Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 468/11 #2Nález ÚS ze dne 09.02.2012Procesní nástupnictví v občanském soudním řízení v souvislosti s postoupením pohledávky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoKůrka Vladimír
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústa... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dobré mravy
odůvodnění
procesní nástupnictví
pohledávka/postoupení
občanské soudní řízení
neplatnost
Narovnání
Právní nástupnictví
podmínka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 30/64 SbNU 319
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.468.11.2
Datum vyhlášení09.02.2012
Datum podání16.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 524, § 36 odst.1, § 3 odst.1

40/2009 Sb., § 2009

513/1991 Sb., § 266, § 196a odst.3

99/1963 Sb., § 2, § 157 odst.2, § 107a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecně soudy jsou povinny při rozhodování o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř. Opačný či čistě formalistický postup vede k porušení práva účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky ČEPRO, a.s., zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. 2. 2012 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009, č. j. 25 Cm 17/2008-385, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. 8 Cmo 214/2009-507 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 23 Cdo 4066/2010-549, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatelka navrhla v ústavní stížnosti zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť v nich spatřovala mj. porušení svého práva na spravedlivý proces. V samotném řízení přitom obecné soudy rozhodly, že byly splněny podmínky dle § 107a odst. 2 o. s. ř. pro vstup společnosti GLOBAL LICENCE & SERVICES ESTABLISHMENT do řízení, neboť byla zjištěna existence smlouvy o postoupení pohledávky, podle níž došlo k převodu práva, resp. pohledávky, jako předmětu řízení, z žalobce na tuto společnost. Stěžovatelka přitom poukazovala na některé skutkové okolnosti a na to, že soudy mj. nerespektovaly, že příslušná dohoda o narovnání odkládá účinnost převodu sporné pohledávky do doby rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 11. 2004, uzavřené mezi žalobkyní a společností AL BATAL, jejíž platnost nebyla vyřešena.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu vymezil, za jakých okolností má nesprávná aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Poté na základě odborné literatury a judikatury Nejvyššího soudu definoval, za kterých podmínek dochází v občanském soudním řízení, např. v souvislosti s postoupením pohledávky, k procesnímu nástupnictví.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud následně konstatoval, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy (např. zneužití za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou). V daném případě se však obecné soudy dostatečně nezabývaly možností postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy, a proto porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Obecné soudy měly zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky zejména vzhledem ke konkrétním nejasným a podivným skutkovým okolnostem, které postoupení předcházely; obecné soudy měly dále soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického „komerčního“ motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd. Na tomto podezřelém základě se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky (procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky) mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pro procesní pozici žalované stěžovatelky. Jestliže tak obecné soudy nepostupovaly, neposkytly ochranu účastníku řízení, vyžadovanou ustanovením § 2 o. s. ř, z čehož lze dovodit i potenciál ústavněprávního přesahu.

Jelikož Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, vyhověl stěžovatelce v plném rozsahu a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byl Jiří Mucha. Odlišné stanovisko k výroku uplatnil soudce Vladimír Kůrka.

III.ÚS 468/11 ze dne 9. 2. 2012

N 30/64 SbNU 319

Procesní nástupnictví v občanském soudním řízení v souvislosti s postoupením pohledávky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 9. února 2012 sp. zn. III. ÚS 468/11 ve věci ústavní stížnosti ČEPRO, a. s., se sídlem v Praze 7, Dělnická 213/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009 č. j. 25 Cm 17/2008-385, kterým bylo připuštěno procesní nástupnictví vedlejší účastnice v řízení před obecnými soudy, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010 č. j. 8 Cmo 214/2009-507, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 č. j. 23 Cdo 4066/2010-549, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a společnosti GLOBAL LICENCE & SERVICES ESTABLISHMENT, se sídlem Lichtenštejnské knížectví, FL 9495 Triesen, Postfach 339, Oberfeld 93, jako vedlejší účastnice řízení.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2009 č. j. 25 Cm 17/2008-385, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010 č. j. 8 Cmo 214/2009-507 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 12. 2010 č. j. 23 Cdo 4066/2010-549 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že obecné soudy porušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Dále stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Pro skutkovou základnu je určující, že Městský soud v Praze rozhodl, že byly splněny podmínky podle § 107a odst. 2 o. s. ř. pro vstup do řízení společnosti GLOBAL LICENCE & SERVICES ESTABLISHMENT (dále jen "GLOBAL"), neboť byla zjištěna existence smlouvy o postoupení pohledávky, podle níž došlo k převodu práva, resp. pohledávky jako předmětu řízení z žalobce na tuto společnost. Převod práva na společnost GLOBAL ve smyslu § 524 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák."), upravujícího postoupení pohledávky, dovodil soud prvního stupně a následně i soud druhého stupně z obsahu dohody o narovnání ze dne 29. 4. 2008 (dále jen "dohoda"). Pokud stěžovatelka poukazovala na znění dohody v čl. III.2. a IV.1., obsahujících ujednání, že žalobkyně postupuje pohledávku za žalovanou (stěžovatelkou) na společnost GLOBAL a tato ji od žalobkyně jako postupitele přebírá do svého vlastnictví pro případ, že budou shledány neplatnými smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 10. 2004 a 22. 11. 2004 z žalobkyně na společnost AL BATAL a poté na společnost GLOBAL, soud prvního stupně za pomoci výkladových pravidel v § 266 obchodního zákoníku (dále jen "obch. zák.") dovodil, že úmyslem dohody o narovnání bylo postavit najisto, kdo se stal vlastníkem předmětné sporné pohledávky. Odvolací soud posoudil uvedenou námitku jako neopodstatněnou a konstatoval, že při zjišťování podmínek stanovených v § 107a o. s. ř. je nerozhodná případná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky uvedené v dohodě o narovnání, neboť otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky se může soud zabývat až při posouzení věci samé, nikoliv při posuzování právního nástupnictví, kdy pouze zkoumá, zda se v návrhu na vstup jiné osoby na místo účastníka jedná o právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod (přechod) práva nebo povinnosti. Soud zjistil, že smlouva o postoupení pohledávky byla skutečně uzavřena, a to dne 29. 4. 2008. Jednalo se tedy o právní skutečnost, která je způsobilá mít za následek převod či přechod práva nebo povinnosti.

Proti usnesení soudu druhého stupně podala stěžovatelka dovolání. Poukazovala na to, že soudy nerespektovaly, že dohoda o narovnání odkládá účinnost převodu sporné pohledávky do doby rozhodnutí o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 22. 11. 2004 uzavřené mezi žalobkyní a společností AL BATAL, jejíž platnost nebyla platně vyřešena. Stěžovatelka dále namítala, že dohoda o narovnání trpí nedostatky z hlediska náležitostí smlouvy o postoupení pohledávky, neboť pokud smlouva měla být úplatná, měla v ní být také dohoda o úplatě. Stěžovatelka rovněž namítala, že žalobkyně a společnost GLOBAL byly v době rozhodování o návrhu ve smyslu § 196a odst. 3 obch. zák. majetkově propojenými osobami, a proto k platnému převodu pohledávky mohlo dojít až poté, kdy by pohledávka byla oceněna znalcem, pokud by ovšem předtím byla shledána za neplatnou smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi žalobkyní a společností AL BATAL.

Dovolací soud měl za to, že odvolací soud rozhodl správně, dovodil-li, že v daném případě nastala právní skutečnost rozhodná pro rozhodnutí o právním nástupnictví ve smyslu § 107a o. s. ř. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003 sp. zn. 21 Cdo 306/2003, v němž byl formulován a odůvodněn závěr, podle kterého posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno na jiného, dosavadnímu účastníkovi svědčí či nikoliv, se týká již posouzení věci samé a nemůže být předmětem řízení při rozhodování o právním nástupnictví. Nejvyšší soud uvedl, že pokud by v daném případě došlo k postoupení pohledávky na společnost GLOBAL, na základě skutečnosti, že původní smlouva o postoupení pohledávky ze dne 27. 10. 2004 o převodu pohledávky na společnost AL BATAL byla neplatná a z tohoto důvodu byla neplatná i následná smlouva o postoupení pohledávky ze dne 22. 11. 2004 na společnost GLOBAL, nastala právní skutečnost pro rozhodnutí o právním nástupnictví, a to na základě postupní smlouvy uvedené v dohodě o narovnání ze dne 29. 4. 2008. Pro případ, že by uvedené postupní smlouvy ze dne 27. 10. 2004 a 22. 11. 2004 byly uzavřeny platně, byla právní skutečností, na základě které došlo k právnímu nástupnictví společnosti GLOBAL, smlouva o postoupení pohledávky na společnost ze dne 22. 11. 2004. V obou případech však nastala dle názoru Nejvyššího soudu právní skutečnost, která naplňovala předpoklad pro rozhodnutí o právním nástupnictví společnosti GLOBAL.

Stěžovatelka před Ústavním soudem v zásadě zopakovala argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Podrobně zrekapitulovala řízení před obecnými soudy s vlastní intepretací skutkových a právních zjištění (str. 2 až 8) a porušení ústavních práv (str. 9 až 13) spatřuje v přepjatém právním formalismu, který dovozuje z toho, že obecné soudy provedly pouze formální kontrolu, zda existuje dokument, který by čistě podle pouhého označení způsobil převod práv a povinností. Obecné soudy se omezily pouze na strohé konstatování, že otázkou, zda tvrzené právo existuje nebo zda přešlo na nabyvatele, se soud v řízení dle § 107a o. s. ř. nezabývá. V této souvislosti nebyla dle názoru stěžovatelky vůbec zohledněna skutečnost, že stěžovatelka nenamítá absenci rozhodnutí, které spadá do řízení ve věci samé, ale tvrdí, že přezkoumání účinnosti dohody o narovnání, včetně naplnění odkládací podmínky, je naopak součástí rozhodnutí o tom, zda je zde skutečnost, se kterou se spojuje převod práva a povinnosti. Napadaná rozhodnutí tudíž dle názoru stěžovatelky nesplňují požadavky spravedlivého procesu, protože se v nich soudy nevypořádaly řádně se všemi právně významnými argumenty stěžovatelky. Obecné soudy dle názoru stěžovatelky porušily zásadu rovnosti stran, a to tak, že v rozsahu posouzení argumentace stěžovatelky překročily rámec § 107a o. s. ř., neboť vyslovily právní názor, že odkládací podmínka v dohodě o narovnání byla splněna, popřípadě že původní smlouvy o postoupení pohledávek byly platné. Nejvyšší soud se proto vyjadřoval způsobem, který přesahuje pouhé posouzení právního nástupnictví a který zasahuje do věci samé. Dále stěžovatelka poukazuje na průtahy v řízení a nepřípustné prodlužování lhůt k předložení požadovaných důkazů žalobcem.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky i vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze uvedl, že podmínky pro rozhodnutí o procesním nástupnictví dle § 107a o. s. ř. byly splněny. Soud sice nemá pro nedoložení originálu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 27. 10. 2004 ze společnosti Venturon Investment, s. r. o., na společnost AL BATAL a nedoložení právní subjektivity společnosti AL BATAL prokázáno uzavření této smlouvy a vzhledem k tomu není prokázáno ani následné postoupení pohledávky z 22. 11. 2004 na společnost GLOBAL. Avšak dle dohody o narovnání z 29. 4. 2008 původní žalobce postoupil svou pohledávku pro případ neplatnosti smluv o postoupení pohledávky z 27. 10. 2004 a 22. 11. 2004 na společnost GLOBAL přímo. Její právní subjektivitu, stejně jako vůli vstoupit do řízení namísto žalobce, má soud za prokázané. Vzhledem k tomu, že smlouva o postoupení pohledávky dle § 524 obč. zák. nemusí obsahovat cenu či způsob určení ceny za převáděnou pohledávku, má soud tuto dohodu z 29. 4. 2008 za platnou. Účastník řízení souhlasil, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Vrchní soud v Praze odkázal zcela na spisový materiál a má za to, že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces. Účastník řízení souhlasil, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění ústavní stížností dotčeného usnesení Nejvyššího soudu. Dále vyslovil přesvědčení, že Nejvyšší soud řádně posoudil danou věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, které mu byly předloženy k přezkoumání. Má za to, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím neporušil ústavní práva stěžovatelky, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Účastník řízení souhlasil, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Vedlejší účastnice řízení společnost GLOBAL prostřednictvím svého právního zástupce uvedla, že k argumentaci stěžovatelky má zásadní námitku. Dle jejího názoru jde o pouhé opakování argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila před obecnými soudy a kterou obecné soudy ve třech instancích odmítly. Tvrzený ústavněprávní rámec argumentace byl tak dle názoru vedlejší účastnice stěžovatelkou pouze "uměle naroubován" na argumentaci použitou před obecnými soudy. Stěžovatelka tak fakticky nepodává ústavní stížnost, ačkoliv tak tvrdí, ale pouze svého druhu odvolání do rozhodnutí (zejména) Nejvyššího soudu. Ústavním soudem přitom bylo mnohokrát judikováno, že není součástí soustavy obecných soudů. Vedlejší účastnice řízení souhlasila, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatelka obdržela vyjádření účastníků i vedlejší účastnice řízení k replice, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. října 2011 a ve které uvádí, že rozhodnutí obecných soudů vykazovalo znaky přepjatého formalismu a libovůle při aplikování ustanovení § 107a o. s. ř., čímž došlo k odepření spravedlnosti a k tomu, že byl do řízení vpuštěn na straně žalobce nový subjekt na základě zjevného rozporu mezi zjištěnými skutečnostmi a podmínkami procesního nástupnictví tak, jak je upravuje ustanovení § 107a o. s. ř. Obecné soudy v rozhodování o návrhu na vstup vedlejší účastnice namísto žalobce zjevně nesprávně a svévolně interpretovaly ustanovení § 107a o. s. ř. Dohoda o narovnání není sama o sobě způsobilá mít za následek převod tvrzené pohledávky na vedlejší účastnici, a to:

a) nejen z důvodu své odložené účinnosti, podmíněné splněním odkládací podmínky, ale také

b) s ohledem na skutečnost, že tato dohoda vůbec nepamatuje na variantu, že první postupní smlouva je platná a druhá postupní smlouva neplatná. Postupními smlouvami se však obecné soudy nijak blíže nezabývaly, a to s ohledem na zjednodušující formalistický přístup, který zvolily.

III.

Dne 25. ledna 2012 se konalo ústní jednání. Stěžovatelka v jeho rámci doplnila, že v mezidobí byla dne 16. 12. 2011 u Městského soudu v Praze podána obžaloba proti obviněným L. K., Ing. P. M. a Mgr. M. P., a to pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství, ve stadiu pokusu. Dvě prvně jmenované obžalované osoby jsou bývalými jednateli společnosti Venturon Investment, s. r. o., která je v projednávané věci sporného procesního nástupnictví původním majitelem tvrzené pohledávky, tedy původním žalobcem. Trestní řízení je vedeno pod sp. zn. 10 T 15/2011. Tohoto trestního řízení se stěžovatelka, společnost ČEPRO, a. s., účastní v postavení poškozeného. Stěžovatelka uvedla, že obžaloba na několika místech výslovně upozorňuje na podezřelé okolnosti postupování domnělé pohledávky za stěžovatelkou, a to jak v souvislosti se zmiňovaným trestním řízením sp. zn. 10 T 15/2011, tak i v souvislosti s trestním řízením sp. zn. 7 VZV 4/2008 proti obviněným Ing. R. K. a JUDr. M. P. Stěžovatelka shrnula, že skutečnosti, se kterými obecné soudy dle ustanovení § 107a o. s. ř. spojovaly převod práva účastníka řízení, jsou rovněž skutečnostmi, které orgány činné v trestním řízení označily za zástěrku a za krytí stop trestné činnosti a v komplexu s dalším jednáním za zvlášť závažný zločin podvodu. V projednávaném případě se tedy nejedná o "klasické" postupování pohledávky, při kterém na základě stanoveného právního důvodu dochází ke změně věřitele určité pohledávky, tj. pohledávka se převádí třetí osobě, nezávislé na postupiteli, neboť původní žalobce jako dceřiná společnost je zcela pod vlivem vedlejšího účastníka. Tomuto závěru svědčí i skutečnost, že původní žalobce - Venturon Investment, s. r. o. - v příloze k vlastní účetní závěrce za rok 2009, která je součástí sbírky listin obchodního rejstříku, šest let po podpisu obou postupních smluv a dva roky po podpisu dohody o narovnání uvedl: "Závazky máme vůči FÚ v sumě 2 229 590,16 Kč. Naše pohledávky vůči společnosti ČEPRO, a. s., jsou však mnohonásobně vyšší. Dne 15. února 2010 pražský vrchní soud potvrdil dřívější rozhodnutí Městského soudu v Praze a v nejbližší době očekáváme nové prvostupňové projednání našeho sporu. Po vyřešení naší pohledávky do několika dnů vyrovnáme naše závazky vůči FÚ." Obdobný závěr učinil původní žalobce i v příloze účetní závěrky za rok 2008. Z obou těchto dokumentů tedy vyplývá fiktivnost provedených postoupení, jejich nekalý účel a nedostatek vážnosti projevu vůle u právních úkonů, které učinily obecné soudy podkladem pro svá rozhodnutí o procesním nástupnictví.

Stěžovatelka dále uvedla prostřednictvím svého právního zástupce, že: "Společnost ČEPRO se v jiných obdobných sporech setkává velmi často s problémem procesního nástupnictví, které se obrací proti společnosti, protože ty společnosti v zahraničí jsou schopny velice pružně, překvapivě a často až s odloženou pozdější informací vystupovat v těch řízeních, takže obecně trpí druhá strana sporu nejistotou v tomto typu sporu. Za druhé vůbec nemáme představu např. o tom současném vedlejším účastníkovi, kdo to je, je pro nás netransparentní, jeví se nám to tak, že je to skrytá struktura, jakých je v Lichtenštejnsku velká spousta.". Stěžovatelka uvedla, že je toho názoru, že v jejím případě měl být návrh dle § 107a o. s. ř. s poukazem na § 2 o. s. ř. zamítnut, neboť soudy při projednávání a rozhodovaní sporů a jiných právních věcí mají dbát o to, aby nebylo zneužíváno práv na úkor jiných osob.

Vedlejší účastnice zmínila, že rozhodnutí obecných soudů netrpí formalismem, podle názoru vedlejší účastnice rozhodovaly soudy v souladu s ustálenou praxí (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 306/2003), nedošlo k poškození stěžovatelky a odepření práva na spravedlivý proces, protože obecné soudy postupovaly tak, jak postupovat měly, v souladu s ustanovením § 107a o. s. ř. a v souladu s běžnou praxí v tom smyslu. Pokud by bylo připuštěno, že jednání obecných soudů je jednání v rozporu s právem na spravedlivý proces, potom by bylo v podstatě zpochybněno a de facto znemožněno nástupnictví podle § 107a. Stěžovatelka dle názoru vedlejší účastnice neargumentuje v ústavněprávních mezích. To, co stěžovatelka přednáší, je meritorní návrh, týká se podstaty věci jako takové, netýká se toho, co je projednáváno v tomto řízení. Vedlejší účastnice se domnívá, že tvrzení stěžovatelky, že připuštěním záměny dojde ke zhoršení jejího postavení, je liché. Dále pak vedlejší účastnice uvedla, že odmítá tvrzení, že se jedná o jakousi eskamotáž s důkazy, případně fiktivní převod. Na dotaz soudu, zdali může sdělit právní zástupce vedlejší účastnice důvod, proč došlo k postoupení pohledávky, když obě společnosti jsou majetkově propojeny, právní zástupce uvedl, že v té době nebyl přítomen těm jednáním, tzn. on kauzu spatřuje v tom, že za úplatu byla postupována pohledávka tak jako u jiného postoupení pohledávky, a osobní motivaci klienta nezná.

IV.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz tezi "přepjatého formalismu").

Na druhé straně Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prohlásil, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že je nutno z pohledu ústavněprávního stanovit podmínky, za jejichž splnění nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].

Ústavní soud se podrobně seznámil s argumentací obecných soudů i výtkami stěžovatelky.

"Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (v důsledku univerzální nebo singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení, vymezený podle § 90. K procesnímu nástupnictví může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (svého právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí. ... Ohledně žalobcem označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti), zda opravdu nastala (tedy např. že smlouva o postoupení pohledávky nebo převzetí dluhu byla skutečně uzavřena) a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (tedy že se týká práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde). Otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo nebo bylo převedeno, se nezabývá, neboť se týká již posouzení věci samé, které nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé. Rozhodné okolnosti je povinen tvrdit žalobce. Žalobce také nese nepříznivé následky vyplývající z toho, že nebudou v řízení zjištěny." (Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 736-738).

Rozhodovací praxe je ustálena v názoru (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003 sp. zn. 29 Odo 708/2002), že předmětem řízení o návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř. není posouzení, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníkovi svědčí. Nejvyšší soud rovněž vysvětlil (R 37/2004), že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení (§ 107a odst. 1 o. s. ř.), je i smlouva o postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. proto také není namístě zkoumat platnost postupní smlouvy (k omezeným možnostem dlužníka napadat platnost smlouvy o postoupení pohledávky i v rovině hmotněprávních vztahů srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007).

Na druhé straně však Nejvyšší soud uvádí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010), že nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. (podle kterého v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob).

Takový postup by byl namístě podle Nejvyššího soudu např. tehdy, jestliže podle toho, co v řízení vyšlo najevo, lze s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy např. za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje (nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže).

Z výše uvedeného vyplývá, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zdali nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy.

V tomto případě má Ústavní soud za to, že obecný soud se dostatečně nezabýval možností postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy, a proto porušil práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Obecný soud by měl zhodnotit možnost účelového postoupení pohledávky zejména vzhledem k nejasným a podivným okolnostem předcházejícím [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 394/05 (N 197/47 SbNU 569), kdy se obecné soudy odmítly zabývat tvrzením stěžovatelky o nedoručení poštovních zásilek v důsledku protiprávního jednání zaměstnankyně její podatelny a odvolání stěžovatelky odmítly jako opožděně podané, čímž neposkytly stěžovatelce ochranu jejích ústavně zaručených základních práv]. Obecné soudy měly dále soustředit svou pozornost i na jiné ze spisu se podávající, resp. úředně dostupné okolnosti, například na nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického "komerčního" motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát atd., a na tomto vůbec podezřelém základě se pak měly zabývat otázkou, jaké nepříznivé důsledky - procesním uznáním tvrzeného postoupení žalované pohledávky - mohou pro dané řízení nastat, jmenovitě pak pro procesní pozici žalované stěžovatelky. Jestliže tak obecné soudy nepostupovaly, neposkytly, resp. ani se nepokusily poskytnout ochranu účastníkovi řízení, vyžadovanou ustanovením § 2 o. s. ř., z čehož lze dovodit i potenciál ústavněprávního přesahu.

Jelikož v daném případě Ústavní soud ze shora vyložených důvodů zjistil, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, stěžovatelce v plném rozsahu vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky

1. Stěžovatelka se dovolává výlučně porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. zásad spravedlivého procesu (oddíl III ústavní stížnosti), neboť poukaz na čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na projednání věci bez zbytečného odkladu) je očividným nedopatřením. Proto je namístě uplatnit standardy tomu odpovídajícího přezkumu, přičemž v dané věci nejde o nic jiného než o ústavněprávní výklad (a aplikaci) ustanovení § 107a o. s. ř., jež se pro napadený výsledek stalo určující. Úkolem Ústavního soudu bylo tedy posoudit, zda ten výklad, který uplatnily obecné soudy, není interpretačním excesem vybočujícím z konsolidované soudní praxe, případně z obecně akceptovaného doktrinárního nazírání, nepřípustnou libovůlí, resp. výkladem vedoucím k překvapivému rozhodnutí apod.

2. Nic z toho v dané věci dáno není.

3. Obecné soudy rozhodly zcela předvídatelně a v duchu jak závěrů komentářových (v nálezu citovaný C. H. Beck), tak judikaturních (R 37/2004): platnost postupní smlouvy se v režimu posouzení návrhu podle § 107a o. s. ř. zásadně nezkoumá a existence "právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva" (tj. postupní smlouvy) byla zjištěna, a to - "nejméně" - ve smlouvě o "narovnání" ze dne 29. 4. 2008.

4. Stěžovatelka argumentuje odkládací podmínkou, na niž měl v této dohodě být převod práva vázán, a tím, že k jejímu slnění nedošlo (podle jejího názoru proto, že soud "nerozhodl" o neplatnosti postupní smlouvy předchozí). Zde však je třeba říci dvojí:

a) nemůže jít o podmínku podle § 36 odst. 1 obč. zák. (jak stěžovatelka tvrdí), neboť ta je identifikována s nejistou skutkovou okolností, o níž není v době uzavření úkonu známo, že nastane; tomu přirozeně nevyhovuje právní skutečnost typu "pokud by byla (předchozí postupní smlouva) shledána neplatnou", a to nejen pro absenci skutkového znaku (v kontrapozici k naopak přítomnému znaku právnímu), nýbrž i proto, že nemůže jít (co do shledání neplatnosti) o okolnost dříve "neznámou", jelikož ta objektivně existuje od počátku;

b) názor stěžovatelky, že nesplnění této "podmínky" je dáno, jestliže soud o neplatnosti předchozí postupní smlouvy nerozhodl, je očividně neudržitelný, neboť pro něj není základny ani hmotněprávní ani procesní; ostatně dle vyjádření zástupce stěžovatelky, by se tak mělo stát vyjádřením soudu v odůvodnění rozhodnutí, tj. rozhodnutí, jímž se návrhu na záměnu podle § 107a o. s. ř. vyhovuje (!). Tak a tam lze však - bez jakýchkoli následků či vázanosti - "vyjádřit" cokoliv ... Nehledě na to: kdyby obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí daly vskutku najevo, že předchozí postupní smlouvu mají za neplatnou, změnilo by se něco na postavení stěžovatelky? Byla by pak "ústavněprávně" spokojena?

5. Z popření existence "odkládací podmínky" se pak nutně odvíjí úsudek, že jde-li ve smlouvě ze dne 29. 4. 2008 vůbec "o něco", pak nikoli o odkládací podmínku, nýbrž - alespoň obdobou - vskutku o narovnání, jak postupitel a postupník uvažovali (o úpravě práv dosud sporných).

6. Ani zástupce stěžovatelky při ústním jednání před Ústavním soudem nevyloučil, že "oprava" ne zcela "spolehlivé" postupní smlouvy (pro potřeby řízení o návrhu podle § 107a o. s. ř.) cestou takového narovnání možná je.

7. Ztížením své procesní situace ve sporu stěžovatelka argumentuje až v doplnění ústavní stížnosti předloženém k ústnímu jednání (k výslovnému dotazu sdělila, že je jím - v úplnosti - to, co je vyjádřeno v oddílu III tohoto podání); zde však poukazuje toliko na to, že v případě ustavení navrženého procesního nástupnictví by osoby spjaté s původním žalobcem mohly být slyšeny před soudem jako svědci, zatímco jinak jako účastníci ... V čem je tato pozice pro stěžovatelku "ztížená", zástupce nevysvětlil a nevyvrátil ani mínění, že by tomu mělo být spíše naopak (důkazní potenciál svědecké výpovědi je zjevně silnější než výslechu účastníka řízení, který lze nadto uskutečnit jen s jeho souhlasem).

8. Při ústním jednání se zástupce stěžovatelky odvolával i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, jmenovitě na tam obsažený odkaz na ustanovení § 2 o. s. ř., z jehož pohledu mají být posuzovány i podmínky procesního nástupnictví v zahájeném řízení. Stěžovatelka však pomíjí, že možnost výjimky z dosavadního judikatorního nazírání (viz výše) je v tomto judikátu vyslovena zvláště restriktivně ("... prostá obava ... nepostačuje") a že je nejen spojena výlučně s jistotou zneužití postoupení pohledávky, nýbrž (specificky) i jen ve vztahu k důsledkům náhradově nákladovým ("aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou"). Hrozbou takového následku však v dané věci stěžovatelka jakkoliv neargumentovala, natožpak v poloze "jistoty".

9. Ustanovení § 2 o. s. ř. (požadavek adresovaný obecným soudům, aby v řízení nebylo zneužíváno práv) může mít význam jen ve vazbě na hmotněprávní princip vyslovený v § 3 odst. 1 obč. zák. (aby výkon práv nebyl v rozporu s dobrými mravy), neboť až v případě takového rozporu by bylo možno uvažovat o tom, že postoupení pohledávky není "regulérní" právní skutečností, s níž právní předpisy - ve smyslu rozhodného § 107a o. s. ř. - spojují převod nebo přechod práva. Že je však v dané věci "zneužití" nebo "rozpor s dobrými mravy" (postupní smlouvou ze dne 29. 4. 2008) dáno, stěžovatelka přesvědčivě nedoložila, a to ani ve smyslu úsudku, že by se tímto postoupením žalované pohledávky její procesní postavení zhoršilo. Čím stěžovatelka výslovně argumentovala (viz bod 7 výše) obstojí stěží a nic jiného nenabídla, kromě všeobecné a neurčité "obavy" pramenící z toho, že postupníkem je zahraniční subjekt, či z toho, že jí není srozumitelný důvod, proč k postoupení pohledávky původního žalobce došlo, včetně toho aspektu, že nabyvatel pohledávky společnost postupitele nyní majetkově ovládá. To však za silné důvody v kontextu dovolávaného ustanovení § 2 o. s. ř. (§ 3 odst. 1 obč. zák.) mít očividně nelze, a zejména takovým důvodem není stěžovatelčino podezření, že pohledávka proti ní uplatněná ve skutečnosti neexistuje, případně že je i pohledávkou "podvodnou", reflektovanou údajně posléze (viz ohlášenou obžalobu ze dne 19. 12. 2011) zahájeným trestním řízením.

10. Je proto namístě shrnout, že obecnésoudy nepochybily, zejména z hledisek ústavněprávních (jak byly shora - viz bod 1 - vymezeny), pakliže záměnu účastníků na straně žalobce připustily; ačkoli k některým argumentačním liniím stěžovatelčiny ústavní stížnosti (resp. jejího doplnění) se výslovně nevyjádřily (což je logické, vycházejí-li až z později vydaného rozhodnutí Nejvyššího soudu), v intencích toho, co bylo řečeno shora, nelze než tak jako tak dospět k jinému závěru než k tomu, na němž obecné soudy založily rozhodnutí, jimiž návrhu podle § 107a o. s. ř. vyhověly.

11. Stěžovatelka tudíž porušení svých základních, ústavními předpisy chráněných práv nedoložila, a jest zdůraznit, že není povinností Ústavníhosoudu (ani předtím soudů obecných), aby tak činil za ni. Tím méně je pro Ústavní soud případné, aby zasáhl proti obecným soudům na základě přijetí toho, co stěžovatelka pokládá za "podezřelé".

12. Ústavní stížnost proto měla být zamítnuta.

13. Řečené - z pohledu ochrany ústavně zaručených práv - lze posílit též názorem, že okolnosti způsobující to, že právo postupníka na postupitele nepřešlo (včetně těch podle § 3 odst. 1 obč. zák.), jsou - namísto hodnocení v režimu podle § 107a o. s. ř. - adekvátně reflektovatelné (až) při posouzení věci samé (viz výše zmíněné R 37/2004). To sice Nejvyššísoud dalším rozhodnutím ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 sám proti sobě zjevně relativizuje, nicméně není k přehlédnutí, že je k dispozici efektivní oponentura: lze namítat, že zaměňuje stanovení podmínek, kdy se dlužník zprostí svého dluhu (plněním komu), s identifikací toho, kdo je jeho skutečným věřitelem.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru