Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 49/01Nález ÚS ze dne 24.05.2001K problematice placení soudního poplatku ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
Doručování
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 80/22 SbNU 171
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.49.01
Datum podání25.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 2, § 4, § 9

99/1963 Sb., § 49, § 55


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 49/01 ze dne 24. 5. 2001

N 80/22 SbNU 171

K problematice placení soudního poplatku ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 24. května 2001

v senátě, ve věci ústavní stížnosti R. Č., za účasti vedlejšího

účastníka Finančního ředitelství v Hradci Králové, proti usnesení

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j.

30 Ca 183/2000-8, o zastavení řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu

2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 24. ledna

2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu

2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí

být dotčen v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu

čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina").

Z obsahu spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca

183/2000, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel se žalobou před obecným soudem domáhal přezkumu

rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 25.

července 2000, č. j. FŘ/3031/110/2000-Sch, jímž bylo zamítnuto

jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Náchodě ze dne

10. května 2000, č. j. 87972/00/2439101/8191, o zamítnutí žádosti

o úhradu úroků podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě

daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Po podání žaloby

vyzval krajský soud stěžovatele k zaplacení soudního poplatku,

přičemž tato výzva byla doručena toliko jeho právnímu zástupci,

a to dne 23. října 2000 (spis Krajského soudu v Hradci Králové sp.

zn. 30 Ca 183/2000, č. l. 5). Z úředního záznamu, založeného

v uvedeném spise (č. l. 7) pak vyplývá, že soudní poplatek, jež

byl uhrazen formou nalepení kolku na rubu výzvy k jeho zaplacení,

byl soudu uhrazen (doručen) dne 3. listopadu 2000.

Usnesením ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca 183/2000-8,

pak Krajský soud v Hradci Králové předmětné řízení zastavil, a to

s poukazem na nedodržení jím stanovené lhůty osmi dnů pro

zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů).

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Krajského soudu v Hradci

Králové odepření základního práva na soudní ochranu dle čl. 36

odst. 1 Listiny, a to v důsledku toho, že dle názoru stěžovatele

výzvu k zaplacení soudního poplatku je soud povinen doručit nejen

právnímu zástupci, ale i žalobci, což se v dané věci nestalo.

V této souvislosti odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu (nález

sp. zn. IV. ÚS 238/99). Nedodržení lhůty osmi dní pak odůvodňuje

tím, že právní zástupce nejdřív zaslal výzvu soudu svému

mandantovi (takto stěžovateli v řízení před Ústavním soudem), ten

mu ji i s nalepeným kolkem vrátil a až poté právní zástupce podal

výzvu s nalepeným kolkem k poštovnímu doručení soudu.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 14. února 2001 Krajský soud v Hradci Králové

k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, v němž ve věci samé

opakuje argumentaci obsaženou v ústavní stížností napadeném

rozhodnutí. V polemice k námitce stěžovatele ohledně doručení

výzvy soud uvádí, že jeho postup byl v souladu s ustanovením § 49

odst. 1 o. s. ř., když v daném případě byla povinnost zaplatit

soudní poplatek uložena stěžovateli přímo ustanovením § 2 a 4

zákona o soudních poplatcích. Jelikož tato povinnost vzniká již

podáním žaloby [§ 4 písm. a) uvedeného zákona] a ke stejnému datu

je i poplatek splatný (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích),

měla dle názoru účastníka řízení výzva krajského soudu charakter

pouhého upozornění na nesplnění povinnosti se současným stanovením

náhradní lhůty k plnění a nelze ji tedy považovat za rozhodnutí,

kterým bylo stěžovateli uloženo něco vykonat, jak má na mysli

ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. V závěru vyjádření Krajského

soudu v Hradci Králové se navrhuje, aby předmětná ústavní stížnost

byla jako nedůvodná podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nálezem zamítnuta,

a to pokud nebude shledán důvod pro její odmítnutí usnesením dle

§ 43 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování k prokázaní data podání úhrady soudního poplatku

stěžovatelem ve věci sp. zn. 30 Ca 183/2000, vedené u Krajského

soudu v Hradci Králové, k poštovní přepravě. Z listin předložených

stěžovatelem Ústavnímu soudu u ústního jednání bylo zjištěno, že

stěžovatel podal úhradu soudního poplatku formou nalepení kolku na

rubu výzvy k jeho zaplacení, prostřednictvím svého právního

zástupce, k poštovní přepravě dne 2. listopadu 2000.

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 2 a 4, a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.,

o soudních poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále

ustanovení § 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř.

Dle ustanovení § 2 a 4 zákona o soudních poplatcích vzniká

navrhovateli v řízení před soudem poplatková povinnost podáním

návrhu na provedení poplatného úkonu. Ustanovením § 9 odst. 2

uvedeného zákona (ve znění platném ke dni 31. prosince 2000) pak

byly stanoveny podmínky zastavení řízení pro nezaplacení soudního

poplatku, a to na základě výzvy soudu a v jím stanovené dodatečné

lhůtě. Tato lhůta je přitom dle § 55 o. s. ř. lhůtou soudcovskou,

jíž stanoví předseda senátu.

V ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. je pak zakotvena povinnost

soudu doručit písemnost nejen zástupci, nýbrž i účastníku, má-li

účastník osobně v řízení něco vykonat.

Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený

normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než

konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným

rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové kautelám stanoveným pro

soudní řízení v ustanoveních § 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř.

nedostál. Ústavní soud v uvedeném závěru vychází z odlišení dvou

otázek. Ta první je spjata s interpretací § 49 odst. 1 o. s. ř.,

tj. s tím, zdali je žalobce v řízení před soudem povinen zaplatit

soudní poplatek osobně anebo ne, druhou je pak otázka povahy

soudcovské lhůty dle § 55 o. s. ř.

K interpretaci § 49 odst. 1 o. s. ř. v řízení dle části páté

hlavy druhé o. s. ř. se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp.

zn. IV. ÚS 238/99 (shodné stanovisko pak k věci zaujal

i v rozhodnutích dalších, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS

377/2000). Ve svém právním názoru Ústavní soud akceptoval jako

ústavně konformní názor, publikovaný v Bulletinu advokacie č.

9/1998, str. 68 a násl., podle něhož ustanovení § 49 odst. 1, věta

druhá o. s. ř. (z něhož plyne, že má-li účastník osobně v řízení

něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu) se

vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Výzvu

k zaplacení soudního poplatku je tudíž třeba doručit nejen

právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samému. Pokud se

tak nestalo a přesto došlo k zastavení řízení o správní žalobě

pro nezaplacení soudního poplatku, představuje dle Ústavního soudu

takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu

proti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a to zejména z toho

důvodu, že ve správním soudnictví soud nemá možnost jakkoli

zohlednit dodatečné zaplacení a v řízení pokračovat. Ústavní

rozměr takového postupu je pak nutno především spatřovat v tom, že

porušení § 49 odst. 1 o. s. ř., jež v konečném důsledku vedlo

k zastavení řízení, současně představuje též zásah do ústavně

zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotveného v čl. 36

odst. 1 Listiny, podle něhož jsou soudy povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům.

Závěry plynoucí z uvedeného právního názoru Ústavního soudu

plně dopadají i na posuzovanou věc a Ústavní soud neshledal důvod

se od těchto závěrů odchýlit. Reflektoval přitom i vývoj

judikatury obecných soudů, zejména pak rozhodnutí Nejvyššího soudu

České republiky Rc 1/2001, avšak argumenty v něm obsažené dle jeho

přesvědčení jsou zaměřeny nikoli na řízení dle části páté hlavy

druhé o. s. ř., nýbrž na řízení odvolací dle části čtvrté hlavy

první o. s. ř.

Otázkou druhou, jak bylo již uvedeno, jejíž zodpovězení na

úrovni práva jednoduchého je pak v předmětné věci východiskem

posouzení ústavněprávního, je interpretace povahy soudcovské lhůty

dle § 55 o. s. ř., jakož i tomu odpovídající vyhodnocení

skutkových zjištění. Jak Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III.

ÚS 545/99, smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení

entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí,

časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení

procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.

Normativní vymezení času pro uplatnění práv přitom může dopadat

jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních

práv. V této souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní

a lhůty procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich

počítání). Pro posouzení povahy soudcovské lhůty dle § 55 o. s. ř.

pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 konstatoval, že

smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezení času za účelem

provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení.

Z uvedeného pak vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního

poplatku je tudíž spjato s realizací procesního subjektivního

práva, pročež lhůta dle § 9 odst. 2 zákona o poplatcích ve spojení

s § 55 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní a nikoli hmotněprávní

(a to s příslušnými důsledky pro její počítání).

Jakkoli stanovisko k interpretaci předmětné lhůty

v posuzované věci není rozhodovacím důvodem, nicméně s ohledem na

jeho důležitost z pohledu možného odepření soudní ochrany a tím

dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny, považoval

Ústavní soud za důvodné, jako obiter dictum, je vyjádřit.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě.

V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení

§ 2 a 4, a § 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních

poplatcích, ve znění ke dni 31. prosince 2000, a dále ustanovení

§ 49 odst. 1 a § 55 o. s. ř. vybočil z rámce principu

spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení Krajského

soudu v Hradci Králové ze dne 9. listopadu 2000, č. j. 30 Ca

183/2000-8, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny

zrušil.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru