Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 462/04Usnesení ÚS ze dne 14.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.462.04
Datum podání23.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 39

513/1991 Sb., § 269, § 66


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 462/04 ze dne 14. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 462/04

Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti ing. A. B., zastoupeného JUDr. I. S., advokátkou proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2004 sp. zn. 29 Odo 414/2003 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2002 sp. zn. 14 Cmo 256/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, jímž vytýká porušení článku 4 Ústavy ČR a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Shora označená rozhodnutí obecných soudů byla vydána, jak patrno z jejich obsahu a obsahu ústavní stížnosti, v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele - bývalého předsedy představenstva společnosti IPB Pojišťovna, a. s. - směřující proti jmenované společnosti, na zaplacení částky 1.201.000,-Kč, uplatněné z titulu nároků vzniklých podle stěžovatele v souvislosti s jeho odvoláním z uvedené funkce před ukončením funkčního období, které opíral o Smlouvu o podmínkách výkonu funkce předsedy představenstva ze dne 5. května 2000 (v ústavní stížnosti uvedeno nesprávné datum 2. dubna 2002).

Soud I. stupně - Krajský soud v Hradci Králové - žalobě stěžovatele rozsudkem ze dne 17. června 2002 sp. zn. 38 Cm 2/2001 částečně vyhověl pokud jde o částku 720.000,- Kč s přísl. a pokud jde o zbývající částku ve výši 481.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze, který se věcí stěžovatele zabýval z podnětu odvolání podaných oběma stranami, rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku potvrdil a ve výroku, jímž bylo žalobě stěžovatele vyhověno, jej změnil tak, že žaloba se i ohledně částky 720.000,-Kč s přísl. zamítá. Jak patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, ztotožnil se odvolací soud se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, s jeho právními závěry pak pouze v části, jíž byla žaloba zamítnuta, ve vyhovující části však již nikoliv. Na rozdíl od soudu I. stupně totiž považoval ujednání smlouvy ze dne 5. května 2000 v čl. IV bod 4 o "odchodném" za neplatné podle § 39 obč. zák., a to pro obcházení zákona v § 187 odst. 1 písm. g) obch. zák., neboť předmětnou odměnu - v podstatě ušlou odměnu za dobu, o níž v důsledku odvolání z funkce bylo působení stěžovatele v představenstvu společnosti zkráceno - neschválila valná hromada.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jímž se Nejvyšší soud zabýval věcně, když jeho přípustnost v poměru k měnící části rozsudku odvolacího soudu byla dána ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v poměru k potvrzující části pak ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud shledal zásadní právní význam v řešení otázky," zda mohla smlouva mezi společností a členem orgánu společnosti uzavřená podle § 66 odst. 2 obch. zák., ve znění platném do 31. prosince 2000, stanovit způsob odměňování člena představenstva, aniž by příslušná ustanovení smlouvy schválila valná hromada společnosti". S odkazem na kogentní povahu ustanovení § 187 písm. g) obch. zák., které interpretoval za použití teleologického výkladu, tuto otázku Nejvyšší soud uzavřel tak, že teprve schválením valnou hromadou se mohlo stát smluvní ujednání o odměňování členů orgánů společnosti pro společnost závazným. Nedostatek jeho schválení však podle dovolacího soudu nezpůsoboval jeho neplatnost, jak dovodil odvolací soud, ale pouze jeho neúčinnost. Avšak s ohledem na to, že ani neúčinné ujednání smlouvy nemohlo založit nárok člena představenstva na odměnu, považoval závěr odvolacího soudu, že ze smlouvy nemohl vzniknout tvrzený nárok žalobce, za správný a dovolání stěžovatele s poukazem na věcně správné rozhodnutí odvolacího soudu zamítl.

Proti těmto rozhodnutím soudu odvolacího a dovolacího směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento po rekapitulaci vývoje věci polemizuje -is odkazem na Komentář k Obchodnímu zákoníku (autorů Jan Dědič a spol.) - s právními závěry jmenovaných soudů. Obdobně, jako již dříve v opravných prostředcích, uvádí, že na předmětnou smlouvu je třeba pohlížet ve smyslu ust. § 2 odst. 3 obč. zák. podle zásady co není zakázáno je dovoleno. Zdůrazňuje, že před soudem I. stupně doložil, že valná hromada pro daný rok dne 6. června 2000 schválila částku pro celkový objem odměn roku 2000. Podmínka § 187 odst. 1 písm. g) cit zák tak byla splněna, protože tehdy platná právní úprava nepožadovala v § 66 odst. 2 cit. zák. schválení smlouvy, ani její části valnou hromadou. V obchodním zákoníku ve znění platném v roce 2000 také nebyla v žádném jeho ustanovení stanovena povinnost schvalovat odměny jmenovitě. Stěžovatel tak dovozuje, že závěry obou soudů nemají oporu v zákoně a že Nejvyšší soud aplikoval ustanovení obchodního zákoníku po jeho novele č. 370/2000 a nikoliv ve znění předchozím. Navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nepřísluší mu zabývat se porušením obyčejných zákonů a v návaznosti na to ani výkladem jednoduchého práva. Nepřísluší mu ani právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecnýchsoudů byla porušena základní práva, zaručovaná čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (sp. zn. II. ÚS 294/95). Právo na soudní ochranu nemůže být porušeno tím, že soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, jak se v posuzované věci také stalo. Domáhá-li se stěžovatel přezkoumání právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem k otázce, kterou považoval za otázku zásadního právního významu, je potřeba zdůraznit roli Ústavního soudu, jehož primárním úkolem je ochrana ústavnosti. Interpretace jednoduchého práva, jakož i jeho aplikace na zjištěný skutkový základ konkrétní věci, přísluší obecným soudům, neboť jim svědčí ústavní povinnost, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přičemž k autoritativní interpretaci jednoduchého práva je povolán právě Nejvyšší soud, jemuž také přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Ten v podrobném a vyčerpávajícím zdůvodnění svého rozhodnutí na námitky stěžovatele přiměřeně reagoval, svůj právní závěr náležitě odůvodnil, stejně tak jako odvolací soud. Rozhodnutí těchto soudů nevykazují prvky libovůle, opírají se o racionální argumentaci mající základ v aplikovaných ustanoveních zákona a lze proto na jejich odůvodnění odkázat. K námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí aplikoval ustanovení obchodního zákoníku po jeho novele č. 370/2000 a nikoliv ve znění předchozím, postačí odkázat na shora citované znění otázky zásadního právního významu, tak jak ji při úvaze o přípustnosti dovolání vymezil právě Nejvyšší soud. Pokud pak stěžovatel tomuto soudu vytýká, že v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že "ani schválení způsobu odměňování členů orgánů společnosti ve smlouvě podle § 66 odst. 2 obch. zák. valnou hromadou nebránilo posouzení takové smlouvy podle ustanovení § 265 obch. zák. a § 3 odst. 1 obč. zák.", s čímž spojuje, v návaznosti na jinou dle něj srovnatelnou věc Nejvyšším soudem posuzovanou, jeho zaujatost v rozhodování proti němu, je třeba uvést, že šlo o pouhou poznámku, v odůvodnění uváděnou pro úplnost, nikoliv tedy o rozhodovací důvod a tato okolnost nemůže činit napadené rozhodnutí protiústavním.

Ze všech uvedených důvodů, kdy Ústavnísoud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru