Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 457/07 #1Nález ÚS ze dne 14.08.2008Náhrada nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princi... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 143/50 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.457.07.1
Datum vyhlášení22.08.2008
Datum podání19.02.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60, § 39 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí. Nepřiznání náhrady nákladů zastoupení z důvodu jejich uhrazení v jiném řízení bylo v dané věci v rozporu s § 60 soudního řádu správního, i v rozporu s očekáváním, které svým postupem vyvolal u účastníka řízení soud. Tím zasáhl do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. D. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 14. srpna 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2006 č. j. 5 Ca 191/2005-41 ve výroku II.

Narativní část

Stěžovatel se správní žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení sedmnácti rozhodnutí celního ředitelství. Městský soud vyloučil jednotlivá rozhodnutí k samostatnému projednání s ohledem na jejich „specifika“. V dané věci vyhověl stěžovateli a zrušil jedno z napadených rozhodnutí. Nepřiznal však náhradu nákladů zastoupení, a to z důvodu jejich přiznání v jiné věci a neúčelnosti podané repliky.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v souladu se svými závěry v obdobných věcech stěžovatele (např. nález ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 462/07, nález ze dne 19. prosince 2007 sp. zn. III. ÚS 455/07).

V dané věci stěžovatel přizpůsobil své další procesní úkony očekávání, jež bylo vyvoláno postupem městského soudu. Vyloučením jednotlivých rozhodnutí k samostatnému projednávání vytvořil městský soud u stěžovatele očekávání účelnosti důslednějšího zkoumání jednotlivých rozhodnutí a činění dalších procesních úkonů k nim. Tím vznikly stěžovateli dodatečné náklady. Městský soud svým postupem rovněž nevylučoval účelnost dalších úkonů, které stěžovatel v rámci řízení učinil (repliky, upozornění na jiné soudní rozhodnutí).

Ústavní soud v této souvislosti připomněl zásadu důvěry jednotlivce v akty veřejné moci. Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly. V dané věci městský soud odmítl přiznat stěžovateli náhradu nákladů zastoupení, neboť ta mu byla přiznána v jiném ze samostatných řízení. Tento argument přitom neměl oporu v zákoně a byl neočekávatelný z hlediska předchozího postupu, čímž městský soud vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Zároveň tím fakticky přiznal neúčelnost samotného vyloučení k samostatnému projednávání a činění samostatných úkonů pro jednotlivá řízení. Sám přitom takovýto postup, a tím i vznik dalších nákladů na straně stěžovatele, vyvolal. Uvedeným postupem tak zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Mucha. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 457/07 ze dne 14. 8. 2008

N 143/50 SbNU 259

Náhrada nákladů zastoupení při vyloučení věci k samostatnému projednání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila - ze dne 14. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 457/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D. proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 191/2005-41, jímž stěžovateli jako úspěšnému žalobci ve správním soudnictví nebyla přiznána náhrada nákladů zastoupení advokátem, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 191/2005-41 se ve výroku II ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 15. 2. 2007 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud"), jímž mu jako úspěšnému žalobci nebyla přiznána ve správním soudnictví náhrada nákladů zastoupení advokátem, přičemž tvrdil, že městský soud postupoval v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje procesní postup městského soudu, který ve věci žaloby, jež napadala celkem sedmnáct dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc rozdělil na samostatná řízení a poté vyzval stěžovatele k zaplacení 2 000 Kč soudního poplatku za každý takto nově vzniklý případ. Stěžovatel pak dne 10. 8. 2005 "provedl vyjádření a doplnění žaloby", kde upozornil na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, jenž rozhodoval podobnou stěžovatelovu věc (stěžovatel toto rozhodnutí neměl v době podání žaloby v držení). Následně se soud stěžovatele dotázal, zda souhlasí s možností projednat věc bez přítomnosti účastníků, požádal jej o doklad, že je právní zástupce plátcem daně z přidané hodnoty, a zaslal stěžovateli vyjádření žalovaného celního úřadu ke stěžovatelově žalobě. Přípisem ze dne 1. 11. 2004 stěžovatel reagoval jak na toto vyjádření, tak na dotaz soudu. Soud nakonec žalobě vyhověl, avšak nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů právního zastoupení s tím, že náhrada byla přiznána v jiné věci.

Tento postup soudu je dle stěžovatele v rozporu s postupem předepsaným zákonem [§ 60 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění, (dále jen "s. ř. s.")], neboť měl ve věci plný úspěch, a má tedy nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. Náhradu nelze nepřiznat ani s odkazem na jiné řízení, jen § 60 odst. 7 s. ř. s. umožňuje náhradu nákladů nepřiznat, avšak tímto ustanovením soud neargumentoval. Ostatně takové důvody nemohou existovat, neboť stěžovatelův právní zástupce za účelem hospodárnosti a efektivnosti navrhl společné projednání, městský soud však věc rozdělil, přičemž činil samostatné výzvy, na které stěžovatel musel prostřednictvím svého právního zástupce reagovat. Odůvodnění výroku o nákladech nevyhovuje ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., jehož účelem je nejen zabránit vydávání neurčitých či nesrozumitelných rozhodnutí, ale má být i spolehlivým pramenem poznání úvah soudu stran zjišťování skutkového stavu věci a jeho právního posouzení. Popsaným postupem měl být podle stěžovatele porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (stěžovatel v souvislosti s tím poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 176/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, a svazek 6, nález č. 89), neboť náležité odůvodnění je zárukou proti možné libovůli. Soud ani neuvedl, jaké zákonné ustanovení zakládá možnost nepřiznat náhradu nákladů zastoupení poukazem na jiné řízení, a rozhodnutí nemá přesvědčivost vyžadovanou s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny (nález sp. zn. III. ÚS 176/96).

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Eva Pechová, která sdělila, že soud právo stěžovatele na spravedlivý proces neporušil. Stěžovatel sice podal žalobu společnou, avšak současně uvedl, že neshledá-li soud podmínky pro společné projednávání, nechť postupuje podle § 39 odst. 2 s. ř. s. (vyloučení k samostatnému projednávání, není-li společné projednávání možné či vhodné), což soud učinil. Byť šlo o rozhodnutí téhož žalovaného, měla rozhodnutí svá specifika, a pokud by bylo rozhodnuto jediným rozsudkem, bylo by rozhodnutí nepřehledné. Poukázala i na to, že proti jednomu z vydaných rozsudků byla podána kasační stížnost žalovaným správním orgánem. JUDr. Eva Pechová dále uvedla, že soud náhradu za dva úkony právní služby, vykonané v době před vyloučením věci k samostatnému řízení, přiznal ve věci sp. zn. 5 Ca 151/2005, nepřiznání náhrady za repliku ze dne 1. 11. 2005 bylo odůvodněno. Současně připustila, že nebylo odůvodněno nepřiznání náhrady za úkon ze dne 10. 8. 2005, který stěžovatel učinil po výzvě soudu, aby návrh řádně odůvodnil, a ke kterému přiložil kopii rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 49/2003, "na který bez bližšího poukázal". Předložení rozsudku soud podle předsedkyně senátu nepožadoval a rozsudek pro své rozhodnutí nepoužil. Vzhledem k těmto skutečnostem jmenovaná nemá za to, že by soud porušil právo stěžovatele na řádný a spravedlivý proces.

Ústavní soud vyzval k vyjádření žalované Celní ředitelství Praha jako vedlejšího účastníka řízení, to však ve stanovené lhůtě na výzvu Ústavního soudu nijak nereagovalo (přes poučení, že na nečinnost bude pohlíženo jako na vzdání se vedlejšího účastenství). Ústavní soud dále vycházel z toho, že ředitelství se svých práv vzdalo.

II.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006 č. j. 5 Ca 191/2005-41 soud vyhověl stěžovatelově žalobě a zrušil (výrok I) rozhodnutí Celního ředitelství Praha č. j. 10874//03-21/16 ze dne 22. 3. 2005 a věc vrátil k dalšímu řízení. Soud (výrokem II) uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 2 000 Kč (výše soudního poplatku). Žalobě bylo vyhověno pro vady řízení před správním orgánem a pro nepřezkoumatelnost způsobenou nedostatky v odůvodnění. Vyloučení věci soud odůvodnil přehledností řízení a výrok o nákladech řízení soud odůvodnil tím, že požadovaná náhrada za právní zastoupení stěžovatele advokátem ve výši 2 558,50 Kč (dva úkony právní služby a dva paušální poplatky) již byla přiznána ve věci vedené pod sp. zn. 5 Ca 151/2005. Soud uvedl, že náklady za provedení repliky ze dne 1. 11. 2005 nebyly vynaloženy důvodně, neboť replika jen opakuje důvody již uvedené v žalobě.

Na č. l. 1 je založeno usnesení ze dne 24. 5. 2005 o vyloučení věcí, jímž ve věci správní žaloby (ze dne 16. 5. 2005) společně napadající 17 rozhodnutí Celního ředitelství Praha předsedkyně senátu vyloučila přezkoumání každého jednotlivého rozhodnutí k samostatnému projednání, a to "z důvodu přehlednosti řízení". V žalobě stěžovatel uváděl (č. l. 4), že žaloba směřuje proti více rozhodnutím, neboť s ohledem na účelnost a hospodárnost řízení je vhodné věc projednat ve společném řízení; stěžovatel uvedl, že pokud by měl soud za to, že podmínky pro společné projednání nejsou dány, "nechť je postupováno dle ust. § 39 odst. 2 s. ř. s.". Návrh na přiznání odkladného účinku (č. l. 9 a 10) odůvodnil žalobce tím, že celní úřad tak neučinil z moci úřední, ačkoli bylo jeho rozhodnutí na základě stěžovatelova odvolání prohlášeno za neplatné, a naopak o jeho žádosti rozhodl tak, že odklad výkonu rozhodnutí se nepovoluje, dne 23. 7. 2003 pak opětovně vydal dodatečné platební výměry, jež jsou předmětem podané žaloby, a dne 6. 2. 2004 zahájil výkon rozhodnutí. Stěžovatel k tomu doplnil, že odložení účinnosti se nedotkne práv třetích osob a nemůže být ani v rozporu s veřejným zájmem, neboť veškerá činnost správních orgánů by měla směřovat k ochraně veřejného zájmu způsobem nezakládajícím pochybnost o řádném postupu správních orgánů. Na č. l. 17 je založeno usnesení ze dne 15. 7. 2005, jímž soud vyzval stěžovatele, aby označil skutečnosti dokládající, že výkon či jiné právní následky rozhodnutí by pro něj znamenaly nenahraditelnou újmu. Na č. l. 18 je založeno usnesení ze dne 15. 7. 2005, jímž je stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku 2 000 Kč, této výzvě stěžovatel vyhověl dne 4. 8. 2005 (č. l. 19). Na č. l. 21 je založen přípis stěžovatele ze dne 10. 8. 2005, jímž jednak vzal zpět žádost o přiznání odkladného účinku, jednak upozornil, že v části V. žaloby odkazoval na praxi celních úřadů, které v obdobných věcech rozhodovaly o zrušení dodatečných platebních výměrů, když vycházely u otázky nákladů na dopravu zboží v zahraničí z prohlášení dopravců. V souvislosti s tím stěžovatel poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 58 Ca 49/2003 (kopie na č. l. 22), jímž bylo vyhověno správní žalobě stěžovatele, a to na základě obdobných skutečností, z nichž vychází žalovaný v předmětné věci; na str. 7 zaslané kopie rozsudku se konstatuje, že platná právní úprava neukládala prokazování pouze určitým důkazním prostředkem, jak tvrdil správce cla. Na č. l. 29 je založeno žalobě oponující vyjádření Celního ředitelství Praha ze dne 5. 9. 2005, jež k námitce odlišného postupu uvádí, že nelze vyloučit odlišné právní názory jednotlivých celních ředitelství; vůči bodu V. žaloby žalovaný odkazy na odbornou literaturu a judikaturu namítl, že "čestné prohlášení nelze připustit jako důkaz v daňovém řízení". Přípisem ze dne 17. 10. 2005 (č. l. 31) soud poučil stěžovatele o složení senátu a o postupu při namítání podjatosti a dotázal se, zda stěžovatel požaduje nařízení jednání; soud též vyzval stěžovatele, aby zaslal doklad o registraci DPH (je-li zastoupen advokátem). Na č. l. 34 je založeno vyjádření stěžovatele ze dne 1. 11. 2005 (tato replika je, stejně jako ostatní procesní úkony stěžovatele, sepsána advokátem); stěžovatel označil právní názory obsažené ve vyjádření žalovaného za překonané, a to mj. i odkazem na právní názor uvedený ve výše citovaném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni; v závěru stěžovatel sdělil, že na žalobě trvá a že nemá námitky proti tomu, aby soud rozhodl bez nařízení jednání; stěžovatel sdělil, že "je plátcem" DPH a přiložil potvrzení o registraci svého advokáta jako plátce DPH.

III.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Protože účastníci řízení tento souhlas poskytli a Ústavní soud neshledal, že by od ústního jednání bylo možno očekávat další objasnění věci, rozhodoval, aniž by je nařídil.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení základního práva na spravedlivý proces mělo dojít vydáním výroku o nákladech řízení.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100), sp. zn. III. ÚS 727/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 75), sp. zn. III. ÚS 619/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 79)].

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře také opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že rozhodnutí o nákladech řízení je integrální součástí řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jejž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002 sp. zn. III. ÚS 455/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 57) nebo nález ze dne 12. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 305/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 136) či nálezy ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 74), ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 639/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 15) či ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 2), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

Ústavní soud předesílá, že srovnatelnou problematiku v právní věci téhož stěžovatele řešil již ve svém nálezu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 462/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 94). V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení se z pohledu obecných soudů může jevit jako oblast "jednoznačně podružná" [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 14)], což však neznamená, že nejde o aplikační akty s významnými dopady na práva účastníků řízení, neboť mj. významně ovlivňují úvahu o tom, zda je úsilí o ochranu práva ve svém celku účelné. Způsob, jímž soud rozhodne o některé ze složek nákladů řízení, může vést k podstatnému omezení v přístupu k soudu, což není z hlediska čl. 36 Listiny akceptovatelné [srov. nález ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 56)]. Rozhodnutí, kterým soud úspěšnému účastníkovi nepřizná náhradu nákladů řízení, nesmí být zatíženo libovůlí [srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 162)]. Ten, kdo se rozhodl bránit své právo u soudu a uspěl, by neměl být nepřiměřeně a bezdůvodně zatěžován náklady, které si soudní ochrana vyžádala, neboť soudním rozhodnutím se mu dostává jen toho, co měl po právu mít.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud jej nejdříve rozdělením sporu přiměl k učinění několika samostatných písemných procesních úkonů, spadajících do rámce odborné právní pomoci, a poté odmítl přiznat jakoukoli náhradu za tyto úkony.

Ústavní soud v minulosti opakovaně podtrhl důležitost důvěry jednotlivce v akty veřejné moci (srov. např. nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 654/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 27). Bez této důvěry není výkon veřejné moci v demokratickém státě možný, resp. je velmi nákladný. Prvek důvěry je tak i funkční podmínkou výkonu liberální a demokratické veřejné moci, a proto je třeba důvěru v akty veřejné moci chránit, a tak i: "soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup ... Důvěra v soudní rozhodování ... patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu." (srov. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 131). Orgány veřejné moci musí přihlížet k tomu, jaká očekávání svým postupem a činností vyvolaly (srov. nález ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 120).

Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znovu zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Odkázal přitom na jiné řízení, avšak není zřejmé, o jaké ustanovení tento svůj postup opřel, což je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavnísoud rovněž nemohl akceptovat názor, že neúčelná byla replika stěžovatele ze dne 1. 11. 2005, neboť nic v předloženém spise obecného soudu nesvědčí o tom, že stěžovatel musel vědět, jak se soud staví k argumentaci žalovaného (soud například neavizoval, že by považoval vyjádření žalovaného za vyjádření, jež nepřináší nic nového, a že tudíž stěžovatel nemusí znova na námitky reagovat). Stěžovatel tak musel zohlednit i variantu, že soud považuje argumenty obsažené ve vyjádření za důvodné, a pro tento případ jim musel oponovat, přičemž tak musel učinit písemně, neboť soud přinejmenším naznačil, že věc bude chtít rozhodnout bez ústního jednání. Soud ve vyjádření k ústavní stížnosti označil za zbytečný úkon ze dne 10. 8. 2005, jímž stěžovatel mj. upozornil na rozhodnutí jiného soudu v obdobné věci. V napadeném rozhodnutí soud vůbec tento postup neodůvodnil, což je v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Avšak ani ex post vytvořená argumentace není přiléhavá, neboť zcela pomíjí povinnost soudů pečovat o celkovou harmonii rozhodnutí (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 647/02). Soud nesmí pomíjet informaci o tom, na základě jakých důvodů o obdobné věci rozhodl jiný soud, byť o ni nežádal. V daném případě navíc žalovaný prezentoval různé rozhodování o podobné věci jako něco běžného, ačkoli takový stav podrývá ideu spravedlnosti. Navíc soud stěžovatele i zde ke konání vyzval, když žádal prohloubení předestřené argumentace, jíž se stěžovatel domáhal přiznání odkladného účinku.

Pokud Městskýsoud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť použil argument v zákoně (ustanovení § 60 s. ř. s.) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. Soud tedy nerespektováním čl. 2 odst. 2 Listiny zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud podotýká, že výše uvedené právní názory nutně neznamenají, že soud musí náhradu zastoupení za úkony činěné ve velmi podobných věcech přiznat vždy v plné výši a že by nemohl na základě konkrétní normy podústavního práva a na základě přesvědčivého výkladu v té či oné míře zohlednit podobnost věci.

Ústavnísoud závěrem dodává, že Městský soud v Praze náležitě neodůvodnil, proč vůbec věc vyloučil k samotnému projednání. Poukaz na "přehlednost" řízení takovým odůvodněním není. Zvolený postup může být problematický i z hlediska povinnosti řídit se předchozími rozhodnutími, neboť např. v nálezu ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 664/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 56) Ústavní soud Městskému soudu v Praze připomněl tento právní názor Nejvyššího správního soudu: "Jako obiter dictum považuje Ústavní soud za účelné odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 53/2004 ze dne 21. 4. 2005 (viz www.nssoud.cz), který kritizoval praxi "umělého navyšování počtu řízení ve věcech, kde je takové navyšování bezúčelné". Podle Nejvyššího správního soudu "jedním ze způsobů takového umělého navyšování je právě i nevhodné rozdělování řízení ... tam, kde pro to není dán žádný racionální procesní důvod. Tento postup ... zatěžuje jak strany soudního sporu (například nezdůvodněnou multiplikací soudního poplatku), tak i soudy samotné. To je zvláště nevhodné v situaci ... přetíženosti soudů, kdy toto další umělé zvyšování přetíženosti vede ... k poškození účastníků ostatních řízení, jejichž spory narůstající soudní zahlcenost nutně dále prodlužuje, aniž by přitom byly zvýšené úsilí i finanční výdaje jak na straně účastníků, tak na straně státu vyváženy tím, že by byla účinněji poskytnuta ochrana právům účastníků. Lze proto uzavřít, že tehdy, kdy soudy zbytečně komplikují řízení např. jejich bezúčelným rozdělováním, vzdalují se od raison d'etre své ústavně zakotvené existence, jímž je právě umožnit co nejspravedlivěji a nejefektivněji průchod právům a spravedlnosti."".

S ohledem na shora uvedené závěry, konstatující porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatele podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí v jeho výroku pod bodem II zrušil. III. senát Ústavního soudu postupoval stejně jako ve skutkově i právně prakticky shodné věci stěžovatele, jež byla vedena pod sp. zn. III. ÚS 458/07 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 120).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru