Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 464/99Nález ÚS ze dne 13.07.2000K řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 109/19 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.464.99
Datum podání21.09.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000

N 109/19 SbNU 63

K řádnému (spravedlivému) procesu v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 13. července

2000, v senátě ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného Mgr.

M. M., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

17. května 1999, sp. zn. 6 To 25/99, jímž bylo zamítnuto odvolání

stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.

prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, kterým byl uznán vinným trestným

činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona

a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998,

sp. zn. 4 T 13/98, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.

května 1999, sp. zn. 6 To 25/99, v části, týkající se obžalovaného

J. B., se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 20. září

1999, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999, sp. zn.

6 To 25/99, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4

T 13/98, kterým byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle

§ 248 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání šesti roků. Uvedeným rozhodnutím soudu se cítí

být dotčen v základním právu na spravedlivý proces, plynoucím

z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod.

Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 13/98,

jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998,

sp. zn. 4 T 13/98, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem

zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona a odsouzen

k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Podle skutkových

zjištění nalézacího soudu stěžovatel společně s obžalovanými J. M.

a V. M.,dne 14. dubna 1998 kolem 10.00 hodiny v Praze na

křižovatce ulic Zavadilova a Proboštská po předchozí vzájemné

dohodě fingovali přepadení stěžovatele, který v té době zajišťoval

svoz tržeb z prodejen firmy J. Skutkový děj dle zjištění soudu

probíhal tak, že J. a V. M. na uvedeném místě vyčkávali v osobním

autě příjezdu stěžovatele, a poté, co jeho spolupracovník odešel

pro tržbu do prodejny, V. M. přistoupil k vozidlu, v němž na

sedadle spolujezdce seděl stěžovatel, přineseným kladivem rozbil

sklo levých předních dveří vozidla, stěžovatele udeřil kladivem do

čela a vzal si od něj plátěnou tašku s finanční hotovostí ve výši

1.760.635,50 Kč, se kterou spolu se svým bratrem J. M. odjeli

směrem do Bratislavy, kam si stěžovatel měl dojet pro svůj podíl,

avšak ještě před překročením státní hranice byli V. a J. M.

zadrženi Policií České republiky.

V odvolání proti uvedenému rozsudku stěžovatel zejména

namítá, že orgány činné v trestním řízení neobjasňovaly stejně

pečlivě okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch, vycházely

pouze z výpovědi obžalovaného V. M. a neprovedly další důkazy,

které by potvrzovaly nebo vylučovaly tvrzení, jež vedla k jeho

odsouzení. Upozorňuje v něm na problematičnost stavění

odsuzujícího rozhodnutí toliko na výpovědi spoluobžalovaného,

který tímto postupem, čili obviňováním a usvědčováním jiných osob

ze spáchání trestného činu, odvrací od sebe pozornost. Stěžovatel

v této souvislosti poukazuje i na skutečnost, že v průběhu

trestního řízení V. a J. M. své výpovědi měnili. Popírá dále

průběh přípravy trestného činu den před jeho spácháním, jak byl

popsán ve výpovědích bratrů M., vytýká orgánům činným v trestním

řízení, že se spokojily pouze s konstatováním lékařské zprávy

o jeho zranění, přičemž, dle jeho přesvědčení, měly vyslechnout

ošetřující lékařku, případně přibrat znalce k posouzení intenzity

jeho zranění. V odvolání dále soudu vytýká, že se řádně nezabýval

vlastním provedením činu, neprovedl jeho rekonstrukci, když, dle

jeho názoru, způsobem popsaným ve výpovědích V. M. k jeho

provedení nemohlo dojít. Stěžovatel dále poukazuje na rozpory ve

výpovědích bratrů M., kdy obžalovaný V. M. zpočátku tvrdil, že

bratra seznámil s přepadem večer dne 13. dubna 1998, obžalovaný J.

M. zase tvrdí, že až dne 14. dubna 1998 kolem 8.00 hodiny mu bratr

něco zběžně naznačil, přičemž jejich výpovědi se začaly

připodobňovat až v průběhu trestního řízení. V této souvislosti se

vytýká nedostatečné ověření výpovědí obou bratrů, když od firmy C.

(zaměstnavatele J. M.) nebyla vyžádána zpráva, zda skutečně měl

dne 13. dubna 1998 ve večerních hodinách službu a vrátil se až

v ranních hodinách, popřípadě zda bratři nebyli v kontaktu

prostřednictvím mobilních telefonů. Pokud součástí výpovědí bratrů

M. je i tvrzení, že jim stěžovatel po spáchání trestného činu

volal na mobilní telefon, odkazuje se v odvolání na přehledy

telefonních hovorů, pořízené v přípravném řízení, které takovéto

hovory, dle názoru stěžovatele, nezaznamenávají, avšak jako důkaz

soudem nebyly vyhodnoceny. Stěžovatel dále rozhodnutí soudu

prvního stupně vytýká neodstranění rozporů ve výpovědích svědků P.

a K., kteří měli rozdílným způsobem popisovat okolnosti

následující po spáchání trestného činu (když svědek P. uvádí

zmínku bratrů M. o stěžovateli, což svědek K., ač přítomen jejich

setkání, nepotvrdil). Jako pochybení nalézacího soudu je dále

v odvolání uvedena skutečnost, že soud nevyslechl svědky

navrhované v rámci obhajoby a navíc zamítnutí návrhu neodůvodnil.

V odvolání se trvá na výslechu svědků navrhovaných obhajobou

v průběhu řízení před soudem prvního stupně a dále je předkládán

návrh na slyšení svědka dalšího (J. Č.), a to k okolnostem

přípravy trestného činu den před jeho spácháním. Konečně

stěžovatel upozorňuje i na obsah výpovědi svědka M. D.,

spolupracovníka stěžovatele, dle níž trasu svozu peněz

z jednotlivých prodejen firmy určili společně se stěžovatelem na

návrh svědka, pročež nelze tvrdit, že to byl stěžovatel, kdo

prosazoval takový postup svozu, jenž by umožnil nebo usnadnil

přepadení.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. května 1999, sp. zn.

6 To 25/99, odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, zamítl.

Konstatoval, že v řízení napadenému rozsudku předcházejícím, při

respektování práva obžalovaného na obhajobu, byly provedeny

všechny potřebné důkazy k bezpečnému zjištění skutkového stavu

věci. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením svědeckých výpovědí,

jakož i výpovědí spoluobžalovaných, provedeným nalézacím soudem,

a obhajobu stěžovatele hodnotil jako účelovou. Za existující

důkazní situace nepovažoval za důvodné způsob útoku V. M. ověřovat

rekonstrukcí, a rovněž nepovažoval za důvodné posouzení mechanizmu

zranění stěžovatele a jeho následky znalcem, neboť ze zprávy

ošetřující lékařky rozsah a charakter zranění bez pochybností

vyplývá. Na základě uvedených skutkových konstatování se odvolací

soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně ve výroku o vině

i trestu.

V ústavní stížnosti, jak bylo již uvedeno, stěžovatel napadá

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999, sp. zn.

6 To 25/99, jímž se cítí být dotčen v základním právu na

spravedlivý proces, plynoucím z čl. 37 odst. 3 Listiny a z čl. 6

odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod. Porušení ústavního principu rovnosti účastníků řízení

spatřuje v nerespektování § 2 odst. 5 trestního řádu, dle něhož

jsou orgány činné v trestním řízení povinny objasňovat stejně

pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného.

Nad rámec argumentů obsažených v odvolání proti rozhodnutí soudu

prvního stupně v ústavní stížnosti zejména poukazuje na

skutečnost, že v řízení nebyli slyšeni svědci navržení obhajobou

a rovněž nebyly provedeny důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele,

resp. k nim nebylo vůbec přihlédnuto. Soud nalézací nevyslechl

svědky J. A., A. B., a K. J., navrhované obhajobou v průběhu

řízení, přičemž zamítnutí návrhu nezdůvodnil. Pakliže v odvolání

stěžovatel trval na výslechu těchto svědků a současně navrhl

výslech svědka J. Č. s návrhem obhajoby se nevypořádal rovněž soud

odvolací. Uvedené svědky stěžovatel navrhoval vyslechnout

k okolnostem přípravy trestného činu den před jeho spácháním.

V souvislosti s hodnocením svědeckých výpovědí stěžovatel zejména

upozorňuje na výpověď svědka M. D., který uvedl, že v předmětný

den měli vybranou tržbu z části prodejen odevzdat již před

přepadením, avšak poté, co zjistili, že v pobočce Komerční banky

je hodně lidí, na návrh právě svědka D. a nikoli stěžovatele se

rozhodli odevzdat peníze až po výběru tržby z prodejny v jiné

ulici. Dle přesvědčení stěžovatele z této svědecké výpovědi je

zřejmé, že sám nijak neovlivnil skutečnost, že peníze z tržeb

nebyly v době přepadení ještě odevzdány, ale šlo o rozhodnutí

svědka D., a to poté, co oba učinili pokus peníze skutečně

odevzdat. Závěrem je v ústavní stížnosti vyjádřeno přesvědčení, že

v předmětné věci nejde jen o otázku míry zavinění, či o otázku

výše trestu a ani nejde jen o otázku subjektivity posuzování

provedených důkazů, nýbrž jde o zcela zásadní porušení práva na

obhajobu, rovnosti stran a povinností orgánů činných v trestním

řízení. Toto porušení lze, dle názoru stěžovatele, odstranit jen

tím, že předmětné řízení bude provedeno v souladu se zákonem

a budou provedeny nejen důkazy svědčící v jeho neprospěch, ale

i ty, které mohou svědčit v jeho prospěch a důkazy již provedené,

v jeho prospěch svědčící, nebudou pominuty, ale zhodnoceny.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 20. června 2000 Vrchní soud v Praze k předmětné ústavní

stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 6 To odkazuje

na odůvodnění stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, a to

na základě konstatování, dle kterého předmětná ústavní stížnost je

v podstatě opakováním obhajoby stěžovatele, s níž se náležitě

vypořádal již Městský soud v Praze v odsuzujícím rozsudku.

K výzvě Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst.

l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se

vedlejší účastník Vrchní státní zastupitelství v Praze podáním ze

dne 15. června 2000, č. j. II VZt 804/98, v souladu s ustanovením

§ 28 odst. 2 uvedeného zákona, postavení vedlejšího účastníka

v řízení před Ústavním soudem vzdává.

II.

II/a

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

II/b

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování výslechem svědků a spisem Městského soudu v Praze

sp. zn. 4 T 13/98.

Ve spise Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 13/98:

1. na č. l. 260 až 264 je založen výpis EUROTEL-u ze dne 30.

dubna 1998 z hovorů z mobilního telefonu, registrovaného na J. B.,

od 1. dubna do 15. dubna 1998, z něhož plyne (č. l. 264), že

z uvedeného telefonu dne 14. dubna 1998 nebylo telefonováno na

mobilní telefony čísel 0603 ...., resp. 0603 ....., jejichž

majiteli jsou V. a J. M.;

2. na č. l. 265-275 je založen výpis RadioMobilu ze dne 28.

dubna 1998 z hovorů z mobilních telefonů, jejichž majiteli jsou

V.a J. M., za měsíc duben 1998, z něhož plyne (č. l. 267 a 271),

že z uvedených telefonů nebylo telefonováno na mobilní telefon

registrovaný na J. B.; jelikož jsou na uvedeném výpise obsaženy

pouze odchozí a nikoli příchozí hovory, nelze z něj dovodit závěr,

zdali na telefony uvedených čísel bylo dne 14. dubna 1998

telefonováno z mobilního telefonu stěžovatele, resp. zda vůbec

bylo na ně v uvedeném čase telefonováno;

3. na č. l. 371 je založeno podání obhájkyně stěžovatele

JUDr. B. S. ze dne 26. listopadu 1998, ve kterém je navrhován

výslech svědků A. B., K. J., a J. A.

4. na č. l. 374 až 378 je založen protokol o pokračování

přerušeného hlavního líčení v předmětné věci před Městským soudem

v Praze dne 17. prosince 1998, ve kterém (č. l. 374) je obsaženo

usnesení, dle něhož návrh JUDr. S. na výslech svědků A. B., K. J.

a J. A. se zamítá, přičemž uvedené usnesení neobsahuje odůvodnění;

na č. l. 377 je pak zaprotokolováno doplnění závěrečné řeči JUDr.

S., ve kterém namítá skutečnost, že zamítnutí důkazů výslechem tří

obhajobou navrhovaných svědků zamezilo prokázat, že stěžovatel

neměl možnost s V. M. domluvit přepadení, neboť nebyli o samotě;

5. na č. l. 357 až 366 je založen protokol z hlavního líčení

v předmětné věci před Městským soudem v Praze dne 20. listopadu

1998, ve kterém je zaprotokolován výslech svědka M. D. (č. l.

363-364), přičemž tato protokolace je zčásti provedena

konstatováním shody jeho výpovědi u hlavního líčení s výpovědí

v přípravném řízení (č. l. 157-160). Popisuje průběh událostí,

k nimž v předmětné věci došlo, svědek uvádí, že navrhoval odevzdat

peníze v pobočce Komerční banky u ulice Šumperská, když ale spolu

se stěžovatelem viděli, že je tam hodně lidí, rozhodl on sám, že

je odevzdají až po výběru tržby v ulici Evropské. Z prodejny

na ul. Evropské převzal tržbu sám svědek, a poté, co se vrátil

zpátky k automobilu, všiml si, že stěžovatel sedí na sedačkách,

z hlavy mu teče krev a je na hranici bezvědomí, přičemž v autě byl

cítit slzný plyn;

6. na č. l. 360, v rámci protokolu z hlavního líčení před

Městským soudem v Praze dne 20. listopadu 1998, je zaprotokolována

výpověď obžalovaného V. M., ve které, kromě jiného, popisuje

průběh činu. Uvádí, že přistoupil k autu, ve kterém seděl

stěžovatel, a poté, co kasr nefungoval, mu stěžovatel řekl, ať

něco udělá, načež ho udeřil do hlavy.

K evidenci telefonických hovorů stěžovatele v době po

spáchání trestného činu a ke způsobu evidování telefonických

hovorů v síti EUROTEL svědkyně JUDr. N. Š., uvedla následující:

K dožádání vyšetřovatele Policie České republiky, Úřadu

vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 21. dubna 1998, ČVS: MVV-70/98,

předložil EUROTEL seznam odchozích hovorů z telefonního čísla

0602 ....., registrovaného na J. B., v době od 1. do 15. dubna

1998. V síti EUROTEL se přitom evidují pouze hovory odchozí,

jelikož pouze tyto jsou důležité z hlediska účtování.

K evidenci telefonických hovorů V. a J. M. v době po spáchání

trestného činu a k evidenci telefonických hovorů v síti RadioMobil

byl slyšen svědek Mgr. M. U., zaměstnanec RadioMobil, z jehož

výpovědi bylo zjištěno: K dožádání vyšetřovatele Policie České

republiky, Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy ze dne 21. dubna 1998,

ČVS: MVV-70/98, předložil RadioMobil seznam odchozích hovorů

z telefonních čísel 0603 ...... a 0603 ...., jejichž majiteli jsou

V. a J. M., za měsíc duben 1998. V síti RadioMobil jsou přitom

evidovány kromě odchozích i hovory příchozí. V současnosti jsou

data archivována po dobu dvou měsíců od ukončení zúčtovacího

období, a to ve smyslu telekomunikačního zákona, v roce 1998 se

data rovněž archivovala dva měsíce od skončení zúčtovacího období,

což znamená, že v předmětné věci byl přehled hovorů (tj.

i příchozích) archivován minimálně do 14. června 1998.

II/c

Posuzovaná věc je z hlediska důkazního tzv. případem "tvrzení

proti tvrzení", tj. případem, ve kterém jediným důkazem je výpověď

osoby (dle náhledu obecných soudů účastníka trestného činu), jež

stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné (dle závěru obecné

justice pachatele).

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného

hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány

činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního

přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností

případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není

a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v

trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních

komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je

transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup

vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým

způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do

soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního

řádu).

Uvedené ustanovení § 125 trestního řádu nároky na odůvodnění

zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně

odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud,

a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl.

6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl.

36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti

s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal

za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými

úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.

Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá s řetězce

tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes

provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po

jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných

v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti

vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat

dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení

i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi.

Jedním ze součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva

na obhajobu dle čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny je i právo

navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní soud v této souvislosti

poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (zejména

III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99), ve kterém

konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo

(zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst.

1 Listiny) nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním

předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho

účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl.

38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout)

důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení

pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá

povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů

důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém

rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu

k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům,

k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl

(§ 125 trestního řádu); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží

tak svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení

obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se

zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl.

38 odst. 2) Listiny.

V posuzované věci obecné soudy nedostály ústavním požadavkům,

kladeným jak na dokazování v trestním řízení, tak i na garance

práv obviněného na obhajobu.

Soud nalézací i soud odvolací nedostály požadavku důsledného

zhodnocení usvědčujícího důkazu výpovědí spoluobžalovaných, když

dalšími důkazy neprověřily okolnosti přípravy předmětného

trestného činu a neprověřily pravdivost jejich tvrzení ohledně

okolností následujících po spáchání trestného činu, týkajících se

tvrzeného telefonického hovoru stěžovatele bratrům M., dále se

nevypořádaly s rozpory v usvědčující výpovědi spoluobžalovaného V.

M., s výpovědí svědka M. D. ohledně okolností spáchání trestného

činu (týkající se rozdílných tvrzení o použití slzného plynu),

a konečně se nevypořádaly s otázkou věrohodnosti a nezaujatosti

usvědčujících výpovědí, jež, obdobně jak tomu bylo ze strany

obecných soudů konstatováno ve vztahu k výpovědi stěžovatele,

mohly sledovat jako svůj účel pro sebe výhodnější právní posouzení

skutku. V důsledku uvedených skutečností se oba soudy dostaly do

rozpory s principy spravedlivého procesu, plynoucími z čl. 6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož

i z čl. 36 Listiny.

Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze dále nedostály

požadavkům, vyplývajícím z práva obviněného navrhovat důkazy

a tomu korespondující povinnosti soudů se s těmito návrhy

přesvědčivým způsobem vypořádat. Nedodržením povinnosti plynoucí

z § 125 trestního řádu, jež bez jakýchkoli pochybností nutno

vztáhnout i na případ rozhodování o důkazních návrzích obviněného

formou usnesení, ze strany nalézacího soudu, ze strany soudu

odvolacího pak jednak opomenutím dalšího důkazního návrhu

stěžovatele jakož i absencí reakce na příslušnou námitku obsaženou

v odvolání došlo k dotčení základního práva plynoucího z čl. 38

odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení

Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1999, sp. zn. 6 To

25/99, v části, týkající se obžalovaného J. B., tedy stěžovatele

v řízení před Ústavním soudem, zrušil. Jelikož důvody zrušení

usnesení soudu odvolacího byly založeny v rozhodující míře již

rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož i z důvodu procesní

ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 4 T 13/98, a to

opětovně v části, týkající se obžalovaného J. B., tedy stěžovatele

v řízení před Ústavnímsoudem [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. července 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru