Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 488/15 #1Usnesení ÚS ze dne 31.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
opravný prostředek - mimořádný
Dovolání
trestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.488.15.1
Datum podání16.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265a, § 265i odst.1 písm.d

40/2009 Sb., § 209, § 205


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 488/15 ze dne 31. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 6/5, Karviná-Fryštát, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 7 Tdo 1459/2014-19 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2014 č. j. 5 To 30/2014-292 za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a společnosti ČEZ Distribuce, a. s., IČO: 24729035, se sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. února 2015, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. listopadu 2013 č. j. 3 T 186/2011-267 uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž tento trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest sestávající z padesáti denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 50 000 Kč. Také mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti částku 444 087,40 Kč.

3. Trestného činu podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že záměrně zamlčel skutečnost týkající se neoprávněného zásahu do měřícího ústrojí elektroměru spočívající v potažení derivační propojky neznámou transparentní hmotou, která pak nezajišťovala vodivé spojení, a tedy zaznamenávání spotřeby elektrické energie na jedné fázi elektroměru. Trestného činu krádeže se měl dopustit tím, že nechal z neměřené části za pomoci dvou vodičů napojit elektrický kabel mezi hlavní domovní skříní a elektroměrovým rozvaděčem. Tento kabel pak vedl do provozovny stěžovatele, kde na něj byly napojeny elektrospotřebiče, a stěžovatel tak odebíral elektrickou energii bez měření.

4. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. února 2014 č. j. 5 To 30/2014-292 zamítl odvolání stěžovatele.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 7 Tdo 1459/2014-19 odmítl dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu, tj. z důvodu, že nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání.

II.

Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil se skutkovými závěry soudů v jeho věci. Měl především za to, že soud neobjasnil, jak mělo dojít k zásahu do elektroměrného zařízení a kdy k němu mělo dojít. Poukazoval na neporušené zajišťovací plomby elektrorozvodné skříně a nepoškození zákrytového plechu elektrorozvodné skříně. K tomu odkázal na odborné vyjádření soudního znalce, které v soudním řízení předložil, podle něhož pokud nebyly porušeny zajišťovací plomby, musel by být vyhnut zákrytový plech. K zásahu do elektrorozvodného zařízení tedy dle stěžovatele došlo v prostorech, které jsou ve správě distributora elektrické energie. Zdůrazňoval také, že pracovník distributora zjistil možný zásah do elektroměru, ale elektroměr zůstal v nezměněném stavu dále na místě a následná kontrola byla provedena až po třinácti měsících. Stěžovatel byl nadto pouze nájemcem prostor v posuzovaném objektu a soudy nepostavily najisto, zda k instalaci kabelu nedošlo již při stavbě objektu v devadesátých letech. Domníval se, že mu soudy neposkytly možnost k řádnému uplatnění obhajoby, nevypořádaly se s ní a že skutkové závěry soudů jsou v přímém rozporu s provedenými důkazy. Rovněž měl za to, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání z ryze formalistických důvodů. Výše uvedeným postupem soudy dle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces.

III.

Vlastní posouzení

7. S ohledem na důvod odmítnutí dovolání stěžovatele, na který odkázal Nejvyšší soud, se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími i soudním spisem, zhodnotil, že v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

10. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.

11. Podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, nesplňuje-li náležitosti obsahu dovolání. Zvláštní náležitosti obsahu dovolání vymezuje § 265f odst. 1 trestního řádu, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 trestního řádu) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

12. V předložené věci stěžovatel podal nejprve blanketní dovolání. Okresní soud proto vyzval jeho zástupce k doplnění dovolání "včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř." (č. l. 349 a 351 spisu okresního soudu). Stěžovatel následně doplnil dovolání o obdobnou argumentaci, jako je uvedena v ústavní stížnosti; napadal tedy nesprávnost a neúplnost zjištěného skutkového stavu. Neuvedl odkaz na zákonné ustanovení vymezující důvody dovolání. Naopak výslovně uvedl, že si je "samozřejmě vědom toho, že otázka úplnosti a správnosti skutkových zjištění za současného znění dovolacích důvodů nezakládá přípustnost dovolání". Přesto měl ale za to, že by se jeho dovoláním Nejvyšší soud měl zabývat.

13. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu, tedy pro nesplnění náležitostí obsahu dovolání, neboť stěžovatel v dovolání neuvedl odkaz na konkrétní důvod dovolání dle § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 trestního řádu. Pro úplnost Nejvyšší soud dodal, že není jeho povinností konstruovat chybějící dovolací důvod v situaci, kdy ani odůvodnění neskýtá žádnou oporu pro takový postup, protože neobsahuje žádné námitky, které by svým obsahem naplňovaly některý z důvodů dovolání.

14. Ústavní soud se již ve svých starších rozhodnutích ztotožnil s tím, že odkaz na zákonné ustanovení podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 trestního řádu je jednou z obligatorních obsahových náležitostí dovolání (srov. usnesení ze dne 18. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 21/05). Také v obdobných případech uvedl, že pokud dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti, stěžovatel o nich byl poučen a byl vyzván k odstranění vad, nelze Nejvyššímu soudu vytýkat pochybení, pokud dovolání odmítl (srov. usnesení ze dne 17. února 2005 sp. zn. III. ÚS 704/04 a ze dne 14. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 686/09).

15. Na povinnosti uvést v dovolání odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 trestního řádu, o které se dovolání opírá, nic nezměnilo ani stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) týkající se dovolání v trestních věcech. V uvedeném stanovisku naopak Ústavní soud poukázal na taxativní vymezení důvodů dovolání a současně na neudržitelnost restriktivního výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (tj. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení). Zároveň se ve stanovisku uvádí, že nemožnost striktního oddělení nesprávného zjištění skutkového stavu od nesprávné právní kvalifikace skutku neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu za prima facie naplněný.

16. Nejvyšší soud tento dovolací důvod (ani jiný dovolací důvod) neshledal v posuzované věci obsahově naplněným a stejně tak ani Ústavní soud nemá za to, že by v řízení bylo v oblasti skutkových zjištění a dokazování porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňoval extrémní rozpor mezi výsledky dokazování a skutkovými závěry soudů zejména ohledně způsobu zásahu do elektroměru a odkazoval na odborné vyjádření znalce. Ze spisu však plyne, že tento znalec byl soudem vyslechnut, ale uvedl, že se písemně vyjadřoval k jinému jističi, nadto v jeho současné podobě. Soudy se rovněž zabývaly tím, kdy k zásahu do elektroměru došlo. Zhodnotily, že k zásahu do elektroměru muselo dojít přinejmenším v prosinci 2007, neboť do této doby se zvyšovala spotřeba elektrické energie, následně se však snížila o polovinu a změněný stav trval do února 2011, kdy byl elektroměr vyměněn a spotřeba elektrické energie opět vzrostla. Zároveň zjistily, že stěžovatel je nájemcem posuzovaných prostor od roku 2004 a od této doby prováděl přestavbu prostor včetně změn v elektroinstalaci. Ani Ústavní soud tedy extrémní rozpor mezi výsledky dokazování a skutkovými závěry soudů neshledal.

17. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. d) trestního řádu odmítl, neboť postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

18. Následně Ústavní soud posuzoval zbývající část ústavní stížnosti. S ohledem na výše učiněné závěry bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky pro její věcné projednání.

19. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl.

20. V případě stěžovatele bylo posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu poskytoval, dovolání. Jak ale bylo uvedeno výše, jeho dovolání neobsahovalo zákonné náležitosti, a stěžovatel tento nedostatek neodstranil ani na výzvu soudu. Tím se dopustil procesního pochybení, které mělo za následek odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud tak neměl příležitost k tomu, aby se jím věcně zabýval.

21. Bylo povinností stěžovatele, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpal veškeré dostupné opravné prostředky nejen formálně, ale i materiálně. Nestačí tedy opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. února 2001 sp. zn. II. ÚS 143/2000 nebo ze dne 14. července 2009 sp. zn. IV. ÚS 686/09). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2014 č. j. 5 To 30/2014-292 tak ústavní stížnost stěžovatele není přípustná.

22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru