Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 463/2000Nález ÚS ze dne 30.11.2000K nutnosti důkazní postup v trestním řízení přesně a úplně popsat a také logicky a přesvědčivě odůvodnit

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
právo na soudní a jinou právní ochranu /speci... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 181/20 SbNU 267
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.463.2000
Datum podání03.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 267 odst.1, § 89 odst.3

141/1961 Sb., § 125, § 134


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000

N 181/20 SbNU 267

K nutnosti důkazní postup v trestním řízení přesně a úplně popsat a také logicky a přesvědčivě odůvodnit

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl bez jednání dne 30. 11. 2000 v senátě

o ústavní stížnosti navrhovatele P. B., směřující proti usnesení

Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 173/2000, ze dne 4. 5. 2000

a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 1/2000,

ze dne 16. 2. 2000, za vedlejší účasti Městského státního

zastupitelství v Praze, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 9 To 173/2000-38, ze

dne 4. 5. 2000 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 1

T 1/2000-24, ze dne 10. 2. 2000, se zrušují.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 1. 8.

2000 se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu

v Praze, sp. zn. 9 To 173/2000, ze dne 4. 5. 2000, jakož

i předcházejícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn.

1 T 1/2000, ze dne 16. 2. 2000. Má za to, že postupem uvedených

soudů došlo nejen k porušení trestního řádu, ale i k jednání

protiústavnímu, a to zasažením čl. 38 odst. 2, event. 1 a čl. 40

odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále Listina).

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 1/2000

Ústavní soud zjistil, že navrhovatel byl odsouzen shora citovaným

rozsudkem pro trestný čin neplnění odvodní povinnosti dle § 267

odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) tím, že ve dnech 1. 4.

1998, 26. 10. 1998, 6. 4. 1999 a 11. 11. 1999 se nedostavil

k odvodnímu řízení v úmyslu splnění odvodní povinnosti oddálit.

V dané věci byla Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 9 na

navrhovatele podána obžaloba, která byla formulována pro dva

trestné činy (oba dle § 267 odst. 1 tr. zák.), které skutkově

spočívaly v tom, že ač informován, nedostavil se na vyzvání

k odvodu poprvé dne 1. 4. 1998 a podruhé dne 26. 10. 1998.

Obvinění pro uvedenou trestnou činnost bylo navrhovateli sděleno

dne 26. 11. 1999. V průběhu jednání navrhovatel uváděl, že se

k odvodům dostavoval a jednal s pracovnicí příslušné Územní

vojenské správy E. E., která jej vždy poslala domů s tím, že

o dalším řízení bude vyrozuměn. Uvedenou svědkyní však byla jeho

výpověď vyvrácena, když ta uvedla, že navrhovatel se na výzvu

k odvodu nedostavil ani ve dnech 6. 4. 1999 a 9. 11. 1999.

Vycházeje z těchto skutečností soud I. stupně dospěl k závěru, že

"jednání obžalovaného je ještě širší, než bylo popsáno

v obžalobě", a kvalifikoval je jako jediný trestný čin (dle § 267

odst. 1 tr. zák.) sestávající ze čtyř jednání, kdy se ve dnech 1.

4. 1998. 26. 10. 1998, 6. 4. 1999 a 11. 11. 1999 nedostavoval

k odvodu. Blíže k tomuto postupu z hlediska úvah o pokračujícím

trestném činu nic dalšího neuvedl. V odvolání proti cit. rozsudku

navrhovatel poukázal na to, že pro dva skutky uvedené v rozsudku

(ze 6. 4. 1999 a 11. 11. 1999) mu nebylo sděleno obvinění, nemohl

se k nim tedy jako obviněný vyjadřovat a poukázal v této

souvislosti na to, že mezi jeho jednáními nebyla časová ani jiná

souvislost. Z hlediska viny poukazoval na svou snahu prokázat svůj

zdravotní stav, zejména však na to, že v rozhodné době studoval na

vysoké škole, takže s ohledem na tuto skutečnost výsledek

odvodního řízení nemohl mít vliv na jeho nástup vojenské základní

služby. Dodal, že i když mohl být aktivnější, přece jen se na

vojenskou správu několikrát dostavil a nelze tak dovodit jeho

úmysl se odvodu vyhýbat, když jej ani nenapadlo, že svým jednáním

by se trestného činu vůbec mohl dopustit.

Takto podané odvolání potom Městský soud v Praze dne 4. 5.

200 usnesením, č.j. 9 To 173/2000-36 podle § 256 tr.ř. zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i on pokládá obhajobu

navrhovatele za vyvrácenou výpovědí svědkyně E. a přisvědčil

i tomu, že soud I. stupně posoudil jednání navrhovatele jako

jediný skutek, když všechna jeho (postupná) jednání je třeba

považovat za jeho součást a znovu bez toho, že by se blíže zabýval

charakteristikou tzv. pokračování v trestné činnosti. V dalším

souhlasil se závěry soudu I. stupně, a to jak v oblasti právní,

tak i skutkové s tím, že navrhovatel nebyl "poškozen", postup

soudu nevykázal podstatné vady a navrhovatel nebyl zkrácen na

svých právech na obhajobu.

V návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti potom

navrhovatel uvedl především to, že byl obžalován pro dva

(samostatné) trestné činy neplnění odvodní povinnosti dle § 267

odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit ve dnech 1. 4. 1998

a 26. 10. 1998 (tedy šlo o dva skutky). Dále polemizuje

s výpovědi shora uvedené svědkyně a také s tím, že (s ohledem na

jeho studium na vysoké škole) nejednal úmyslně. Poukázal na to, že

soudy v konečném rozhodnutí jeho jednání posoudily jako skutek

jediný, který rozšířily (na rozdíl od obžaloby) o další dvě data

(6. 4. a 11. 11. 1999), kdy se k odvodu nedostavil. V této

souvislosti potom vznesl výhradu k takovému postupu spočívající

v tom, že pro uvedené poslední dva skutky mu nebylo sděleno

obvinění, a proto se k nim ani nemohl vyjádřit. Dodal také (bez

bližší argumentace), že se nemohl ani vyjádřit ke změně osoby

předsedy senátu. V důsledku uvedeného postupu obecných soudů má za

to, že jím byla zasažena jeho ústavně zaručená práva obsažená

v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Na vyžádání Ústavního soudu se k věci vyjádřili Městský soud

v Praze i Městské státní zastupitelství v Praze. Městský soud

uvedl, že argumenty uplatněné navrhovatelem v řízení před Ústavním

soudem již tento užil i v řízení před obecnými soudy, ty se jimi

zabývaly, a proto odkázal bez dalšího na obsah obou napadených

rozhodnutí. Městské státní zastupitelství upozornilo, že obvinění

navrhovateli bylo sděleno dne 26. 11. 1999, takto byl skutek

časově ohraničen, a proto navrhovatel nebyl krácen na svých

právech, pokud mu nebylo sděleno obvinění i pro další dílčí útoky

(ve dnech 6. 4. a 11. 11. 1999). Ustanovení trestního řádu nebyla

porušena ani při hodnocení shromážděných důkazů soudy. Důvody ke

zrušení napadených rozhodnutí (stejně jako Městský soud v Praze)

nevidí.

Dle ust. § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem

účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat

další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tedy

stěžovatel podáním svého právního zástupce ze dne 13. 11. 2000

a účastník řízení podáním ze dne 22. 11. 2000 vyjádřili svůj

souhlas s upuštěním od ústního jednání a také vzhledem k tomu, že

Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další

objasnění věci, od ústního jednání v předmětné věci upustil.

Po zvážení shora uvedených skutečností, s poukazem na obsah

uvedeného spisového materiálu i argumentaci navrhovatele

a vyjádření Městského soudu v Praze i Městského státního

zastupitelství v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná

ústavní stížnost je důvodná. Z hlediska ústavněprávního, které

zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů

obecných, takto zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti

postupovaly v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny. Jádrem

podaného návrhu jsou námitky vznesené vůči postupu obecných soudů,

které jednání navrhovatele (na rozdíl od obžaloby) kvalifikovaly

jako jeden trestný čin (pokračující), který sestává ze čtyř útoků.

Navrhovatel argumentuje tím, že pro dva z nich mu nebylo sděleno

obvinění a tedy na ně nereagoval v rámci své obhajoby, když tak

s ohledem na řečené ani učinit nemohl. Polemizuje dále s výpovědí

klíčové svědkyně a poukazuje také na své vysokoškolské studium

a v této souvislosti na neaktuálnost samotného výkonu vojenské

základní služby. Z hlediska takto uplatněné argumentace však

Ústavní soud konstatuje, že obvinění bylo navrhovateli sděleno dne

26. 11. 1999, tedy až poté, kdy jednotlivě uváděná dílčí jednání

navrhovatele měla být uskutečněna. Zároveň o nich bylo jednáno

přímo před soudy (hlavní líčení příp. veřejné zasedání), kterých

se navrhovatel účastnil, mohl se k nim vyjádřit či je vzít na

zřetel a reagovat na vzniklý stav; to také učinil, přičemž způsob

jeho reakce je nerozhodný. V tomto směru mu tedy Ústavní soud

nemohl dát za pravdu, stejně jako v jeho úvahách, že výkon vlastní

vojenské základní služby nebyl aktuální - toho se uvedené trestní

stíhání nedotýká a samotnou vojenskou službou se správně soudy ani

nezabývaly. Úvahy tohoto druhu se v naznačených souvislostech jeví

jako irelevantní. Konečně jeho námitku stran osoby předsedy senátu

nutno odmítnout, když výhrady v tomto směru v řízení před soudy

neměl a tuto námitky ani v ústavní stížnosti blíže nevysvětlil.

Obecným soudům ovšem lze vytknout jiná pochybení, kterých se

v projednávané věci zjevně dopustily. Ze spisového materiálu tak,

jak označen shora, jsou zřejmé skutečnosti, které lze označit za

takové, které navrhovatelova základní práva zaručená mu ust. čl.

90 Ústavy ČR i čl. 36 odst. 1 Listiny narušily. Především ze spisu

Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 1 T 1/2000, nelze zjistit,

zda a jakým způsobem navrhovateli bylo doručováno předvolání

k odvodovému řízení na příslušnou vojenskou správu ve dnech 6. 4.

1999 a 9. 11. 1999. Navrhovatel přitom opakovaně tvrdil, že tato

předvolání neobdržel a z výpovědi svědkyně (pracovnice uvedené

vojenské správy) plyne, že minimálně předvolání na den 6. 4. 1999

nepřevzal. Touto zjevnou skutečností se soudy nezabývaly, a to ani

z hlediska případného doručení za použití tzv. fikce. Z uvedeného

spisového materiálu (znovu z výpovědi uvedené svědkyně) plyne, že

dnem na který byl předvolán k vojenské správě k odvodovému řízení

byl den 9. 11. 2000. Ve skutkové větě, stejně jako v odůvodnění

obou rozhodnutí je však ve zjevném rozporu se zjištěnou

skutečností uváděn den 11. 11. 1999, to však je datum kdy se

k vojenské správě skutečně dostavil, ač prokazatelně předvolán na

9. 11. 1999. V daném případě tak oba soudy v rozporu se

skutečnostmi zjištěnými i v řízení před nimi nesprávně označily

jedno z dílčích jednání navrhovatele, aspoň co se týče data, kdy

k takovému jednání mělo dojít (tedy otázky přesné identifikace

skutku či jednání, pro které byl navrhovatel trestně stíhán).

Konečně oba soudy dospěly k závěru, že v daném případě jde o jeden

jediný skutek sestávající z jednotlivých (z části nepřesně

označených) jednání navrhovatele. Kvalifikovaly tak jednání

navrhovatele jinak než bylo vymezeno v obžalobě, tento svůj postoj

však nijak neodůvodnily, zejména z hlediska legální definice

obsažené v § 89 odst. 3 tr. zák., která pojednává o pokračování

v trestním řízení, a to i z hlediska tzv. blízké časové

souvislosti.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje (tak i ve svém rozh. III. ÚS

464/99), že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada

volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr.ř.), jejíž respektování

musí obsahovat základní principy tohoto pojmu. Těmi jsou hodnocení

důkazů podle svého vnitřního přesvědčení, které musí být založeno

na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě

i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem

libovůle resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Jedním ze

základních principů trestního řízení je nutnost důkazní postup

pečlivě a úplně popsat a také logicky a přesvědčivě odůvodnit.

Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených

na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr.ř.) a stejně tak usnesení, které

pojednává o meritu věci (§ 134 tr.ř.). Je tedy nepřípustné, aby

odůvodnění rozhodnutí, která musí respektovat označená kritéria,

byla založena na zjevně nesprávně založených skutkových

zjištěních. Taková rozhodnutí (jejich odůvodnění či naopak absence

zdůvodnění tam kde rozhodné skutečnosti prostě odůvodněny být

musí) nesou stopy libovůle, a protože nejsou adhezní ke zcela

určitě zjištěnému skutkovému ději, jde o rozhodnutí, která

nerespektují trestní řád jako základní procesní trestněprávní

předpis. V konečném důsledku se takové rozhodnutí posouvá i do

polohy protiústavní, zejména z hlediska nároku člověka, který je

trestně stíhán na to, aby se mu dostalo spravedlivého posouzení

jeho věci. Spolehlivé zjištění skutkového stavu, právní závěry

z něj odpovědně a přiléhavě vyvozené, jakož i vyjádření těchto

skutečností v příslušných rozhodnutích a jejich odůvodnění, jsou

z naznačených hledisek spravedlivého procesu (posouzení věci)

nezbytnou nutností. Pokud se tak nestane nezbývá Ústavnímu soudu

vyslovit než, že k porušení základního práva na spravedlivý

proces, jak již označeno (čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1

Listiny) v projednávané věci došlo.

Proto také Ústavnímu soudu nezbylo než obě napadená

rozhodnutí zrušit, a to s ohledem na ekonomiku řízení

i s poukazem na to, že k zásahu do navrhovatelových základních

práv došlo již v řízení předsoudem I. stupně.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 30. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru