Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 459/97Usnesení ÚS ze dne 23.02.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/nezákonný
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.459.97
Datum podání04.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., čl.

164/1994 Sb., čl.

87/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 459/97 ze dne 23. 2. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 459/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl ve věci J.K. a B.K., zastoupených advokátem JUDr. P.V.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 3. 12. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 18 Co 518/97-72, ze dne 27. 8. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově, čj. 3 C 183/95-50, ze dne 19. 3. 1997; jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelů o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí a o vydání věcí movitých a o uložení povinnosti vydat specifikované nemovité a movité věci. Uvedenými rozsudky bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 3 C 183/95, Okresního soudu v Tachově. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé byli rozsudkem Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 2 T 90/80, ze dne

1

III. ÚS 459/97

10. 8. 1980, odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky, byl jim uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí majetku. Podle zák. č. 119/1990 Sb. byli oba navrhovatelé usnesením Okresního soudu v Tachově, sp. zn. Rt 181/91, ze dne 13. 3. 1991, rehabilitováni a byl zrušen rozsudek tohoto soudu, sp. zn. 2 T 90/80, ze dne 10. 8. 1980 a všechna navazující rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že oba navrhovatelé měli i nadále dříve československé a nyní české státní občanství, ale jejich trvalé bydliště bylo a je ve Š., požádali až dne 7. 11. 1994 manžele V. a M.P. (odpůrci), o vydání specifikovaných nemovitých i movitých věcí, které odpůrci získali od státu jako majetek, který v důsledku trestního postihu navrhovatelů propadl státu. Vzhledem k tomu, že odpůrci odmítli uzavřít dohodu o vydání nemovitosti i věcí movitých, podali navrhovatelé podle zák. č. 87/1991 Sb. žalobu k soudu. Žalobou se domáhali, aby soud stanovil, že odpůrci jsou povinni uzavřít dohodu o vydání nemovitých i movitých věcí v žalobě specifikovaných a dále že jsou povinni tyto věci vydat. Žalobu na uzavření dohody a vydání předmětných věcí odůvodňovali zejména tím, že odpůrci tyto nemovitosti získali za cenu nižší než byla jejich skutečná cena. Dále se opírali o tvrzení, že odpůrci byli při koupi nemovitostí zvýhodněni před manžely V. a A.P. (rodiči navrhovatelů, kteří v rodinném domku také bydleli). Okresní soud v Tachově po provedených důkazech dospěl k závěru, že navrhovatelé jsou ve smyslu § 19 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami. Dále okresní soud zkoumal otázku, zda odpůrci jsou povinnými osobami podle § 4 odst. 2 cit. zákona. Z provedených důkazů dospěl Okresní soud v Tachově k závěru, že navrhovatelům se nepodařilo prokázat, že by odpůrci byli jako nabyvatelé nemovitostí protiprávně zvýhodněni, neboť nemovitost zakoupili za maximální cenu stanovenou znaleckým posudkem za situace, kdy již v domku bydleli. Navrhovatelé rovněž neprokázali, že by stejnou možnost neměli jejich rodiče. Okresní soud v Tachově zkoumal rovněž platnost kupních smluv, na jejichž základě byly nemovitosti i věci movité zakoupeny, a konstatoval, že k jejich prodeji a koupi došlo v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Na základě zjištěného skutkového stavu a právních závěrů z něho vyvozených Okresní soud v Tachově rozsudkem, čj. 3 C 183/95-50, ze dne 19. 3. 1997, žalobu navrhovatelů v plném rozsahu zamítl.

Proti uvedenému rozsudku podali navrhovatelé ve lhůtě odvolání, ve kterém namítali, že odpůrci byli při uzavírání kupních smluv protiprávně zvýhodněni. Dále

111. ÚS 459797

vytýkali soudu I. stupně, že se nezabýval chronologií vzájemných vztahů mezi odpůrci a rodiči navrhovatelů, kteří s odpůrci bydleli společně v předmětné nemovitosti, a nepřihlédl k tomu, že rodiče navrhovatelů zapůjčili odpůrcům částku potřebnou ke koupi nemovitostí. Namítli, že v této souvislosti soud I. stupně nehodnotil dobře provedené důkazy, zejména výpovědi svědka, který byl tajemníkem Mě. v rozhodném období. Jeho výpověď o tom, že ze strany orgánů státu by nebyly připomínky k prodeji nemovitostí rodičům navrhovatelů, považovali navrhovatelé za účelovou. Navrhovatelé rovněž vytýkali soudu I. stupně, že se nezabýval otázkou, do jaké míry navrhovatelé spolu s rodiči předmětnou nemovitost zhodnotili, takže jeho cena byla podstatně vyšší než cena, za níž byla nemovitost zakoupena. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které mu předcházelo, přihlédl k odvolání navrhovatelů i vyjádření odpůrců a doplnil rovněž dokazování. Na základě odvolacího řízení dospěl pak odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu 1. stupně v tom, že odpůrce nelze ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. považovat za povinné osoby. V předmětné věci se při stanovení kupní ceny vycházelo ze znaleckého posudku zpracovaného k datu 13. 8. 1980, znalec při zpracování posudku postupoval v souladu s tehdy platnou vyhláškou o cenách nemovitostí č. 43/1969 Sb. Odpůrci zaplatili podle předložených dokladů plnou cenu nemovitostí tak, jak byla stanovena ve znaleckém posudku. Soud při posouzení této otázky přihlédl i k tomu, že samotní navrhovatelé nabyli předmětné nemovitosti v dubnu 1979 za částku nižší, než za jakou tyto nemovitosti zakoupili odpůrci. Navrhovatelé ani nepředložili žádné doklady o tom, že by nemovitosti nějak podstatně zhodnotili poté, co se stali jejich vlastníky. Těžko také takto mohli učinit v době rozhodné vzhledem k tomu, že po několika měsících od nabytí nemovitostí opustili republiku. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze dospět k závěru, že by si odpůrci museli být vědomi toho, že nabývají nemovitosti podhodnocené. Navrhovatelé podle závěru soudu rovněž neprokázali, že by odpůrci byli protiprávně zvýhodněni při koupi nemovitostí. Navrhovatelé sice předložili dopisy, které jim psala matka po jejich emigraci, z těchto dopisů pouze vyplývá, že rodiče uvažovali o koupi domu a ke měli být informováni odpůrkyní, že to není možné. Navrhovatelé však nenabídli žádné důkazy o tom, že rodiče navrhovatelky, kteří o zamýšleném prodeji věděli, projevili o koupi skutečně zájem a byli kompetentními pracovníky ONV či Mě.

111. ÚS 459/97

T. odmítnuti. Vzhledem k těmto závěru Krajský soud v Plzni rozsudkem, čj. 18 Co 518/97-72, ze dne 27. 8. 1997, potvrdil rozsudek soudu I. stupně.

Proti oběma uvedeným rozsudkům podali navrhovatelé ústavní stížnost, protože podle jejich názoru bylo těmito rozsudky porušeno jejich základní právo stanovené v čl. 11 odst. 2 Listiny. Porušení svého základního práva spatřovali navrhovatelé v tom, při posuzování předmětné věci nebylo postupováno v souladu se zák. č. 87/1991 Sb. Porušení právních předpisů ve smyslu § 4 odst. 2 cit. zákona je v tom, že při převodu nemovitostí nebyly dodrženy platné právní předpisy a nemovitost nebyla nabídnuta ke koupi rodičům navrhovatelky. Protiprávní zvýhodnění odpůrců jako nabyvatelů nemovitostí spočívá v tom, že nebyly respektovány platné cenové předpisy a kromě toho jako podklad pro stanovení kupní ceny byl použit znalecký posudek z roku 1979, přestože revizí tohoto znaleckého posudku jiným znalcem bylo zjištěno, že cena nemovitostí byla podhodnocena. Navrhovatelé dále vytýkají soudům, že nezhodnotily skutečnou tíseň na straně matky navrhovatelky, která přistoupila na návrh odpůrců a dokonce jim poskytla půjčku na zaplacení kupní ceny. Zvýhodnění odpůrců je možno spatřovat i v tom, že v kritickém období byla odpůrkyně pracovnicí ONV, a proto jsou navrhovatelé přesvědčeni, že jde o případ, kdy bylo k získání věcí protiprávně využito společenského postavení a politického vlivu. Navíc navrhovatelé poukázali na nález Ústavního soudu, podle něhož zrušením rozsudků o propadnutí majetku se rehabilitovaným obnovilo jejich původní vlastnictví tak, jako by k odnětí nikdy nedošlo. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhovatelé žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil oba napadené rozsudky.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Stejně tak není Ústavní soud druhým stupněm odvolacích soudů a není oprávněn ani provádět celé řízení tak, jak probíhá před obecnými soudy. Do rozhodovací pravomoci obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušeny základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že v předmětné věci se navrhovatelé dovolávali ochrany svého základního práva podle čl. 11 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozsudky i řízení předcházející jejich vydání z hlediska namítaného

111. ÚS 459/97

porušení základního práva. Po přezkoumání spisových materiálů však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve svých závěrech se Ústavní soud opíral především o příslušná ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry obecných soudů obou stupňů v tom, že odpůrce jako nabyvatele předmětných nemovitostí nelze ve smyslu § 4 odst. 2 cit. zákona považovat za povinné osoby. Pro tento závěr jednoznačně svědčí provedené důkazy před soudy obou stupňů. Soudy obou stupňů také v odůvodnění svých rozsudků se se všemi důkazy řádně vyrovnaly, při jejich hodnocení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Námitky, které navrhovatelé uváděli v ústavní stížnosti, byly uplatněny rovněž před soudem I. event. II. stupně, soudy se jimi zabývaly a při jejich hodnocení nevybočily z mezí stanovených zákonem. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" důkazy, které byly provedeny a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu také zhodnoceny. Skutečnost, že soudy dospěly k závěru, že navrhovatelé požadované skutečnosti ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. neprokázali, a proto navrhovatelé neměli ve věci úspěch, nelze považovat za porušení základního ústavního práva navrhovatelů. Navrhovatelé se dovolávali především ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. V této souvislosti připomíná Ústavní soud některé své dřívější závěry, v nichž zaujal stanovisko v tom smyslu, že čl. 11 Listiny poskytuje především ochranu vlastnickému právu již existujícímu. Uvedeným ustanovením Listiny není chráněna situace, kdy se jedná teprve o tvrzené právo, jehož přiznání je právě předmětem soudního sporu. Pokud navrhovatelé poukazují na závěr, obsažený v nálezu Ústavního soudu, o tom, že zrušení trestního rozsudku i dalších výroků s ním spojených se obnovuje vlastnické právo od samého počátku, je zapotřebí vzít v úvahu i další související nálezy Ústavního soudu, který dovodil, že samotné rehabilitační rozhodnutí o zrušení trestu propadnutí majetku ještě nezakládá vlastnické právo. Pro uplatnění vlastnického práva zák. č. 119/1990 Sb. odkazuje na postup podle zvláštních předpisů, tj. mimo jiné i na zák. č. 87/1991 Sb., jenž stanoví podmínky pro restituci majetku, který neoprávněně připadl státu. Rehabilitační rozhodnutí samo o sobě není ani listinou, podle níž je příslušný správní orgán ve smyslu zák. č. 265/1992 Sb. oprávněn provést vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Ústavní soud proto v předmětné věci

111. ÚS 459/97

konstatoval, že uvedenými rozsudky Okresního soudu v Tachově a Krajského soudu v Plzni nebylo porušeno základní právo navrhovatelů podle čl. 11 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo proto Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 1998

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru