Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 451/04Nález ÚS ze dne 23.03.2006K nepřípustnosti použití výpovědi získané pod hrozbou sankce a mající sebeobviňující povahu jako důkazu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkDůkaz
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 68/40 SbNU 677
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.451.04
Datum vyhlášení30.03.2006
Datum podání16.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 40 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 89 odst.2, § 92 odst.1, § 125


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 451/04 ze dne 23. 3. 2006

N 68/40 SbNU 677

K nepřípustnosti použití výpovědi získané pod hrozbou sankce a mající sebeobviňující povahu jako důkazu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 23. března 2006 sp. zn. III. ÚS 451/04 ve věci ústavní stížnosti M. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. 1 T 159/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 150/2004, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. 1 T 159/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 150/2004 se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 15. července 2004 napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 150/2004, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. 1 T 159/2003 s tím, že porušují jeho základní práva a svobody vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu, jenž si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 trestního zákona, který spáchal tak, že jako jednatel společnosti M., s. r. o., nejméně v době od 1. 1. 1998 nevedl řádně účetní knihy a zápisy sloužící k přehledu o stavu hospodaření, majetku a ke kontrole, ač k tomu byl dle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, povinen. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že s ohledem na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 4. 2000 č. j. 6 C 307/97-139 byl na návrh oprávněných Z. P. a Ř. P. proveden dne 26. 4. 2004 výslech stěžovatele jakožto statutárního orgánu povinné - společnosti M., s. r. o., k prohlášení o majetku. Stěžovatel v rámci tohoto výslechu prohlásil, že je třeba dát účetnictví společnosti do pořádku, a požádal o náhradní lhůtu k předložení účetnictví, následně předložil doklady za rok 2002 a 2003 a sdělil, že doklady za předchozí roky byly zničeny povodněmi. Pokud z napadeného rozsudku obvodního soudu plyne, že tento protokol o výslechu stěžovatele je klíčovým důkazem, jde o nezákonný postup, neboť uvedený důkaz byl pořízen pro účely civilního řízení a navíc v době, kdy nebyly zahájeny úkony v přípravném řízení trestním. Stěžovatel je názoru, že daný protokol nesplňuje náležitosti ve smyslu § 158 trestního řádu, což má vyplývat i z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 471/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 36), který má být na daný případ aplikovatelný i po novelizaci trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. Stěžovatel dále polemizuje s tím, jak obecné soudy hodnotily jednotlivé důkazy, když uvádí, že z obsahu protokolu nelze usuzovat, že by účetnictví nevedl, toto netvrdila ani svědkyně E. J., která by to ani tvrdit nemohla, neboť účetnictví M., s. r. o., nevedla, a samotná skutečnost, že stěžovatel nepředkládal finančnímu úřadu daňová přiznání, nezakládá domněnku, že nevedl účetnictví. Stěžovatel také namítá, že mu nebylo vyhověno v provedení důkazu výslechem svědka V. Š., čímž mu bylo znemožněno obhájit svá tvrzení o nevině. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly se skutečnostmi, které zpochybňovaly věrohodnost použitých důkazů. Tím byla porušena ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a zásady spravedlivého procesu, jež mají v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 69) představovat zákaz deformace provedeného důkazu, důkaz neprávem opomenutý, nutnost reagovat na uplatněné námitky a respektování zásady in dubio pro reo, jakož i právo stěžovatele na obhajobu. Stěžovatel má rovněž za to, že došlo k porušení zásady zákazu sebeobviňování, zakotvené v čl. 6 Úmluvy, když jako důkazní prostředek byla použita výpověď získaná v jiném řízení a pro účely tohoto řízení, v důsledku čehož nemohl využít práva nepřispívat k vlastnímu obvinění. Dále je dle stěžovatele zřejmé, že byl odsouzen za to, že nevedl řádně účetní knihy, atd., avšak trestným činem ve smyslu § 125 odst. 1 trestního zákona je pouze jednání, kdy pachatel tyto nevede vůbec, takže skutková podstata trestného činu nebyla naplněna. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 5 odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku, jakož i na usnesení soudu odvolacího. Městský soud v Praze sdělil, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že v něm jsou řešeny námitky uplatněné i v ústavní stížnosti, že práva stěžovatele vyplývající z Listiny či Úmluvy nebyla v řízení nijak krácena a že ani další námitky nejsou důvodné. Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení omisivně vzdalo.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak lze vyvodit z ustanovení § 265a trestního řádu, stěžovatel mohl napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Dovolání však nelze obecně považovat za efektivní prostředek ochrany práv, jehož podání (resp. vyčerpání) by bylo možno po stěžovateli před podáním ústavní stížnosti požadovat (srov. ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu). V posuzované věci předmětem ústavní stížnosti jsou zejména vady v důkazním řízení, jež zákonným důvodem pro podání dovolání nejsou (s výjimkou případů ve smyslu § 265b odst. 2 trestního řádu), stěžovatel ovšem ve svém podání namítá rovněž nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, což lze pokládat za dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Vzhledem k tomu lze připustit, že by v daném případě mohlo dovolání být skutečně efektivním prostředkem ochrany práv stěžovatele.

Ústavní soud přesto dospěl k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jedná se totiž o věc dosud Ústavním soudem výslovně neřešenou, obecné povahy, dotýkající se ústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v řadě případů; navíc jde o otázku, jež by ve stěžovatelově věci, jak vyplývá z výše uvedeného, v rámci případně podaného dovolání Nejvyšším soudem ani řešena nebyla.

Protože již nebylo zjištěno nic, co by bránilo meritornímu projednání ústavní stížnosti, přistoupil Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí. Přitom vycházel, jak opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, z toho, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, a že do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě obecným soudům vytýká, že jejich rozhodnutí jsou založena na nezákonném důkazu, a to "Protokolu o výslechu", jenž byl sepsán se stěžovatelem jako jednatelem společnosti M., s. r. o., podle § 260a a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Soud prvního stupně přitom tento protokol pokládá za "klíčový důkaz", neboť obsahuje stěžovatelovo "nepřímé doznání". Tento postup pak odvolací soud vadným neshledal, neboť dle jeho názoru se jedná o důkaz, který může přispět k objasnění věci ve smyslu § 89 odst. 2 trestního řádu.

Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 190/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 167), procesní řády v právním systému České republiky tvoří od sebe oddělené procesní soustavy, jejichž vzájemné propojení, resp. propojení s jinými zákony z pohledu požadavků určitosti a předvídatelnosti procesních pravidel musí být procesním zákonem výslovně upraveno; pro důkazní řízení z uvedené zásady plyne maxima, dle níž důkazem může být toliko ten prostředek, jímž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci, jenž je předvídán příslušným procesním řádem a jenž je dle tohoto řádu proveden; tyto požadavky, tj. určitost a předvídatelnost procesních pravidel, jakož i jejich promítnutí do důkazního řízení, nutno podřadit pod kautely vyžadované čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedeného zřetelně plyne, že daný důkaz nelze považovat za důkaz výslechem obžalovaného, jak je zmíněn v § 89 odst. 2 trestního řádu, neboť byl proveden podle jiného procesního předpisu. Na straně jedné lze vzít v úvahu (jak zmínil odvolací soud), že citované ustanovení uvádí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, na straně druhé však, je-li předepsán určitý procesní postup při pořizování a provádění toho kterého důkazu, nemohou jej orgány činné v trestním řízení opomíjet či "obcházet" tak, aby došlo k omezení procesních práv trestně stíhané osoby. Jde-li konkrétně o případ stěžovatele, pokud by se z hlediska trestního řízení uvažovalo o předmětném protokolu jako např. o listinném důkazu, je třeba vzít v úvahu i to hledisko, že jeho obsahem je výpověď stěžovatele (jakožto posléze obviněného) před soudním orgánem. Na daný procesní úkon přitom dopadají (především) ustanovení § 90 až § 95 trestního řádu, zvláště pak je třeba poukázat na ustanovení § 92 odst. 1 věty druhé trestního řádu, které garantuje, že obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání.

Posledně citované ustanovení je procesní konkretizací ústavně zaručeného základního práva, a to práva obviněného odepřít výpověď ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny; nutno poznamenat, že i když uvedené právo není v Úmluvě výslovně uvedeno, dle názoru Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") toto je obsaženo v pojmu "spravedlivý proces" uvedeném v čl. 6 Úmluvy a jednou z jeho složek je právo nepřispívat k obvinění proti sobě samému, přičemž jak uvedl Evropský soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 1996, vydaném ve věci Saunders v. Spojené království pod č. 19187/91 (publ. in: Reports 1996-VI), právo obviněného nepřispívat k obvinění proti sobě nemůže být omezováno na doznání viny, ale týká se i vynucených svědectví, která prima facie nemusí nést známky sebeobvinění.

Podle ustanovení § 260d odst. 1 o. s. ř. předvolání k prohlášení o majetku musí obsahovat účel výslechu a poučení o následcích, jestliže v něm budou uvedeny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Považuje-li to soud za účelné, vyzve povinného, jeho zákonného zástupce nebo osobu činící prohlášení za obec, vyšší územně samosprávný celek nebo právnickou osobu, tedy "předvolaného", aby předložil seznam majetku povinného obsahující údaje uvedené v ustanovení § 260e odst. 2, popřípadě též listiny dokládající tento majetek. Podle ustanovení § 260e odst. 1 o. s. ř. je před zahájením výslechu předvolaný vyzván uvést úplné a pravdivé údaje o majetku povinného a poučen o následcích nesplnění této povinnosti a o následcích odepření prohlášení. Protože předvolání dle § 260d o. s. ř. se v trestním spise nenachází, nelze zjistit, zda byl stěžovatel vyzván k předložení nějakých listin a zda byl zákonem stanoveným postupem poučen. Jak ale patrno z protokolu ze dne 26. 4. 2002 (č. l. 33 soudního spisu), tohoto poučení se stěžovateli nepochybně dostalo až ve fázi jeho výslechu. Z uvedeného protokolu lze také vyvodit, že stěžovatel byl soudem vyzván k předložení účetních výkazů, konkrétně rozvahy, z obsahu spisu je dále možno se domnívat, že k předložení této listiny, eventuálně i listin dalších (pokladní knihy, smlouvy o ukončení leasingu), byl stěžovatel vyzýván po tomto výslechu (viz str. 8, 15, 35). S přihlédnutím k těmto skutečnostem zastává Ústavní soud názor, že odvolací soud se měl v souvislosti s námitkou stěžovatele, týkající se použitelnosti jeho výpovědi učiněné v občanskoprávním řízení jako důkazu v řízení trestním, zabývat otázkou, zda bylo povinností stěžovatele pod hrozbou trestněprávní sankce předložit soudem (eventuálně) požadované listiny, a pakliže tak učinit nemohl, protože je k dispozici neměl, vypovědět, proč tak učinit nemůže, jinak řečeno, zda se jednalo o výpověď vynucenou či spontánní. Současně se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda tato výpověď neměla sebeobviňující charakter, tedy zda stěžovatel neuvedl určitá fakta, která nejen mohla být důvodem pro zahájení jeho trestního stíhání, ale nakonec vést i k jeho následnému odsouzení. Z napadených rozhodnutí je přitom zřejmé, že v dané trestní věci byl použit protokol ze dne 24. 4. 2002 s výpovědí stěžovatele jako rozhodující důkaz pro rozhodnutí o vině stěžovatele ("nepřímé" doznání viny).

Odvolací soud ve svém rozhodnutí pouze odmítl porušení zásady sebeobviňování a zákazu donucování obžalovaného k doznání jiné, příp. závažnější trestné činnosti s tím, že v zájmu zakrytí stop o závažnější trestné činnosti se pachatel dopustí jednání, před nímž ustanovení § 125 odst. 1 trestního zákona společnost chrání, a že tedy prohlášení obžalovaného dle § 260e odst. 1 o. s. ř. nelze považovat za jednání v rozporu s čl. 6 Úmluvy. V posuzované věci však nejde o ústavnost samotného ustanovení § 260e odst. 1 o. s. ř. (či snad § 125 odst. 1 trestního zákona), ale o to, zda výpověď na jeho základě učiněnou nelze za určitých okolností kvalifikovat jako vynucené doznání viny, resp. o otázku použitelnosti takového důkazu v trestním řízení tak, aby bylo vyloučeno určité "obejití" příslušných ustanovení trestního řádu na úkor práv stěžovatele garantovaných tímto procesním předpisem, především pak jeho práva odepřít výpověď ve smyslu § 92 odst. 1 věty druhé trestního řádu, a v důsledku toho porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele ve smyslu čl. 40 odst. 4 Listiny a jeho práva zakotveného v čl. 6 Úmluvy. Vzhledem k této skutečnosti lze označit rozhodnutí odvolacího soudu za "nepřezkoumatelné", tudíž obsahující prvek libovůle v soudním rozhodování. V důsledku toho došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Důkazní řízení v dané věci však trpí i dalšími vadami. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel navrhoval provedení důkazu výslechem svědka V. Š., kolegy svědkyně E. J., která v řízení vyslechnuta byla. Přestože se nepochybně mohlo jednat o relevantní důkaz (k tomu také viz následující odstavec),soud prvního stupně jej odmítl provést, aniž by ovšem řádně zdůvodnil, proč tak učinil. Jinak řečeno, ve vztahu k předmětnému zamítnutí sice v odůvodnění jeho rozsudku existuje zmínka, ta je však toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, a toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. S odkazem na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 19) nutno konstatovat, že tímto postupem došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále došlo i k porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, neboť návrhu obžaloby na výslech E. J. soud vyhověl, stejně tak jako tomu bylo v případě Ř. P., zatímco rovnocennému důkaznímu návrhu obhajoby na výslech svědka V. Š. nikoliv.

Ústavnísoud rovněž opakovaně konstatuje, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak je provedly obecné soudy, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval; o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele by se mohlo jednat až v případě, že by skutkové a následně právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34). V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně hodnocení důkazu - výpovědi svědkyně E. J. zcela chybí, takže se lze obtížně ztotožnit s názorem odvolacího soudu, který tvrdil, že nalézací soud nevycházel pouze z již zmíněného protokolu ze dne 26. 4. 2002. Sám odvolací soud z výpovědi této svědkyně cituje, že účetnictví pro společnost M., s. r. o., nevedla a že vybízela stěžovatele, aby udělal rozvahu, z čehož však nelze vyvozovat, že tak stěžovatel neučinil, resp. jaký byl skutečný stav účetnictví společnosti M., s. r. o.

Jde-li o právní posouzení věci, nutno poznamenat, že ve skutkové větě rozsudkusoudu prvního stupně je zcela nedostatečně (a tudíž vadně) popsán předmětný skutek, neboť jednak chybí vymezení časového úseku, v jakém se měl stěžovatel trestné činnosti dopouštět, především pak absentuje uvedení následku stěžovatelova jednání, v důsledku čehož není ani zřejmé, zda stěžovatel svým jednáním vůbec mohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu dle § 125 odst. 1 trestního zákona (viz "a ohrozil tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně").

Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 150/2004, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. 1 T 159/2003 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru