Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 45/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříklegitimace/pasivní
půjčka
Závazek
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.45.15.1
Datum podání07.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb.

40/1964 Sb., § 574, § 527, § 570, § 559


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 45/15 ze dne 12. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky KINGO s. r. o., IČ 25070711, se sídlem Nademlejnská 600/1, Praha 9, zastoupené JUDr. Janem Onheiserem, advokátem Onheiser Miechová advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Betlémské nám. 251/2, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. listopadu 2014 č. j. 30 C 71/2014-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností ze dne 7. 1. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že postup Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") představuje odepření spravedlnosti, jež je samo o sobě výrazem protiústavnosti ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti České pojišťovně, a. s., na zaplacení 3 257 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 6 292 Kč. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatelka pronajala na základě Smlouvy o zapůjčení vozidla ze dne 6. 4. 2010 Marku Jakšíkovi, jehož vozidlo bylo poškozeno při dopravní nehodě, kterou nezavinil (dále jen "poškozený"), po dobu opravy náhradní vozidlo, a to za celkovou cenu 24 480 Kč. Dne 26. 5. 2010 stěžovatelka vystavila na uvedenou částku fakturu, kterou poškozený uhradil dne 28. 5. 2010, přičemž současně (téhož dne) uzavřel se stěžovatelkou jednak Smlouvu o (bezúročné) půjčce, znějící na uvedenou částku, jež měla sloužit k pokrytí nákladů za nájem vozidla, jednak Smlouvu o postoupení pohledávky ve stejné výši, jejímž předmětem byla pohledávka poškozeného za žalovanou, u níž byl viník dopravní nehody pojištěn. Tato pohledávka představovala nárok na pojistné plnění podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Na jejím základě stěžovatelka uplatnila pohledávku u žalované, ta však pojistné plnění zkrátila o (později žalovanou) částku 3 257 Kč (představující tzv. pevné náklady a snížení denní sazby).

3. Obvodní soud posoudil věc po právní stránce tak, že mezi poškozeným a stěžovatelkou došlo k tzv. privativní novaci podle § 570 ("starého") občanského zákoníku, kdy se obsah původního závazku zcela zrušil a byl nahrazen novým, čímž zanikl i právní důvod původního závazku, a tak k němu nelze přihlížet. Tímto způsobem došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce pojištěného u žalované a tvrzenou škodou, kdy nový závazek je novou originární obligací založenou na jiném právním důvodu, tj. na smlouvě o půjčce. Nejedná se tedy o vztah podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nýbrž o vztah dlužníka a věřitele, přičemž žalovaná není účastníkem závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce, a tudíž nemůže být ani pasivně legitimována, a pokud stěžovatelce něco plnila, jde o plnění bez právního důvodu.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že otázka pasivní věcné legitimace žalované byla nesprávně posouzena, neboť v žádném případě nedošlo k tzv. privativní novaci, protože ve smlouvě o půjčce nebylo uvedeno, že by došlo k upuštění od původního závazku a jeho nahrazení novým. Na základě poskytnuté půjčky jí poškozený uhradil svůj dluh za náhradní automobil, takže poškozenému zbývalo uhradit zmíněnou půjčku. Přitom nadále disponoval pohledávkou vůči žalované z titulu pojistné události. Jak přitom vyplývá z čl. 2 bodu 2 Smlouvy o postoupení pohledávky, poškozený předmětnou půjčku uhradil vzájemným zápočtem.

5. Stěžovatelka proto odmítá, že by došlo k "přetržení příčinné souvislosti", a tvrdí, že z rozhodnutí obvodního soudu "nebylo možné přepokládat", že s poškozeným neupustili od záměru splnit svůj dosavadní závazek ze smlouvy o pronájmu vozidla, jde o pouhou, ničím neprokázanou domněnku, kdy úmysl privativní novace nebyl prokázán výslechem poškozeného ani výslechem jejím, a navíc ani nebyl soudem vznesen žádný dotaz směřující k tomuto údajnému jednání, nanejvýše soud mohl konstatovat "dohodu o jiném plnění". S ohledem na tyto důvody dospěla stěžovatelka k závěru, že úvahy obvodního soudu jsou postaveny na zjevné nesprávnosti.

6. Současně stěžovatelka poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně rozhodnutí ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. 26 Cdo 125/2004, ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. 26 Cdo 25/2003 a ze dne 29. 9. 2013 sp. zn. 33 Cdo 327/2012) s tím, že vůle stran musí směřovat ke zrušení původního závazku a také ke zřízení závazku nového, který původní nahradí. Má tak dvě části - zrušovací a obligační. Vůle stran však nikdy nesměřovala k privativní novaci, neboť nemínily zrušit původní závazek ani ho nahradit novým. Porušení práva na soudní ochranu mělo podle stěžovatelky nastat tak, že napadený rozsudek byl odůvodněn pomocí úvah o možných úkonech, které se nikdy neudály tím způsobem, jak obvodní soud popsal.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. žádný takový prostředek v daném případě k dispozici nemá.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.

9. Z ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka měla být postupem obvodního soudu zkrácena na částce 3 257 Kč s příslušenstvím. Jde v podstatě o zanedbatelnou sumu, a to tím spíše, že je předmětem sporu mezi podnikateli. Samotná skutečnost, že jde o tzv. bagatelní věc, je pak dle konstantní judikatury Ústavního soudu dostatečným důvodem pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, samozřejmě neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti naopak významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou "bagatelnost" - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). To se však stěžovatelce nepodařilo, neboť její ústavní stížnost je postavena na polemice s právním názorem obecného soudu, přičemž mezi její argumentací a závěry Ústavního soudu stran podmínek "přijatelnosti" ústavních stížností v bagatelních věcech, jak byly vysloveny např. v již citovaném "shrnujícím" nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13, nelze najít žádné styčné body.

10. Dlužno dodat, že ke stejnému závěru by musel Ústavní soud dospět i bez ohledu na výše uvedené. Opakovaně totiž upozorňuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.

11. Je-li tudíž ústavní stížností vytýkána obecnému soudu věcná nesprávnost jeho rozhodnutí, aniž by přitom byla zřejmá souvislost mezi ní a ústavně zaručeným základním právem či svobodou, jež měly být podle stěžovatelova tvrzení porušeny, nelze považovat ústavní stížnost za jakkoliv opodstatněnou. V daném případě stěžovatelka namítla, že došlo k odepření spravedlnosti, nicméně je zjevné, že tomu tak být nemohlo, neboť obvodní soud se její žalobou v soudním řízení nejen zabýval, ale také o ní (meritorně) rozhodl.

12. Na závěrech stran ústavnosti napadeného rozhodnutí ničeho nemění ani skutečnost, že obvodní soud svůj závěr založil na úvaze, že závazek poškozeného vůči stěžovatelce ze Smlouvy o zapůjčení vozidla ve výši 24 480 Kč zanikl dohodou v rámci tzv. privativní novace, v důsledku čehož měla zaniknout i pohledávka poškozeného vůči žalované z titulu náhrady škody. Na tom by nemohl nic změnit ani jiný nabízející se výklad obyčejného (podústavního) práva v tom směru, že daný závazek zanikl splněním podle § 559 občanského zákoníku, a to poté, co si poškozený vypůjčil na úhradu tohoto svého dluhu finanční prostředky (shodou okolností) od stěžovatelky na základě Smlouvy o půjčce, takže o zániku pohledávky poškozeného vůči žalované pojišťovně by bylo možné uvažovat, pokud by bylo prokázáno, že ke zmenšení majetku na straně poškozeného (nakonec) nedošlo, např. proto, že mu stěžovatelka dluh prominula (§ 574 odst. 1 občanského zákoníku). Tato situace však nenastala, neboť poškozený ve prospěch stěžovatelky plnil částku 24 480 Kč, na čemž nic nemění, že pak (resp. současně) za úplatu svou pohledávku vůči žalované postoupil na stěžovatelku, když takto splnil svůj dluh ze Smlouvy o půjčce (srov. § 527 občanského zákoníku). Z hlediska dodržení kautel práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces by to však nemohlo vést k jinému závěru.

13. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nicméně nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru