Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 49/96Nález ÚS ze dne 13.11.1997Ke speciální úpravě okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 141/9 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:1997:3.US.49.96
Datum podání14.02.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2, § 8 odst.4, § 8 odst.5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 49/96 ze dne 13. 11. 1997

N 141/9 SbNU 259

Ke speciální úpravě okruhu oprávněných osob podle zákona o půdě

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl po ústním jednání dne

13. listopadu 1997 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelky V. H.

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1995,

č. j. 14 Co 242/95-51, a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé

Boleslavi ze dne 29. listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28,

takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu

1995, č. j. 14 Co 242/95-51, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Mladé

Boleslavi ze dne 29. listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28, se

zamítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 13. února

1996, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 30. listopadu 1995, č. j. 14 Co 242/95-51, jímž byl

potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29.

listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28. Uvedla, že rozhodnutími

soudů se cítí být dotčena na svých základních právech,

vyplývajících z čl. 11 odst. l Listiny základních práv a svobod.

Podle jejího přesvědčení soud prvního stupně, který nezpochybnil

její aktivní legitimaci v řízení, v němž uplatnila nárok podle

zákona č. 229/1991 Sb., nesprávně posoudil okolnosti, za nichž

byly nemovitosti darovány, a návrh zamítl, Krajský soud v Praze

pak v rozporu s označeným zákonem vyslovil názor, že oprávněnou

osobou není, a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

II.

Ze spisu Okresního soudu Mladá Boleslav sp. zn. 9 C 1376/93,

jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatelka spolu

s J. H. podala dne 31. srpna l993 proti J. a H. H. žalobu, v níž

se domáhali zrušení kupní smlouvy, uzavřené dne 11. listopadu

1965 a registrované Státním notářstvím v Mladé Boleslavi pod čj.

REG I 584/65 dne 30. listopadu 1965, a to v té části, kterou byly

bezplatně převedeny na odpůrce pozemky p. č. 884/1, 886/10,

889/5, 889/4, 1114, 1115/1, 1086/28, 1099/2, 1266/2, 1267/6,

1275/2, 1115/2, 1115/3, 1115/4, 1822/4, 1086/13, 1098/13, 1099/1,

1099/3 a stavební parcela č. 314, nacházející se vesměs v k. ú. D.

B.. Žalobu odůvodnili tím, že rodiče žalobců, kteří prodali

žalovaným dům, současně jim darovali zemědělské pozemky. Soud

prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že navrhovatelé

neprokázali existenci takové tísně na straně rodičů v době

uzavření smlouvy, jak to má na mysli § 8 odst. 3 zákona č.

195/1993 Sb.

Krajský soud v Praze projednal dne 7. listopadu 1995 a 30.

listopadu 1995 odvolání žalobců a rozhodnutí soudu prvního stupně

potvrdil. V odůvodnění rozsudku č. j. 14 Co 242/95-51 uvedl, že

odvolací soud shledal na straně žalobců nedostatek aktivní

legitimace k žalobě podle § 8 odst. 3 zákona o půdě, když podle

tohoto ustanovení nárok mohl uplatnit jen původní vlastník, který

označenou smlouvu uzavřel - smlouva byla uzavřena rodiči žalobců

J. a A. H.

Žalobci podali k Nejvyššímu soudu České republiky dovolání,

které bylo usnesením sp. zn. 2 Cdon 39/96, ze dne 27. března

1997, odmítnuto s poukazem na § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm.

c) o. s. ř.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.

182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Praze vyjádření

k předmětné ústavní stížnosti. Předsedkyně senátu 14 Co ve

vyjádření ze dne 22. dubna 1996 sdělila, že rozhodnutí Krajského

soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky bylo v rozsudku

ze dne 30. listopadu 1995 odůvodněno a na toto zdůvodnění Krajský

soud v Praze poukazuje. Okresní soud v Mladé Boleslavi ve

vyjádření ze dne 10. května 1996 uvedl, že ke stížnosti, směřující

proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, se nevyjadřuje, když

nemůže hodnotit rozhodnutí nadřízeného orgánu.

III.

Účelem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, je v první řadě zmírnění

následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům

zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989.

Ustanovení § 4 uvedeného zákona stanoví okruh oprávněných osob,

přičemž mezi ně řadí nejen ty fyzické osoby, jejichž nemovitosti

přešly na stát nebo na jiné právnické osoby (a to za podmínek, se

kterými zákon spojuje vydání věcí), nýbrž i jejich právní

nástupce. Pojem oprávněných osob dle § 4 zákona o půdě je dále

definován i již zmíněnou podmínkou, a to vymezením okruhu

subjektů, na které ve stanoveném období a za stanovených podmínek

nemovitosti přešly.

Otázkou vztahu pojmů oprávněných osob dle § 4 a § 8 odst. 4,

5 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud

podrobně zabýval v nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. Pl. ÚS

16/93. V této souvislosti konstatoval následující:

Zákony o majetkové rehabilitaci (restituci) vycházejí

z myšlenky, že majetkové křivdy páchal stát prostřednictvím svých

právních nebo faktických opatření a jednání. Jde přitom o nemovité

i movité věci, které v rozhodném období "přešly" na stát, popř. na

"organizace socialistického sektoru", jež se státem fakticky

tvořily hospodářský celek.

Povinnými osobami jsou proto

1) stát nebo právnické osoby, které věc držely v den, kdy

jednotlivé zákony nabyly účinnosti (§ 4 odst. 1 zákona č.

403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů; § 3 a 6 zákona č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; § 4 a 6 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů),

2) fyzické osoby pak jen tehdy, jestliže věc nabyly od státu

(popř. jiné právnické osoby), který by jinak byl povinen tuto věc

vydat, a to za právně nebo morálně neregulérních podmínek;

v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, na základě

protiprávního zvýhodnění, popř. za cenu nižší, než byla cena podle

tehdy platných předpisů (§ 4 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., ve

znění pozdějších předpisů; § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů; § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů).

Z této ideové koncepce ustanovení § 8 odst. 4, 5 zákona č.

229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vybočují a zakládají

restituční nároky mezi fyzickými osobami. Z uvedeného vyplývá, že

citované ustanovení je v zákoně ustanovením speciálním a v něm

obsažené pojmy jsou ve vztahu k obecným pojmům zákona pojmy

speciálními. Jde především o pojem "oprávněné osoby" podle § 8

odst. 4, 5, který je ve vztahu k pojmu "oprávněná osoba" podle §

4 zákona pojmem speciálním. Práva a povinnosti "oprávněných osob"

podle zákona se proto vztahují na obecný pojem "oprávněné osoby"

a ne na pojem speciální.

Z uvedeného právního názoru vyplývá, že specialita pojmu

"oprávněná osoba" dle § 8 odst. 4, 5 zákona o půdě je dána pouze

s ohledem na definiční znak obecného pojmu "oprávněných osob",

jímž je okruh povinných osob (těmito jsou v daném případě nejen

stát, právnické osoby a fyzické osoby, které nabyly věc od státu,

resp. jiné povinné právnické osoby za právně nebo morálně

neregulérních podmínek, nýbrž i další fyzické osoby ve smyslu

ustanovení § 8 odst. 4 zákona o půdě). Specialita pojmu

"oprávněných osob" dle § 8 odst. 4, 5 zákona o půdě se tudíž

nevztahuje na okruh oprávněných osob, jak je tento vymezen

v ustanovení § 4 zákona o půdě, tudíž stejně jako obecný pojem

"oprávněných osob" zahrnuje nejen původní vlastníky, nýbrž

i jejich právní nástupce.

Uvedené, v nálezu pléna Ústavního soudu obsažené,

interpretaci pojmu oprávněné osoby dle zákona o půdě koresponduje

i judikatura Ústavního soudu ve věcech ústavních stížností.

V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 223/95 Ústavní

soud proto konstatoval následující:

Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, neobsahuje nic, co by eliminovalo

nárok oprávněných osob, uvedených v dalších skupinách, jestliže

tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším. Pokud tedy

obecný soud neuznal stěžovateli postavení osoby oprávněné podle

ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě, ani její legitimaci

k uplatnění nároku podle ustanovení § 8 odst. 4 téhož zákona,

porušil tím její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod.

Shodně s judikaturou Ústavního soudu interpretuje vztah

ustanovení § 8 odst. 4, 5 k § 4 odst. 2 zákona o půdě i Nejvyšší

soud. Ve svém rozsudku, publikovaném pod č. 24 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, Nejvyšší soud vyslovil

názor, podle něhož zákon č. 183/1993 Sb., jímž byl zákon o půdě

novelizován, "zakotvil nárok ve smyslu ustanovení § 8 odst. 3, 5

právě jako nárok oprávněné osoby. Ani z hlediska účelu tohoto

nároku nelze nalézt důvod pro zpětné zúžení pojmu oprávněné osoby

oproti jiným nárokům na pojem původního vlastníka a za srovnatelné

situace - z hlediska existence majetkové křivdy - nelze z tohoto

nároku vylučovat osoby, v nichž se rozdíl mezi původním vlastníkem

a oprávněnou osobou ztělesňuje, totiž osoby uvedené v ustanovení

§ 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb."

V posuzovaném případě Krajský soud v Praze, aniž se zabýval

dalšími aspekty projednávané věci, zejména existencí či

neexistencí tísně při uzavírání žalobou napadené části smlouvy

o bezplatném převodu pozemků, neuznal postavení stěžovatelky jako

osoby oprávněné podle § 4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, ani její legitimaci k uplatnění nároku podle

§ 8 odst. 4 citovaného zákona. Porušil tím její právo na soudní

ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

pročež Ústavní soud jeho rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, č. j.

14 Co 242/95-51, zrušil.

Zrušením rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30.

listopadu 1995, č. j. 14 Co 142/95-51, se vytváří prostor pro

opětovné posouzení rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze

dne 29. listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28, ze strany soudu

druhého stupně, a to v intencích právního názoru, vyjádřeného

v tomto nálezu. Dle přesvědčení Ústavního soudu ochranu ústavnosti

nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů,

jinak řečeno, v případě dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním

soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační

(abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci

jiných orgánů veřejné moci. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh

na zrušení rozsudku Okresníhosoudu v Mladé Boleslavi ze dne 29.

listopadu 1994, č. j. 9 C 1376/93-28, zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 13. listopadu 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru