Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 473/04Usnesení ÚS ze dne 08.12.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na sou... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/povinná
právní úkon
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.473.04
Datum podání27.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2

87/1991 Sb., § 5


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 473/04 ze dne 8. 12. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., právně zastoupené Mgr. P. Š., advokátem proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 4. 2004, č. j. 40 Co 1237/2003-175, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, 1) Okresního soudu v Šumperku a 2) Města Loštice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 7. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 7. 4. 2004, č. j. 40 Co 1237/2003-175, a to pro porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, jakož i čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 11. 7. 2003, č. j. 9 C 231/91-146, Okresní soud v Šumperku ve výroku pod bodem I. rozhodl, že žalovaný Město Loštice jako povinná osoba je povinen vydat žalobkyni jako osobě oprávněné (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") část pozemku p. č. 1529 - zahrada o výměře 1942 m2 (původně dle pozemkové knihy knihovní vložky č. 73, p. č. 185 - zahrada o výměře 1942 m2), dosud zapsaného u Katastrálního úřadu v Šumperku na LV č. 10001 pro obec a k. ú. Loštice. Výrokem pod bodem II. téhož rozsudku okresní soud rozhodl, že ve zbývající části, pokud se žalobkyně domáhá vydání části pozemků, dosud zapsaných u Katastrálního úřadu v Šumperku na LV č. 10001 pro katastrální území Loštice, tj. zůstatek o výměře 302 m2 p. č. 1529 - zahrada, a dále části pozemků v Geometrickém plánu č. 610 - 37/2003 ze dne 10. 5. 2003, zpracovaném F. K. schváleném Katastrálním úřadem v Šumperku dne 21. 5. 2003 pod č. 06 05 2003, označeném jako díl "a" pozemku p. č. 1528 o výměře 529 m2 a díl "b" pozemku p. č. 1531/1 o výměře 55 m2 geometrickým plánem sloučené do parcely č. 1528 o výměře 584 m2, se žaloba zamítá. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Z podnětu odvolání podaného stěžovatelkou rozhodoval dále ve věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 7. 4. 2004, č. j. 40 Co 1237/2003-175, bylo ve výroku pod bodem I. odvolací řízení v části odvolání žalobkyně, pokud směřovalo proti výroku pod bodem I. a proti zamítavému výroku pod bodem II. ohledně vydání zůstatku z parcely č. 1529 - zahrada v rozsahu dalších 194 m2 z důvodu zpětvzetí odvolání žalobkyní v uvedeném rozsahu zastaveno. Výrokem pod bodem II. pak odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu v napadené části, to je ve výrocích pod body II., III., a IV., a to ve správném znění výroku pod bodem II.: Žaloba na uložení povinnosti žalovanému vydat žalobkyni jako osobě oprávněné části pozemků, v geometrickém plánu č. 656-261/2003 ze dne 23. 12. 2003 F. K., geodetická činnost, Kopečná 4, Zábřeh, schváleném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Šumperk dne 6. 1. 2004 pod č. 1834100, označené jako díl "a" pozemku p. č. 1528 o výměře 529 m2 a díl "b" pozemku p. č. 1531/1 o výměře 55 m2 dle geoplánu sloučených do parcely č. 1528 o výměře 584 m2, a část pozemku p. č. 1529 o výměře 108 m2 v geoplánu označeném jako parcela č. 1529/2, vše dosud zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Šumperk, na listu vlastnictví 10001 pro obec a katastrální území Loštice, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, se zamítá. Dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že byla původním spoluvlastníkem nemovitostí- obytného domu č. p. 74 s pozemkem, sestávajícím z parcel č. st. 232, st. 233 a 185, vše v k. ú. Loštice, které přešly na čs. stát kupní smlouvou ze dne 30. 7. 1982. Po odstranění obytného domu byly pozemky přečíslovány a zahrnuty do pozemků p. č. 1528 a 1529. Podáním ze dne 15. 7. 1991 vyzvala stěžovatelka Městský úřad (město) Loštice jako povinnou osobu k navrácení pozemku - zahrady podle zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka dále uvádí, že dle skutečného stavu, potvrzeného i sdělením města Loštice v této věci z 4. 2. 1992, byl jako zahrada v době podání výzvy veden a užíván celý pozemek p. č. 1529 v k. ú. Loštice o výměře 2 244 m2, zahrnující mj. i parcelu č. 185 a st. 233, v celé své ploše oplocený. To podle stěžovatelky potvrzuje i vytyčovací náčrt F. K. z 6. 5. 2003, geometrický plán ze dne 10. 5. 2003 i srovnávací sestavení parcel z 8. 9. 1998. Odpověď Městského úřadu v Lošticích ze dne 17. 1. 1992 podle stěžovatelky potvrzuje, že stěžovatelka od samého počátku usilovala o nabytí pozemku ve smyslu všech parcel, které dříve vlastnila, nikoliv jen o některou z nich. Přes tyto skutečnosti, uvádí dále stěžovatelka, obecné soudy obou stupňů rozhodly, že žaloba stěžovatelky o vydání pozemku v k. ú. Loštice je důvodná jen k části parcely č. 1529 zahrada, dle PK původně parcela č. 185 zahrada o výměře 1942 m2, když jen ohledně té stěžovatelka vyzvala osobu povinnou k vydání ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., a uplatnila nárok u soudu. Ve zbytku měl nárok zaniknout neuplatněním ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti uvádí, že její argument, že nemovitosti, jichž se její nárok týkal, vnímala jako jeden pozemek, obecné soudy odmítly pro neshodu s obsahem listin. Nedbaly přitom námitky stěžovatelky, že podle práva i ustálené praxe (ust. § 27 zák. č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a platná judikatura) může pozemek jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů tvořit i několik parcel (kdy daný stav věci i výsledky provedeného dokazování takové zjištění zjevně nabízely). Obecné soudy prý nedbaly ani okolnosti, že stěžovatelka v roce 1998, kdy se o podané žalobě začalo poprvé meritorně jednat, žalobní návrh precizovala, nalézací soud jej akceptoval a o všech nárokovaných parcelách také rozsudkem dne 8. 9. 1998 rozhodoval, aniž tehdy dospěl k závěru o prekluzi nároku na vydání některé z nich. Stěžovatelka je toho názoru, že svým zákonným povinnostem beze zbytku dostála. Pokud její výzva nebo žaloba nebyly z pohledu zákona zcela precizní, je s ohledem na samu podstatu a účel restitučních předpisů přesvědčena, že takový nedostatek neměl být obecnými soudy formálně hodnocen v její neprospěch. Stěžovatelka má za to, že v době podání žaloby (ale i později) byl především soud povinen ji poučit ve smyslu ust. § 5 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") o jejích právech a povinnostech a poskytnout jí účinnou pomoc při uplatnění jejích práv nejen procesních, ale též z oboru práva hmotného, tedy i dbát, aby neutrpěla újmu pro nedostatek právních znalostí.

Pro posouzení podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 231/91.

Ústavní soud především podotýká, že není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Přezkum věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecné soudy své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ze spisu Okresního soudu v Šumperku, vedeného pod sp. zn. 9 C 231/91, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako prodávající kupní smlouvou ze dne 30. 7. 1982 prodala tehdejšímu nabyvateli Československému státu - Městskému národnímu výboru v Lošticích podíl na nemovitosti č. p. 74 se stavební plochou parc. č. 232 o výměře 593 m2, dále stavební plochu parc. č. 233 o výměře 108 m2 a zahradu parc. č. 185 o výměře 1942 m2, vše v k. ú. Loštice. Ve výzvě k vydání věci ze dne 15. 7. 1991 byla ovšem povinná osoba právní zástupkyní stěžovatelky výslovně vyzvána pouze k vydání zahrady, parc. č. 185 o výměře 1942 m2, část nynější parcely č. 1529 v k. ú. Loštice, s tím, že je nadále užívána jako zahrada (č. l. 43 spisu Okresního soudu v Šumperku). Rovněž dopisem ze dne 2. 8. 1991 požádala stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně výslovně pouze o vydání nemovitosti p. č. 185 o výměře 1942 m2 v k. ú. Loštice (č. l. 42 spisu). V návaznosti na podané výzvy k vydání věci pak byla formulována i žaloba na uložení povinnosti vydat parcelu č. 185 o výměře 1942 m2 v k. ú. Loštice. Podáním ze dne 23. 9. 1996 provedla stěžovatelka úpravu návrhu s odkazem na výpis z katastru nemovitostí LV č. 1 a srovnávací sestavení parcel (ze kterých je zřejmé, že pozemek původně p. č. 185 o výměře 1942 m2 má nyní p. č. 1529 zahrada) tak, že žaloba zní na uložení povinnosti vydat pozemek - část p. č. 1529 o výměře 1942 m2 (č. l. 50 spisu). Svůj žalobní návrh stěžovatelka rozšířila teprve ve svém podání adresovaném Okresnímu soudu v Šumperku ze dne 8. 9. 1998 (usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 9. 1998 byla změna návrhu připuštěna, č. l. 86 - č. l. 90 spisu).

Dle ust. § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Vůle toho, kdo právní úkon učinil, může být při výkladu relevantní jen za předpokladu, že není v rozporu s jazykovým projevem. Jednou vyjádřený obsah právního úkonu (smlouvy) lze proto jen vykládat; nelze však výkladem již jednou učiněný projev vůle doplňovat, měnit, či dokonce nahrazovat (výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat, viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97).

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v odůvodnění svého rozsudku ze dne 7. 4. 2004, č. j. 40 Co 1237/2003-175, správně uvedl, že žalobkyně (stěžovatelka) odvozuje své právo na vydání věci od podané výzvy, která v daném případě splňuje po formální i obsahové stránce náležitosti právního úkonu jako projevu vůle, neboť po obsahové stránce obsahuje vylíčení rozhodujících skutkových okolností odůvodňujících restituční nárok na vydání věci. Projev vůle v tomto požadavku se nepochybně dostal do dispozice jeho adresáta - povinné osoby. Pokud žalobkyně v podané výzvě výslovně zmiňuje pouze parcelu č. 185 o výměře 1942 m2, poskytla stěžovatelka povinné osobě informaci o tom, že do dosavadního právního, resp. majetkového postavení povinné osoby zasahuje v rozsahu uplatněných 1942 m2 a pouze v tomto rozsahu se uplatněné právo povinné osoby dotýká. Stěžovatelka tedy uplatnila nárok na vydání pozemku v rozsahu 1942 m2, čemuž odpovídá dle provedené identifikace parcel část nynější parcely č. 1529 zahrada o výměře 1942 m2, a v tomto rozsahu také bylo jejímu nároku vyhověno.

V projednávané věci je třeba dále podotknout, že při podání výzvy, a po té při podání žaloby byla stěžovatelka zastoupena advokátkou, a že bylo proto především její povinností poskytnout své mandantce kvalifikovanou právní pomoc. Na tom nemůže změnit nic ani poznámka stěžovatelky, že zákon č. 87/1991 Sb., působil jen krátce a ani právní zástupci nebyli v restituční problematice zcela orientovaní.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. prosince 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru