Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 4598/12 #1Usnesení ÚS ze dne 18.12.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Břeclav
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkpoučení
zástupce
EcliECLI:CZ:US:2012:3.US.4598.12.1
Datum podání04.12.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 30, § 138


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 4598/12 ze dne 18. 12. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem v Hustopečích u Brna, Bratislavská 25, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. 3. 2012 č. j. 4 C 129/2011-17, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2012 č. j. 17 Co 303/2012-25, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.

Usnesením Okresního soudu v Břeclavi byl 1. zamítnut návrh stěžovatelky (v řízení žalobkyně) o přerušení řízení, 2. odmítnuta její žaloba o náhradu škody (výrok II) a 3. žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). K odmítavému výroku soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka ani přes výzvu soudu neodstranila nedostatky žaloby, spočívající v absenci vylíčení rozhodných skutečností a přesného, určitého a srozumitelného návrhu, což způsobovalo, že žaloba byla neprojednatelná. Krajský soud v Brně toto usnesení v odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků odvolacího řízení nemá právo na náhradu jeho nákladů.

V ústavní stížnosti stěžovatelka shledává porušení svých základních práv v tom, že se jí ze strany soudu prvního stupně nedostalo náležitého poučení ve smyslu § 30 o. s. ř., za jakých podmínek může soud ustanovit účastníku řízení zástupce k ochraně jejích zájmů, přestože bylo z jejích podání patrno, že tak měl učinit, neboť "bez právního vzdělání se domnívala", že opravu a doplnění žaloby "provedla dle pokynů soudu".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

To je konkrétně významné i v dané věci, jestliže se stěžovatelčina námitka - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že jí soud prvního stupně neposkytl náležité poučení o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení.

Předně se připomíná, že k této otázce - poučovací povinnosti soudu podle § 30 o. s. ř. - se Ústavní soud konstantně vyjadřuje tak, že "není absolutní a nedostatek tohoto poučení nutně nezakládá porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení" (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 707/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 137, str. 195 a násl., usnesení sp. zn. II. ÚS 2237/08 či sp. zn. IV. ÚS 341/12), což stěžovatelce nesvědčí.

Za druhé, stěžovatelka pomíjí, že tato poučovací povinnost není zákonem vztažena ke všem účastníkům řízení, nýbrž jen k těm, kdož splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (ve smyslu § 138 o. s. ř.).

To - za třetí - znamená, že k porušení této povinnosti může dojít až tehdy, pokud by "na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník takové předpoklady splňuje" a současně se jeví být namístě úsudek, že se "bez pomoci právního zástupce neobejde" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2237/08, sp. zn. II. ÚS 2376/10); jinými slovy, uvedeného poučení by se mělo dostat takovému účastníku, z jehož podání, přednesů či jiných skutečností za řízení zaznamenaných lze usoudit, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a tudíž i pro ustanovení zástupce dány byly či dány být mohly (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 422/2009, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, sp. zn. 26 Cdo 1030/2010, či sp. zn. 28 Cdo 639/2010).

Že o takovou situaci v případě stěžovatelky na první pohled nešlo, je přitom evidentní; ostatně ani v ústavní stížnosti žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dříve i nyní usuzovat o naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, stěžovatelka netvrdí.

Ústavnímu soudu tudíž přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - natožpak v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - zde není, resp. že napadená rozhodnutí kvalifikovaným excesem či libovůlí netrpí, a to je v rovině ústavněprávního přezkumu dané věci rozhodující.

Ústavní stížnost stěžovatelky je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. prosince 2012

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru