Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 458/07 #1Nález ÚS ze dne 02.08.2007Náhrada nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
procesní postup
Clo
Poznámkastejně jako I. ÚS 462/07
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 120/46 SbNU 133
EcliECLI:CZ:US:2007:3.US.458.07.1
Datum vyhlášení11.09.2007
Datum podání19.02.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 2 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.7, § 39 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí. Nepřiznání náhrady nákladů zastoupení z důvodu jejich uhrazení v jiném řízení bylo v dané věci v rozporu s § 60 soudního řádu správního, i v rozporu s očekáváním, které svým postupem vyvolal u účastníka řízení soud. Tím zasáhl do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. D. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. srpna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41.

Narativní část

Stěžovatel se správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení sedmnácti rozhodnutí celního ředitelství. Městský soud vyloučil jednotlivá rozhodnutí k samostatnému projednání s ohledem na jejich „specifika“. V dané věci vyhověl stěžovateli a zrušil jedno z napadených rozhodnutí. Nepřiznal však náhradu nákladů zastoupení, a to z důvodu jejich přiznání v jiné věci a neúčelnosti podané repliky.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

V dané věci stěžovatel přizpůsobil své další procesní úkony očekávání, jež bylo vyvoláno postupem městského soudu. Vyloučením jednotlivých rozhodnutí k samostatnému projednávání vytvořil městský soud u stěžovatele očekávání účelnosti důslednějšího zkoumání jednotlivých rozhodnutí a činění dalších procesních úkonů k nim. Tím vznikly stěžovateli dodatečné náklady. Městský soud svým postupem rovněž nevylučoval účelnost dalších úkonů, které stěžovatel v rámci řízení učinil (repliky, upozornění na jiné soudní rozhodnutí).

Ústavní soud v této souvislosti připomněl zásadu důvěry jednotlivce v akty veřejné moci. Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly. V dané věci městský soud odmítl přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení, neboť ta mu byla přiznána v jiném ze samostatných řízení. Tento argument přitom neměl oporu v zákoně a byl neočekávatelný z hlediska předchozího postupu, čímž městský soud vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Zároveň tím fakticky přiznal neúčelnost samotného vyloučení k samostatnému projednávání a činění samostatných úkonů pro jednotlivá řízení. Sám přitom takovýto postup, a tím i vznik dalších nákladů na straně stěžovatele, vyvolal. Uvedeným postupem tak zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 458/07 ze dne 2. 8. 2007

N 120/46 SbNU 133

Náhrada nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické - ze dne 2. srpna 2007 sp. zn. III. ÚS 458/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D. proti výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41, jímž byla žalovanému uložena povinnost nahradit stěžovateli pouze náklady řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41 se ve výroku pod bodem II. zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. 2. 2007 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 2. 7. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení výroku pod bodem II. rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Ca 186/2005, jakož i vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Celního ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka řízení.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 186/2005-41 soud vyhověl stěžovatelově žalobě a zrušil rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 22. 3. 2005 č. j. 10874//03-21/11, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Benešov ze dne 23. 7. 2003 č. j. BN4350/2002-V/11/A (dodatečný platební výměr), a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok pod bodem I.). Dále městský soud uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč, tj. soudní poplatek (výrok pod bodem II.). Žalobě bylo vyhověno pro vady řízení před správním orgánem a pro nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatky v odůvodnění. Městský soud mimo jiné konstatoval, že "čestné prohlášení" je jedním z řady zákonem připuštěných důkazních prostředků, který měl být celními orgány hodnocen. Vyloučení věci soud odůvodnil přehledností řízení (str. 2). Výrok o nákladech řízení soud odůvodnil tak, že požadovaná náhrada za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2 558,50 Kč (dva úkony právní služby a dva paušální poplatky) již byla přiznána ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Soud dále uvedl, že náklady spojené s podáním repliky ze dne 1. 11. 2005 nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika jen opakuje důvody již uvedené v žalobě.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel popsal procesní postup městského soudu, který ve věci žaloby, jež napadala celkem 17 dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc rozdělil na samostatná řízení a poté vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku 2 000 Kč za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel potom "provedl vyjádření a doplnění žaloby" dne 10. 8. 2005, v němž upozornil na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval podobnou stěžovatelovu věc (stěžovatel toto rozhodnutí neměl v době podání žaloby k dispozici). Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného celního úřadu ke stěžovatelově žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2005 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci.

Tento postup soudu je dle stěžovatele v rozporu s postupem předepsaným zákonem (§ 60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "s. ř. s."), neboť stěžovatel měl ve věci plný úspěch, a má tedy nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Nepřiznání náhrady nelze zdůvodnit ani odkazem na jiné řízení, ani odkazem na důvody hodné zvláštního zřetele (§ 60 odst. 7 s. ř. s.), kterými však soud neargumentoval. Ostatně takové důvody nemohou existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce za účelem hospodárnosti a efektivnosti navrhl společné projednání (jde o snížení nákladů i na straně soudu, který by tak nebyl nucen vyhotovovat a doručovat celou řadu samostatných listin). Avšak městský soud věc rozdělil a učinil samostatné výzvy. Odůvodnění výroku o nákladech nevyhovuje § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (srov. § 64 s. ř. s.), jehož účelem je zabránit vydávání neurčitých či nesrozumitelných rozhodnutí, naopak písemné vyhotovení rozhodnutí má být spolehlivým pramenem poznání úvah soudu (stěžovatel zde poukázal na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 10 Co 277/2005, dostupné v databázi ASPI).

Popsaným postupem měl být podle stěžovatele porušen čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny (stížnost odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, a sp. zn. III. ÚS 176/96, N 89/6 SbNU 151), neboť náležité odůvodnění je zárukou proti možné libovůli. Soud ani neuvedl, jaké zákonné ustanovení zakládá možnost nepřiznat náhradu nákladů zastoupení s poukazem na jiné řízení, a rozhodnutí nemá přesvědčivost vyžadovanou s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny (citovaný nález sp. zn. III. ÚS 176/96).

III.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Eva Pechová ve svém vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2007 uvedla, že soud právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Stěžovatel sice podal společnou žalobu proti několika rozhodnutím správního orgánu, avšak současně uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, nechť postupuje dle § 39 odst. 2 s. ř. s. (vyloučení k samostatnému projednávání, není-li společné projednávání možné či vhodné), což soud učinil. Byť šlo o rozhodnutí týkající se téhož žalovaného, měla rozhodnutí "svá specifika", a pokud by bylo rozhodnuto jediným rozsudkem, bylo by rozhodnutí nepřehledné. JUDr. Pechová však připustila, že nebylo odůvodněno nepřiznání náhrady za úkon ze dne 10. 8. 2005, který stěžovatel učinil po výzvě soudu, aby návrh řádně odůvodnil, a ke kterému přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 49/2003, "na který bez bližšího poukázal". Předložení rozsudku soud podle předsedkyně senátu nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil.

Celní ředitelství Praha přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 7. 2007 sdělilo, že se možnosti vyjádřit se k tomuto řízení vzdává.

IV.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 186/2005 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Na č. l. 1 je založeno usnesení ze dne 24. 5. 2005 o vyloučení věcí, jímž ve věci správní žaloby (ze dne 16. 5. 2005), společně napadající 17 rozhodnutí Celního ředitelství Praha, předsedkyně senátu vyloučila přezkoumání každého jednotlivého rozhodnutí k samostatnému projednání, a to "z důvodu přehlednosti řízení". V žalobě stěžovatel uváděl (č. l. 4), že žaloba směřuje proti více rozhodnutím, neboť s ohledem na účelnost a hospodárnost řízení je vhodné věc projednat ve společném řízení. Stěžovatel uvedl, že pokud by měl soud za to, že podmínky pro společné projednání nejsou dány, "nechť je postupováno dle § 39 odst. 2 s. ř. s.". Návrh na přiznání odkladného účinku žalobce (č. l. 9 a 10) odůvodnil tím, že celní úřad tak neučinil z moci úřední, ačkoli bylo jeho rozhodnutí na základě stěžovatelova odvolání prohlášeno za neplatné; úřad odklad nepovolil ani do doby rozhodnutí o odvolání, ani na dobu po zrušení rozhodnutí, a proti stěžovateli je vedena exekuce. Stěžovatel namítl, že odložení účinnosti se nedotkne práv třetích osob a nemůže být ani v rozporu s veřejným zájmem, neboť veškerá činnost správních orgánů by měla směřovat k ochraně veřejného zájmu způsobem nezakládajícím pochybnost o řádném postupu správních orgánů (stěžovatel předtím vznesl několik námitek nezákonnosti postupu správního orgánu). Na č. l. 17 je založeno usnesení ze dne 15. 7. 2005, jímž soud vyzval stěžovatele, aby označil skutečnosti dokládající, že výkon či jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly nenahraditelnou újmu. Na č. l. 18 je založeno usnesení ze dne 15. 7. 2005, jímž je stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku 2 000 Kč, čemuž stěžovatel vyhověl dne 4. 8. 2005 (č. l. 19). Na č. l. 21 je založen přípis stěžovatele ze dne 10. 8. 2005, jímž vzal zpět žádost o přiznání odkladného účinku a upozornil, že v části V. žaloby odkazoval na praxi celních úřadů, které poté, co bylo jejich rozhodnutí úspěšně napadeno odvoláním, akceptovaly čestná prohlášení dopravců (opačně než žalovaný celní úřad). Stěžovatel uvedl, že v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 58 Ca 49/2003 (kopie na č. l. 22), jímž bylo vyhověno správní žalobě stěžovatele, a to na základě obdobných skutečností, z nichž vychází žalovaný v předmětné věci. Na str. 7 zaslané kopie rozsudku se konstatuje, že platná právní úprava neukládala prokazování pouze určitým důkazním prostředkem, jak tvrdil správce cla. Na č. l. 29 je založeno žalobě oponující vyjádření Celního ředitelství Praha ze dne 5. 9. 2005, jež k námitce odlišného postupu uvádí, že nelze vyloučit odlišné právní názory jednotlivých celních ředitelství. K odkazům na odbornou literaturu a judikaturu v bodě V. žaloby žalovaný namítl, že "čestné prohlášení nelze připustit jako důkaz v daňovém řízení". Přípisem ze dne 17. 10. 2005 (č. l. 31) soud poučil stěžovatele o složení senátu a o postupu při namítání podjatosti a dotázal se, zda stěžovatel požaduje nařízení jednání. Soud též vyzval stěžovatele, aby zaslal doklad o registraci k dani z přidané hodnoty, je-li zastoupen advokátem. Na č. l. 34 je založeno vyjádření stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 (tato replika je, stejně jako ostatní procesní úkony stěžovatele, sepsána advokátem); stěžovatel označil právní názory obsažené ve vyjádření žalovaného za překonané, a to mj. i odkazem na právní názor uvedený ve výše citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a v závěru sdělil, že na žalobě trvá a že nemá námitky proti tomu, aby soud rozhodl bez nařízení jednání. Stěžovatel sdělil, že "je plátcem" DPH, a přiložil potvrzení o registraci svého advokáta jako plátce DPH.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Protože účastníci tento souhlas poskytli, rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

V.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení základního práva na spravedlivý proces mělo dojít vydáním výroku o nákladech řízení.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; promítají se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17, sp. zn. II. ÚS 598/2000, N 100/23 SbNU 23, sp. zn. III. ÚS 727/2000, N 75/22 SbNU 145, sp. zn. III. ÚS 619/2000, N 79/22 SbNU 165, sp. zn. I. ÚS 633/05 (nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře také opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že rozhodnutí o nákladech řízení je integrální součástí řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, který lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01, N 57/26 SbNU 113, nebo nález ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03, N 136/38 SbNU 3, či nález ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07, N 74/45 SbNU, nález ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06, N 15/44 SbNU 193, či nález ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06, N 2/44 SbNU 21).

Ústavní soud předesílá, že srovnatelnou problematiku v právní věci téhož stěžovatele řešil již ve svém nálezu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 462/07, N 94/45 SbNU 343. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast "jednoznačně podružná" (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06, N 14/44 SbNU 183), což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné (srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547). Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí (srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06, N 162/42 SbNU 339). Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že městský soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté mu odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony.

Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, N 27/32 SbNU 255). Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit: "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup. ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." (nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, N 131/31 SbNU 173). Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (srov. nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02, N 120/34 SbNU 245).

Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znovu zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (kancelářské a poštovní výlohy, práce věnovaná studiu a zpracování dokumentů, vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal rozhodnutí s výrokem, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavnísoud rovněž nemohl akceptovat názor, že neúčelná byla replika stěžovatele ze dne 1. 11. 2005, neboť nic v předloženém spise obecného soudu nesvědčí o tom, že stěžovatel musel vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znovu na námitky reagovat). Stěžovatel tak musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání. Soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil za zbytečný úkon ze dne 10. 8. 2005, jímž stěžovatel mj. upozornil na rozhodnutí jiného soudu v obdobné věci. V napadeném rozhodnutí soud vůbec tento postup neodůvodnil, což je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Avšak ani ex post vytvořená argumentace není přiléhavá, neboť zcela pomíjí povinnost soudů pečovat o celkovou harmonii rozhodnutí (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 647/02). Soud nesmí pomíjet informaci o tom, na základě jakých důvodů o obdobné věci rozhodl jiný soud, byť o ni nežádal. V daném případě navíc žalovaný prezentoval různé rozhodování o podobné věci jako něco běžného, ačkoli takový stav podrývá ideu spravedlnosti. Navíc soud stěžovatele i zde ke konání vyzval, když žádal prohloubení předestřené argumentace, jíž se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku.

Pokud Městskýsoud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně (§ 60 s. ř. s.) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci.

Ústavnísoud závěrem dodává, že Městský soud v Praze náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na "přehlednost" řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547, Ústavní soud Městskému soudu v Praze připomněl tento právní názor Nejvyššího správního soudu: "Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení ... tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup ... zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci ... přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede ... k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom byly zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu, vyváženy tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti."" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 664/03, N 56/40 SbNU 547).

S ohledem na shora uvedené závěry o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v jeho výroku pod bodem II. zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru