Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 484/09 #1Usnesení ÚS ze dne 28.05.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné ... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
trestný čin/vražda
Poškozený
Trestní řízení
soudce/podjatost
Obnova řízení
soudce/vyloučení
Škoda
EcliECLI:CZ:US:2009:3.US.484.09.1
Datum podání04.03.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 283, § 30 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 484/09 ze dne 28. 5. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. E., zastoupeného JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem v Nymburku, Palackého třída 223/5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 2008, sp. zn. 8 To 161/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2008, č. j. Nt 219/2008-80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti podané ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů v jeho trestní věci (o obnovu řízení) s tím, že postupem soudů v řízeních, z nichž tato rozhodnutí vzešla, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i k porušení principu zakotveného v jejím čl. 4 odst. 4.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 219/2008 se podává, že stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení [ve věci sp. zn. 1 T 10/2002, které skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2003, č. j. 1 T 10/2002-773 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2003, č. j. 8 To 92/2003-854, a jímž byl společně s J. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákona] odůvodnil poukazem na závěry znaleckých posudků MUDr. A. Š. a MUDr. R. D. podaných v občanskoprávním řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 105/2005 ve věci žaloby Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR proti stěžovateli a spoluodsouzenému o náhradu škody - nákladů zdravotní péče, poskytnuté poškozenému M. K. v souvislosti s jejich trestnou činností. Tyto posudky podle stěžovatele mají zahrnovat údaje, které nebyly známy soudnímu znalci MUDr. J. H., jenž podal posudek v původním trestním řízení sp. zn. 1 T 10/2002, jmenovitě okolnost, že poškozený byl v minulosti zraněn při dopravní nehodě, tato zranění nemusela být v době spáchání trestného činu vyléčena a tudíž je nebylo možno mu klást za vinu.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2008, č. j. Nt 219/2008-80 stěžovatelův návrh zamítl se zdůvodněním, že dovolávaný znalecký posudek vychází z původního znaleckého posudku MUDr. J. H., a konstatuje pouze nesprávnost v bodovém ohodnocení poskytnuté zdravotní péče, jež však nemá žádný vliv na závěry posudku podaného v trestním řízení, a tím ani na správnost v něm vydaných rozhodnutích.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 12. 2008, sp. zn. 8 To 161/2008 stěžovatelem podanou stížnost zamítl jako nedůvodnou, neboť skutečnosti, jež byly základem podání návrhu na obnovu, jsou podle jeho názoru nezpůsobilé vést k jinému rozhodnutí ve věci, což jmenovitě platí o rozdílech ve znaleckých posudcích co do bodového hodnocení poskytnuté péče.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítl, že po vynesení zamítavého usnesení městským soudem podal k Vrchnímu soudu v Praze návrh na vyloučení soudce JUDr. Jiřího Lněničky z projednávání budoucího opravného prostředku, o kterém soud nerozhodl, což je podle stěžovatele o to závažnější, že šlo o návrh důvodný, jelikož jmenovaný soudce "rozhodoval ve vazebních věcech v kmenové věci 1 T 10/02". Vedle toho znovu tvrdí, že městský soud neprovedl jím navržený důkaz výslechem znalce MUDr. J. H. k novým skutečnostem, které vzešly z řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3 sp. zn. 19 C 105/2005, z nichž podle jeho názoru vyplynulo, že některé lékařské úkony nebyly "ze strany VZP" proplaceny, neboť nesouvisely s trestným činem.

Předseda senátu Městského soudu v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozhodnutí tamního soudu, jakož i soudu stížnostního, a dále uvedl, že soud sice nejprve k veřejnému zasedání předvolal znalce, který ve věci podal posudek, avšak poté od jeho výslechu upustil, neboť po prostudování spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 dospěl k závěru, že žádné nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit povolení obnovy řízení, z něj nevyplývají, jestliže pozdější posudky jednak vycházely ze závěrů posudku MUDr. J. H. a jednak posuzovaly jiné okolnosti, než které byly předmětem jeho posudku.

Předseda senátu Vrchního soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitka jeho podjatosti nebyla v řízení o povolení obnovy řízení vznesena, přičemž námitka, že v minulosti rozhodoval ve věci, není důvodem pro jeho vyloučení, protože nešlo o rozhodování o vazbě v přípravném řízení a žádný jiný důvod stěžovatel neuvádí. Ústavní stížnost má za nedůvodnou, stejně jako bylo shledáno v jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele (v usnesení ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2396/08).

V replice k vyjádřením obecných soudů stěžovatel upozornil, že oba soudy reagovaly na ústavní stížnost, jako kdyby směřovala do předchozího řízení o obnově řízení sp. zn. Nt 230/2007, a dokládá své tvrzení tím, že předseda senátu městského soudu popisuje, z jakého důvodu ustoupil od předvolání znalce MUDr. J. H., což se týkalo právě tohoto řízení, zatímco v řízení, do kterého směřuje nynější ústavní stížnost, znalec předvoláván nebyl. Podobné platí i o řízení před vrchním soudem, jestliže v řízení sp. zn. Nt 230/2007 námitka podjatosti podána vskutku nebyla, zatímco v řízení předmětném ano, což může doložit podacím lístkem a dodejkou.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní; deficit spravedlivého procesu (jejž stěžovatel namítá) se v rovině právního posouzení pak nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Totéž platí i co do posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení § 278 odst. 1 tr. řádu.

Závěrům obecných soudů, jež vyslovily při posuzování stěžovatelova návrhu na obnovu řízení, nelze - z výše vyložených hledisek spravedlivého procesu - vytknout ničeho, a to již proto, že jsou evidentně věcně správné. Zcela výstižně v odůvodnění svého usnesení konstatuje vrchní soud, že ve vztahu k popisu skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen (včetně popisu zdravotních újem poškozeného), je zcela irelevantní, utrpěl-li poškozený dříve "nějaká zranění v souvislosti s dopravní nehodou", pročež není třeba ověřovat, o jaká zranění tehdy šlo. Nehledě na to, že ze stěžovatelem dovolávaných znaleckých posudků se nijaká predispozice předchozího zdravotního stavu pro zranění způsobená trestným činem nepodávají; oproti stěžovatelovu názoru z nich ani nevyplývá, že by některé lékařské úkony nesouvisely s léčbou zranění způsobeného trestným činem stěžovatele.

Podstatou stěžovatelových námitek je tedy pouhá pokračující polemika s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Se stěžovatelovými výhradami se však obecné soudy adekvátně vypořádaly, jejich závěry nelze identifikovat ani s excesem ani svévolí (viz výše), a napadená rozhodnutí jsou rovněž přiléhavě (logicky a srozumitelně) odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu, jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, vyčerpány.

Nelze však upřít oprávněnost stěžovatelovu tvrzení, že po rozhodnutí soudu prvního stupně podal návrh na vyloučení předsedy senátu stížnostního soudu JUDr. J. Lněničky, byť in eventum (který odůvodnil tím, že v původním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 10/2002 tento soudce rozhodoval v jeho "vazebních věcech" - srov. č. l. 83 spisu), a jako s takovým s ním mělo být naloženo. Ačkoli o tomto návrhu v řízení rozhodnuto nebylo, je evidentní, že tento procesní nedostatek nemohl mít jakýkoli reálný (negativní) vliv na stěžovatelova ústavně zaručená práva, neboť - jak uvedl předseda senátu stížnostního soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti - nerozhodoval o vazbě v přípravném řízení, a stěžovatel tomuto tvrzení v replice neoponuje; ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu tudíž ku podpoře stěžovatelovy námitky podjatosti použitelné objektivně nebylo (ostatně, bylo-li by tomu jinak, tím spíše by taková námitka byla uplatnitelná v původním trestním řízení). Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu pak platí, že ne každý procesní nedostatek musí nutně znamenat důvod k jeho zásahu, neboť jde o to, aby řízení bylo "spravedlivé" jako "celek".

Ke stěžovatelově replice se patří uvést pouze tolik, že obsah vyjádření obecných soudů (navzdory dílčím kontaminacím jejich vyjádřeními k jiné stěžovatelově ústavní stížnosti) je uplatnitelný i ve vztahu k ústavní stížnosti projednávané nyní.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2009

Jan Musil

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru