Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 454/98Nález ÚS ze dne 01.04.1999K nesprávnému označení účastníka řízení podle zápisu v evidenci nemovitostí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Obec
legitimace/pasivní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 52/14 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:1999:3.US.454.98
Datum podání29.10.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb.

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.2, § 104


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 454/98 ze dne 1. 4. 1999

N 52/14 SbNU 3

K nesprávnému označení účastníka řízení podle zápisu v evidenci nemovitostí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v ústním jednání konaném dne 1. dubna

1999 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů D. L. Ing. T. L., za

vedlejší účasti Města B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze

dne 17. 7. 1998, čj. 17 Co 59/97-32, ve spojení s usnesením

Městského soudu v Brně ze dne 10. 12. 1996, čj. 19 C 156/92-26,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1998,

čj. 17 Co 59/97-32, se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala dne 29. 10. 1998 ústavní stížnost, v níž

napadla usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 1998,

čj. 17 Co 59/97-32, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně

ze dne 10. 12. 1996, čj. 19 C 156/92-26, neboť jimi měla být

porušena její základní práva.

Ze spisu Městského soudu v Brně, sp.zn. 19 C 156/92, který si

vyžádal, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé podali dne 31. 3.

1992 proti Úřadu městské části Brno-Židenice, Šámalova 60, Brno,

žalobu na uzavření dohody o vydání věci - nemovitostí, v žalobě

specifikovaných, podle zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud v Brně

usnesením ze dne 30. 10. 1995 vyzval navrhovatele, aby upřesnili

petit, což navrhovatelé učinili dne 11. 12. 1995. V tomto

upřesnění, nazvaném "Doplnění žaloby na zahájení řízení" je za

žalovaného označeno "Město Brno, zastoupeno primátorkou Dr.

Lastoveckou". V textu se pak uvádí, že navrhovatelé "...upřesňují

název odpůrce".

Městský soud usnesením ze dne 10. prosince 1996,

čj. 19 C 156/92-26, řízení zastavil. V odůvodnění uvedl, že

v oblasti místní (územní) samosprávy má způsobilost mít práva

a povinnosti obec, která je právnickou osobou a má vlastní majetek

a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým

jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývajících. Jestliže

navrhovatelé žalovali Úřad městské části Židenice, je tu překážka

řízení spočívající v nedostatku způsobilosti být účastníkem

řízení, která je neodstranitelnou překážkou a soud proto řízení

zastavil.

Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé odvolání, v němž

uvedli, že do určité doby nebylo zřejmé, kdo je vlastníkem

uvedených nemovitostí a proto výzvu k vydání věci podali jak na

Úřad městské části Židenice, tak i Městu Brno. Na výzvu soudu

k upřesnění petitu pak dne 11.12.1995 upřesnili, že žalovaným je

Město Brno.

Krajský soud v Brně dne 17. července 1998 usnesením,

čj. 17 Co 59/97-32, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V plném

rozsahu se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvého stupně.

Pokud jde o názor navrhovatele, že jej tedy měl soud vyzvat

k upřesnění označení žalovaného, bylo by tak podle krajského soudu

na místě pouze tehdy, kdyby žalovaný nebyl náležitě a dostatečně

označen.

Proti tomuto rozhodnutí podali navrhovatelé včas ústavní

stížnost, v níž namítali, že postupem soudu byla porušena jejich

základní práva a svobody, dané jim čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst.

1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"). Napadeným usnesením krajského osudu mělo být

navrhovatelům znemožněno domáhat se svého práva u nezávislého

a nestranného soudu. Dále navrhovatelé namítají, že řízení

probíhalo od roku 1992, což je doba nepřiměřeně dlouhá a jednalo

se tedy o porušení zásady projednávání věci bez zbytečných

průtahů.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 18. 12. 1998

odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

V dosavadní činnosti rozhodoval Ústavní soud řadu případů,

které byly meritem věci shodné s posuzovaným případem. V této

souvislosti lze připomenout jednak nález Ústavního soudu ČSFR,

sp.zn. I. ÚS 597/92, s jehož závěrem se Ústavní soud ztotožnil

nálezem, sp.zn. II. ÚS 79/94. Shodné právní závěry přijal Ústavní

soud i v nálezech sp.zn. III. ÚS 74/94, IV. ÚS 6/95,

II. ÚS 108/93, IV. ÚS 41/95, III. ÚS 243/96. Princip stálého

rozhodování Ústavního soudu byl vysloven v rozhodnutí,

sp.zn. III. ÚS 127/96, v němž se konstatuje: "Pokud procesní

právní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, jejíž

odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek řízení,

přičemž konstatování této zjevnosti nevyžaduje procesní aktivitu

soudu (např. dokazování), nutno účastníkům řízení dát příležitost

tuto nesprávnost odstranit. Opakem tohoto postupu je přepjatý

formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné

nespravedlnosti a tím dotčení smyslu § 1 o.s.ř., čl. 90 Ústavy ČR

a čl. 36 odst. 1 Listiny."

V předmětné věci lze jen s odvoláním na výše uvedené právní

závěry dodat, že pokud se účastník řízení již v průběhu řízení

před soudem I. stupně pokusil nedostatek podmínky řízení,

spočívající v záměně pojmenování druhého účastníka řízení (Úřad

městské části - Město), odstranit tím, že správně označil

účastníka řízení, nelze k tomuto procesnímu úkonu nepřihlížet

s odůvodněním, že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek

řízení. Soudy se ve svých usneseních o tomto procesním úkonu ani

nezmínily.

Je nutno v této souvislosti zdůraznit, že rozsah poučovací

povinnosti ve smyslu § 5 o.s.ř. má nést také individuální prvky

a to s ohledem k osobám i k okolnostem případu, a z tohoto pohledu

připomenout, že nejvyšší hodnotou rozhodování soudů je zcela

určitě individuální spravedlnost, samozřejmě v mezích zákona,

včetně ustanovení procesních. V daném případě jde o náležitosti

a obsah žaloby a s tím spojené hranice poučovací povinnosti soudu

o nedostatcích, příp. vadách žaloby. Z hlediska ustanovení § 43

odst. 2 o.s.ř. (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové

náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé.

Jistěže není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu

a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit

nejen ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li

žalován někdo,kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.

Dle názoru Ústavního soudu způsobilost být účastníkem řízení

je procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti

a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Zkoumat ji musí toliko

s dáním možnosti žalobci věc napravit (jistěže ne poukazem na

toho, kdo má být jako žalovaný uveden). Takové poučení soudem tam,

kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce, je plně na

místě. Tak je tomu i v daném případě. Navrhovatelé totiž označili

žalovaného v souladu se zápisem v evidenci nemovitostí, který

logicky považovali za úřední zápis, kterému svědčí presumpce

správnosti. Ústavní soud se domnívá (na rozdíl od Krajského soudu

v Brně, obsaženého ve vyjádření k ústavní stížnosti), že žalobce

není a priori povinen se přesvědčovat o správností těchto zápisů.

Zároveň je nutno konstatovat, že v dané věci jde o restituci.

Proto je na místě přistupovat k věci tak, aby nedocházelo

k nevstřícnému, formalistickému přístupu soudu, který hrozí

případnou další křivdou. Restituční nároky jsou nároky

mimořádnými, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup

soudů, co se týče poučení účastníků (v této souvislosti i jejich

právních zástupců). Ústavní soud ostatně opakovaně zdůraznil, že

se v rámci restituce jedná o nástroj, kterým se demokratická

společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých

majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně

závazných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho

orgány jsou tedy povinny postupovat v těchto věcech v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech

a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována.

S ohledem na výše uvedené je na místě uzavřít, že soud

nepostupoval v dané věci v souladu s citovaným ustanovením o.s.ř.

a tak porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje

právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva

u nezávislého a nestranného soudu, ale také čl. 90 Ústavy, který

soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem (a tedy i v souladu

s o.s.ř.) poskytovaly ochranu právům.

Ústavnímusoudu proto nezbylo, než ústavní stížnosti vyhovět

a napadené rozhodnutí zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru