Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 462/98Nález ÚS ze dne 11.01.2000K právní kontinuitě mezi dnešni Českou stranou sociálně demokratickou a poválečnou Československou sociální demokracií

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/svobodná soutěž politických sil
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
práv... více
Věcný rejstříkAkcie
politická strana/hnutí
akcionářská práva a povinnosti
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/17 SbNU 7
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.462.98
Datum podání04.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 155 odst.1, § 155 odst.2

95/1945 Sb.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 462/98 ze dne 11. 1. 2000

N 2/17 SbNU 7

K právní kontinuitě mezi dnešni Českou stranou sociálně demokratickou a poválečnou Československou sociální demokracií

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání konaném ve dnech 16.

prosince 1999 a 11. ledna 2000 a v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky Cíl.l, a. s., se sídlem v Praze 1,

Hybernská 7, za účasti vedlejšího účastníka České strany sociálně

demokratické, se sídlem v Praze 1, Hybernská 7, obou zastoupených

JUDr. Z. A., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

12. srpna 1998 (32 Cdo 488/98-540), usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 1. července 1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm

06132/95/Rg B XXVI 240-432, o zápis změny v obchodním rejstříku,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 (32 Cdo

488/98-540), usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července

1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení Krajského obchodního soudu

v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm 06132/95/Rg B XXVI 240-432), se

zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34

odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla

stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998

(32 Cdo 488/98-540) a spolu s ním též usnesení Vrchního soudu

v Praze ze dne 1. července 1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení

Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm

06132/95/Rg B XXVI 240-432) a tvrdila, že obecné soudy všech tří

stupňů svými rozhodnutími porušily její vlastnická práva

a vlastnická práva jejího jediného akcionáře (České strany

sociálně demokratické) a obecným soudům vytkla, že protiprávně

a protiústavně popřely právní kontinuitu České strany sociálně

demokratické s poválečnou Československou sociální demokracií.

Zásah obecných soudů do zmíněných vlastnických práv spatřovala

stěžovatelka v tom - stručně shrnuto - že tyto soudy ve svých

rozhodnutích zcela pominuly, že její akcie v celkovém počtu 3.500

ks v nominální hodnotě po 1.000 Kč byly v důsledku dekretu

presidenta republiky č. 95/1945 Sb. nuceně deponovány v peněžním

ústavu, odkud po 17. dubnu 1993 jako archiválie s trvalou

historickou hodnotou jako "ucelená sbírka akcií" byly převedeny do

Státního oblastního archivu v Praze, který je akcionáři odmítl

vydat.

V polemice se závěry obecných soudů stěžovatelka dovozovala

nesprávnost jejich interpretace zákona o politických stranách č.

15/1990 Sb. a tvrdila, že tento zákon není zákonem o právní

kontinuitě a nástupnictví politických stran, zdůraznila, že

současná ČSSD v době jeho přijetí po 40ti letech zákazu činnosti

na území československého státu svoji činnost teprve obnovovala,

když usnesení tzv. slučovacího sjezdu v dubnu 1948 pokládala

a pokládá za neplatné, neboť šlo o jednání "sjezdu zastupitelstva

strany", tedy orgánu, který její stanovy neznaly. Poukázala na to,

že přes takto vynucené "sloučení" s KSČ řada jejich funkcionářů

i prostých členů byla vystavena persekuci státní moci a zejména,

že exilová část strany vyvíjela v cizině politickou činnost

s cílem dosíci osvobození republiky od diktátorského režimu jaký

v československém státě tato strana představovala od doby

násilného zvratu z února 1948.

S odkazem na své členství v mezinárodních institucích (Výboru

mezinárodních socialistických konferencí, Kongresu socialistické

internacionály) svá tvrzení uzavřela tak, že současná ČSSD je

jedinou nepřetržitě existující politickou stranou, která legálně

existovala nepřetržitě po roce 1945, svou činnost vyvíjela i po

roce 1948, a to především v zahraničí, a podílela se tak na odporu

proti komunistickému režimu (sr. zák. č. 198/1993 Sb.); pokud tedy

obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích

nepřihlédly ke všem těmto skutečnostem a odmítly v obchodním

rejstříku - zastavením řízení - zápis nově ustavených statutárních

orgánů, porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva plynoucí

z Listiny základních práv a svobod, a to z jejího čl. 11 a čl. 36

odst. 1. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem

všechna rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Obecné soudy jako účastníci řízení sdělením předsedů senátů,

z nichž ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla (§ 30 odst.

3 zákona) se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona)

k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřily tak, že s odkazem na

důvody vyložené v odůvodnění svých rozhodnutí tvrzení stěžovatelky

a vedlejšího účastníka odmítly a navrhly, aby Ústavní soud

stížnost stěžovatelky - pokud ji neodmítne - zamítl.

U ústního jednání setrvali stěžovatelka i vedlejší účastník

na svých stanoviscích vyjádřených v ústavní stížnosti a obdobně

také předsedové senátů obecných soudů (§ 30 odst. 3 zákona), kteří

- aniž k argumentaci stěžovatelky zaujali stanovisko - odkázali na

dříve učiněný návrh, totiž aby stěžovatelčina ústavní stížnost

byla zamítnuta.

Ústavní stížnost je důvodná.

I.

Skutková stránka posuzované věci

Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými

v předchozích řízeních (§ 81 zákona), provedl v řízení o ústavní

stížnosti stěžovatelky především důkaz obsahem spisů obecných

soudů, a to spisu Krajského obchodního soudu v Praze zn. Firm

06132/95/Rg B XXVI 240 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 zn. 16

C 560/93 a z nich v rozhodujících ohledech zjistil:

1) Stran otázek spojených s dříve sporným vlastnictvím

Ze spisu obchodního soudu:

Stěžovatelka jako akciová společnost byla zapsána do

obchodního rejstříku dne 28. prosince 1939, a to s vyznačenou

formou podnikání "převzíti a dále provozovati podnik dosud vedený

pod firmou "Lidová knihtiskárna A. Němec a spol. v Praze", a to

činnostmi podrobně označenými sub. 2 až 4 zápisu, když sama, jak

patrno z konstitutivního (notářského) protokolu, vznikla usnesením

ustavující valné hromady dne 24. února 1939, na níž byly současně

přijaty stanovy, stanoven počet členů správní rady (5 až 9

volených valnou hromadou), provedena volba prvních jejich členů

(František Veselý, poslanec ing. Jaromír Nečas, Jaroslav Metal,

senátor Vojtěch Dundr, JUDr. František Vorel a Jan Aleš) a přijato

usnesení o přínosu majetkových předmětů. Po upisovacích

přihlášeních (Všeobecné dělnické záložny spol. s r. o. v Praze

a po přínosu Lidové knihtiskárny A. Němec a spol.) bylo posléze

rozhodnuto vydat 3.500 ks akcií po 1.000 Kč nominálu, takže

základní jmění stěžovatelky představovalo částku 3,500.000 Kč;

číslované akcie byly vydány jako akcie na majitele dne 1. ledna

1940.

V průběhu válečných let a v době bezprostředně po válce

docházelo v zápisech rejstříku obchodního soudu k různým změnám,

z nichž za zmínku stojí:

a) zápis s platností ode dne 26. srpna 1942, jímž na základě

rozhodnutí majetkového úřadu u Říšského protektora v Čechách

a na Moravě stěžovatelka byla podrobena správě k věrné ruce

(Treuhänder), kterou vykonávala s vyznačenou dobou platnosti do

30. června 1945 firma Erich Fucks v Praze XIX,

b) zápis s platností od 30. června 1945 (do 25. 2. 1946), jímž

rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. června

1945 (čj. 104/45), na základě dekretu prezidenta republiky č.

5/1945 Sb., byla jako k německému majetku na stěžovatelku

zavedena národní správa a ustanoveni tři národní správci,

c) zápis s platností od 25. února 1946, jímž národní správa

rozhodnutím téhož orgánu ze dne 9. února 1946

(III/3b-3918/2-45) byla zrušena,

d) zápis s platností od 3. srpna 1950, jímž vyhláškou ministra

informací a osvěty č. 1076, Úředního listu II č. 105/1950 byl

"podnik znárodněn a majetková podstata začleněna do firmy

"Svoboda, tiskařské závody, národní podnik v Praze".

Z téhož spisu a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (16

C 560/93) je dále zřejmé, že

a) znárodnění stěžovatelku postihlo jen v její knihtiskárenské

části (tiskařské stroje a jiné technické zařízení byly vyvezeny

a předány n. p. Svoboda), zatímco ostatní majetek (tj.

nemovitosti včetně Lidového domu) byl jako "pro potřeby

národního podniku Svoboda nepotřebný" ponechán v původně

zapsaném stavu (Cíl, a. s.), i když jej (přirozeně že bez

jakéhokoli právního důvodu) od doby bezprostředně po únoru

1948 užíval v různých formách a způsobech Ústřední výbor KSČ;

b) opakovaně byly projevovány snahy a činěny pokusy uvést faktický

stav (ad d) do souladu s tehdejším právním řádem, byly podávány

různé návrhy (č. l. 60 až 67 spisu Obvodního soudu pro Prahu

1), které však byly funkcionáři ÚV KSČ odmítány, až posléze

bylo (předsednictvem ÚV KSČ) rozhodnuto, že formálně

znárodněním nepostižený majetek stěžovatelky je od roku 1920

vlastnictvím KSČ, jež však pro "politickou persekuci vlády

nemohl být knihovně přepsán, a proto současné jeho držení KSČ

je jen nápravou této nespravedlnosti"; o tom bylo vydáno

prohlášení jako prohlášení ÚV KSČ a na základě něho byl

proveden "knihovní pořádek" a vlastnictví k nemovitostem bylo

knihovně vyznačeno jako majetek KSČ;

c) hospodářskou smlouvou ze dne 19. března 1990 (§ 349 hosp. zák.)

Ústřední výbor KSČ areál Lidového domu (se všemi pozemky)

převedl bezplatně do vlastnictví ČSSD; tuto smlouvu však obecné

soudy ve sporu ČR Ministerstva financí ca ČSSD (věc Obvodního

soudu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 560/93) prohlásily za neplatnou

pro rozpor s ust. § 114 odst. 1 hosp. zák. (smlouva byla na

obou stranách podepsána jen jednou osobou) a také proto, že

přes zápis v pozemkové knize KSČ vlastnictví k nemovitostem

platně nenabyla (zmíněné prohlášení KSČ nebylo vkladuschopnou

listinou);

d) ve sporu zahájeném žalobou ČR Ministerstva financí o zjištění

vlastnictví k nemovitostem (16 C 560/93 Obvodní soud pro Prahu

1), v němž šlo nejen o Lidový dům, ale také o rozsáhlý komplex

parcel, byla otázka vlastnictví k němu předmětem jednak

úporného kontradiktorního úsilí obou stran (státu a ČSSD),

jednak podrobných úvah, zejména obecného soudu I. stupně, který

žalobu českého státu zamítl; jeho rozsudek jako věcně správný

byl potvrzen jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení.

1) Stran problematiky akcií

Jak již řečeno sub. 1a), s datem 1. ledna 1940 bylo vydáno

celkem 3.500 ks číslovaných akcií na majitele; podle zjištění

obecných soudů a tvrzení stěžovatelky a ČSSD držitelem všech

těchto akcií byla vždy jen Československá strana soc.

demokratická. Správnosti těchto zjištění (tvrzení) nasvědčuje to,

že v souvislosti s (první) měnovou reformou (Dekret prez. rep. č.

95/1945 Sb.) byly všechny akcie a. s. Cíl Československou stranou

sociálně demokratickou jako jejich vlastníkem (§ 12, § 15 ozn. D.)

složeny do depozita u Všeobecné dělnické záložny v Praze, odkud

byly později převedeny na Českou státní spořitelnu a posléze

v roce 1993 - již v průběhu dříve zmíněného sporu ministerstva

financí s ČSSD - byly na příkaz ministra financí předány do

Státního archivu v Praze, kde se v počtu 3.497 ks jako archiválie

nacházejí dosud; v době od deponování akcií u peněžního ústavu

dispozice s nimi byla podle zákona v zásadě možná jen "v mezích,

jež stanoví ministr" (§ 19 odst. 1 ozn. D.); pokud však jde

o akcie stěžovatelky, taková dispozice s nimi do doby uložení

v archivu zjištěna nebyla.

Zákon o (druhé) peněžní reformě č. 41/1953 Sb. pohledávky

a závazky z tuzemských cenných papírů v povinné úschově dle vpředu

označeného dekretu zrušil [§ 7 písm. b)], čímž dotčené akcie

ztratily charakter cenného papíru; zákon o vlastnictví k akciím

jako k takovým mlčí.

2) Stran problematiky právní existence stěžovatelky

Stěžovatelka jako akciová společnost (Cíl a. s. v Praze)

vznikla a akcie na majitele vydala v režimu zákona č. 1/1863 ř. z.

(obchodní zákon) a režimem tohoto zákona se řídila a spravovala,

přirozeně že ve znění doplňků a novel, jak k nim postupem doby

docházelo (ty se však posuzovaných otázek nikterak nedotýkají),

a to až do doby, kdy byl tento zákon zrušen a kdy nabyl účinnosti

zákon o akciových společnostech č. 243/1949 Sb.

Po době nesvobody (D. prez. č. 11/1944 Úř. věst. čsl., vl.

nař. č. 31/1945) stěžovatelka usnesením správní rady ze dne 27.

června 1948 upravila své právní poměry ve shodě se zákonem č.

200/1946 Sb. a přesto, že po únoru 1948 po znárodnění své

tiskárenské části a po převzetí veškerého jejího zařízení národním

podnikem Svoboda (zpětně ke dni 1. ledna 1948, vyhl. č. 2289 ze

dne 10. září 1948 o znárodnění podniků podle zák. č. 1234/1948

Sb.) nevyvíjela nijakou činnost (poslední valná hromada se konala

13. srpna 1948), k jejímu zrušení jako nečinné akciové společnosti

nedošlo [§ 3, § 4 odst. 1, § 13 odst. 1 písm. b), § 17 odst. 3

zák. č. 243/1949 Sb.].

Z těchto skutkových zjištění lze již na tomto místě učinit

závěr, že stěžovatelka jako akciová společnost

a) dosud právně existuje a jako taková má také právní

subjektivitu, že

b) Lidový dům a s ním spojené další nemovitosti podle pravomocného

rozhodnutí obecných soudů tří stupňů (věc 16 C 560/93 Obvodního

soudu pro Prahu 1) vlastnicky nenáleží českému státu, ale že

podle stavu v pozemkové evidenci jsou vedeny jako její

vlastnictví, a konečně že

c) není zde jiného subjektu, který by vlastnický nárok ať již

k nemovitostem nebo k akciím stěžovatelky uplatňoval.

Jakkoli otázka vlastnictví k nemovitostem problematikou

spojenou s ústavní stížností prolíná, není pro posouzení

důvodnosti ústavní stížnosti rozhodující; těžiště posouzení věci

Ústavním soudem spočívá v otázce, zda obecné soudy, které

zastavily řízení o provedení zápisu změn v obchodním rejstříku

(v oddílu B XXVI ve složce 240 Krajského obchodního soudu

v Praze), postupovaly ve shodě se zákonem a způsobem ústavně

souladným a zejména, zda svými rozhodnutími porušily ústavně

zaručená základní práva stěžovatelky, příp. vedlejšího účastníka

České strany sociálně demokratické.

II.

Rozhodnutí obecných soudů a podstata jejich odůvodnění

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily tak, že

a) Krajský obchodní soud v Praze (v usnesení ze dne 25. září

1996), s odkazem na ust. § 155 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb.,

dovodil, že ing. Zemana, ing. Nováka a RNDr. Havlíčka nelze

považovat za oprávněné členy statutárního orgánu stěžovatelky,

neboť ti byli sice jako noví členové statutárního orgánu

zvoleni na shromáždění ČSSD dne 26. ledna 1995, nicméně nešlo

(v intencích obchodního zákoníku - § 190) o rozhodnutí jediného

akcionáře vykonávajícího působnost valné hromady, protože nikdo

z přítomných se nemohl prokázat akciemi společnosti

(stěžovatelky), na něž jsou práva z akcií vázána.

b) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací sice nesdílel sub. a)

naznačené závěry soudu I. stupně [dospěl k závěru, že nuceným

deponováním akcií a posléze ze zákona (§ 7 odst. 1 písm. b)

zák. č. 41/1953 Sb.) došlo sice k zániku pohledávek a závazků

z deponovaných akcií, nikoli však k zániku akcií jako takových,

a proto ani nedošlo k zániku vlastnického práva k nim], odmítl

důvod zastavení řízení spatřovaný soudem I. stupně v tom, že

ČSSD jako (jediný) akcionář se na shromáždění dne 26. ledna

1995 nemohl prokázat (deponovanými) akciemi, přesto však

rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil; za

základní otázku totiž označil, "zda ČSSD je právním nástupcem

Čsl. sociální demokracie jako původního vlastníka akcií

a tudíž, zda mohla na shromáždění dne 26. ledna 1995 vykonávat

akcionářská práva spojená s akciemi stěžovatelky".

Takto položenou otázku zodpověděl odvolací soud záporně, když

dospěl k závěru, že "ČSSD je sice ideovým pokračovatelem Čsl.

sociální demokracie, není však jejím pokračovatelem právním";

tento svůj závěr opřel o zákon o politických stranách (č. 15/1990

Sb.), který interpretoval tak, že za kontinuitní se stranami

existujícími před účinností tohoto zákona lze pokládat jen ty

strany, které ke dni jeho účinnosti již existovaly (§ 9 odst. 1

ozn. zákona), totiž Čsl. stranu lidovou, Čsl. stranu

socialistickou, Demokratickou stranu, KSČ a Stranu svobody;

protože ČSSD mezi takto zákonem vypočtenými stranami uvedena není,

sluší ji pokládat ve smyslu zákona za nový subjekt (§ 2 až 4,

§ 9 odst. 2 ozn. zák.), což ji z právního nástupnictví k Čsl.

sociální demokracii z doby před únorem 1948 vylučuje.

Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání připuštěném odvolacím

soudem, řízení o něm zastavil s odůvodněním, že (v současné době)

deponováno je toliko 3.497 ks akcií, a proto, "dokud nebudou

zbývající 3 akcie nalezeny (příp. umořeny - § 185i a násl.

o. s. ř.), nelze prokázat, že ČSSD je jedinou akcionářkou";

z toho posléze Nejvyšší soud usoudil, že i kdyby "ČSSD byla právní

nástupkyní původní jediné akcionářky, nemohla by vykonávat

působnost valné hromady (§ 190 obch. zák.)" a zejména, že "osoby,

které podepsaly plnou moc advokáta k podání dovolání, nebyly řádně

ustanovenými členy statutárního orgánu stěžovatelky, a protože

v současné době neexistuje jiná osoba oprávněná jménem

stěžovatelky udělit jí (k podání dovolání) plnou moc, nebyla

splněna jedna ze základních podmínek řízení o dovolání, totiž

zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodovací důvody obecných soudů lze tudíž shrnout tak, že

k zastavení řízení o návrhu na zápis změn v obchodním rejstříku

(případně o dovolání) obecnými soudy došlo proto, že

a) Krajský obchodní soud v Praze založil své rozhodnutí na tom, že

navrhovatelé nebyli řádně do funkcí stěžovatelky ustanoveni

proto, že při jejich volbě (26. ledna 1955) nebyly řádně

vykázány akcie,

b) Vrchní soud v Praze, odmítnuv závěry soudu I. stupně,

nepokládal ČSSD za právní nástupkyni jediné akcionářky, tj.

Čsl. strany sociálně demokratické,

c) Nejvyšší soud - ze ztráty 3 ks akcií (z původních 3.500 ks)

ČSSD vyvodil neplatnost plné moci zástupce stěžovatelky jako

dovolatelky a z tohoto formálního důvodu řízení o dovolání

zastavil, aniž by se dovolacími důvody stěžovatelky jakkoli

zabýval.

III.

Procesní postup Ústavního soudu

Ústavní soud sám ex officio, příp. k návrhu stěžovatelky,

doplnil dokazování:

a) sdělením Ministerstva vnitra České republiky, zda

Československá strana sociálně demokratická žádala o vydání

v archivu deponovaných akcií, v kladném případě uvedení důvodu,

proč jí akcie nebyly vydány,

b) stanoviskem Státního oblastního archivu v Praze ke ztrátě 3 ks

akcií stěžovatelky,

c) zprávou o právním režimu České strany sociálně demokratické

v zahraničí od ministerstva zahraničí (tituláře ve Velké

Británii) a

c) podrobnějším vyjádřením právního zástupce stěžovatelky co do

právního postavení České strany sociálně demokratické

v zahraničí, a takto:

- necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými

v předchozích řízeních (§ 81 zákona) - zjistil:

ad a) Ministerstvo vnitra - archivní správa odmítla vydání listin

(akcií) s odkazem na zákon č. 591/1992 Sb. (§ 97), z něhož

usoudila, že posuzované akcie byť ztratily hodnotu

a charakter cenných papírů mají trvalou dokumentární

historickou hodnotu a soudní spory nejsou podle ní

dostatečným důvodem pro opačný postup,

ad b) že akcie stěžovatelky byly Státním oblastním archivem

v Praze převzaty předávacím protokolem ze dne 17. dubna

1993 jako inventární celek bez kontroly jednotlivých kusů,

že teprve z popudu Krajského obchodního soudu v Praze byly

akcie přepočteny a že tak bylo zjištěno, že uschovávaná sada

obsahuje 3497 kusů; o "nepřítomnosti 3 ks akcií" není

oblastnímu archivu nic známo a jejich ztrátu v archivu

pokládá za vyloučenu,

ad c) právní zástupce stěžovatelky ve dvou obsáhlých podáních

Ústavnímu soudu sdělil - stručně shrnuto - že předúnorová

sociální demokracie po únoru 1948 svou činnost vyvíjela

v exilu pod názvem Československá sociální demokracie

v zahraničí, že své sídlo měla zprvu v Londýně, poté

v Bonnu, Curychu a posléze ve Wuppertalu (SRN); zatímco

v Londýně sídlila v propůjčených místnostech britské Labour

Party, později měla své sídlo v bydlišti jejich tajemníků

(JUDr. Šádka, JUDr. Tučky, JUDr. Hrubého a Jiřího Loewyho).

ad d) ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí, s odkazem na

sdělení Ministerstva vnitra Spojeného království Velké

Británie a Severního Irska (Home office), že politické

strany se nikdy v historii Spojeného království Velké

Británie a Severního Irska neregistrovaly.

Otázku, zda a v kladném případě jakému cizozemskému právnímu

režimu byla Čsl. soc. dem. v zahraničí podrobena [srov. ad d)],

právní zástupce stěžovatelky sice pominul, nicméně o její

organizaci a o otázkách s ní spojených nabídl Ústavnímu soudu

důkazy jak listinami tak svědky.

Z listin předložených právním zástupcem stěžovatelky, tj.

z cirkulářů Čsl. sociální demokracie v zahraničí ze dne 13.

července 1993, ze dne 3. prosince 1993, ze dne 28. prosince 1994,

ze dne 26. února 1995 a ze dne 8. dubna 1995 (č. l. 56a až n spisu

Ústavního soudu) a dále z protokolu XXIV. (obnovovacího) sjezdu

ČSSD (příloha 1 spisu Ústavního soudu), jakož i z organizačního

řádu Čsl. sociální demokracie v zahraničí (č. l. 49a až d spisu

Ústavního soudu) a z výslechu svědků J. L. a PhDr.

J. K. (č. l. 81 až 85 spisu Ústavního soudu) Ústavní

soud vzal za prokázáno, že Československá soc. demokracie po

násilném obsazení Lidového domu ozbrojenou složkou KSČ (Lidovými

milicionáři) a po rozehnání její domácí členské základny a po

rozvrácení jejich organizačních struktur na území tehdejšího

československého státu, tedy po jejím protiústavním umlčení,

přenesla svoji politickou činnost do zahraničí, a že tam se ve

svém vnitřním životě řídila od roku 1949 organizačními řády, které

byly postupně novelizovány (naposledy v roce 1983).

Pokud jde o její politickou činnost navenek, měla

Československá sociální demokracie v zahraničí své přiměřené

zastoupení v mezinárodních organizacích (COMISCO, později

Socialistické internacionále apod.) vydávala různé tiskoviny

(Demokracie a socialismus, Právo lidu) a takto svou politickou

činností - též ve spolupráci s částí své někdejší domácí členské

základny - usilovala o uskutečnění svých politických záměrů.

Podle posledního organizačního řádu nejvyšším orgánem této

strany byl její sjezd (čl. III. odst. 1), jehož se měly právo

zúčastnit stanovené subjekty [členové Ústředního výkonného výboru,

delegáti zemských organizací a další dle čl. III odst. 1 písm. a)

až c)].

Rozhodování o běžných záležitostech bylo svěřeno

předsednictvu Ústředního výkonného výboru voleného sjezdem,

z jehož středu volbou vzniklo předsednictvo (9 členů a předseda).

Členství v exilové straně vzniklo za stanovených podmínek

přijetím kandidáta buď Ústředním výkonným výborem nebo zemskou

organizací.

Takto lze mít za prokázáno, že exilová Čsl. sociální

demokracie vybudovala svoji zahraniční organizaci na

demokratických zásadách, že v exilu pokračovala ve své doma

násilím přerušené politické činnosti, o čemž mimo jiné svědčí

i číslování jejích sjezdů navazující plynule na poslední sjezd ve

vlasti, a že se ve svém vnitřním životě řídila obvyklým právně

závazným režimem (stanovami), což vše - posuzováno vnitrostátními

aspekty s odhlédnutím od důsledků plynoucích z násilného zvratu ve

státě z února 1948 - jí podle přesvědčení Ústavního soudu dává ve

smyslu předúnorového nazírání charakter právnické osoby

s politicky vyjádřeným cílem dosíci osvobození čsl. státu od

násilím zavedené diktatury a obnovení jeho plné státní suverenity

a demokratického zřízení.

Pokud jde o dobu po listopadu 1989 má Ústavní soud

z označených důkazních pramenů za prokázáno, že Čsl. sociální

demokracie v zahraničí si po jistou dobu "jako samostatný subjekt

zachovala dosavadní organizační strukturu", že "v Ústředním

výkonném výboru Čsl. strany sociálně demokratické měla status

zahraničního regionu, že vůči této straně obnovivší politickou

činnost na území čsl. státu v dubnu 1990 měla jisté jak ideové,

tak personální výhrady, což ji pro "rozpaky nad vývojem a profilem

ČSSD" vedlo k rozhodnutí pokračovat ve své činnosti jako

samostatná politická strana s jistým zastoupením v orgánech ČSSD,

nicméně že posléze rozhodnutím svého členstva z dubna 1995

ukončila svoji činnost a částí svého členstva vplynula do ČSSD.

IV.

Rozhodovací důvody Ústavního soudu

S výhradou naznačenou již v úvodu (sub. II) nelze otázku

vlastnictví k Lidovému domu a k dalším s ním svázaným nemovitostem

ponechat zcela stranou a opomenout tak jejich zcela zřejmou

vysokou hodnotu a také historické souvislosti, za nichž je

předchůdkyně nynější ČSSD nabyla a zejména pak ty, za nichž byla

užívání tohoto majetku očividně protiprávním způsobem zbavena;

důsledně vzato, rozhodnutí obecných soudů, byť z různých důvodů,

z majetku značné ekonomické i historické hodnoty vytváří

v současnosti "věc bez pána", navzdory tomu, že vlastně shodně

konstatují, že jejich vlastníkem je právnická osoba (a. s. Cíl),

za níž však v současné době není nikoho, kdo by jejím jménem mohl

platně jednat.

Vzhledem ke skutkovým zjištěním, k nímž Ústavní soud nad

rámec zjištění obecných soudů po doplnění řízení o ústavní

stížností dospěl, jeví se však posléze zmíněný základní aspekt

plynoucí z rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů jako neúplný

a nepřesvědčivý, a to již proto, jak důvodně tvrdí stěžovatelka,

že opomíjí historické souvislosti a zejména mimořádnost situace,

v níž se Československá sociální demokracie, jako z veřejného

(ústavního) života čsl. státu násilně vytěsněná politická strana

po únoru 1948, ocitla.

Lze pokládat za notorietu (§ 121 o. s. ř., § 63 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), že sociálně

demokratické strany obecně byly v očích komunistických stran

nepřáteli "pracujícího lidu", že komunistické strany je pokládaly

za rozbíječe jednoty dělnické třídy a dělnických hnutí; tento

antagonismus projevuje se historicky od samotného vzniku

komunistických stran jak v oblasti politické ideologie, tak

později i v mezistátních mocenských mechanismech, zejména poté, co

v mocenské oblasti bývalého SSSR dospěly komunistické strany jako

"předvoj dělnické třídy" k moci ve státě a začaly prakticky uvádět

v život svou třídně zaměřenou doktrínu o "budování socialismu"

jako vývojově předcházející fáze komunismu. Zásady třídního boje

a vůbec komunistickým stranám vlastní představy (a pozdější jejich

uskutečňování) o diktatuře proletariátu vtělené do řady

teoretických děl Marxem a Engelsem počínaje a ku příkladu Stalinem

a Leninem v jejich vlastním pojetí konče, v oblasti státní moci

byly vřazeny do celého právního systému a zejména do praktické

činnosti jejich mocenských orgánů.

Touto ideologií usměrňovanou nadnárodními (nadstátními)

organizacemi (Kominterna apod.) a později aplikovanou přímo ve

stranických a státních orgánech, VKSb, resp.SSSR jako rozhodující

velmoc, účinně ovlivňovaly ostatní komunistické strany a později

- po skončení druhé světové války - SSSR touto svou ideologií

mocensky ovládly beze zbytku celý geopolitický prostor východní

a střední Evropy.

V těchto intencích postupovala vůči Československé straně

sociálně demokratické i Komunistická strana Československa, jíž

- zejména po mocenském zvratu ve státě v únoru 1948 - nic

nebránilo v praktickém uskutečňování "jednoty pracujícího lidu" se

všemi dostatečně známými důsledky, které z její ideologie

a politických záměrů vyplynuly; pro Československou stranu

sociálně demokratickou to znamenalo nejen konec její samostatné

politické činnosti na území čsl. státu, ale - co do nikoli

zanedbatelné části jejího členstva - také jeho pronásledování

a vydání represi státní moci, jak o tom mimo jiné dostatečně

svědčí dlouhá řada politických procesů, včetně procesu

s posledním jejím předsedou L.

V těchto souvislostech proto nelze stěžovatelce upřít

důvodnost jejího tvrzení, že Československá strana sociálně

demokratická byla na území čsl. státu umlčena násilně, že

rozhodnutí tzv. sjezdu zastupitelstva jako rozhodnutí orgánu,

který její stanovy neznaly, bylo jen chabým pokusem dodat jakéhos

takéhos zdání legality jejímu zániku jako politické strany a že

jistá část její reprezentace uchýlila se do zahraničí se záměrem

tam v činnosti na území ČSR (ČSSR) zakázané strany pokračovat, byť

zprvu a i později na dlouhou dobu bez reálné naděje na úspěch.

Těchto skutečností si ostatně byl obecný soud II. stupně

zřejmě vědom, jestliže usoudil, že dnešní "ČSSD je sice ideovým

pokračovatelem Československé sociální demokracie, nicméně není

jejím pokračovatelem právním".

Posléze uvedenému závěru obecného soudu však Ústavní soud

nepřisvědčil.

Mimořádnost politické situace nastalé ve státě po únoru 1948

a - posuzováno kritérii ústavnosti - její v demokratických

mechanismech nepředstavitelná ústavní petrifikace (čl. 4 úst. zák.

č. 100/1960 Sb.) a v neposlední řadě také svévolný a od vlastního

právního režimu začasté odtržený výkon státní moci (sr. § 1 zák č.

480/1991 Sb.) pro svou váhu a význam - na rozdíl od obecných soudů

uchýlivších se k rigoróznímu výkladu pozitivního práva

- nedovolují Ústavnímu soudu, aby je přehlédl.

Jestliže mocenským zvratem z února 1948 došlo v čsl. státě

k situaci, kdy KSČ se stala nejen politickým hegemonem, ale

postupně jako taková zmocnila se i samotného státu a, vytvořivše

v duchu své ideologie vlastní (spíše však z VKSb, příp. z KSSS

importovaný) jeho "lidovědemokratický" model, mocensky vytěsnila

z politického a státního ústrojenství jeden ze základních aspektů

politického uspořádání demokratického státu, dle něhož "každá

politická strana již pojmově předpokládá existenci alespoň jedné

protistrany, a v němž již proto nemůže být za stranu pokládána

politická skupina, která došedši k moci, vyloučí existenci všech

ostatních stran" (Weyr), jde ústavně o tak mimořádně závažnou

nejen politickou, právní, ale - a to především - neobvyklou

ústavní situaci, že pro pozdější nápravu důsledků z této

mimořádnosti plynoucí nelze vystačit s obvyklou aplikací

pozitivního práva; řečeno jinými slovy, jestliže se mocenským

zvratem stanou ve státě z politických odpůrců jedné politické

strany nepřátelé samotného státu, a jestliže podle toho tato

strana s nimi také zachází, a konečně jestliže stát sám jak

v jednotlivých složkách, tak ve svém celku nabude podoby

a charakteru státu totalitního, nelze poraženým politickým

odpůrcům obecně upřít právo na to, aby - zpravidla mimo dosah

mocenských orgánů totalitního státu - v přiměřené organizační

formě a způsobem, které jim poměry dovolí, usilovali o dosažení

stavu quo ante.

Tento základní teoretický předpoklad a nepominutelný atribut

ústavnosti nebylo možno při úvahách nad posuzovanou ústavní

stížností opomenout.

Jestliže se části politické reprezentace, ve vlasti násilně

potlačené politické strany po obtížích a rozmíškách obvyklých

v případech exilové činnosti, podařilo tuto stran ustavit

v zahraničí, a jestliže se jí posléze podařilo navázat a udržovat

rozličné mezinárodní vztahy jako mimo mocenskou sféru SSSR

uznávané politické strany, je zřejmé, že v této činnosti (obdobně

jako ve vlastní činnosti politické) vystupovala tato exilová

politická strana v rozličných vztazích jako samostatný nejen

politický, ale současně i jako právní subjekt, jemuž by

v intencích tehdy platného vnitrostátního práva bylo třeba

přiznávat ve smyslu nauky a shodné jurisdikce obecných soudů

z doby před násilným zvratem z února 1948 právní subjektivitu ad

hoc, když jinak postavení a vztahy politických stran až do vydání

zákona o politických stranách (č. 15/1990 Sb.) nebyly v oblasti

českého (československého) práva upraveny.

Tento aspekt, a spolu s ním i zkušenosti s odbojovou exilovou

činností, na které je historie českého (československého) státu

tak bohatá, kdy otázky spojené s platností a kontinuitou

potlačeného domácího práva bylo nezbytné zejména pro foro externo

opakovaně řešit (srov. kupř. Prozatímní státní zřízení čsl.

v Londýně za II. světové války a vůbec politické strany v exilu té

doby apod.), nemohou zůstat stranou pozornosti ani v případě

Československé sociální demokracie, zejména přidruží-li se k nim

její exilová (a koneckonců i domácí) činnost, která má zřejmé

znaky odporu vůči komunismu a která jako taková je podle zákona

hodna úcty (§ 3 zák. č. 198/1993 Sb.); s přihlédnutím k tomu proto

na z vlasti násilně vypuzený politický subjekt vyvíjející

v zahraničí činnost v intencích svého politického zaměření

s cílem dosíci zvratu v domácích poměrech je z hlediska českého

(československého) právního řádu nutno nahlížet jako na subjekt,

který v rámci této své činnosti je s to vstupovat do práv

a závazků z této činnosti vyplývajících, a proto také z hlediska

československého (českého) právního řádu je Čsl. strana soc.

demokratická v zahraničí politickou organizací spravující se, bez

ohledu na místo jejího působení, tímto právním řádem a svými

stanovami, a je tedy samostatným a svébytným právním subjektem.

Na správnosti těchto závěrů nic nemění skutečnost, že ta část

Čsl. strany sociálně demokratické, která ve svých organizačních

strukturách zůstala po únorových událostech roku 1948 v dosahu

státu a totalitních orgánů KSČ - za jisté součinnosti části svého

vedení (Fierlinger, Laušman, Jankovcová a jiní) - "zanikla

slučovacím sjezdem zastupitelstva strany dne 17. dubna 1948"; je

tomu tak nejen proto, jak důvodně tvrdí stěžovatelka, že

"sloučení" vedlejšího účastníka s KSČ provedl orgán, který stanovy

čsl. soc. demokracie té doby vůbec neznaly a tedy orgán k tomu

neoprávněný, ale zejména a především proto, že onen "slučovací"

akt sám byl za již zmíněných okolností projevem a důsledkem

očividně mocenské svévole KSČ.

Závěr odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze) vyslovený

v odůvodnění jeho usnesení ze dne 1. července 1997, dle něhož ve

smyslu zákona (č. 15/1990 Sb., resp. č. 424/1991 Sb.) "politické

strany, u nichž je dána kontinuita se stranami existujícími před

účinností zák. č. 15/1990 Sb., jsou jen ty, které jsou v zákoně

výslovně uvedeny (tj. Čsl. strana lidová, Čsl. strana

socialistická, Demokratická strana, Komunistická strana

československá a Strana svobody) proto v dané věci podle

přesvědčení Ústavního soudu neobstojí jak z důvodů již vyložených,

tak také proto, že v souvislosti s již rozvedenými důvody nutno

vzít v úvahu, že politické strany v označených zákonech

vyjmenované, vyvíjející v letech 1948 až 1989 sice víceméně

formálně jistou "politickou" činnost, vždy však jen v těsném rámci

vymezeném KSČ (čl. 4 úst. zák. č. 100/1960 Sb.), v tom či onom

stupni a rozsahu byly v této své činnosti zatíženy zřetelnými

důsledky politické podřízenosti, a tak - ostatně zcela ve shodě

s ideologií a představami KSČ jako "vedoucí síly ve společnosti

i ve státě" - degradovaly ztrátou vlastní svobodné politické vůle

na její "převodové páky". Toto nelichotivé sepjetí s totalitním

systémem lidově-demokratického a později socialistického státního

zřízení přirozeně muselo být - po listopadu 1989 - vlastním

očistným mechanismem a pod tlakem jiných politických sil rozrušeno

natolik, aby politické strany a politická hnutí mohly být do

budoucna ústavně odděleny od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod) a zejména, aby sám politický systém mohl

být za splnění dalších ústavních podmínek založen na volné soutěži

politických stran (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Interpretace kontinuity zákonem vyjmenovaných politických

stran podaná odvolacím soudem má nadto zvláštní povahu potud, že

do ní, navzdory podstatným změnám v ústavním ústrojenství českého

(československého) státu, implicite zahrnuje zcela zřejmé prvky

"politické činnosti" totalitního období.

Tento aspekt zasluhuje zvláštního zdůraznění, neboť závěry

obecných soudů ve vztahu k současné České straně sociálně

demokratické, jíž tyto soudy přes existenci a organizaci Čsl.

sociální demokracie v zahraničí upřely právní kontinuitu

s předúnorovou stranou, ve svých důsledcích a domyšleno do

důsledku vedou k absurdnímu výsledku: strany (vyjmenované

v zákoně) tak či onak - snad až na výjimky jednotlivců

- poznamenané spoluprací s totalitním režimem nebo alespoň

podřízením jemu, navzdory této skutečnosti mají být kontinuálně

spojeny s jejich novým postavením v politickém spektru od totality

osvobozeného státu, zatímco činnost a postavení exilové strany

sociálně demokratické jako politického a právního subjektu

(s právní subjektivitou ad hoc) ponechává stranou jakoby mimo

oblast českého právního řádu, a to přesto, že její činnost, jak

již řečeno, v oblasti českého právního řádu sluší pokládat za

hodnou úcty. Protože ekonomický základ je pro činnost kterékoli

politické strany nepochybně významným a spoluurčujícím faktorem,

lze dovodit, že posuzovaná rozhodnutí obecných soudů svými

důsledky zasahují omezujícím způsobem do politického systému

státu, který - mimo jiné - je založen na volné soutěži politických

stran (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Pod aspekty těchto úvah obdobně neobstojí právní závěry

obecného soudu I. stupně a Nejvyššího soudu ČR pokud z nich

vyplývají procesní vady z nedostatku procesní (aktivní) legitimace

odvozené - co do vztahu ČSSD ke stěžovatelce - z toho, že při

ustavení současných jejich orgánů, jako statutárních orgánů a. s.

Cíl, nedisponovala tato strana jejími akciemi, na něž je výkon

práv z akcií vázán.

Již v řízení před obecnými soudy bylo jako nesporné zjištěno,

že až do doby dekretem presidenta republiky (D. č. 95/1945 Sb.)

nařízené depozice byly všechny akcie a. s. Cíl v úplném počtu

3.500 kusů v rukou Československé sociální demokracie, která je

také jako jejich vlastník v tomto počtu (úplné sadě) podle

zmíněného dekretu složila do nucené úschovy; toto zjištění ani

v řízení o ústavní stížnosti nedoznalo změn, a protože šlo

o důsledek jednání přikázaného a pod sankcí vynuceného státem, je

zřejmé, že odpovědnost za ztrátu 3 ks akcií, kterou se nepodařilo

objasnit ani v řízení před Ústavním soudem, nestíhá deponenta,

a že k této ztrátě došlo mimo jakýkoli jeho vliv; proto také za

zmíněnou ztrátu nese odpovědnost depozitář, ať by jím byl peněžní

ústav, či později, došlo-li ke ztrátě mimo jeho dosah, stát;

odkazy obecných soudů na to, že ČSSD se při opětném ustavení

statutárních orgánů a. s. Cíl akciemi nevykázala, resp. že nemá

k dispozici plnou sadu vydaných akcií, proto za daných okolností

nejsou namístě.

S přihlédnutím k tomu, jakož i k jinak správným skutkovým

zjištěním obecných soudů a také k těm, které byly učiněny v řízení

před Ústavním soudem, nutno dospět k závěru, že až do doby

sjednocovacích aktů mezi Čsl. stranou soc. demokratickou

v zahraničí a obnovenou stranou sociálně demokratickou na území

českého (československého) státu svědčila práva z akcií k a. s.

Cíl původní její vlastnici, tj. Čsl. sociální demokracii

v zahraničí a že následně, po splynutí obou (dohodou mezi nimi

z dubna 1995 a usnesením exilové strany o ukončení její činnosti

v zahraničí z téže doby), přešla tato práva na nově splynutím

dotvořený subjekt, jimž je v současné době Česká strana soc.

demokratická; posuzováno z těchto hledisek je doba registrace této

strany ve smyslu zák. č. 15/1990 Sb., resp. zák. č. 424/1990 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, zcela nerozhodná, neboť mimo důvody

již vyložené - pro sloučení obou složek v podstatě jedné a téže

politické strany - není nejmenšího zákonného, tím méně ústavního

důvodu pro závěr, že práva z akcií plynoucí tímto sloučením

zanikla a že v důsledku toho zanikla i dříve nabytá majetková

práva očividně soukromé povahy, resp. že zaniklo vlastnictví

z nich plynoucí.

Jestliže posléze v intencích svých stanov a ve shodě

s obchodním zákoníkem (zák. č. 513/1991 Sb.) na shromáždění dne

26. ledna 1995 předsednictvo Ústředního výkonného výboru České

strany sociálně demokratické podle zápisu z valné hromady

společnosti ze dne 18. prosince 1996 přijalo rozhodnutí, jímž za

vymřelé její statutární orgány ustanovilo orgány nové (poslední

úprava správní rady v personálních poměrech v osobách dnes již

nežijících členů byla provedena v říjnu 1948), nutno na takovéto

rozhodnutí ústavně nahlížet jako na platné rozhodnutí jediného

akcionáře (§ 190 obch. zák.), neboť průkaz o tom, že šlo

o jediného akcionáře společnosti je dán nespornou skutečností, že

akcie společnosti Cíl, které nebyly nikdy obchodovány, byly

v úplném počtu 3.500 kusů složeny do zákonem nařízeného depozita,

když dosud neobjasněná ztráta 3 kusů akcií v průběhu nuceného

depozita, příp. z archivní úschovy není z uvažovaných hledisek

podstatná a z důvodů již vyložených není rozhodující.

Dnešní ČSSD tak svědčilo a svědčí (bez ohledu na zánik práv

a závazků z akcií jako cenných papírů) postavení jediné a výlučné

akcionářky a. s. Cíl, a v důsledku toho také jednání předsednictva

Ústředního výkonného výboru ČSSD dne 26. ledna 1995, též ve smyslu

jejich současně platných stanov, mělo charakter valné hromady této

společnosti (§ 190 obch. zák.), a v důsledku toho také osoby na

tomto zasedání zvolené za její statutární orgány byly a jsou

oprávněny za tuto společnost a jejím jménem jednat.

V takto rozvedených zjištěních a v jejich vzájemných

souvislostech, jakož i v úvahách s nimi spojených, spatřuje

Ústavní soud dostatek dobrých a rozumných důvodů pro závěr, že

násilné odejmutí majetku Čsl. straně sociálně demokratické

Komunistickou stranou Československa, potlačení její politické

činnosti a posléze praktické její rozpuštění na území

československého státu a konečně politická činnost Československé

sociální demokracie v zahraničí, směřující k obnově demokratického

zřízení a plné suverenity českého (československého) státu, jsou

tak výjimečnými a výraznými skutečnostmi, které nejen z hlediska

pozitivní právní úpravy a její přiměřené interpretace, ale také

- a to především - z hlediska demokratických zásad, jimiž stát má

být ovládán (preambule a čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.),

spravedlnosti a slušnosti, ve svých důsledcích vedou ke konečnému

závěru o důvodnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti, zejména

je-li předchozími pravomocnými rozhodnutími obecných soudů

(usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 - 32 Cdo

488/98-540, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července

1998 - 7 Cmo 586/96-480) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1

ze dne 8. dubna 1994 - 16 C 560/93) dáno, že posuzovaný majetek

jako majetek v soukromém vlastnictví je mimo jakoukoli ingerenci

státu a je-li pro rozhodovací důvody v tomto nálezu již vyložené

zřejmé, že náprava násilím přivoděných důsledků svévole totalitní

moci spočívá výlučně jen v pravomoci moci soudní, když jakékoli

případné zásahy (rozhodnutí) moci výkonné či moci zákonodárné jsou

z povahy věci vyloučeny. Nadto nelze ztrácet ze zřetele, že jinak

zákonu odpovídající procesní postup naznačený v odůvodnění

rozhodnutí dovolacího soudu by za dané situace v samotném meritu

věci vedl jen ke zcela zbytečným průtahům, pokud by ovšem vůbec

byl s to přivodit rozumný výsledek. Je-li vlastnictví k majetku,

případně jeho výkon přiměřenou správou vystaven ke škodě vlastníka

pochybnostem po dobu delší 6ti let (spor o vlastnictví k Lidovému

domu začal před obecným soudem I. stupně v říjnu 1993), ocitl by

se zmíněný postup navíc v rozporu s ústavně chráněným právem na

soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv

a svobod).

Je-li za daných okolností nepochybné, že Lidový dům spolu

s dalšími nemovitostmi, jak již ostatně opakovaně řečeno, není ve

vlastnictví státu, a že vlastnictví k němu má tak zcela zřejmý

charakter vlastnictví soukromého, je zcela důvodné a namístě toto

vlastnictví jako takové respektovat a posuzovat, a to se všemi

důsledky, které z této skutečnosti vyplývají (čl. 11 Listiny

základních práv a svobod, § 123 a násl. o. z.), včetně práva na

jeho řádnou správu, která, jak z přirozené povahy věci vyplývá, je

podstatným a výrazným atributem vlastnictví, a kterou bez věcného

či právního důvodu nelze potlačit nebo omezit.

Ochrana vlastnictví a respekt k němu, s nimiž je posouzení

projednávané ústavní stížnosti úzce spojeno, bez ohledu na druh

a povahu subjektu, jemuž vlastnické právo svědčí, jsou jedním ze

základních postulátů (znaků) demokratického a právního státu,

a proto - posuzováno kritérii ochrany ústavnosti - stěžovatelce

(a obdobně ani vedlejšímu účastníkovi) za nesporné její právní

existence jako akciové společnosti, jejíž statutární orgány

vymřely, aniž pro důsledky vyplývající z protiústavní svévole

totalitní moci mohly být dříve nahrazeny jinými, nelze odepřít

právo takové orgány nově ustavit a jejich prostřednictvím pak

vykonávat správu posuzovaného majetku.

Pro takto rozvedené důvody Ústavní soud, neztotožniv se

s právními názory obecných soudů všech tří stupňů jak co do právní

subjektivity jediného akcionáře, tak co do důsledků jednání jejich

nově ustavených statutárních orgánů stěžovatelky, příp. co do

průkazu práv plynoucích z akcií, dospěl k již dříve zmíněnému

závěru, že zastavením řízení o provedení zápisu změn v obchodním

rejstříku, odepřely obecné soudy stěžovatelce ochranu jejich

ústavně zaručených (vlastnických) práv (čl. 11 Listiny základních

práv a svobod), a to postupem, který není ústavně souladný (čl.

90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod); obecné soudy, byť každý z nich v důsledku jiného

právního názoru, z nichž však žádný nebyl shledán ústavně

souladným, tak rozhodly způsobem, který z hlediska ochrany

ústavností republiky neobstojí. Proto všechna rozhodnutí obecných

soudů, jak ve znělce tohoto nálezu jsou označena, byla zrušena [§

82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 11. ledna 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru