Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 479/04Usnesení ÚS ze dne 03.11.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.479.04
Datum podání29.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 558

65/1965 Sb., § 259, § 185


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 479/04 ze dne 3. 11. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. listopadu 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H. CZ s. r. o., právně zastoupeného Mgr. O.P. advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. 16 Co 138/2003-128, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2002, č. j. 40 C 134/2002-67, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a M.S. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 7. 2004, a která byla doplněna podáními Ústavnímu soudu doručenými dne 29. 7. 2004 a 27. 8. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. 16 Co 138/2003-128, jakož i rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2002, č. j. 40 C 134/2002-67, a to pro porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost po odstranění vad podání splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. 16 Co 138/2003-128, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 11. 2002, č. j. 40 C 134/2002-67, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") po žalovaném M. S. domáhal zaplacení 300 000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný pracoval u žalobce jako asistent vedoucího prodejny obuvi L. H. v obchodním centru Tesco v O. Během trvání pracovního poměru se žalovaný měl dopustit protiprávního jednání tím, že neoprávněně inkasoval hotovost od zákazníků, kterou neodvedl do pokladny a opakovaně si přivlastnil různé zboží, aniž by za ně zaplatil. Tímto jednáním měla vzniknout žalobci škoda ve výši minimálně 300 000,- Kč. Účastníci uzavřeli dohodu o náhradě škody podle ust. § 185 odst. 3 zákoníku práce, ve které žalovaný uznal svůj závazek co do důvodů i výše, zavázal se jej splácet, ovšem dosud žádnou splátku nezaplatil.

Z podnětu dovolání podaného žalobcem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2003, č. j. 16 Co 138/2003-128, rozhodoval dále Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 14. 5. 2004, č. j. 21 Cdo 2697/2003-206, podané dovolání podle ust. § 243b odst. 5 věty první a ust. § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále je "o. s. ř.") odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně se v odůvodnění zamítavého rozsudku zabýval výlučně důsledky jednostranného právního úkonu - uznání závazku. Skutečnost, že účastníci řízení mezi sebou dále uzavřeli právní úkon dvoustranný (tj. dohodu dle ust. § 185 odst. 3 zákoníku práce), soud vůbec nezohledňoval a neposuzoval. Ani odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval důsledky existence dvoustranného právního úkonu - právního titulu, na jehož základě stěžovatel jakožto žalobce v řízení svůj nárok uplatňoval. V důsledku tohoto postupu shledává stěžovatel napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele to, že odvolací soud konstatoval, že uznání závazku napomáhá mimosoudnímu vyřešení sporu o náhradu škody, existenci písemného uznání závazku ovšem nepovažoval krajský soud za důkazně významnou a nedospěl tak k závěru, že uznání závazku vede k přesunutí důkazního břemene na žalovaného. Odvolací soud vycházel nadále z toho, že důkazní břemeno nese žalobce - stěžovatel. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nerespektování zásady pacta sunt servanda. Podle stěžovatele vznik závazkového vztahu zakládá zejména povinnost jeho účastníků splnit dohodnuté závazky. Pokud by totiž podle stěžovatele byl přijat názor opačný (tj. účastník dohody dle ust. § 185 odst. 3 zákoníku práce není povinen splnit v ní obsažené povinnosti), došlo by se k absurdnímu závěru, že zákonodárce začlenil do zákoníku práce institut, který je zcela bez obsahu - dohodu, která nemusí být stranami plněna, a která není způsobilá vyvolat jakékoliv právní důsledky. Stěžovatel je přesvědčen, že tento závěr je sám o sobě z hlediska ústavněprávního nepřijatelný.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud v této souvislosti dále připomíná, že postup v soudním řízení, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 6. 2003, č. j. 16 Co 138/2003-128, poukázal na ust. § 172 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Z uvedeného ustanovení odvolací soud dovodil, že ke vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli musí být splněny zákonné předpoklady, musí vzniknout škoda, musí existovat porušení povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním nebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití na straně zaměstnance, musí existovat příčinná souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnance nebo jeho úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití a vznikem škody a musí být dáno zavinění zaměstnance; všechny tyto předpoklady přitom musí být splněny současně. Ohledně žalobcem předložené dohody uzavřené mezi účastníky dne 20. 10. 2000 dospěl krajský soud shodně s okresním soudem k závěru, že tato představuje dohodu o náhradě škody dle ust. § 185 odst. 3 zák. práce, která nezakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání závazku a nezbavuje tedy žalobce povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k podmínkám odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ust. § 172 zák. práce. Uznání závazku k náhradě škody podle ust. § 185 odst. 3 zák. práce nezakládá domněnku o existenci dluhu v době uznání; taková domněnka, uvádí odvolací soud, není v ust. § 185 odst. 3 zák. práce zakotvena. Právní domněnku existence dluhu v době uznání zakládá pouze uznání dluhu podle ust. § 558 občanského zákoníku. Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že platná právní úprava v současné době vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči právu občanskému, a proto občanský zákoník nelze na pracovněprávní vztahy aplikovat. Odvolací soud rovněž nesouhlasil s názorem žalobce, že sporná dohoda uzavřená mezi účastníky dne 20. 10. 2000 představuje dohodu dle ust. § 185 odst. 3 zák. práce i dohodu podle ust. § 259 zák. práce. Krajský soud uzavřel, že domáhá-li se zaměstnavatel po zaměstnanci náhrady škody z titulu obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 172 zák. práce, je zatížen důkazním břemenem; je tedy na něm, aby snesl v průběhu sporu dostatek důkazů způsobilých prokázat, že všechny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou v tom kterém konkrétním případě splněny. Žalobce žádné důkazy na podporu svých tvrzení nenabídl, zároveň v průběhu řízení nevyvstala žádná okolnost, která by žalobce, co by zaměstnavatele, důkazní povinnosti zbavila. Rozhodnutí soudu prvního stupně, který pro neunesení důkazního břemene žalobu zamítl, shledal proto odvolací soud věcně správným, a proto je podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 14. 5. 2004, č. j. 21 Cdo 2697/2003-206, shodně s odvolacím soudem uvedl, že uznání závazku k náhradě škody podle ust. § 185 odst. 3 zák. práce není samostatným zavazovacím důvodem, a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání, jako je tomu například v občanskoprávních vztazích. Uznání závazku nahradit škodu v požadované výši podle ust. § 185 odst. 3 zák. práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Rovněž dovolací soud dospěl k závěru, že názor žalobce o možnosti analogického ustanovení § 558 obč. zákoníku v pracovněprávních vztazích není správný. Nejvyšší soud ČR poukázal na ustálenou judikaturu, podle které právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu.

Nejvyšší soud ČR konstatoval, že soudy, které v projednávané věci rozhodovaly, vycházely z existující konstantní judikatury v uvedené oblasti a v souladu se zákonem dovodily, že nebylo - obecně vzato - vyloučeno, aby dohoda účastníků ze dne 20. 10. 2000 byla považována za dohodu o sporných nárocích ("narovnání") podle ust. § 259 zák. práce, avšak jen tehdy, kdyby bylo zjištěno (a tedy kdyby žalobce prokázal), že ještě dříve, než žalovaný uznal svůj závazek k náhradě škody v určené výši a přistoupil na dohodu o způsobu její úhrady, došlo mezi účastníky k jednání, kterým by si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám odpovědnosti žalovaného za škodu nebo jejího rozsahu, výše škody nebo příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou, tedy k jednání směřujícímu k odstranění pochybností, rozporů a docílení vzájemných ústupků. Svůj závěr, že dohoda účastníků ze dne 20. 10. 2000 představovala (pouze) dohodu o náhradě škody ve smyslu ust. § 185 a § 259 zákoníku práce soudy nedovodily z chybného výkladu ustanovení § 158 a § 259 zákoníku práce (na základě nesprávného právního posouzení věci), ale na základě toho, že žalobce své tvrzení o "spornosti" požadované náhrady škody před uzavřením dohody neprokázal.

S výše uvedenými závěry obecných soudů se Ústavní soud plně ztotožňuje, neboť ani on nemá důvod se v projednávané věci odchýlit od ustálené judikatury obecných soudů, podle které uznání závazku k náhradě škody podle ust. § 185 odst. 3 zákoníku práce není samostatným zavazovacím důvodem, ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání. Uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ust. § 185 odst. 3 zák. práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání pracovníka, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Protože stěžovatel nepředložil v řízení před obecným soudem jiné důkazy na podporu svého tvrzení odpovědnosti žalovaného za škodu, v řízení neprokázal existenci předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu, nezbylo soudu, než žalobu stěžovatele zamítnout.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru