Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 458/2000Nález ÚS ze dne 30.11.2000K rozhodování obecných soudů o propuštění z vazby následujícím po zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby Ústavním soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 180/20 SbNU 263
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.458.2000
Datum podání01.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8, čl. 38, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 odst.1, § 67 odst.2, § 261


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 458/2000 ze dne 30. 11. 2000

N 180/20 SbNU 263

K rozhodování obecných soudů o propuštění z vazby následujícím po zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby Ústavním soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 30. 11. 2000 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. F., za účasti

vedlejšího účastníka Krajského státního zastupitelství v Ústí nad

Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.

května 2000, sp. zn. 6 To 390/2000, a usnesení Okresního soudu

v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května

2000, sp. zn. 6 To 390/2000-60, a usnesení Okresního soudu v Ústí

nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 40 Nt 1540/2000, se

zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné

a doručené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.

května 2000 (6 To 390/2000-60) a jemu předcházející usnesení

Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. dubna 2000, sp. zn.

40 Nt 1540/2000, a tvrdil, že těmito rozhodnutími jmenované obecné

soudy porušily mimo jiné též jeho ústavně zaručené právo na osobní

svobodu (čl. 8 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění

ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně jako

soud stížnostní potvrdil rozhodnutí obecného soudu I. stupně, jímž

byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, aniž by však

odůvodnění tohoto rozhodnutí - stručně shrnuto - bylo opřeno

o konkrétní důvody, z nichž by zákonný důvod omezení jeho osobní

svobody byl zřejmý; obdobnou výtku vznesl stěžovatel také vůči

rozhodnutí obecného soudu I. stupně.

Nadto stěžovatel, který obsáhle rozvedl své výhrady jak vůči

skutkové stránce věci, tak i vůči jejímu procesnímu průběhu,

tvrdil - že ve věci vznikají nedůvodné průtahy (čl. 38 Listiny

základních práv a svobod) a zejména, že až dosud shromážděné

důkazy nikterak nepotvrzují důvodnost podezření z jím spáchaného

trestného činu, neboť všechny skutky, kvalifikované jako trestný

čin podvodu (§ 250 odst. 1, 4 tr. z.), jsou toliko - opět stručně

shrnuto - důsledkem podnikatelského rizika, resp. nezdaru

v podnikatelském záměru.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud jím napadená

rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Předseda senátu stížnostního soudu, z něhož ústavní stížností

napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu k ústavní

stížnosti vyjádřil (§ 42 odst. 4 zákona) tak, že v podstatě její

vývody odmítl, připustil však - vzhledem k obsahu (odůvodnění)

nálezu Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (IV. ÚS 371/2000),

vydaného ve věci téhož stěžovatele a dotýkajícího se obdobné

materie spojené s omezením jeho osobní svobody - že "nemůže

odmítnout analogickou stížnostní námitku nedostatku odůvodnění

koluze", nicméně vyjádřil své přesvědčení, že po odstranění

Ústavním soudem vytknutého pochybení svým následným usnesením ze

dne 11. října 2000 (6 To 243/2000) lze považovat tento nedostatek

za fakticky konvalidovaný, čímž (přihlížeje přitom ke zjištění, že

koluze nezanikla ani v následujícím, respektive současném stádiu

přípravného řízení) ústavní stížnost obviněného P. F.

zjevně pozbyla věcného podkladu i důvodnosti.

Konečný návrh předseda senátu krajského soudu ve věci

nevznesl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ze spisu Ústavního soudu ve věci téhož stěžovatele (IV. ÚS

371/2000) je patrno, že vykonatelným nálezem ze dne 6. září 2000

bylo zrušeno (jako rozhodnutí předcházející rozhodnutí

posuzovanému v této věci) usnesení téhož stížnostního soudu ze dne

5. dubna 2000 (6 To 243/2000-36), jímž byl stěžovatel vzat do

vazby, a to v podstatě proto, že podle přesvědčení Ústavního soudu

rozhodujícího v oné věci, rozhodovací důvody (odůvodnění) obecného

soudu byly natolik kusé, že z nich nebylo možno pro absenci

konkrétních skutkových okolností dovodit existenci zákonných

důvodů stěžovatelovy vazby (§ 67 tr. ř.).

Jestliže takto bylo rozhodnuto o vazebním rozhodnutí obecného

soudu předcházejícím rozhodnutí posuzovanému nyní, je zřejmé, že

zrušení předchozího rozhodnutí, jako rozhodnutí v jistém smyslu

podkladového, jímž byl stěžovatel vzat do vazby, podmiňuje

i právní existenci rozhodnutí následného, které, byť se týká

žádosti stěžovatele o propuštění z vazby, samo o sobě za dané

procesní situace nemůže obstát.

Vycházeje z naznačeného závěru a s přihlédnutím ke kasačnímu

rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. září 2000 (IV. ÚS 371/2000)

zrušil Ústavní soud též usnesení stížnostního soudu ze dne 31.

května 2000 (6 To 390/2000-60), přihlédnuv přitom k tomu, že

obdobnou vágností, jaká byla zjištěna již dříve stran vazebního

rozhodnutí, trpí i ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných

soudů, jimiž žádost stěžovatele o propuštění z vazby byla

zamítnuta, aniž by se jakkoli zabýval skutkovou stránkou věci nebo

rozsahem a povahou koluzních důvodů.

Jakkoli se z následného rozhodnutí stížnostního soudu ze dne

11. října 2000 podává, že nálezem Ústavního soudu ze dne 6. září

2000 (IV. ÚS 371/2000) vytýkané vady byly odstraněny, Ústavní soud

má za to, že tato skutečnost, byť by šlo o rozhodnutí s účinností

ex tunc, napravit či odstranit neústavnost posuzovaných rozhodnutí

nemůže.

Protože naznačenými vadami trpí napadené rozhodnutí obecného

soudu vztahující se též k obv. JUDr. F. H., CSc., za použití § 63

zákona a s přihlédnutím k ust. § 261 tr. ř. Ústavní soud zrušil

toto rozhodnutí i ve vztahu k tomuto obviněnému (podrobněji

k tomu srov. nález ve věci III. ÚS 188/99 - dosud ve Sbírce nálezů

a usnesení Ústavního soudu České republiky nepublikován).

Co do dalších vývodů stěžovatele stran tvrzených průtahů ve

věci nebylo třeba se jimi zabývat, neboť stěžovatel ani netvrdí,

že by se byl - marně - o odstranění průtahů způsobených soudem

pokusil zákonem předvídaným postupem (§ 6 odst. 1 zák. č.

335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 26 a násl. zák. č.

436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů); posuzováno touto

skutečností, byla by i případně jinak důvodná ústavní stížnost pro

nevyčerpání všech procesních prostředků (§ 75 odst. 1 zákona)

nepřípustná, když ostatní námitky stěžovatele (omezení práv

obhajoby apod.), ve smyslu ustálené rozhodovací praxe v současném

stádiu věci, nemají místo (k tomu srov. např. usnesení ve věci

III. ÚS 181/98 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - svazek 11., vydání 1., usn. č. 49, Praha, 1998).

Z důvodů takto vyložených bylo rozhodnuto, jak z výroku

tohoto nálezu je patrno [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona],

když vývody účastníka řízení odkazují se na důvody již vyložené.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 30. listopadu 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru