Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 470/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro neodstraněné vady
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.470.15.1
Datum podání13.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 470/15 ze dne 27. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014 č. j. 30 Cdo 2032/2014-76, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013 č. j. 35 Co 451/2013-54 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. dubna 2013 č. j. 12 C 327/2011-22, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v podání označeném jako ústavní stížnost domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž měla být porušena jeho základní práva zakotvená v ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady škody spočívající ve vzniku nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné

moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

2. Ačkoliv byl stěžovatel již mnohokrát Ústavním soudem poučen o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost, je zjevné, že ani nyní podaný návrh její základní náležitosti nesplňuje, když je opětovně ignorován požadavek povinného zastoupení advokátem (a doložení takového zastoupení plnou mocí) pro řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Z vnitřní evidence Ústavního soudu je patrno, že stěžovatel inicioval v minulosti desítky ústavních stížností, přičemž v průběhu řízení o mnoha z nich byl Ústavním soudem opakovaně a podrobně poučen o zákonných náležitostech ústavní stížnosti s důrazem na nutnost být zastoupen advokátem (před podáním této ústavní stížnosti naposledy ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 60/15). Stěžovateli je tak z předchozích řízení známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje.

4. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení stěžovateli dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení (pro konkrétní řízení) neefektivním a formalistickým.

5. Ústavní soud má současně za to, že zákonem o Ústavním soudu stanovená dvouměsíční lhůta je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť tím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním, kteří své zákonné povinnosti podat formálně bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

6. Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl stěžovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem takové výzvy je primárně poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Obdobný postup ostatně zvolil Ústavní soud i ve vztahu k jiným podáním stěžovatele (usnesení ze dne 26. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3087/14, usnesení ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 3088/14).

7. Z uvedených důvodů se tudíž Ústavní soud i zde uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2015

Jan Filip v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru