Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 45/06Usnesení ÚS ze dne 18.04.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkOpatrovník
EcliECLI:CZ:US:2006:3.US.45.06
Datum podání06.01.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 29


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 45/06 ze dne 18. 4. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. B. (dříve J.), zastoupené Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně I., Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 7.6.2005, č.j. 15 C 145/2005-22, a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 13.7.2005, č.j. 15 C 145/2005-25, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - v záhlaví označená rozhodnutí okresního soudu, jež vydal v občanském soudním řízení; prvním jí byl podle § 29 odst. 3 o.s.ř ustanoven pro řízení opatrovník (jakožto osobě neznámého pobytu), druhým bylo rozhodnuto ve věci samé, a stěžovatelce coby žalované (zastoupené opatrovníkem) byla uložena povinnost k peněžitému plnění. Stěžovatelka je názoru, že opatrovník byl ustanoven "zcela formálním postupem", neboť kromě dotazů "na instituce", jež soud učinil (Městský úřad v Děčíně a Policii ČR, oddělení hlídkové služby v Děčíně), bylo možné adresu jejího pobytu zjistit "v rámci šetření Policie ČR", a to dotazem na osoby bydlící na její původní (soudu známé) adrese. Na této adrese, stejně jako na adrese "korespondenční" (Děčín, Palackého 1225/17), již označila k doručování peněžité pomoci v mateřství a přídavků na dítě České správě sociálního zabezpečení, resp. Úřadu práce v Děčíně, se sice vskutku nezdržovala, nicméně skutečnou adresu (Děčín, Riegrova 47) pobytu sdělila "např." Městskému úřadu v Děčíně pro účely platby místních poplatků. Rozsudek jí byl doručen až v době, kdy již nabyl právní moci, a ona proti němu - uvedla v ústavní stížnosti - nemohla podat odvolání; lhůta k podání ústavní stížnosti je však podle jejího mínění zachována, neboť k tomuto doručení došlo až dne 25.11.2005.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.

Podle § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, však v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.

Ústavní soud sice v řadě srovnatelných věcí otevřel ústavní stížnost věcnému projednání, posuzoval však v nich primárně otázku jinou, totiž zda ústavní stížnost lze považovat za včasnou (viz kupříkladu sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II ÚS 565/03, sp. zn. II.ÚS 351/04).

Oproti tomu ve věcech, v nichž byl princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu ve hře, dospíval Ústavní soud k závěru, že - v obdobných situacích - je ústavní stížnost právě pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (ve smyslu § 75 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu), nepřípustná. V usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 434/04, resp. ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 589/05 Ústavní soud vytkl stěžovatelům, že podmínku vyčerpání opravných prostředků pominuli tím, že nepodali odvolání proti stížností napadeným rozhodnutím, spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty (§ 58 odst. 1 o.s.ř.), jestliže obecné soudy vycházely z toho, že na základě doručení ustanovenému opatrovníku tato rozhodnutí již nabyla právní moci.

Podle ustanovení § 29 odst. 3 o.s.ř. lze ustanovit opatrovníka tomu, kdo sice je nadán procesní způsobilostí, avšak proto, že je neznámého pobytu, se o probíhající řízení nedozví a nemůže reálně vykonávat práva a povinnosti jeho účastníka. Důvodem postupu podle tohoto ustanovení není nebezpečí z prodlení, a podmínky pro ustanovení opatrovníka musí být náležitě zjištěny, na základě důkladného šetření o skutečném současném pobytu účastníka řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a "Zhodnocení" uveřejněné pod č. 26/1987 tamtéž). Opatrovnictví nad osobou neznámého pobytu je procesním institutem sui generis, obsahově odlišným od ostatních případů opatrovnictví tím, že zastoupení (byť založené rozhodnutím soudu) trvá jen po dobu trvání určitého stavu (neznámého pobytu účastníka); zaniká samo o sobě, jakmile tato okolnost odpadne (a účastník získá reálnou možnost faktické účasti v řízení), aniž by bylo zapotřebí dalšího rozhodnutí soudu (o zproštění funkce opatrovníka).

Z toho pak plyne dvojí; jednak, odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, zaniká tím současně oprávnění opatrovníka jednat jeho jménem a soud nadále jedná přímo s účastníkem řízení, a jednak, byl-li účastníku řízení ustaven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, a toto mělo za následek, že soud s ním nejednal ač měl, jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněný pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Posledně uvedené je významné potud, že odnětí možnosti jednat před soudem způsobuje, že řízení je zatíženo procesní vadou, jež je relevantní z hlediska řádných i mimořádných opravných prostředků, které jsou v občanském soudním řízení dotčenému účastníku k dispozici; je totiž důvodem odvolání (§ 205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), jakož i žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o.s.ř.), a je k ní přihlíženo i v řízení o dovolání, je-li přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), a to i když nebyla uplatněna.

Jinak řečeno, okolnost vadného ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 o.s.ř., kterou stěžovatelka namítá, byla objektivně použitelná již v řízení o opravných prostředcích (jmenovitě o odvolání) proti rozsudku, posléze (zde) napadeném ústavní stížností.

Stěžovatelka se též mýlí, jestliže dovozuje, že odvolání podat nemohla, neboť v době, kdy jí byl rozsudek soudu prvního stupně doručen, již "tento nabyl právní moci". I v případě, že by nebyly použitelné prostředky nápravy, jež zvažoval Ústavní soud ve výše zmíněných věcech sp. zn. IV. ÚS 434/04 a sp. zn. II. ÚS 589/05 (srov. § 58 odst. 1 o.s.ř.), je případná úvaha, že toliko v případě zákonu odpovídajícího ustanovení opatrovníka může doručení rozsudku opatrovníku založit počátek běhu lhůty k odvolání; "při řešení včasnosti odvolání bude posouzení účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu splnění předpokladů pro jeho ustanovení klíčové" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl o ustanovení opatrovníka, aniž náležitě prověřil splnění předpokladů takového opatření, nelze "posoudit doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému jako řádné, a proto závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného nemůže obstát", formuloval Nejvyšší soud ČR též v usnesení ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 226/2005. A konečně, i ve výše označených věcech otevřeného ústavněprávního přezkumu (sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II ÚS 565/03, sp. zn. II.ÚS 351/04) bylo (nicméně) konstatováno, že "z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí ... nikdy doručeno".

Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným ve zmíněných usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 434/04 a sp. zn. II. ÚS 589/05 - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.

Že o situaci podle § 75 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, dovodil Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 556/03.

Směřuje-li ústavní stížnost též proti usnesení o ustanovení opatrovníka, jde rovněž o návrh nepřípustný, neboť jako rozhodnutí ryze procesní povahy, jehož význam nepřesahuje rozhodnutí věcné, není jednak (pojmově) způsobilým předmětem ústavní stížnosti, jednak (obsahově) nemůže nesdílet procesní výsledek, jež platí ve věci samé.

Poučení: Proti usnesení ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. dubna 2006

Vladimír Kůrkav. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru