Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 470/97Nález ÚS ze dne 25.11.1999K přechodu věci zatížené právními vadami (restitučním nárokem)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
osoba/oprávněná
osoba/povinná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 163/16 SbNU 203
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.470.97
Datum podání12.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

335/1991 Sb., § 28 odst.3

87/1991 Sb., § 3, § 4 odst.2, § 19


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 470/97 ze dne 25. 11. 1999

N 163/16 SbNU 203

K přechodu věci zatížené právními vadami (restitučním nárokem)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 25. 11. 1999 v ústním jednání

a v senátě ve věci stěžovatelů S. a E. V., zastoupených JUDr.

K. S., advokátem, za účasti vedlejších účastníků A. M., J. M.

a prof. J. M., všech zastoupených JUDr. Z. Š., advokátem, proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 1997, sp. zn.

15 Co 260/97, týkající se restituce, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. července 1997, sp.

zn. 15 Co 260/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

2. října 1996, sp. zn. 8 C 328/91, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí v podstatě ve shodě se zákonem [§ 30

odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona],

napadli stěžovatelé pravomocný a doručený rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 8. července 1997 (15 Co 260/97) a tvrdili, že tímto

rozhodnutím obecný soud jako soud odvolací a jako orgán veřejné

moci "nedocenil význam čl. 11 Listiny základních práv a svobod

a současně neučinil zadost své ústavní povinnosti plynoucí z čl.

95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb."; podle tvrzení ústavní

stížnosti stalo se tak tím, že označený obecný soud potvrdil

(stěžovatelům nepříznivý) rozsudek soudu I. stupně (Obvodního

soudu pro Prahu 4 ze dne 2. října 1996 - 8 C 328/91-123), jímž

byla zamítnuta žaloba s návrhem na vyslovení povinnosti vedlejších

účastníků (v řízení před obecnými soudy žalovaných) uzavřít dohodu

o vydání v rozhodnutí blíže označených a popsaných nemovitostí

- domu s příslušenstvím a stavebními parcelami v kat. úz. B. Aniž

by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže

a podrobněji rozvedli, v polemice s rozhodovacími důvody

vyloženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí navrhli, aby Ústavní

soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (viz vpředu) zrušil.

Účastník řízení, Městský soud v Praze, se k výzvě Ústavního

soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil tak, že tvrzení ústavní

stížnosti odmítl, zdůraznil, že na svých právních závěrech

vyjádřených v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí

trvá, na ně také odkázal a navrhl, aby Ústavní soud ústavní

stížnost stěžovatelů zamítl.

Obdobný návrh vznesli také vedlejší účastníci řízení;

namítli, že ústavní stížnost je podána opožděně a co do merita

věci - stručně shrnuto - dovozovali správnost skutkových zjištění

a právních závěrů vyložených v odůvodnění ústavní stížností

napadeného rozhodnutí, zdůraznili, že vedlejší účastníci sub.

2 a 3 nabyli posuzované nemovitosti převodem na základě dědického

práva (§ 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) a odmítli tvrzení stěžovatelů, že by jejich právní

předchůdci ony nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými

předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§ 4 odst. 2

zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), nehledě již

ani k tomu, že je nabyli přede dnem účinnosti zákona

o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.

Ústavní stížnost, byť z jiných důvodů než tvrdili

stěžovatelé, je důvodná.

Z obsahu spisu obecného soudu (8 C 328/91 Obvodního soudu

pro Prahu 4) je patrno, že obecný soud I. stupně rozsudkem ze dne

9. listopadu 1994 zavázal vedlejší účastníky k uzavření dohody,

dle níž byli posuzované nemovitosti povinni vydat stěžovatelům;

toto rozhodnutí v rozhodující části odůvodnil obecný soud I.

stupně tím, že dědickou dohodou, schválenou podle tehdy platných

předpisů někdejším Státním notářstvím pro Prahu 4 (4

D 1028/91-12), podle které tyto nemovitosti nabyli do svého

vlastnictví rovným dílem vedlejší účastníci sub. 2 a 3, posuzoval

(zejména ve vztahu k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví

manželů) jako jednání in fraudem legis a v důsledku toho s odkazem

na ust. § 39 o. z. ji pokládal za od počátku neplatnou.

Toto rozhodnutí však odvolací soud (Městský soud v Praze

usnesením ze dne 29. června 1995 - 12 Co 143/95-83), z podnětu

odvolání vedlejších účastníků, zrušil; odhlédnuto od řady výtek

procesního charakteru, odmítl jako nedostatečně zdůvodněné úvahy

obecného soudu I. stupně stran "obcházení zákona v dědickém

řízení" a následný závěr o neplatnosti přechodu vlastnického práva

k nemovitostem na druhého žalovaného a třetí žalovanou (tj. na

vedlejší účastníky sub. 2 a 3) a v konečných úvahách dospěl

k závěru, že "rozsudek byl vydán na základě nedostatečně

zjištěného skutkového stavu, .., že je nevykonatelný, a zejména

v otázce pasivní legitimace žalovaných (vedlejších účastníků)

nepřezkoumatelný".

Následně obecný soud I. stupně rozsudkem ze dne 2. října

1996 návrh stěžovatelů zamítl; podle odůvodnění rozsudku stalo se

tak proto, že stěžovatelé "nikterak neprokázali, že by dědická

dohoda uzavřená mezi zákonnými dědici po zemřelé A. M. (tj.

manželce prvého vedlejšího účastníka) byla neplatná" a že "i kdyby

byli žalovaní (vedlejší účastníci) povinnými osobami, neunesli

žalobci důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že osoba

nabyvatele, tedy prvého žalovaného (tj. prvého vedlejšího

účastníka), byla protiprávně zvýhodněna nebo že věc nabyl

v rozporu s tehdy platnými předpisy".

Odvolací soud (Městský soud v Praze), projednávav věc

z podnětu odvolání stěžovatelů, rozsudek obecného soudu I. stupně

potvrdil; své rozhodnutí odůvodnil tím, že převodem (§ 4 odst. 2

zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nejsou míněny

převody nabytí věci děděním ani nabytí v souvislosti s vypořádáním

bezpodílového spoluvlastnictví manželů, že posuzované nemovitosti

nabyli vedlejší účastníci sub. 2 a 3 před účinností restitučního

zákona, a to na základě dědického práva, že nebylo prokázáno, že

by byla neplatná dědická dohoda vedlejších účastníků a že proto

"není možno učinit jiný závěr, než že druhý a třetí žalovaný

nejsou povinnými osobami k vydání nemovitosti, a že prvý žalovaný,

který ke dni podání žaloby již nemovitost nevlastnil, není ve

sporu pasivně legitimován. Otázkám spojeným s okolnostmi, za nichž

nemovitosti přešly do vlastnictví prvého vedlejšího účastníka

a jeho manželky, jako otázkám pro posouzení věci nerozhodným,

nevěnoval odvolací soud - stejně jako obecný soud I. stupně

- větší pozornost.

Rozhodující skutková zjištění, která vzhledem k obsahu spisu

obecného soudu, k důkazům provedeným obecnými soudy a také

vzhledem k postoji účastníků řízení k nim, lze pokládat za

nesporné, jsou tato:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 1988

(6 T 13/88) byli stěžovatelé odsouzeni pro trestný čin opuštění

republiky (§ 109 odst. 2 tehdy platného tr. z.) a za ten

potrestáni mimo jiné trestem propadnutí majetku (§ 51 odst. 2 tr.

z.).

Usnesením téhož soudu ze dne 30. dubna 1991 (Rt 808/91) ve

smyslu zák. č. 119/1990 Sb. byl odsuzující rozsudek nad

stěžovateli, včetně všech rozhodnutí obsahově na něj navazujících,

zrušen. Nemovitosti stěžovatelů podléhající trestu propadnutí byly

v konečné fázi ze státu hospodářskou smlouvou o převodu práv

hospodaření s národním majetkem ze dne 1. srpna 1988 převedeny na

OPBH a posléze v roce 1989 kupní smlouvou ze dne 7. března 1989

prodány prvému vedlejšímu účastníkovi a jeho dnes již zemřelé

manželce, k jejíž smrti došlo dne 4. března 1991.

Jak prvý vedlejší účastník, tak jeho manželka byli ke dni

5. září 1991 v evidenci nemovitostí pro hl. m. Prahu, kat. úz. B.

(na LV č. 1730 ozn. kat. úz.) vedeni jako vlastníci posuzovaných

nemovitostí.

Dopisem stěžovatelů ze dne 1. dubna 1991 a obdobně dopisem

jejich právního zástupce ze dne 15. 7. 1991 byl prvý vedlejší

účastník s poukazem na to, že nemovitosti nabyl v rozporu s tehdy

platnými předpisy a na základě neoprávněného zvýhodnění, vyzván

k jejich vydání.

Podle dědické dohody uzavřené dne 5. září 1991 před

někdejším Státním notářstvím v Praze 4 (4 D 1028/91-10) a jím

v tehdy platném právním režimu schválené, vlastnictví

k nemovitostem přešlo na druhého a třetího účastníka, a to na

každého z nich v rozsahu rovného podílu.

Právní závěry obecných soudů, že stěžovatelé jsou

oprávněnými osobami ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích

(č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů - § 19 odst. 1,

§ 3 odst. 2) a že výzvu k vydání věci podali včas, jsou správné;

podle přesvědčení Ústavního soudu je tomu však podstatně jinak,

pokud jde o právní závěr, dle něhož vedlejší účastníci nejsou

povinnými osobami, příp. že prvý z nich není v posuzované věci

pasivně legitimován.

Ze skutkových zjištění obecných soudů, jak vpředu bylo na ně

poukázáno, je zřejmé, že v době, kdy prvý vedlejší účastník

uzavíral s dalšími dědickou dohodu, resp. přistoupil na dohodnutý

způsob vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, byly

mezi účastníky sporné nemovitosti zatíženy řádně uplatněným

restitučním nárokem, a že tato skutečnost mu nemohla být neznámá.

Aniž by bylo třeba zaměřit úvahy na to, zda při tomto úkonu jednal

prvý stěžovatel in fraudem legis (a že v důsledku toho je zmíněná

dohoda neplatná), zcela postačí odkázat na zásadu, že nikdo nemůže

na jiného převést více práv než má sám; řečeno jinými slovy,

jestliže prvý vedlejší účastník měl povinnost podrobit se režimu

zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jestliže

oprávněné osoby vůči němu účinně uplatnily nárok na vydání věci,

pak tato věc v důsledku zmíněné zásady přešla (děděním) na další

vedlejší účastníky v tom právním stavu (s takovými právními

vadami), v jakém byla před uzavřením dědické dohody, tj. s prvým

vedlejším účastníkem nesplněnou povinností je oprávněným vydat;

v tomto smyslu je ostatně judikatura obecných soudů konstantní

(k tomu srov. např. stanovisko 34/93 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci 2 Cdon

1215/96, dtto ve věci 2 Cdon 748/97 a další) a podle názoru

Ústavního soudu nebylo důvodu se od ní v této věci odchylovat.

Opačný právní názor obecných soudů vyjádřený v jejich

rozhodnutích ze dne 2. října 1996 (8 C 328/91-123) a ze dne 8.

června 1997 (15 Co 260/97-165) je tak v rozporu s ustálenou

rozhodovací praxí obecných soudů.

Rozpornost rozhodovací praxe obecných soudů, jakkoli je

nežádoucí, případně její sjednocování je ovšem především věcí

obecných soudů samotných, to však zpravidla jen potud, pokud ten

který právní problém nebyl vyřešen (vyložen) Nejvyšším soudem ČR,

jako orgánem k sjednocování rozhodovací praxe výslovně povolaným

(§ 28 odst. 3, § 29 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů), a pokud - přes takto podaný výklad - konkrétní

rozhodnutí nižších soudů není se stanoviskem vyloženým Nejvyšším

soudem ČR v rozporu a pokud svou povahou či intenzitou se nedotýká

znaků právního státu (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), případně

pokud pro opomenutí takového stanoviska nemá již rysy jurisdikční

libovůle, kterou v rámci obecného soudnictví nelze napravit.

V občanskoprávních věcech občanský soudní řád (zák. č.

99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) obecným soudům ukládá,

aby ve sporu o právo postupovaly tak, aby byla zajištěna

spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního

řízení (§ 1 o. s. ř.), přičemž je jím současně uloženo, aby svou

činnost zaměřily k tomu, aby nedocházelo k porušování práv

a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob (§ 2 o. s.

ř.). Podle přesvědčení Ústavního soudu povinnosti takto obecným

soudům zákonem uložené jsou nejen výrazem povinnosti soudu

(soudce) rozhodnout - mimo jiné - spravedlivě, tj. ve shodě

s ustálenou rozhodovací praxí (Bureš a spol.: Občanský soudní řád,

Komentář), ale jsou současně integrální částí stanoveného postupu,

jak tento je dán a chráněn ústavně zaručeným právem na soudní

ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a jak

tento postup jako jedna ze zásad spravedlivého procesu byl

Ústavním soudem v jeho ustálené rozhodovací praxi vyložen; mezi

tyto zásady jak svou povahou, tak svým významem - též jako atribut

právní jistoty co by jednoho z předpokladů právního státu - spadá

požadavek jednotnosti rozhodování orgánů veřejné moci.

V těchto souvislostech nelze ostatně opomenout nález ve věci

III. ÚS 224/98 (dosud nepublikován), v němž Ústavní soud vyložil

podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace obecného práva

obecnými soudy má za následek porušení ústavně zaručených práv;

stručně připomenuto, jde o to, že ústavně zaručená práva v oblasti

obecného práva působí jako regulativní údaje; porušení některé

z jeho norem, a to v důsledku svévole (kupř. nerespektování

kogentní normy) nebo v důsledku interpretace ocitající se

v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (kupř. přepjatý

formalismus), tato ústavně zaručená práva porušuje, obdobně jako

tomu je stran odklonu od ustálené rozhodovací praxe nadto

usměrněné opakovanými rozhodnutími či stanovisky Nejvyššího soudu

ČR, aniž by obecné soudy nižšího stupně dostatečným způsobem

vyložily důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítají,

a aniž by proti takovému svému rozhodnutí připustily dovolání (§

239 odst. 2 o. s. ř.).

S takto vyloženými zásadami je ústavní stížností napadené

rozhodnutí obecného soudu II. stupně v rozporu a v tomto smyslu

a rozsahu není pro důvody již vyložené v souladu s ústavním

pořádkem republiky; protože stejnou vadou je zatíženo i rozhodnutí

obecného soudu I. stupně, Ústavní soud, maje na zřeteli též

procesní ekonomii, obě rozhodnutí obecných soudů zrušil, aniž by

se přitom jakkoli zabýval otázkou, zda a nakolik jsou v dané věci

splněny podmínky vyplývající z ustanovení § 4 odst. 2 zák. č.

87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Na obecných soudech bude, aby s přihlédnutím k závaznosti

tohoto nálezu (čl. 82 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), po

doplnění dokazování stran tvrzené existence důvodů svědčících pro

vydání posuzovaných nemovitostí, které až dosud pro odlišný právní

názor na postavení vedlejších účastníků zůstaly stranou jejich

pozornosti, ve věci nově rozhodly.

Pro takto vyložené důvody bylo rozhodnuto o ústavní

stížnosti vyhovujícím výrokem [§ 82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona],

když námitce vedlejších účastníků co do opožděného podání ústavní

stížnosti, vzaté ostatně u ústního jednání zpět, nebylo možno

přisvědčit (č. l. 10 spisu Ústavního soudu), a když přes předchozí

kasaci rozhodnutí obecného soudu I. stupně soudem nadřízeným, to

však jen z důvodů procesních vad, nebyly na straně stěžovatelů

shledány podmínky pro dovolání (§ 75 odst. 1 zákona); s ostatními

námitkami a stanovisky odkazují se účastník řízení a vedlejší jeho

účastníci na odůvodnění tohoto nálezu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 25. listopadu 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru