Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 49/99Usnesení ÚS ze dne 08.04.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
odškodnění
důkaz/formální posouzení
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.49.99
Datum podání29.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 631, § 652

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 49/99 ze dne 8. 4. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 49/99

Ústavní soud rozhodl dne 8. 4. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. F. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 6 Co 2634/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Řádně a včas podanou ústavní stížností [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1

písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. října 1998 (sp. zn. 6 Co 2634/98), kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. srpna 1998 (sp. zn. 12 C 136/94), jímž byl zamítnut návrh stěžovatele, aby vedlejší účastnice (v původním řízení před obecnými soudy žalovaná) byly povinny společně a nerozdílně zaplatit stěžovatelovi částku 267 612,95 Kč s 16 % úrokem z prodlení z částky

86 710,30 Kč od 21. 5. 1993 do zaplacení, z částky 8 199,35 Kč od 1. 6. 1993 do zaplacení, z částky 172 703,30 Kč od 27. 6. 1993 do zaplacení, a tvrdí, že obecnými soudy, jako orgány veřejné moci, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy "porušily jeho právo na soudní ochranu" tím, že "při hodnocení důkazů a samotném rozhodnutí pominuly zcela část stěžovatelových nároků a pouze na základě formálního posouzení důkazů byl jeho nárok zamítnut".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů, které jsou odlišné od závěru stěžovatele, a které v řízení před těmito soudy ve svém důsledku znamenaly jeho neúspěch. Stěžovatel se v řízení před těmito soudy domáhal na vedlejších účastnicích zaplacení žalované částky z důvodů, jak je ve své žalobě rozvedl. Obecné soudy ve svých rozsudcích, které Ústavní soud považuje za řádně zdůvodněné (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nároku stěžovatele nevyhověly a z důvodů, jak je ve svých rozsudcích rozvedly, stěžovatelovu žalobu zamítly.

Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy se nezabývaly hodnocením jím předloženého důkazu (listiny), z něhož by mělo vyplývat uznání uplatněného nároku a tedy důvodnost podané žaloby, není z hlediska posuzované ústavní stížnosti rozhodné, neboť stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud již dříve a opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1.,

č. 5, Praha 1994, IV. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a

usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994), za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a zejména, že přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů se z jeho pravomoci vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci

II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1994) .

Zásadám v judikatuře Ústavního soudu již dříve vyloženým však stížnost stěžovatele nevyhovuje a pouhá polemika s právními závěry obecných soudů nemůže naplnit zákonné znaky zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele tak, jak tyto jsou zaručeny ústavním pořádkem ČR nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud z posuzované ústavní stížnosti nezjistil, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tím, že by obecné soudy v rámci hodnocení provedených důkazů toto hodnocení do svého rozhodnutí nepojaly nebo jinak se s předloženými důkazy zákonným způsobem nevypořádaly; pokud stěžovatel dále v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nevzaly v úvahu předloženou listinu, kterou stěžovatel označuje jako uznání závazku, pak toto tvrzení je v rozporu s odůvodněním rozsudků obecných soudů, které v rámci hodnocení důkazů řádně a vyčerpávajícím způsobem vyložily, jak uvedený důkaz hodnotily.

Ústavní stížnost stěžovatele je tudíž zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], když její zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy vyložených důvodů, tak, a to především, z ustálené judikatury Ústavníhosoudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto, jak z výroku tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 8. dubna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru