Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 471/99Nález ÚS ze dne 09.03.2000Možnost provádět důkazy až po zahájení trestního stíhání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkDůkaz
presumpce/neviny
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 36/17 SbNU 251
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.471.99
Datum podání24.09.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 160, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 471/99 ze dne 9. 3. 2000

N 36/17 SbNU 251

Možnost provádět důkazy až po zahájení trestního stíhání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

navrhovatele R. P., zastoupeného Mgr. V. M., advokátem, podané

proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze

dne 23. 6. 1999, za vedlejší účasti Obvodního státního

zastupitelství pro Prahu 7, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne

23. 6. 1999 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24

T 81/98, ze dne 18. 3. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 2. 9. 1999 ústavní stížnost, kterou

směřoval proti usnesení (nesprávně ho označil jako rozsudek)

Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne 23. 6. 1999

s tím, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená

práva na soudní a jinou právní ochranu obsažená v čl. 36 odst. 1,

čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

(dále Listina), jakož i jeho právo zaručené mu i čl. 6 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

Ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98

a sp. zn. 24 T 47/96, Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl

trestně stíhán spolu s dalšími dvěma osobami pro trestný čin

vydírání podle § 235 odst. 1, 2 trestního zákona (dále tr. zák.).

Trestní stíhání zahájil vyšetřovatel Policie ČR, obvodního úřadu

vyšetřování Praha 7 usnesením ze dne 1. 12. 1993, sp. zn.

OVV-1992/93-46, podle § 160 odst. 1 trestního řádu (tedy před jeho

novelou provedenou zák. č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994

- tzv. zahájení tr. stíhání ve věci) a dne 23. 3. 1994 podle §

159 odst. 1 trestního řádu (dále tr.ř.) věc odložil. K žádosti

o přezkoumání postupu vyšetřovatele podané poškozeným státní

zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7

usnesením, sp. zn. 1 Pv 2041/93, ze dne 20. 4. 1994, uvedené

usnesení vyšetřovatele zrušila a vyšetřovatel Policie ČR,

obvodního úřadu vyšetřování pro Prahu 7 teprve dne 5. 8. 1994, pod

sp. zn. OVV-1992/93-53, sdělil navrhovateli skutečné a reálné

obvinění pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. b)

tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. Po

obžalobě podané Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 7 dne

31. 10. 1996 ve věci jednal Obvodní soud pro Prahu 7, který

provedl několik hlavních líčení (také proto, že se mu nedařilo

zajistit vždy účast všech obžalovaných) a nakonec trestní věc

navrhovatele usnesením (v rámci hlavního líčení konaného dne 5.

2. 1998) podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil k samostatnému

projednání a rozhodnutí a o zbývajících tehdy obžalovaných ještě

téhož dne rozsudkem rozhodl a uznal je vinnými pro uvedenou

trestnou činnost a uložil jim trest. Ze spisového materiálu také

jednoznačně plyne, že v průběhu hlavních líčení, konaných ještě

před vyhlášením usnesení o vyloučení tehdy obž. P. ze společného

řízení, bylo provedeno důkazní řízení, a to výslechem všech tří

obžalovaných, poškozeného (k výši způsobené škody se v rámci své

výpovědi před soudem vyjadřoval pouze okrajově a nebyl k tomu ani

zásadně tázán) a také výslechem svědků, z nichž k výši způsobené

škody případně k majetkovým poměrům poškozeného se vyjadřovali

přímo ve výslechu prováděném u hl. líčení svědci JUDr. T. S.

a ing. I. P. Ve vyloučené věci navrhovatele pak bylo konáno jedno

hlavní líčení, a to dne 18. 3. 1999 (na žádost navrhovatele

v jeho nepřítomnosti) a v jeho rámci byl vyslechnut soudní znalec

k posudku, který ve věci podal jako znalec z oboru ekonomika,

odvětví ceny a odhady movitých věcí. Kromě listinných důkazů pak

byly v tomto hlavním líčení přečteny (dle § 211 odst. 1 tr.ř.)

svědecké výpovědi P. K. (ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.

zn. 24 T 47/96-čl. 193), O. H. (týž spis čl. 190, když tyto

výpovědi nesou prokazatelně datum 17. 2. 1994 (sv. H.) a 2. 3.

1994 (sv. K.). Slyšený soudní znalec JUDr. J. V. se vyjadřoval

k výši způsobené škody a uvedl také to, že u fotoaparátu Nikon lze

jeho hodnotu snížit o 2.000,- Kč. Ve své výpovědi čtené u hlavního

líčení svědci K. a H. jako přátelé poškozeného uvedli, že jej

několikrát navštívili v bytě a měli vědomost o věcech

(předmětech), které poškozený v bytě měl, včetně technického

vybavení profesionálního fotografa, které označili za špičkové. Po

provedeném hlavním líčení dne 18. 3. 1999 soud I. stupně uznal

navrhovatele vinným tr. činem vydírání dle § 235 odst. 1, 2 b), d)

tr. zák. (který spáchal společně s již odsouzenými spolupachateli)

a uložil mu souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody.

V odůvodnění svého rozhodnutí potom uvedl, že skutkový děj

v tomto rozhodnutí obsažený, vzal za prokázaný i z výpovědi svědků

ing. P., H. a K., kteří se vyjadřovali k výši způsobené škody

a potvrdili, že vybavení poškozeného jako profesionálního

fotografa bylo na vysoké úrovni a v bytě měl (vlastnil) i kvalitní

elektroniku. Odkázal i na podaný znalecký posudek JUDr. V. i na

jeho výpověď, a to i s poukazem na snížení ceny fotoaparátu ve

stáří 4 let o 2.000,- Kč. Uvedené skutečnosti potom soud opakovaně

v odůvodnění svého rozhodnutí má za prokázané právě také

i z výpovědí uvedených svědků a ("ve své podstatě i z výpovědi

znalce"). Zde snad je na místě poukázat na to, že uvedený soudní

znalec z bytu odvezené věci hodnotil podle popisu poškozeného,

aniž by tyto věci viděl, když popsané věci nalezeny nebyly.

Proti rozsudku soudu I. stupně podal navrhovatel odvolání, ve

kterém vytýkal neúplně zjištěný skutkový děj, zejména stran výše

způsobené škody, kdy poukazuje na nepřesvědčivost výpovědi

poškozeného, (který uváděl postupně rozdílné výše způsobené škody)

a nesouhlasil ani se závěrem soudu I. stupně, který uvedl, že

případné snížení výše škody o 2.000,- Kč nehraje z hlediska její

celkové výše podstatnou roli. To s tím, že takto upravená hodnota

jedné věci znalcem u hl. líčení zakládá pochybnost o celkové

věrohodnosti znaleckého posudku. Za podstatné ovšem považuje to,

že svědci (vypovídající k existenci věcí v bytě poškozeného) byli

vyslechnuti ve dnech 17. 2. a 2. 3. 1994, tedy ještě před tím, než

bylo navrhovateli sděleno obvinění, přičemž nešlo o úkony

neopakovatelné či neodkladné a soud tedy k takto provedeným

důkazům neměl přihlížet. O podaném odvolání jednal ve veřejném

zasedání Městský soud v Praze jako soud odvolací, a to dne 23. 6.

1999 a usnesením, č.j. 6 To 257/99-110, odvolání dle § 256 tr. ř.

zamítl. V jeho odůvodnění stručně poukázal na závěry učiněné

soudem I. stupně včetně rozsahu a způsobu provedeného dokazování

s tím, že skutková zjištění Obvodního soudu jsou správná a úplná.

Ohledně zjištění viny navrhovatele odkázal na výpověď poškozeného

i výpovědi svědků, aniž by se jakkoli zabýval námitkami

navrhovatele, které uplatnil v rámci svého odvolání. Ohledně výše

způsobené škody uvedl, že nepatrná odchylka hodnoty jedné z věcí

nemůže ovlivnit celkový rozsah způsobené škody a tak k ní

nepřihlédl.

Proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal

navrhovatel ústavní stížnost. Především poukázal na to, že svědci

se měli v rámci svých svědeckých výpovědí vyjadřovat k rozsahu

a kvalitě věcí, které byly (i navrhovatelem) odňaty poškozenému.

Zdůraznil, že výpovědi uvedených svědků (o které se oba soudy

opřely) byly učiněny ve dnech 17. 2. 1994 a 2. 3. 1994, tedy

prokazatelně ještě předtím, než bylo navrhovateli sděleno

obvinění, přičemž v případě těchto výpovědí nešlo o úkony

neopakovatelné ani neodkladné. Takto provedené důkazy považuje za

nezákonné a poukázal na to, že přes tuto skutečnost soudy o ně

(mimo jiné) svá rozhodnutí opřely. Přitom zmíněné svědecké

výpovědi měly svůj význam, když bez jejich hodnocení by proti sobě

v podstatě stála výpověď navrhovatele a poškozeného, která podle

jeho mínění nebyla přesvědčivá. Pokud by dle názoru stěžovatele

bylo postupováno soudy v souladu se zákonem, o takto vzniklé

situaci by potom soud musel rozhodnout dle zásady presumpce neviny

a zásady, která říká, že v pochybnostech se soud přikloní na

stranu obviněného. Poukázal i na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn.

III. ÚS 398/97, ve kterém je vyjádřena myšlenka, že jakkoli vysoký

stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý

a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu. Své výhrady

uplatnil i vůči způsobené škodě (její výši), kdy poukázal na změny

ve výpovědích poškozeného i znalce, které nebyly důsledně

prozkoumány a zhodnoceny. V postupu zejména soudu odvolacího tak

spatřuje porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst.

2, 3 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, kdy toto porušení

dosáhlo takové intenzity, která již znamená porušení základních

práv navrhovatele v naznačeném směru. Proto také navrhl napadené

usnesení Městského soudu v Praze zrušit a svůj návrh doplnil

v ústním jednání konaném před Ústavním soudem tak, že navrhl

i zrušení souvisejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7.

Na vyžádání Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti

vyjádřil Městský soud v Praze tak, že k ní nezaujal žádné

stanovisko a pouze odkázal na rozhodnutí jak své, tak i soudu

prvního stupně.

Státní zástupkyně Obvodní státního zastupitelství pro Prahu

7 ve svém vyjádření uvedla, že se závěry napadeného usnesení

souhlasí, odkázala na jeho obsah a navrhla ústavní stížnost

zamítnout.

K podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal rozhodný

spisový materiál a ze spisů Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn.

24 T 81/98 a sp. zn. 24 T 47/96 zjistil, že v podstatné části

tvrzení navrhovatele odpovídají realitě, a proto také dospěl

k závěru, že podaná ústavní stížnost je důvodná. Především je

nepochybné (a z uvedených spisů jednoznačně plyne), že obvinění

bylo navrhovateli pro trestnou činnost (pro kterou byl nakonec

pravomocně uznán vinným) sděleno dne 5. 8. 1994 a stejně tak je

zřejmé, že všichni tři uvedení svědci byli slyšeni (v rámci

svědecké výpovědi) již dne 17. 2. 1994 (ing. P., H.) a 2. 3. 1994

(K.), přičemž v dalším průběhu trestního řízení (v rámci hlavního

líčení) byl slyšen pouze svědek ing. P. Ten ve své první výpovědi

ze dne 17. 2. 1994 do protokolu o výslechu svědka uvedl, že se

znal s poškozeným, věděl, že je profesionální fotograf, který měl

bohaté fotografické vybavení, s největší pravděpodobností takové,

jaké uvedl ve své výpovědi a které byly označeny na seznamu

svědkovi předloženém. Dodal, že poškozený žil pro své přístroje

a byl špičkovým pracovníkem v oboru. Ve své svědecké výpovědi

v rámci hlavního líčení uvedl, že se s poškozeným znal delší dobu,

věděl, že je profesionálním fotografem, věděl také, že měl

fotografické vybavení, o jeho kvalitě a hodnotě se blíže

nevyjádřil.

Z výpovědi všech tří svědků ovšem soudy vycházely v rámci

provedeného dokazování a jejich výpovědi užily (i v odůvodnění

svých rozhodnutí) k usvědčení navrhovatele. Takový postup je ovšem

v příkrém rozporu s procesním předpisem, který zásadně upravuje

vedení trestního řízení, když tímto předpisem je zák. č. 141/1961

Sb., ve znění pozdějších předpisů, trestní řád a jeho ustanovení

obsažené v § 160, který hovoří o zahájení trestního stíhání.

Teprve od této chvíle je možné provádět důkazy, které se ke

skutku, pro který bylo sděleno obvinění, vztahují. Jinými slovy

řečeno, potud by se soud ve svém rozhodnutí (které již určuje vinu

a je tedy meritorní), opíral o některý důkaz, který předepsaným

způsobem a příslušnou procesní formou neprovedl, nebo by určitá

skutková okolnost pro rozhodnutí významná neměla potřebný podklad

v provedených důkazech, jde o podstatnou vadu řízení a tedy

akceptování nejen postupu, který je protizákonný, ale nepochybně

i protiústavní. Konečně k této problematice existuje i četná

a ustálená judikatura (např. 31 To 564/97-SoRo roč. 98 č. 3, Rt

29/99, 1 To 159/97 SoRo roč. 97 č. 6). Sdělením obvinění je totiž

realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 odst.

2 Listiny základních práv a svobod spočívající v tom, že nikdo

nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který

zákon stanoví. Procesní podmínky řízení vyjádřené příslušnou

právní úpravou (respektující ústavní úroveň) jsou nepřekročitelnou

hranicí, ve které se musí odehrávat i trestní proces, když tyto

hranice vyjadřují snahu demokratické společnosti vykonávat trestní

řízení objektivně, spravedlivě a za stejných podmínek. Konečně lze

tedy uzavřít, že prokázání viny obviněného je možné pouze na

základě nepochybně zjištěných skutečností a za použití procesních

prostředků, které trestní řád stanoveným způsobem umožňuje použít.

V naznačených souvislostech se jako nepochybné jeví, že výslech

uváděných svědků (z hlediska ust. § 160 odst. 2 tr.ř.), nebylo

v dané chvíli možné podřadit pod úkon neodkladný či neopakovatelný

(ostatně ani soudy ve svých rozhodnutích se k této otázce

nevyjádřily). Stran výše způsobené škody Ústavní soud si je vědom

toho, že v příslušných skutkových podstatách je rozsah škody

vyjádřen obecným hodnotícím pojmem (konkrétní rozsah tohoto pojmu

uvádí definice obsažená v ust. § 89 odst. 14 tr. zák.). Bez ohledu

na řečené a tedy vymezení hranic způsobené škody je na místě

připomenout, že tyto hranice jsou začasté zákonným znakem

příslušné skutkové podstaty toho kterého tr. činu a stanovením

jejich rozsahu společnost také zároveň určuje závažnost takto:

spáchané trestné činnosti. Výše způsobené škody je také jedním

z kriterií, které mají vliv na rozhodování soudu o způsobu, ale

i o výši ukládaného trestu. Je tedy zcela na místě, aby zejména

soudy v rámci trestního řízení věnovaly otázkám spojeným

s rozsahem (výší) způsobené škody a její verifikaci odpovídající

pozornost. Jestliže v řízení před soudem vzniknou pochybnosti

o výši způsobené škody, a to pochybnosti reálné, musí je soud vzít

na zřetel se snahou tyto pochybnosti odstranit. Zejména

v případech kdy v řízení před soudem je jednoznačně patrné (např.

výpovědí znalce), že škoda uvedená v obžalobě není zjištěna

přesně. Pokud soud vědomě k této skutečnosti nepřihlédne, rovněž

porušuje ust. čl. 8 odst. 2 Listiny, a to i tehdy, kdy výše škody

takto nesprávně (neúplně) zjištěné představuje relativně malou

hodnotu.

Další porušení základního práva Ústavní soud ČR také nad

rámec výhrad uplatněných stěžovatelem zjistil z připojeného spisu

Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98, že Městský soud

v Praze jako soud odvolací jednal ve veřejném zasedání dne 23. 6.

1999 bez přítomnosti navrhovatele. Tuto skutečnost vyjádřil

prohlášením usnesení dle § 202 odst. 2 tr.ř. s tím, že bude konáno

v nepřítomnosti obžalovaného (navrhovatele). Obhájce

navrhovatelovu nepřítomnost sice omluvil a požádal, aby veřejné

zasedání bylo konáno v jeho nepřítomnosti, nelze však přehlédnout,

že obžaloba byla podána pro skutek, ve kterém byl spatřován

trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák.

a na této právní kvalifikaci se do doby rozhodování odvolacího

soudu nic nezměnilo. Protože uvedený trestný čin vydírání dle §

235 je ve svém druhém odstavci ohrožen trestní sazbou až do osmi

let bylo povinností soudu svůj další postup (stran konání

veřejného zasedání v nepřítomnosti obžalovaného) zvažovat také

z hledisek stanovených § 202 odst. 3 a odst. 4 tr.ř. Uvedená

hlediska však do označeného usnesení nepromítl, když pouhý odkaz

na ust. § 202 odst. 2 tr.ř. neodpovídá zjevně procesní situaci,

která v rozhodné době skutečně existovala.

Ze všech uvedených skutečností tak vyplývá (jak už ostatně

řečeno) porušení základního práva navrhovatele vymezeného v čl.

8 odst. 2 Listiny, když zasažení jeho dalších základních práv (čl.

38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 Úmluvy), Ústavní soud

neshledal, ale naopak zjistil, že navrhovatel měl možnost tato

práva (především na svou obhajobu) efektivně vykonávat a také tak

činil.

S poukazem na uvedené proto Ústavní soud zrušil usnesení

Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 257/99, ze dne 23. 6. 1999

i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 81/98, ze dne

18. 3. 1999, protože již v rámci tohoto rozhodnutí bylo zasaženo

navrhovatelovo základní právo vpředu označené, když tento zásah

nebyl napraven soudem odvolacím. Při těchto úvahách měl na mysli

Ústavní soud i hledisko procesní ekonomie.

Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se

s ohledem na daný stav věci potom jeví nadbytečným.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 9. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru