Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 494/02Usnesení ÚS ze dne 02.02.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkSmlouva
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.494.02
Datum podání16.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

40/1964 Sb., § 39, § 3

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 494/02 ze dne 2. 2. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 494/02

Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatele T. K., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2002 č. j. 29 Co 14/2002-126, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení, a to s poukazem na blíže rozvedená tvrzení o dotčení ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 12. listopadu 2001 č. j. 5 C 12/2000-106 tak, že se blíže specifikovaná žaloba stěžovatele (tehdy žalobce) na určení zamítá.

Spolu s ústavní stížností napadl stěžovatel citovaný rozsudek krajského soudu rovněž dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 2. prosince 2003 č. j. 30 Cdo 1381/2002-146. Po kladném posouzení přípustnosti mimořádného opravného prostředku se ve shodě s dikcí § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovoláním věcně zabýval, výhradám stěžovatele přisvědčil a rozsudek soudu odvolacího zrušil s tím, že mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly stran návrhu stěžovatele splněny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené zákonem, umožňující následné posouzení jeho věcné opodstatněnosti. V této souvislosti nemohl odhlédnout v předmětné věci od toho, že stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí obecného soudu, proti němž je (byl) připuštěn opravný prostředek (dovolání), kteréžto možnosti také využil.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§ 72 odst. 1 písm. a), § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

V naposled citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané meritorní rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. obdobně usnesení ve věci IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331).

Ve věci stěžovatele se ovšem jedná o poněkud odlišnou situaci. Jím podanému dovolání bylo vyhověno a došlo ke zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Krajskéhosoudu v Praze ze dne 24. dubna 2002 č. j. 29 Co 14/2002-126. Z uvedeného je zřejmé, že jmenovaný soud je povinen vydat rozhodnutí nové, kdy teprve poté bude předmětné řízení pravomocně skončeno.

Jak z uvedeného vyplývá, stěžovatel nedostál, a to již v době podání ústavní stížnosti, požadavku vyjádřenému v ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byl jeho návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustný usnesením odmítnut, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru