučení svědka a poškozeného", potom takový volný předtisk datovaný dnem 20. 12. 2001 podepsaný svědkyní X. T. se v trestním spise nenachází, a dále v návaznosti na to tudíž i z důvodu, že poučení svědkyně na druhé straně protokolu o jejím výslechu z označeného dne je kusé a nedostatečné. V ostatním stěžovatel polemizuje s vyvozením rozhodných skutkových zjištění, dle obecných soudů z této výpovědi plynoucích, neboť ji považuje za kusou a obecnou. Má za to, že z naznačených formálních i obsahových hledisek nemůže předmětný výslech jako stěžejní důkaz, na němž je rozhodnutí o jeho vině založeno, obstát. Z těchto důvodů se domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud prostudoval připojený spisový materiál, jejž si vyžádal (spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 10 T 13/2002), a poté, co vzal v úvahu výhrady stěžovatelem předložené, k nim uvádí následující.

Z předmětného protokolu o výslechu svědka, jenž byl pokračováním ve svědeckém výslechu ze dne 2. 10. 2001 [provedeném po řádně doloženém poučení svědkyně (č. l. 88 spisu okresního soudu)], založeného na č. l. 89 spisu Okresního soudu v Karviné, vyplývá, že svědkyně X. T. byla opětovně poučena jako svědek dle volného předtisku "Poučení svědka" a "Poučení poškozeného", a dále výslovně ve smyslu § 174 a 175 tr. zák. a § 100 odst. 1, odst. 2 tr. řádu. Poučení v plné míře porozuměla a uvedla, že nemá důvod odepřít svědeckou výpověď, vypovídat chce a bude, a to pravdivě, což potvrdila svým podpisem. Její výpověď byla následně v řízení před soudem přečtena v souladu s podmínkami uvedenými v § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, když v tomto směru je třeba dodat, že soud vynaložil dostatečné úsilí k tomu, aby zajistil přítomnost této svědkyně u hlavního líčení. Ústavní soud je ve shodě s obecnými soudy toho názoru, že v daném případě, byť se zmíněný "volný předtisk" připojený k tomuto konkrétnímu výslechu ve spise nenachází, lze mít za prokázané, že došlo k náležitému poučení dané svědkyně a takto učiněný výslech z přípravného řízení je možno považovat za procesně použitelný důkaz.

V ostatním je třeba zdůraznit, že stěžovatel stran hodnocení obsahu tohoto výslechu ve své ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné před obecnýmisoudy, s nimiž se tyto řádně vypořádaly (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu), a tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ve své podstatě jsou jeho výhrady pouhou polemikou se skutkovými závěry obecných soudů a směřují proti ve věci provedenému důkaznímu řízení. V tomto ohledu Ústavní soud ve své praktické jurisdikci opakovaně vyložil, za jakých podmínek spatřuje místo pro svou ingerenci do důkazního řízení vedeného před obecnými soudy, přičemž ve věci stěžovatele se evidentně nejedná o situaci, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, případně, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 a další).

Jak z uvedeného vyplývá, porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavnísoud neshledal. Proto byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru