Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 472/15 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
katastrální úřad
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.472.15.1
Datum podání13.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 472/15 ze dne 22. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti Marie Radoňové, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3742/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 69 Co 63/2014 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 11. 2013 sp. zn. 12 C 252/2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 17 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 89 odst. 2, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil shora označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí nebylo - protiprávně - umožněno nahlédnout do příslušných spisů Katastrálního pracoviště Nymburk (aby si po zjištění obsahu těchto spisů určila, které listiny z těchto spisů si sama ofotografuje vlastním fotoaparátem), a tímto postupem správního orgánu došlo k porušení základního práva na informace a jejich svobodné vyhledávání, což se následně negativně odrazilo v její osobnostní sféře; tyto informace jsou jí potřebné pro ochranu svých práv a právních zájmů vůči třetím osobám, a jejich nedostatkem jí vzniká další majetková i nemajetková újma.

Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že postupoval nepřípustně formalisticky, pokud odmítl její dovolání s odůvodněním, že v něm neuvedla, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Takový postup považuje stěžovatelka za svévolný, neboť Nejvyšším soudem požadovaná povinnosti pro ni z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nevyplývá; poukazuje též na to, že ani komentářová literatura na žádnou judikaturu neodkazuje. S odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 se proto stěžovatelka domnívá, že jí Nejvyšší soud odňal přístup k soudu.

Obecné soudy podle stěžovatelky její věc posoudily zcela svévolně a v rozporu s definicí nesprávného úředního postupu v relevantní soudní judikatuře, přičemž - nadto - protisměrně ustanovením § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř. nevyhověly řadě jejích důkazních návrhů, neprovedení těchto důkazů neodůvodnily, a vydaná rozhodnutí tím zatížily ústavněprávním deficitem v podobě existence opomenutých důkazů.

Posléze poukazuje stěžovatelka rovněž na nesprávný úřední postup Katastrálního pracoviště Nymburk, spočívající v nepřiměřené délce řízení o její žádosti, jež nebyla dosud vyřízena.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přitom přichází do úvahy mj. tehdy, pokud je již ze samotného obsahu ústavní stížnosti bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jí nelze vyhovět. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.

Stěžovatelce nelze v prvé řadě přisvědčit v tom, že by Nejvyšší soud postupoval při hodnocení jejího dovolání (nepřípustně) formalisticky. I z ústavní stížnosti totiž vyplývá, že stěžovatelka via facti odůvodnila přípustnost dovolání pouze citací ustanovení § 237 o. s. ř. (v rozhodném znění), čímž nebylo jakkoli zjevné, od řešení jaké konkrétní právní otázky se měl odvolací soud nesprávně odchýlit od rozhodovací praxe soudu dovolacího, resp. jaká konkrétní právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem řešena (tím se stěžovatelčina věc podstatným způsobem liší od jí odkazované věci, ve které rozhodoval Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 1256/14). V interpretaci podmínek přípustnosti dovolání a navazujících podmínek řádného návrhu (dovolání) se stěžovatelka mýlí očividně, a standardní výklad, který ve svém rozhodnutí předestřel dovolací soud, byl opakovaně Ústavním soudem posouzen jako ústavně konformní. Že se dovolací soud ve vztahu ke stěžovatelce denegationis iustitia, nedopustil, je evidentní.

Rovněž ze samotného textu ústavní stížnosti je zřejmé, že není možné přisvědčit ani námitce, že nalézací a odvolací soud zatížily svá rozhodnutí vadou v podobě opomenutých důkazů; z ústavní stížnosti se totiž nepodává, o které konkrétní důkazy mělo jít a jak (případně) mohly mít vliv - ve prospěch jejich změny - na závěry obecných soudů, že stěžovatelce postupem žalovaného žádná (relevantní) nemajetková újma nevznikla.

V této souvislosti - nicméně jen nad rozhodný rámec - je přiléhavé připomenout, že katastrální pracoviště - jak vyplývá z textu ústavní stížnosti - stěžovatelce bylo ochotno poskytnout fotokopie z vyžádaných spisů, předmětem sporu mezi ním a stěžovatelkou se stala pouze otázka, zda si stěžovatelka sama může pořizovat fotokopie vlastním fotografickým přístrojem. Vyřešení takové otázky však ústavněprávní roviny nedosahuje, a to bez jakýchkoliv pochybností (stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani neuvádí, proč pro ni řešení nabízené katastrálním pracovištěm bylo neakceptovatelné, a to právě ve smyslu jí dovolávaného ustanovení čl. 17 Listiny (jmenovitě jeho druhého odstavce); stejně tak z ústavní stížnosti nevyplývá, proč taková nabídka katastrálního pracoviště měla stěžovatelce - bez dalšího - způsobovat další škody ze strany třetích osob.

Pro úplnost je pak namístě ještě zaznamenat, že v projednávané věci je nepřípadnou (neboť se netýká věci řešené obecnými soudy) stěžovatelčina námitka, že v řízení před Katastrálním pracovištěm Nymburk dochází k průtahům v řízení o její žádosti.

Je tedy namístě již jen konstatovat, že se stěžovatelce zásah do jejích základních práv doložit nezdařilo, a to očividně.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Z povahy věci musel Ústavní soud současně odmítnout stěžovatelčin návrh, aby jí byla dle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru