Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 486/98Nález ÚS ze dne 21.01.1999K provedení domovní prohlídky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /domovní prohlídka
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
advokát
Byt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 12/13 SbNU 79
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.486.98
Datum podání20.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 7

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 84

85/1996 Sb., § 21


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 486/98 ze dne 21. 1. 1999

N 12/13 SbNU 79

K provedení domovní prohlídky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 21. 1. 1999 v ústním jednání

a v senátě ve věci stěžovatele JUDr. L. K., zastoupeného Mgr.

L. J., advokátem AK v Chebu, Mánesova 11, za účasti vedlejšího

účastníka Krajského státního zastupitelství v Plzni, proti

rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 10. 1998, sp.

zn. 5 Nt 945/98, týkající se příkazu k domovní prohlídce, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák.

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)

a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2,

§ 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel pravomocný příkaz

k domovní prohlídce vydaný soudcem Okresního soudu Plzeň-město dne

20. října 1998 (5 Nt 945/98), tvrdil, že tímto příkazem, stejně

jako způsobem provedení prohlídky v jeho bytě, jak obecný soud,

tak zejména policejní orgány, které domovní prohlídku provedly,

všichni jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené

základní právo na nedotknutelnost obydlí a soudní ochranu (čl. 7

odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); podle

tvrzení ústavní stížnosti - stručně shrnuto - stalo se tak tím, že

jednak obecným soudem vydaný příkaz k domovní prohlídce trpí

formálními vadami (nesprávné označení jména stěžovatele), jednak

jak při vydání tohoto příkazu, tak v průběhu domovní prohlídky

nebyla respektována stěžovateli zákonem uložená povinnost

zachovávat mlčenlivost stran skutečností jemu, jinými osobami,

svěřených (stěžovatel je advokát) a dále, že výkon domovní

prohlídky byl proveden v rozporu se zákonem, neboť před jejím

zahájením nebyl proveden jeho předchozí výslech a nadto mu

policejními orgány byly odňaty věci úzce spojené s výkonem jeho

povolání (osobní počítač, diskety s klientskou databází

a sdělenými informacemi). V obšírně rozvedeném odůvodnění své

ústavní stížnosti, též z odkazem na nález Ústavního soudu ve věci

III. ÚS 287/96, svá tvrzení rozvedl a posléze navrhl, aby Ústavní

soud svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného

soudu zrušil.

Obecný soud ve svém vyjádření, k němuž byl Ústavním

soudem vyzván (§ 42 odst. 4 zákona), poukázal na odůvodnění jím

vydaného příkazu k domovní prohlídce, který se v době projednání

návrhu státního zástupce jevil jako důvodný a dodal, že na vlastní

průběh domovní prohlídky, o jejímž výsledku není ostatně ani

informován, neměl vliv.

Krajské státní zastupitelství v Plzni k výzvě Ústavního

soudu (§ 42 odst. 4 zákona) se ke stěžovatelově ústavní stížnosti

vyjádřilo tak, že především poukázalo na povahu trestných činů (§

248 tr. z. ve zpřísněných kvalifikacích), pro něž je až dosud

(sám) vazebně stíhán obviněný I. M., objasnil skutečnosti, které

ve vztahu k osobě stěžovatele založily důvodné podezření, že

v jeho dispozici se nacházejí věci pro trestní řízení důležité

(listinný materiál - účetní dokumentace apod.), jimiž by jednak

bylo možné prokázat neoprávněnou manipulaci s penězi ve

společnosti s r. o. FC Union Cheb (v níž stěžovatel vykonával

funkci jednatele), jednak výši škody, k níž inkriminovaným

jednáním mělo dojít. Poukázal na jistou zvláštnost trestní věci,

v níž o vydání příkazu k domovní prohlídce požádal (manželka

stěžovatele je v dotčeném okrese předsedkyní soudu), a pokud jde

o "minimalizaci nebezpečí zásahu do zákonem uznávaného tajemství

(§ 21 zák. o advokacii)" uvedl, že přijal zvláštní opatření; ta

spočívala v tom, že v sídle stěžovatelovy kanceláře (v Praze)

domovní prohlídka nebyla provedena vůbec, domovní prohlídku

neprovedl policejní orgán, ale sám vyšetřovatel, s ohledem na

výkon advokátní praxe stěžovatelem nebyla provedena domovní

prohlídka jeho kanceláře a poté, co z výsledků domovní prohlídky

zjistil odnětí prostředků výpočetní techniky, uložil

vyšetřovateli, aby se sám jako první s odňatými záznamovými médii

seznámil, a pokud by zjistil, že tato obsahují údaje

o stěžovatelových klientech, přikázal mu taková média stěžovateli

vydat nebo je v jeho přítomnosti zničit. Nadto veškeré

administrativní práce s vyhotovením návrhu na vydání příkazu

k domovní prohlídce spojené prováděl osobně, bez asistence

zapisovatelky; připustil, že jeho nedopatřením se stalo, že

v záhlaví návrhu (označujícím věc, v níž návrh byl vypracován)

bylo stran stěžovatele uvedeno nesprávné (křestní) jméno, současně

však zdůraznil, že osobní data stěžovatele, jakož i jeho označení

ve výrokové části návrhu, jsou uvedena správně.

I když státní zástupce neučinil ve svém písemném

vyjádření konečný návrh, z obsahu vyjádření bylo zřejmé, že

ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou; u ústního jednání před

Ústavním soudem dne 21. 1. 1999 posléze navrhl, aby ústavní

stížnost byla zamítnuta.

Vycházeje z tvrzení ústavní stížnosti, jakož

i z vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka, Ústavní

soud zjistil:

ze spisu Okresního soudu Plzeň-město zn. 5 Nt 945/98, že

soudce tohoto soudu k návrhu Krajského státního zastupitelství

v Plzni ze dne 19. října 1998 (1 KZn 82/98) vydal dne 20. října

1998 vůči stěžovateli (a dalším osobám) příkaz k domovní

prohlídce, dle něhož - pokud jde o stěžovatele - měla být domovní

prohlídka provedena "v bytě manželů JUDr. L. K.

a JUDr. M. B. na adrese ... (jde o byt v činžovním domě, který je

celý ve vlastnictví obviněného I. M."); ze záhlaví tohoto příkazu

je patrno, že věc, o kterou se jedná, je označena co do osoby

stěžovatele potud nesprávně, že jeho (křestní) jméno (za současně

správně vyznačených dat narození a jeho adresy) je uvedeno jako

"J.", zatímco v navazujících částech výroku, stejně jako

v odůvodnění posuzovaného příkazu, je jméno stěžovatele vyznačeno

správně (L.);

z opisu protokolu o provedení domovní prohlídky

v bytě stěžovatele ze dne 26. října 1998, že jméno i příjmení

stěžovatele, stejně jako ostatní osobní jeho údaje, jsou uvedeny

správně, a že při této prohlídce byly odňaty věci (převážně

listiny) označené ve čtrnácti položkách včetně základní jednotky

k počítači a 4 kusů počítačových disket, a zejména, že od

předchozího výslechu stěžovatele (§ 84 tr. ř.) bylo upuštěno, a to

proto, že "věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě";

z vyžádané zprávy Krajského úřadu vyšetřování

Západočeského kraje (detašovaného pracoviště v Chebu) ze dne 22.

prosince 1998, že (podle názoru vyšetřovatele) "předchozí výslech

proveden byl, nikoli však písemně", když (se stěžovatelem)

vyšetřovatel před započetím prohlídky "na toto téma hovořil",

a když navíc "z odůvodnění samotného příkazu k domovní prohlídce

je víc než zřejmé, z jakého důvodu byl vydán a o jaký okruh

písemností máme (sc. vyšetřovatel, resp. policie) zájem".

Vyšetřovatel připustil, že "zřejmě pochybil" (když v protokolu

o domovní prohlídce učinil poznámku v intencích ust. § 84 al. 2

tr. ř.) a že "dnes už není schopen přesně reprodukovat, čeho všeho

se jejich dialog týkal", nicméně že stěžovatel "musel vědět,

k čemu má domovní prohlídka směřovat";

z výpisů z obchodních rejstříků Krajských obchodních

soudů v Praze a Plzni, že stěžovatel spolu s obviněným I. M. jsou

účastni, zpravidla jako funkcionáři nebo členové dozorčí rady,

různých podnikatelských aktivit právnických osob kapitálově

a personálně propojených a zaměřených převážně na "koupi zboží za

účelem dalšího prodeje a prodej, zprostředkování v oblasti obchodu

či organizační činnost v oblasti sportu - fotbalového klubu

apod.".

Z takto provedených zjištění dospěl Ústavní soud

k závěru, že - s ohledem na četné aktivity stěžovatele

a s přihlédnutím k obvinění I. M. - podezření Krajského státního

zastupitelství v Plzni, že v dispozici stěžovatele se nalézají

(nalézaly) rozličné listinné doklady stran různých obchodních

a jiných vztahů mezi jednotlivými obchodními společnostmi, ať již

měly jakoukoli formu a zaměření, jevilo se jako důvodné, a že tyto

doklady v souvislosti s trestním stíháním obv. I. M. lze pokládat

za věc (věci) důležitou pro trestní řízení, a že proto příkazu

k domovní prohlídce vydanému obecným soudem k návrhu Krajského

státního zastupitelství v Plzni, nelze v zásadě ani z hlediska

zákona (§ 82, § 83 tr. ř.) ani z hlediska ústavně zaručených

základních práv nic podstatného vytknout, a to navzdory tomu, že

v záhlaví tohoto příkazu je stěžovatel označen nesprávným jménem.

Je tomu tak především proto - jak se jednoznačně v praxi

i procesní nauce uznává - že rozhodující a zavazující částí

rozhodnutí (opatření) je vždy jen jeho výroková část, z níž se ty

které rozhodné okolnosti (závěry) podávají; formální nesprávnost,

které se jak státní zástupce, tak obecný soud ve stěžovatelově

věci dopustili, je přirozeně nežádoucí, a podle názoru Ústavního

soudu by nemělo k podobným vadám docházet, navzdory tomu však tato

nesprávnost sama o sobě neústavnost ústavní stížností napadeného

rozhodnutí pro svou nepatrnost založit nemůže, a to již proto, že

k pochybnostem, vůči komu byl příkaz k domovní prohlídce vydán,

nedošlo a koneckonců, s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem,

ani dojít nemohlo.

Obdobně nelze přisvědčit ani další námitce (tvrzení)

stěžovatele, totiž, že vydání příkazu k domovní prohlídce bránila

skutečnost, že jako advokát, jemuž svědčí zákonem stanovená

povinnost mlčenlivosti, disponuje (disponoval) řadou důvěrných

informací, svěřených mu jeho klientelou; i když jde o povinnost

státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou (§ 21 zák. č.

85/1996 Sb., o advokacii), nelze přehlédnout, že jde nikoli

o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného

(a zavazujícího) právního řádu, ale že se jedná o povinnost

uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely a pro její ochranu,

a která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné ochrany;

ochrana takto chráněných zájmů třetích osob podle současného

právního stavu provedenou domovní prohlídkou nebyla dotčena,

jednak proto, že i vyšetřovateli domovní prohlídku provádějícímu,

stejně jako dalším orgánům trestního řízení (státní zástupce,

soudce), je zákonem uloženo zachovávat mlčenlivost o věcech

(skutečnostech), o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem

svých pravomocí, jednak také proto, že opatření přijatá státním

zástupcem (s výjimkou, o níž bude zmínka později), vzhledem ke

všem okolnostem věci, jeví se jako přiměřená.

Lze tedy uzavřít, že vzhledem k podnikatelským aktivitám

stěžovatele a z nich vyplývajícím vazbám na obviněného M.

a dále též s přihlédnutím k okolnostem až dosud zjištěným,

skutečnost, že stěžovatel je advokátem, je okolností víceméně

nahodilou a jako taková také podružnou, a pod aspektem ústavně

zaručených základních práv a svobod nerozhodnou.

I když - de lege ferenda - si lze pro obdobné případy

představit přesnější úpravu podmínek, za nichž lze domovní

prohlídku a jí podobné procesní úkony nařídit, de lege lata,

z důvodů již vyložených, nelze ze zjištěného formálního nedostatku

ve vydaném příkazu ve prospěch stěžovatele nic vytěžit.

Posuzovanému příkazu k domovní prohlídce v bytě

stěžovatele nelze proto ani z hlediska ochrany ústavnosti nic

podstatného vytknout.

Na tomto závěru nic nemění ani stěžovatelův odkaz na

rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (Niemitz ca SRN

- A/251-B), neboť toto rozhodnutí - ostatně ve shodě

s přesvědčením Ústavního soudu - v případech podobných této věci

- pouze upozorňuje na možné prolínání sfér chráněných

profesionální povinností mlčenlivosti o skutečnostech spojených

s výkonem povolání (advokáta, lékaře apod.) s oblastí soukromého

života a obtíže s tím spojené; podstatné však je, že ve

stěžovatelově věci až dosud nic nenasvědčuje tomu, že by v jeho

případě "byly přezkoumávány doklady, které se týkaly jeho

klientů".

Jiná je však situace pokud jde o vlastní provedení

domovní prohlídky, odhlédnuto od takových očividných nesprávností,

jako je poučení o (ex lege nepřípustném) opravném prostředku,

které stěžovateli a jeho manželce bylo při předání příkazu

k domovní prohlídce poskytnuto, orgány domovní prohlídku

provádějící především přehlédly, že uživatelkou dotčeného bytu

a tedy osobou, která domovní prohlídkou nutně byla dotčena, je

také (podle současných poznatků z trestní věci I. M. na jinak

důvodném podezření zcela nezúčastněná) manželka stěžovatele Mgr.

M. B., vůči níž sice příkaz k domovní prohlídce rovněž směřoval,

nicméně kterou tyto orgány z hlediska jejího procesního postavení

zcela opomněly; vážným pochybením při provádění domovní prohlídky

proto je, jestliže domovní prohlídku provádějící orgán neprovedl

před započetím domovní prohlídky předběžný výslech ani stěžovatele

ani jeho manželky (§ 84 al. 1 tr. ř.).

Podle protokolu o provedení domovní prohlídky bylo od

zákonem vyžadovaného výslechu upuštěno proto, že "věc nesnesla

odkladu a výslech nelze provést okamžitě"; vysvětlení, které

vyšetřovatel k této okolnosti Ústavnímu soudu poskytl (viz vpředu)

je nejen zcela nedostatečné, ale již samo o sobě a jako takové

svědčí o tom, že vyšetřovatel význam předběžného výslechu

a vlastní jeho smysl zcela přehlíží.

Tak především, výslech je nepochybně procesní úkon

a jako takový podléhá režimu a podmínkám procesního řádu,

v posuzované věci pak trestnímu řádu (§ 55 odst. 1 tr. ř.) a o něm

jako o řádném procesním úkonu platí, že musí být v přiměřené formě

(a obsahu) protokolárně podchycen; nadto (předběžný) výslech před

provedením domovní prohlídky (a jiných obdobných procesních úkonů)

jako vážného, byť za zákonem stanovených podmínek zcela legálního

zásahu do ústavně zaručeného základního práva má (v případě

dobrovolného vydání věci v průběhu tohoto výslechu) tento zásah

odvrátit. Nelze proto předběžný výslech, jako zákonem

předpokládaný, a proto také nezbytný procesní úkon, nahradit

jakoukoli konverzací (s tím, jehož se domovní prohlídka týká),

nadto pak konverzací vedenou mimo protokol (a tudíž mimo vlastní

procesní úkon) a způsobem, který již vyšetřovatel "není schopen

reprodukovat"; skutečnost, že stěžovatel (z vydaného příkazu)

"musel vědět, k čemu má domovní prohlídka směřovat apod.", je pod

aspekty zákonného a ústavního stavu zcela nerozhodná.

Z již zmíněného protokolu je dále patrno, že (pod

položkou č. 5) byla při domovní prohlídce (dne 26. října 1998)

stěžovateli odebrána základní jednotka k osobnímu počítači zn.

DATOS (výr. č. 5168), který, ačkoli (podle sdělení státního

zástupce u jednání dne 21. 1. 1999) opatřením vyšetřovatele měl

být stěžovateli vydán, jako pro další řízení nepotřebný, je stále

v dispozici policejních orgánů; rovněž tato skutečnost je

v rozporu s procesním stavem věci, dotýká se ústavně zaručeného

základního práva nejen již dříve zmíněného, ale také práva daného

čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto Ústavní

soud očekává, že toto pochybení bude v rámci pravomoci Krajského

státního zastupitelství v Plzni bez dalších průtahů napraveno.

Pochybení a vady, jak na ně bylo poukázáno, zakládají

nejen stav rozporný se zákonem (§ 84, § 80 odst. 1 per analog. tr.

ř.), ale současně též, jako důsledek jiných zásahů orgánů veřejné

moci, zasáhly do oblasti práv ústavně zaručených a chráněných;

navzdory tomu však, jak ostatně Ústavní soud již dříve obdobnou

problematiku ve svém nálezu vyložil (ve věci III. ÚS 287/96 in

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek

8., vydání 1., č. 62, Praha 1998), domovní prohlídka sama o sobě,

byť provedená za okolností a způsobem, jak i v této věci v řízení

před Ústavním soudem bylo zjištěno, má "charakter (znaky)

jednorázového zásahu, který" (až na výjimku stran počítače) "již

v době zahájení řízení o ústavní stížnosti skončil, a jehož

důsledky přetrvávají toliko v oblasti následného řízení"

(dojde-li k němu), "příp. řízení, jehož by měl být součástí.

Obnovení stavu quo ante, stejně jako zákaz pokračování

v porušování práva [§ 82 odst. 3 písm. b) zákona] adresovaný

kterémukoli orgánu veřejné moci na zásahu zúčastněnému jsou proto

již pojmově vyloučeny"; bude proto i v této věci na těchto

orgánech, aby v dalším řízení, pokud by k němu došlo, k vadám

Ústavním soudem zjištěným přihlédly a ve vlastním postupu

(rozhodnutí) je vyhodnotily.

Z takto rozvedených důvodů posoudil Ústavní soud

stěžovatelovu ústavní stížnost jako nedůvodnou a jako o takové

o ní rozhodl zamítavým výrokem (§ 82 odst. 1 zákona).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 21. ledna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru