Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 456/97Nález ÚS ze dne 02.04.1998Odpovědnost soudu za správnost údajů v doložce právní moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
Věcný rejstříkOsvědčení
PoznámkaNepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 8/98 pro řízení sp. zn. IV. ÚS 352/98.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/10 SbNU 289
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.456.97
Datum podání03.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 240 odst.1, § 47 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998

N 43/10 SbNU 289

Odpovědnost soudu za správnost údajů v doložce právní moci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti navrhovatelů JUDr. K. B. a O. B., proti usnesení

Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 1997, sp.zn. 2 Cdon 1188/96,

takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. srpna 1997, čj. 2

Cdon 1188/96--123, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelé podali dne 1. 12. 1997 ústavní stížnost, která

byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 12. 1997 a směřovala proti

usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon

1188/96, kterým bylo odmítnuto dovolání navrhovatelů proti

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 11.

1995, sp. zn. 8 Co 1270/95.

Ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp.zn. 4

C 618/93, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 7. 10.

1992 uplatnili navrhovatelé u Pozemkového úřadu v J. H. podle

zákona č. 229/1991 Sb. nárok na vydání souboru nemovitostí v kat.

území P. (dále jen "předmětné nemovitosti") a náhradu za živý

a mrtvý inventář. Pozemkový úřad navrhovatelům oznámil dopisem ze

dne 26. 1. 1993, že jimi požadovaný majetek již byl vydán Z. P.,

který v mezidobí převedl část předmětných nemovitostí na svého

syna. Navrhovatelé proto podali u Okresního soudu v J. H. žalobu,

kterou se domáhali vydání majetku podle § 13 odst. 2 zákona č.

229/1991 Sb. a zároveň požadovali, aby soud vyslovil neplatnost

smluv, kterými Z. P. převedl část předmětných nemovitostí na svého

syna. Okresní soud v J. H. žalobu dne 11. 1. 1995 rozsudkem,

sp.zn. 4 C 618/93, zamítl. Proti rozsudku Okresního soudu v J. H.

ze dne 11. 1. 1995, sp.zn. 4 C 618/93, podali navrhovatelé

odvolání. V něm namítali, že soud provedl nedostatečně důkazní

řízení. Zároveň namítli podjatost předsedkyně senátu.

Krajský soud v Českých Budějovicích dne 2. 11. 1995

rozsudkem, čj. 8 Co 1270/95-90, rozsudek soudu I. stupně částečně

potvrdil a částečně změnil. Potvrdil výrok o zamítnutí návrhu na

určení neplatnosti smlouvy o převodu části předmětných nemovitostí

a ve výroku o zamítnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. Změnil

rozsudek soudu I. stupně tak, že stanovil Z. P. povinnost vydat

každému z navrhovatelů 1/4 předmětných nemovitostí. Rozsudek nabyl

právní moci doručením podle § 47 odst. 2 o.s.ř. dne 26. 1. 1996.

Okresní soud v J. H. však vyznačil na originálu rozsudku (č.l.

90) jako datum nabytí právní moci den 1. 2. 1996. Proti rozsudku

krajského soudu podali navrhovatelé dovolání. V něm namítali, že

závěr odvolacího soudu je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi

a o námitce podjatosti soudkyně nebylo vůbec rozhodnuto.

Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 27. 8. 1997, sp.zn.

2 Cdon 1188/96, dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že

dovolání bylo podáno opožděně. Podle ust. § 240 odst. 1 občanského

soudního řádu (dále jen "o.s.ř.) lze podat dovolání do jednoho

měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Zmeškání této

lhůty nelze prominout. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci

dne 26. 1. 1996. Od tohoto dne začala plynout jednoměsíční

dovolací lhůta. Poslední den dovolací lhůty připadl na den 26. 2.

1996. Dovolatelé své dovolání podali až 29. 2. 1996, kdy je

odevzdali poště jako doporučenou zásilku. Dovolací lhůtu tedy

zmeškali a toto zmeškání nelze prominout. Proti tomuto rozhodnutí

podali navrhovatelé včas ústavní stížnost, v níž namítali, že

postupem všech orgánů bylo porušeno jejich právo na soudní a jinou

právní ochranu, zaručenou hlavou pátou Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. V souvislosti

s tím požadovali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.

8. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1188/96, rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 2. 11. 1995, čj. 8 Co 1270/95-90, rozhodnutí

Pozemkového úřadu v J. H. ze dne 11.9.1991, čj. poz. 3/91-16/V,

rozhodnutí ze dne 18.12.1991, čj. poz. 3/91-96/V a rozhodnutí ze

dne 18.12.1991, čj. 1136/91-97/Vl. Dále požadovali, aby Ústavní

soud uložil Pozemkovému úřadu v J. H., obnovit stav před porušením

výše citovaného Ústavou zaručeného práva. Navrhovatelé dotazem

u Okresního soudu v J. H. zjistili, že rozsudek Krajského soudu

v Českých Budějovicích ze dne 2. 11. 1995, čj. 8 Co 1270/95-90,

nabyl právní moci dnem 1. 2. 1996 (takto byla právní moc vyznačena

na originálu rozsudku). To potvrdil později tento soud i písemně

na vyhotovení rozsudku a zmíněné datum uváděl na příslušných

dokumentech, včetně těch, na jejichž základě byl proveden zápis do

evidence nemovitostí. Nejvyšší soud dovodil právní moc rozsudku

ovšem ze spisu jinak. To znamená, že Okresní soud v J. H. pochybil

při stanovení právní moci rozsudku. Navrhovatelé tak byli uvedeni

v omyl a tím jim bylo odňato právo domáhat se dále stanoveným

postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Tím došlo

k porušení čl. 36 Listiny.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 21. 1. 1998 uvedl, že

ze stížnosti vyplývá, že navrhovatelé nezpochybňují závěr

dovolacího soudu, že rozsudek krajského soudu, napadený dovoláním,

nabyl právní moci dne 26. 1. 1996, a že dovolání proti němu bylo

podáno až dne 29. 2. 1996. Namítají, že byli uvedeni v omyl

chybnou informací okresního soudu a tím jim bylo odňato právo

domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Je

zřejmé, že okresní soud přehlédl, že rozsudek krajského soudu

nabyl právní moci náhradním doručením podle § 47 odst. 2 o.s.ř.

a neurčil proto správně datum právní moci. Nejvyšší soud však

nemohl, podle svého názoru, tuto okolnost zohlednit a nemohl se

důvodností dovolání zabývat. Ze strany Nejvyššího soudu proto

nedošlo k porušení práv zakotvených v čl. 36 Listiny. Zákon

v dovolacím řízení výslovně vylučuje možnost prominout zmeškání

lhůty.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom

skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl.

90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo

svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud byl nucen konstatovat, že navrhovatelé podali

své dovolání opožděně v důsledku mylné informace o datu, kdy nabyl

právní moci rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích,

kterou jim úřední formou (vyznačením doložky právní moci na

rozsudku) podal Okresní soud v J. H. Doložka právní moci sice není

právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní

vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí

právní moci. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana

soudního sporu není povinna zkoumat, či nahlížením do spisu

ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala,

jak je v osvědčení uvedeno. Nejvyšší soud ČR se však měl v dané

souvislosti zabývat pochybením okresního soudu, které ve svém

důsledku má dopad do základních práv navrhovatele, zvláště když

zmíněnou skutečnost v souvislosti s podaným dovoláním zjistil,

zjištěnou vadu měl odstranit a měl se tudíž celou záležitostí

zabývat meritorně.

Postupem Nejvyššího soudu ČR, tedy "jiným zásahem orgánu

veřejné moci", takto bylo porušeno základní právo navrhovatelů,

dané jim čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž bylo jim znemožněno domáhat

se stanoveným postupem svého práva u nestranného a nezávislého

soudu.

Na základě těchto skutečností proto Ústavní soud rozhodl tak,

že usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.1997, sp.zn. 2 Cdon

1188/96, zrušil.

Protože napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zrušeno,

nezabýval se Ústavní soud již ostatními částmi ústavní stížnosti

(návrhem na zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích, čj. 8 Co 1270/95-90, rozhodnutí Pozemkového úřadu

v J. H. ze dne 11.9.1991, čj. poz. 3/91-16/V, rozhodnutí ze dne

18.12.1991, čj. poz. 3/91-96/V a rozhodnutí ze dne 18.12.1991, čj.

1136/91-97/Vl, jakož i návrhem na uložení povinnosti Pozemkovému

úřadu v J. H.). Tato část ústavní stížnosti je předmětem

rozhodování Nejvyššíhosoudu o dovolání a jejich řešením by

Ústavnísoud předjímal rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 2. dubna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru