Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 457/05Nález ÚS ze dne 05.01.2006K počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení, jímž bylo v trestním řízení rozhodnuto o opravném prostředku

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
lhůta
PoznámkaNásleduje po nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 z 12. 1. 2005, předchází nález sp. zn. III. ÚS 2764/08 z 23. 3. 2011
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 4/40 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.457.05
Datum vyhlášení25.01.2006
Datum podání06.09.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 143 odst.1, § 137 odst.1, § 137 odst.2, § 137 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006

N 4/40 SbNU 39

K počátku běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení, jímž bylo v trestním řízení rozhodnuto o opravném prostředku

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 5. ledna 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 ve věci ústavní stížnosti R. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005 sp. zn. 6 To 333/2005, jímž byla jako opožděně podaná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení, kterým byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení.

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005 sp. zn. 6 To 333/2005 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze blíže označeného ve výroku nálezu, neboť jím mělo být porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 504/2005 Ústavní soud zjistil:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. června 2001 sp. zn. 8 T 103/2000 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2001 sp. zn. 5 To 414/2001 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "tr. zák.") a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin.

Stěžovatel podal návrh na obnovu řízení, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. května 2005 sp. zn. 0 Nt 504/2005 zamítnut jako nedůvodný podle § 238 písm. d) trestního řádu (dále jen "tr. ř."). Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2005 sp. zn. 6 To 333/2005 (v záhlaví citovaného usnesení bylo v důsledku zjevné písařské chyby uvedeno datum 10. května 2005) jako opožděně podaná podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") konstatoval, že stěžovateli bylo usnesení soudu prvního stupně ve smyslu § 137 odst. 1 tr. ř. oznámeno při veřejném zasedání dne 19. května 2005, při kterém byl rovněž poučen o právu podat stížnost do tří dnů od tohoto oznámení, stěžovatel však stížnost podal až 18. července 2005, tedy opožděně. Dle stanoviska stížnostního soudu se oznámením ve smyslu § 137 odst. 1 tr. ř. rozumí jeho vyhlášení v přítomnosti toho, komu je třeba usnesení oznámit, přičemž stěžovatel byl jeho vyhlášení přítomen. Teprve pokud by nebyl přítomen vyhlášení usnesení, běžela by lhůta k podání stížnosti od doručení opisu usnesení.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že stížnost podal včas, a polemizuje se závěrem městského soudu o opožděnosti jejího podání. Označuje za nesprávný závěr městského soudu, že počátek běhu třídenní lhůty k podání stížnosti se odvíjí ode dne, kdy bylo v přítomnosti obviněného usnesení vyhlášeno, bez ohledu na to, kdy bylo doručeno jeho písemné vyhotovení. Takový závěr podle stěžovatele nemá oporu v zákoně ani v právní praxi a nebyl v předchozím řízení aplikován ani samotným městským soudem, který nezamítl jako opožděnou předchozí stěžovatelovu stížnost ze dne 9. 4. 2004, jakkoliv i ta byla podána až po uplynutí takto konstruované lhůty. Stěžovatel konstatuje, že ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. stanoví dva disjunktní způsoby oznamování usnesení: buď vyhlášením v přítomnosti adresáta, kterému se již poté nedoručuje a stížnostní lhůta běží ode dne jeho vyhlášení, anebo je opis usnesení adresátu doručen a stížnostní lhůta se odvíjí od data doručení. Usnesení, jehož opis se obviněnému dle § 137 odst. 4 tr. ř. vždy doručuje, tedy není účinně oznámeno vyhlášením usnesení v přítomnosti obviněného. Takový výklad by vedl k absurdnímu závěru, že obviněný by musel podat bianco stížnost pouze na základě ústního odůvodnění a teprve po doručení písemného vyhotovení usnesení by ji mohl doplnit nebo upřesnit. Stěžovatel se ve své argumentaci odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 303/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 52), který se obdobnou věcí zabýval.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření od účastníka řízení, Městského soudu v Praze. Předseda senátu tohoto soudu JUDr. B. H. ve svém vyjádření odkázal na závěr uvedený v napadeném usnesení s tím, že stěžovatelova práva vyplývající z Listiny a Úmluvy nebyla porušena. Stěžovatel byl při vyhlášení usnesení předsedkyní senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 řádně poučen, že lhůta k podání stížnosti běží ode dne oznámení, jímž je den vyhlášení usnesení, jemuž byl přítomen. Předseda senátu proto navrhl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 504/2005 a seznámil se s průběhem řízení o návrhu na obnovu řízení.

Stěžovatel byl požádán o sdělení, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž v přípise byl upozorněn na skutečnost, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude jeho souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládán. Stěžovatel se ve stanovené lhůtě nevyjádřil a tato zákonná fikce je tedy naplněna. Městský soud v Praze vyjádřil svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání ve shora konstatovaném vyjádření k ústavní stížnosti. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno [§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

III.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či zákonnost jiného postupu obecných soudů, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Do činnosti obecných soudů je tedy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným postupem těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy garantuje každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Podle ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř. je usnesení třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Odstavec 4 téhož ustanovení pak určuje, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí.

IV.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce shora konstatované usnesení Městského soudu v Praze, přihlédl rovněž k citovanému ustanovení trestního řádu a shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná.

Ústavní soud se v nálezu sp. zn. III. ÚS 303/04 jednoznačně vyslovil k otázce oznámení usnesení dle ustanovení § 137 odst. 1 tr. ř., od něhož se počítá třídenní lhůta k podání stížnosti dle § 143 odst. 1 tr. ř.; v nálezu mj. uvedl:

"Citovaný § 137 odst. 1 tr. ř. zakládá právní účinky oznámení usnesení kontravalentně buď vyhlášením, anebo doručením. Není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat dle § 137 odst. 4 tr. ř. ve spojení s ustanoveními § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. ř. vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum).

Ve vztahu k výkladu teleologickému Ústavní soud k myšlenkovému postupu stran aplikace rozhodných právních norem ze strany stížnostního soudu v této souvislosti připomíná, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, sp. zn. III. ÚS 257/98, sp. zn. I. ÚS 315/99, sp. zn. II. ÚS 369/01 a další, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 106, svazek 13, nález č. 10, svazek 16, nález č. 157 a svazek 28, nález č. 156), tj. v daném případě in favorem procesně oprávněného. Tudíž i při případné, hypoteticky možné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější."

Ze shora citovaného vyplývá, že třídenní lhůta k podání stížnosti (§ 143 odst. 1 tr. ř.) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. května 2005 sp. zn. 0 Nt 504/2005 začala běžet ode dne doručení citovaného usnesení, a nikoliv ode dne jeho vyhlášení v přítomnosti stěžovatele, jak uvedl stížnostní soud. Na závěrech vyslovených v nálezu sp. zn. III. ÚS 303/04 nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit.

Jak správně uvádí stěžovatel, ustanovení § 137 odst. 1 věta druhá tr. ř. určuje dvě disjunktní formy oznamování usnesení - buď vyhlášením usnesení v přítomnosti dotčené osoby, anebo doručením opisu usnesení. Pokud stěžovateli bylo nutno ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. doručit opis usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. května 2005 sp. zn. 0 Nt 504/2005, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, které nastalo až doručením opisu usnesení. Opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením, a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná; takový závěr je proto zjevně nesprávný a absurdní.

Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (§ 128 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 138 tr. ř.), je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit. Pokud by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl. Závěr městskéhosoudu, že lhůta k podání stížnosti začíná běžet od doručení opisu usnesení, pouze pokud oprávněná osoba nebyla přítomna jeho vyhlášení, navíc bezdůvodně zvýhodňuje osoby nepřítomné při vyhlášení usnesení, což není žádoucí, a tento závěr by mohl vést k obstrukčnímu jednání oprávněných osob.

Okolnost, že stěžovatel byl samosoudkyní Obvodního soudu pro Prahu 4 poučen, že oznámení usnesení v smyslu § 143 odst. 1 tr. ř. nastalo jeho vyhlášením v přítomnosti stěžovatele, nic nemění na závěru Ústavního soudu o nesprávnosti takového názoru. Pokud tedy stěžovateli bylo usnesení obvodního soudu doručeno dne 14. července 2005 (srov. doručenku na č. l. 23 spisu) a stěžovatel podal proti usnesení obvodního soudu stížnost dne 18. července 2005 (konec třídenní lhůty připadl na den pracovního klidu - srov. § 60 odst. 3 tr. ř.), je třeba učinit závěr, že stížnost byla podána včas.

V.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, došlo napadeným usnesením Městskéhosoudu v Praze k porušení norem jednoduchého práva, v důsledku čehož byla stěžovateli odňata možnost skutkově a právně argumentovat, tedy reálně a efektivně jednat před soudem ve své věci. Došlo tak k porušení, resp. vyloučení stěžovatelova práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze dle ustanovení § 82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru