Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 467/98Nález ÚS ze dne 25.02.1999K závaznosti nálezů Ústavního soudu a k jeho kasační pravomoci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
procesní - odložení vykonatelnosti
procesní - předběžné opatření - § 80
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Předběžné opatření
příslušnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 31/13 SbNU 221
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.467.98
Datum podání06.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 89 odst.2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 82 odst.1

40/1964 Sb., § 5

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e, § 226


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 467/98 ze dne 25. 2. 1999

N 31/13 SbNU 221

K závaznosti nálezů Ústavního soudu a k jeho kasační pravomoci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 25. února 1999

v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů D. M., a Mgr.

J. K., obou zastoupených JUDr. R. J., advokátem, proti postupu

Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 16 Ca 551/97

a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17.

července 1998, sp. zn. 16 Ca 220/98, o zastavení řízení, spojené

s návrhem na vydání předběžného opatření, jímž se odkládá

vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12.

srpna 1997, č. j. 283/97, takto:

1. Postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení ve věci sp.

zn. 16 Ca 551/97 bylo porušeno základní právo na soudní ochranu

dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a byla

porušena závaznost vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu

č. j. III. ÚS 142/98-32 dle čl. 89 odst. 2 Ústavy, pročež se

Krajskému soudu v Ústí nad Labem zakazuje pokračovat

v porušování práva na soudní ochranu ve věci sp. zn. 16 Ca

551/97.

2. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července

1998, sp. zn. 16 Ca 220/98, byla porušena základní práva

a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod, v důsledku čehož se zrušuje.

3. Návrh na vydání předběžného opatření, jímž se odkládá

vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12.

srpna 1997, č. j. 283/97, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, podanou k doručení Ústavnímu soudu dne 5.

listopadu 1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelé

navrhují zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne

17. července 1998, sp. zn. 16 Ca 220/98, o zastavení řízení, dále

se domáhají uložení povinnosti Krajskému soudu v Ústí nad Labem,

aby ve věci vedené pod sp. zn. 16 Ca 551/97 jednal a rozhodl

a zároveň žádají vydání předběžného opatření, jímž se odkládá

vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12.

srpna 1997, č. j. 283/97. Uvedeným rozhodnutím, jakož i postupem

obecného soudu, se cítí být dotčeni ve svých základních právech

a svobodách vyplývajících z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny).

Z obsahu spisů Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca

551/97 a 16 Ca 220/98, které si Ústavní soud vyžádal, jakož i ze

spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 142/98, bylo zjištěno

následující.

Stěžovatelé se žalobou, podanou u Krajského soudu v Ústí nad

Labem, domáhali přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci

ze dne 12. srpna 1997, č. j. 283/97, jímž byla potvrzena

rozhodnutí Městského úřadu v Chrastavě ze dne 13. května 1997, č.

j. 915/359/97 a 916/360/97, vydaná dle § 5 občanského zákoníku.

Ve věci samé Městský úřad v Chrastavě uvedenými rozhodnutími

uložil stěžovatelům, aby se zdrželi všech kroků, jimiž by mohlo

být bráněno navrhovatelům ve správním řízení ve volném odběru vody

z vodního zdroje (studánky) na p. p. č.904 v k. ú. Fojtka, obec

Mníšek, a dále, aby se zdrželi všech kroků, jimiž by mohlo být

bráněno rodině navrhovatelů, jakož i osobám jim blízkým, ve volném

přístupu a příjezdu k vlastnímu domu a pozemku přes pozemky ve

spoluvlastnictví stěžovatelů.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozhodnutí ze dne 22.

ledna 1998, sp. zn. 16 Ca 551/97, kvalifikoval rozhodnutí

správních orgánů dle § 5 občanského zákoníku ve smyslu rozhodnutí

předběžné povahy dle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., pročež

řízení dle § 250d odst. 3 o. s. ř. zastavil.

V nálezu ze dne 4. června 1998, sp. zn. III. ÚS 142/98, ve

věci ústavní stížnosti navrhovatelů do uvedeného rozhodnutí

obecného soudu a do jemu předcházejících správních rozhodnutí

Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož bylo extenzivní

interpretací pojmu správního rozhodnutí předběžné povahy dle §

248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno přezkoumání rozhodnutí,

týkajícího se základního práva domáhat se stanoveným postupem

svého hmotného práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny. Z uvedeného důvodu Ústavní soud usnesení Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 16 Ca 551/97,

zrušil. V nálezu zejména konstatoval, že rozhodování dle § 5

občanského zákoníku je příkladem svěření pravomoci správním

orgánům (v dané věci obcím v rámci přenesené působnosti)

rozhodovat ve věcech občanskoprávních. Předběžnost rozhodnutí

podle § 5 občanského zákoníku proto nespočívá v předběžné povaze

v rámci správního řízení, nýbrž ve vymezení jejich vztahu

k možnému rozhodování soudnímu. Naproti tomu správními

rozhodnutími předběžné povahy dle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

nutno, dle názoru Ústavního soudu, chápat, a to vycházeje ze

smyslu a účelu správního soudnictví, ta rozhodnutí, jež mají

předběžnou povahu ve správním řízení, čili ve vztahu k dalšímu

správnímu a nikoli soudnímu rozhodnutí.

Ústavní soud v uvedeném nálezu odůvodnil i výrok, zamítající

návrh na zrušení rozhodnutí správních orgánů a na vydání

předběžného opatření. Uvedl, že v situaci, kdy dospěl k závěru,

dle něhož v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy

řádného procesu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, zrušením

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem vytvořil prostor pro

opětovné posouzení rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne

12. srpna 1997, č. j. 283/97, a zároveň tím stěžovateli otevřel

možnost slyšení před obecným soudem, a tím i možnost uplatnění

jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované

věci. Opakovaně, v návaznosti na svou konstantní judikaturu,

zdůraznil, že pokud je nálezem, zrušujícím rozhodnutí o posledním

procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje,

vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy

obecných soudů, pro posuzování zákonnosti rozhodnutí, která

zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip subsidiarity

obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Z uvedeného důvodu Ústavní soud návrh

stěžovatele na zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne

12. srpna 1997, č. j. 283/97, a návrh na vydání předběžného

opatření, jímž se odkládá vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu

v Liberci ze dne 12. srpna 1997, č. j. 283/97, zamítl.

Uvedený nález byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen

dne 10. června 1998 (spis Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn.

16 Ca 551/97, č. l. 30), následujícího dne 11. června 1998 je na

něm vyznačen pokyn předsedkyně senátu 16 Ca "založ po vyznačení

zrušení rozhodnutí v rejstříku" (tamtéž, č. l. 32).

Dne 15. června 1998, neprodleně po obdržení nálezu Ústavního

soudu sp. zn. III. ÚS 142/98, stěžovatelé podali Krajskému soudu

v Ústí nad Labem návrh na přiznání odkladného účinku napadených

správních rozhodnutí ve věci sp. zn. 16 Ca 551/97. Krajský soud

výzvou ze dne 3. července 1998, č. j. 16 Ca 220/98-5, vyzval

stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za návrh na přezkumné

řízení ve výši 1.000.-Kč, když podání stěžovatelů kvalifikoval

jako novou věc. Usnesením ze dne 17. července 1998, sp. zn. 16 Ca

220/98, Krajský soud v Ústí nad Labem řízení zastavil. Svoje

rozhodnutí odůvodnil tvrzením, dle něhož není v pravomoci soudu,

aby, aniž by byla podána žaloba ve smyslu ustanovení § 249

o. s. ř., tedy mimo rámec řízení podle části páté, hlavy druhé o.

s. ř., rozhodl o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí.

Nedostatek pravomoci pak soud považoval za neodstranitelnou

podmínku řízení, což, dle jeho názoru, opodstatnilo postup dle §

104 odst. 1 věty prvé o. s. ř.

V ústavní stížnosti navrhovatelé, kromě rekapitulace věci,

konstatují uplatnění stížnosti proti postupu krajského soudu,

kterým jim bylo odepřeno právo na soudní ochranu, když tento po

doručení nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 142/98

nepokračoval dále v řízení ve věci sp. zn. 16 Ca 551/97 a návrh na

přiznání odkladného účinku napadených správních rozhodnutí

kvalifikoval jako novou věc sp. zn. 16 Ca 220/98, ve které řízení

zastavil. Reprodukují dále způsob vyřízení této své stížnosti

v písemném stanovisku místopředsedy Krajského soudu v Ústí nad

Labem, jež obdrželi dne 7. října 1998, ve kterém se uvádí, že

v situaci, kdy Ústavní soud věcně případ rozhodl a návrh na

zrušení ústavní stížností napadených správních rozhodnutí zamítl,

krajský soud již dále jednat a rozhodovat nemůže. Dle názoru

stěžovatelů tímto postupem došlo k porušení základních práv

plynoucích z čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, když jim

byla odňata možnost být slyšeni před obecným soudem, a tím

i možnost uplatnění jejich argumentace ohledně skutkové a právní

stránky rozhodované věci. V ústavní stížnosti poukazují dále na

skutečnost, že krajský soud přes výrok Ústavního soudu, zrušující

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Ca 551/97

o zastavení řízení, ponechal řízení v uvedené věci bez rozhodnutí

ve věci samé. Poukaz soudu na výrok nálezu Ústavního soudu, jímž

byl zamítnut návrh na zrušení rozhodnutí správních orgánů, proti

nimž pak směřovala správní žaloba, dle názoru stěžovatelů, nemůže

obstát, když toto rozhodnutí bylo Ústavním soudem učiněno

s odkazem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, a jedná se tak o rozhodnutí

ústavněprávního charakteru a nikoliv o rozhodnutí ve věci.

V souvislosti s podáním návrhu na přiznání odkladného účinku

napadených správních rozhodnutí, dle přesvědčení stěžovatelů,

nebylo lze ani z obsahu tohoto podání, resp. jeho formulace

dovodit, že se jednalo o návrh na zahájení řízení, když zejména

bylo v záhlaví zřetelně adresováno ke sp. zn. 16 Ca 551/97. Pokud

však soud uvedené podání považoval za projev úmyslu zahájit nové

řízení, měl, dle jejich názoru, postupovat dle § 43 odst. 1 o. s.

ř. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července

1998, sp.zn. 16 Ca 220/98 se proto cítí být dotčeni na svých

základních právech a svobodách plynoucích z čl. 36 odst. 1, 2

a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhují zrušení

usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července

1998, sp. zn. 16 Ca 220/98, o zastavení řízení, dále se domáhají

uložení povinnosti Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ve věci

vedené pod sp. zn. 16 Ca 551/97 jednal a rozhodl a zároveň žádají

vydání předběžného opatření, jímž se odkládá vykonatelnost

rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12. srpna 1997, č. j.

283/97.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 3. listopadu 1998 Krajský soud v Ústí nad Labem

vyjádření, v němž předsedkyně senátu 16 Ca odkazuje na odůvodnění

ústavní stížností napadeného usnesení krajského soudu a uvádí, že

nadále zastává názor, dle kterého o návrhu na odklad

vykonatelnosti správního rozhodnutí nelze rozhodovat samostatně,

ale jen ve spojení s podanou žalobou na přezkoumání správního

rozhodnutí. Na základě uvedeného ve vyjádření navrhuje, aby

ústavní stížnost byla zamítnuta. K opakované výzvě Ústavního

soudu, upozorňující na absenci reakce účastníka řízení na výtku

stěžovatelů, týkající se porušení základního práva na soudní

ochranu, v doplnění svého vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8.

února 1998 krajský soud uvedl, že s ohledem na nález Ústavního

soudu č. j. III. ÚS 142/98-32, ze dne 4. června 1998, nebylo ve

věci 16 Ca 551/97 zdejším soudem dále jednáno, neboť návrh na

zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12. srpna

1997 a návrh na vydání předběžného opatření, jímž se odkládá

vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12.

srpna 1997, byl zamítnut. K doplnění vyjádření na základě vyžádání

Ústavním soudem krajský soud předložil kopii odpovědi

místopředsedy Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. M. F. ze dne

7. října 1998, sp. zn. Spr. 15.182/98, jíž reaguje na stížnost

jednoho z navrhovatelů Mgr. J. K. na nečinnost soudu ve věci 16 Ca

551/97. Uvádí v ní, že stížnost na průtahy v řízení před krajským

soudem není důvodná, když Ústavní soud nálezem č. j. III. ÚS

142/98-32, ze dne 4. června 1998, usnesení Krajského soudu v Ústí

nad Labem ze dne 22. ledna 1998, č. j. 16 Ca 551/97-14,

o zastavení řízení, zrušil, ale současně věcně rozhodl o návrhu na

zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Liberci ze dne 12. srpna

1997 tak, že jej zamítl. Za toho stavu se pak v odpovědi na

stížnost na nečinnost soudu považuje za nepochybné, že krajský

soud o věci, která již byla rozhodnuta, dále jednat a rozhodovat

nemůže, v důsledku čehož ze strany krajského soudu k průtahům

nedochází.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 205/97, III. ÚS 142/98,

III. ÚS 139/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti

aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních

práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace

hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Ve své první části směřuje ústavní stížnost proti postupu

Krajského soudu v Ústí nad Labem, když tento po doručení nálezu

Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 142/98 ve věci sp. zn. 16 Ca

551/97 dále již nejednal s poukazem na to, že zamítnutí návrhu

stěžovatelů na zrušení správní žalobou napadených správních

rozhodnutí ze strany Ústavního soudu je v dalším řízení před

soudem obecným již překážkou rozsouzené věci.

Ústavní soud posuzoval v této souvislosti v první řadě

splnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti dle § 75 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V předmětné

věci uplatnili stěžovatelé jako procesní prostředek k ochraně

práva na soudní ochranu stížnost dle § 31 písm. a) zákona č.

436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž nevyužili

další procesní prostředek k ochraně svého práva dle § 35 odst. 1

písm. a) uvedeného zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že posuzovaná

ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy

stěžovatele, dotýkaje se otázky závaznosti rozhodnutí Ústavního

soudu, a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti,

která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, Ústavní soud ji dle

ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, neodmítl a meritorně projednal.

Ústavní soud opakovaně zaujal stanovisko k závaznosti

odůvodnění svých nálezů pro další řízení v konkrétní věci.

Konstatoval v něm, že rozhodnutí Ústavního soudu je podle

ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány

a osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším

orgánem ochrany ústavnosti, jsou obecné soudy per analogiam vázány

názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226 o. s. ř., ve spojení

s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz

nález sp. zn. II. ÚS 156/95, jenž byl pro svou důležitost pro

obecné soudy publikován i ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek, sešit 8/1997). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS

425/98 Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecného soudu, když tento

v řízení následujícím po předchozím kasačním nálezu Ústavního

soudu "nedbal vývodů a závěrů z tohoto nálezu plynoucích".

Ústavní soud je si dobře vědom deficitu procesních řádů,

pokud tyto neupravují procesní postup v řízením následujícím po

kasačním nálezu Ústavního soudu, a z tohoto důvodu považuje za

důležité zdůraznit, že závaznost právního názoru, obsaženého

v odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu, pro další soudní

řízení v téže věci vyplývá nejenom z čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž

i ze samotného pojmu kasace. Pakliže by tomu tak nebylo, kasační

pravomoc vyšších soudů (v daném případě Ústavního soudu) by neměla

rozumný smysl a musela by být nahrazena pravomocí apelační.

Ústavní soud dále opakovaně zdůraznil princip spojení ochrany

ústavnosti s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak

řečeno, princip, dle něhož za účelem dosažení ochrany ústavnosti

je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp.

derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do

pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz nález sp. zn. III. ÚS

49/96). V dalším nálezu k uvedenému tématu (III. ÚS 253/96), jenž

nota bene byl z důvodů jeho dopadu pro obecnou justici publikován

i ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (sešit 7/1997),

Ústavní soud zdůraznil rozsah svého přezkumu rozhodnutí obecných

soudů (a dalších orgánů veřejné moci) pouze z hlediska jejich

souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10

Ústavy, přičemž svůj postup doplnil o princip subsidiarity

obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, dle kterého v situaci, kdy je nálezem,

zrušujícím rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který

zákon k ochraně práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro

ochranu tohoto práva uvnitř soustavy obecných soudů, je posuzování

zákonnosti rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela,

a to v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu, věcí

obecného soudu a není důvodné jejich zrušení Ústavním soudem.

Výjimkou může být zpravidla případ, když je protiústavnost

založena již postupem, resp. rozhodnutím soudu, resp. orgánu

veřejné správy prvního stupně.

V případě kasace rozhodnutí správního soudu (resp. soudu

vyšší instance) v řízení o ústavní stížnosti tudíž zamítnutí

návrhu na zrušení jemu předcházejících správních rozhodnutí (resp.

rozhodnutí soudů prvního stupně) nepředstavuje pro další řízení

před obecnými soudy překážku rei iudicatae, je pouze vyjádřením

rozdílu mezi ochranou ústavnosti a zákonnosti, principu

minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů ze strany Ústavního

soudu a principu subsidiarity dle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Ve věci sp. zn. III. ÚS 142/97 předmětem ústavní stížnosti

byla jednak námitka dotčení na základním právu na soudní ochranu,

směřující proti usnesení obecného soudu o zastavení řízení

o přezkum správního rozhodnutí, a jednak námitka dotčení na

základním právu na spravedlivý proces, směřující proti rozhodnutí

správních orgánů. Ústavní soud ve svém kasačním rozhodnutí přiznal

právo na soudní ochranu ze strany obecného soudu, v důsledku

čehož, vycházeje ze zmíněného principu minimalizace zásahů do

pravomoci jiných orgánů, otevřel možnost meritorní ochrany

principů spravedlivého procesu ve správním řízení obecným soudem.

Princip subsidiarity by pak umožnil stěžovatelům domáhat se jejich

ochrany u Ústavního soudu toliko po věcném rozhodnutí obecného

soudu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem

Krajského soudu v Ústí nad Labem v řízení ve věci sp. zn. 16 Ca

551/97 bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36

odst. 1, 2 Listiny a byla porušena závaznost vykonatelného

rozhodnutí Ústavního soudu č. j. III. ÚS 142/98-32 dle čl. 89

odst. 2 Ústavy, pročež Krajskému soudu v Ústí nad Labem ve výroku

tohoto nálezu dle § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, zakázal pokračovat v porušování práva

na soudní ochranu ve věci sp. zn. 16 Ca 551/97.

Další část ústavní stížnosti pak směřuje proti usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 1998, sp. zn.

16 Ca 220/98, o zastavení řízení. Tím, že obecný soud návrh na

přiznání odkladného účinku napadených správních rozhodnutí,

označený v záhlaví ke sp. zn. 16 Ca 551/97, v rozporu s jeho

obsahem i zněním interpretoval ve smyslu projevu úmyslu zahájit

nové řízení, jež vzápětí pro rozpor s § 104 odst. 1 o. s. ř.

zastavil a nerozhodl o něm v rámci řízení ve věci 16 Ca 551/97,

porušil základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2

a čl. 38 odst. 2 Listiny, v důsledku čehož Ústavní soud usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. července 1998, sp. zn.

16 Ca 220/98, zrušil.

Pokud se stěžovatelé dále domáhají vydání předběžného

opatření, jímž se odkládá vykonatelnost rozhodnutí Okresního úřadu

v Liberci ze dne 12. srpna 1997, č. j. 283/97, nezbývá Ústavnímu

soudu, než opakovaně poukázat na rozsah přezkumné pravomoci

Ústavního soudu, vymezený ochranou ústavnosti, na princip

minimalizace zásahu do pravomoci obecné justice a na princip

subsidiarity, s ohledem na něž byl uvedený návrh zamítnut.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 25. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru