Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 449/04Nález ÚS ze dne 16.12.2004Konkursní řízení - posuzování podjatosti soudce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/podjatost
konkurz a vyrovnání
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 193/35 SbNU 541
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.449.04
Datum podání16.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 8

99/1963 Sb., § 14 odst.1, § 14 odst.4, § 14 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 449/04 ze dne 16. 12. 2004

N 193/35 SbNU 541

Konkursní řízení - posuzování podjatosti soudce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy - ze dne 16. prosince 2004 sp. zn. III. ÚS 449/04 ve věci ústavní stížnosti H. s. K., a. s., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci z 25. 3. 2004 sp. zn. Nco 41/2004, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Brně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí právní věci o určení existence stěžovatelovy pohledávky vůči úpadci přihlášené do konkursního řízení.

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2004 č. j. Nco 41/2004-23 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 7. 2004 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 19. 7. 2004 a dne 24. 9. 2004, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2004 č. j. Nco 41/2004-23, a to pro porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), jakož i porušení čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Ústavní soud ověřil, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2004 č. j. Nco 41/2004-23 bylo rozhodnuto, že soudkyně Krajského soudu v Brně JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí právní věci žalobce H. s. K., a. s., (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) proti žalovaným: 1. T. G., a. s., 2. Ing. P. B., správce konkursní podstaty úpadce T. G., a. s., 3. JUDr. J. F., správce konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastníci) o určení existence pohledávky ve výši 32 526 781,16 Kč vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Cm 71/2000.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je konkursním věřitelem úpadce M. s. K., a. s., konkursní řízení na majetek tohoto úpadce je vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 21/99 a rozhodující soudkyní je od samého počátku konkursního řízení doposud JUDr. L. H. V řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 71/2000 se stěžovatel u Krajského soudu v Brně domáhá v souladu s § 23 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, určení pravosti své pohledávky přihlášené do výše uvedeného konkursního řízení na majetek úpadce (incidenční řízení). Také v tomto řízení je rozhodující soudkyní od samého počátku JUDr. L. H. Podáním ze dne 24. 2. 2004 vznesl stěžovatel v incidenčním řízení řádně a včas námitku podjatosti soudkyně JUDr. L. H. O této námitce rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 25. 3. 2004 svým usnesením č. j. Nco 41/2004-23 tak, že JUDr. L. H. není vyloučena z projednávání a rozhodování uvedené věci.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím potvrdil stav, kdy incidenční řízení bylo přiděleno k rozhodnutí totožné soudkyni jako konkursní řízení, tedy osobě již ze samotné povahy věci podjaté. Na podporu svého tvrzení uvádí stěžovatel následující argumenty:

a) JUDr. L. H. má ohledně předmětu incidenčního řízení poznatky, které získala jiným způsobem, než dokazováním při jednání - poznatky, které získala v průběhu samostatného konkursního řízení.

b) Jedním z účastníků incidenčního řízení je JUDr. J. F., který byl JUDr. L. H. v konkursním řízení jmenován správcem konkursní podstaty úpadce. Sama JUDr. L. H. zamítla několik návrhů na jeho zproštění funkce soudem, podaných konkursními věřiteli. Soudkyně L. H. musela tedy vůči JUDr. J. F. chovat důvěru a tento její postoj musí přetrvávat dosud, neboť jej funkce nezprostila, neudělila mu pořádkovou pokutu, ani jinak nevyjádřila svou nespokojenost s výkonem jeho funkce, a to i přes důvodné návrhy konkursních věřitelů. Z toho je dle názoru stěžovatele zjevný rovněž nadstandardní vztah JUDr. L. H. k jednomu z účastníků incidenčního řízení, a to žalovanému JUDr. J. F.

c) Mezi soudkyní JUDr. L. H. a JUDr. J. F. jako správcem konkursní podstaty úpadce je v jiném řízení (konkursním řízení) dán do značné míry vztah nadřízenosti a podřízenosti. V souladu s § 12 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, totiž může JUDr. L. H. udělovat JUDr. J. F. pokyny, jimiž je povinen se řídit.

Podle stěžovatele podstatou řízení o určení pravosti pohledávky přihlášené do konkursu (incidenčního řízení) by mělo být nezávislé posouzení toho, zda určitá pohledávka do konkursu přihlášená je či není po právu. K rozhodnutí této otázky, uvádí stěžovatel, přitom není třeba jakýchkoli nadstandardních znalostí o průběhu konkursního řízení a není proto důvodu, aby takový spor vyvolaný konkursním řízením rozhodoval právě příslušný konkursní soudce.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na pravidlo neslučitelnosti rozhodování jednoho soudce současně v konkursním řízení a ve sporech tímto konkursním řízením vyvolaných, formulované i renomovanou akademickou právní doktrínou. Podle názorů vyskytujících se v odborné literatuře konkursní řízení a incidenční spory představují dvě samostatná řízení. Proto poznatky z konkursního řízení nejsou pro řešení incidenčního sporu nezbytné a ani by neměly řešení incidenčního sporu ovlivňovat (Wintrová, A.: Incidenční spory. Bulletin advokacie č. 4/2003, str. 13) a soudce projednávající konkurs by neměl rozhodovat také incidenční spory, které jsou konkursem vyvolány, neboť lze mít za to, že je z rozhodování vyloučen pro poměr k věci ve smyslu § 14 odst. 1 občanského soudního řádu (Zoulík, F.: Komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání. C. H. Beck, Praha 1998, str. 48).

Stěžovatel danou situaci považuje za obdobnou, jako by o věci v prvním a druhém stupni rozhodoval totožný soudce, poukazuje na § 14 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a cituje stávající judikaturu v uvedené oblasti. Stěžovatel považuje za nezbytné vykládat příslušná ustanovení občanského soudního řádu o vyloučení soudce konformně s ústavně zajištěným právem na spravedlivý proces, což však Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí neučinil.

Z uvedených důvodů považuje stěžovatel za nepochybné, že JUDr. L. H. jako konkursní soudkyně úpadce je pro svůj vztah k věci, resp. pro svůj vztah k jednomu z účastníků incidenčního řízení, a to k žalovanému JUDr. J. F., podjatá, a proto vyloučená z rozhodování v incidenčním řízení vyvolaném právě konkursem na majetek úpadce. Závěrem stěžovatel uvádí, že s ohledem na výše uvedené okolnosti bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V důsledku vadného obsazení soudu prvního stupně dochází podle stěžovatele také k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Cm 71/2000. Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně jakož i ostatních vedlejších účastníků k projednávané věci.

Vrchní soud v Olomouci, zastoupený předsedou senátu, ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 18. 10. 2004 s ohledem na důvody ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění stížností napadeného usnesení, z něhož je zřejmé, že se nadřízený soud zabýval námitkou o neslučitelnosti projednávání a rozhodování soudce současně v konkursním řízení a současně ve sporech vyvolaných tímto konkursním řízením. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatelem namítaná okolnost (že rozhodující soudkyně čerpá poznatky z konkursního řízení, a že ve svých důsledcích je toto v rozporu se zájmem na nezávislém rozhodování incidenčního sporu) není sama o sobě způsobilá vzbuzovat pochybnost o nepodjatosti rozhodující soudkyně pro její vztah k věci. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci uvedl, že mu jsou známy názory procesní nauky o tom, že konkursní soudce není povolán k tomu, aby rozhodoval též spory vyvolané konkursem, v němž také rozhoduje. Ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 Cm 71/2000 probíhá spor o určení sporné pohledávky a stěžovatel ani netvrdil a netvrdí, že by rozhodující soudkyně při svém dohledu v konkursních řízeních dala některému ze žalovaných správců nějaké pokyny. Soudce rozhodující v konkursním řízení o pravosti, výši či pořadí pohledávek konkursních věřitelů nerozhoduje. Ani při výkonu dohlédací činnosti podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání není konkursní soud oprávněn uložit správci konkursní podstaty, jaký postoj má zaujmout k přihlášeným pohledávkám (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2002 publikované pod č. 47/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto samotná skutečnost, že tatáž soudkyně rozhoduje jak v konkursním řízení, tak ve sporu tímto konkursem vyvolaném, důvod jejího vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci nezakládá. Podle předsedy senátu okolnosti, z nichž stěžovatel dovozuje vztah rozhodující soudkyně ke správci konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., spočívají výlučně v postupu rozhodující soudkyně v konkursním řízení. Proto nemohou být ve smyslu § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro její vyloučení. Předseda senátu dále uvedl, že je mu znám nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004 ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 371/04, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutím nadřízeného soudu o nevyloučení konkursní soudkyně z rozhodování sporu tímto konkursem vyvolaného bylo porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Odůvodnění tohoto závěru v uvedeném nálezu shledává předseda senátu vnitřně rozporným a opírajícím se o argumenty, které nelze přijmout ani z hlediska platného znění občanského soudního řádu a zákona o konkursu a vyrovnání, ani z hlediska ústavního pořádku. Ve vztahu k obsahu uvedeného nálezu předseda senátu uvedl, že z platné právní úpravy nelze dovodit "vztah vzájemné funkční závislosti". Pokud by totiž byl konkursní soudce závislý na správci konkursní podstaty, nemohl by vůbec nestranně rozhodovat o vztazích mezi věřiteli a správcem podstaty a ve vztahu k úpadci, s jehož majetkem správce nakládá. Platný zákon upravuje dohled konkursního soudce nad správcem. Pokud z takto upraveného vztahu Ústavní soud překvapivě dovozuje, že "v případě správce podstaty lze podjatost a strannost soudce v konkursním řízení předpokládat", vede to k závěru, že ve všech konkursních řízeních od roku 1991 rozhodují ex lege podjatí soudci. Nelze podle předsedy senátu souhlasit s názorem, že tato otázka je v konkursním řízení irelevantní. Správce má v konkursním řízení samostatné procesní postavení a není uveden v definici účastníků řízení v § 7 zákona o konkursu a vyrovnání. V těch případech, kdy soud rozhoduje o jeho právech a povinnostech (zproštění funkce v průběhu konkursu, uložení pokuty, odměna), však má správce postavení účastníka ve smyslu § 94 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na uvedené okolnosti předseda senátu navrhl, aby podaná ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

JUDr. J. F. ve svém vyjádření podaném prostřednictvím svého právního zástupce, Ústavnímu soudu doručeném dne 21. 10. 2004, uvedl, že co se týče argumentu stěžovatele ohledně vyloučení soudců dle § 14 odst. 2 o. s. ř., ztotožňuje se s názorem Vrchního soudu v Olomouci, že okolnosti, tvrzené stěžovatelem v řízení sp. zn. Nco 41/2004 a v ústavní stížnosti ze dne 15. 7. 2004 (tj. konkrétně, že byl JUDr. J. F. jmenován do funkce správce konkursní podstaty úpadce M. s. K., a. s., právě JUDr. L. H. a dále že JUDr. L. H. zamítla několik návrhů na zproštění JUDr. J. F. funkce správce konkursní podstaty, že mu neudělila pořádkovou pokutu ani jinak nevyjádřila svou nespokojenost s výkonem jeho funkce) nejsou s ohledem na ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce, jelikož se jedná o důvody spočívající v postupu soudkyně JUDr. L. H. v jiném řízení. Dle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pochybností o nepodjatosti soudce nemohou být samy o sobě okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Žádná jiná konkrétní tvrzení týkající se údajného "nadstandardního vztahu JUDr. L. H. k osobě JUDr. J. F." stěžovatel neuvedl a ani nedoložil. K celé věci dále vedlejší účastník uvedl, že mezi soudkyní JUDr. L. H. a jím nikdy nebyl, není a ani nemohl být žádný "nadstandardní vztah", jedná se výlučně o vztah správce konkursní podstaty a soudce vykonávajícího dohled nad průběhem konkursního řízení. S ohledem na uvedené okolnosti vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.

Ostatní vedlejší účastníci se ve stanovené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud konstatuje, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především poukazuje na svoji dosavadní judikaturu dopadající na obdobnou skutkovou i právní situaci, a to na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 370/04 a sp. zn. I. ÚS 371/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 159; svazek 34, nález č. 121), ve kterých byla řešena obdobná otázka a ve kterých dospěl první senát Ústavního soudu k následujícím závěrům:

Integrální součástí práva na spravedlivý (fair) proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).

Nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují objektivní okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým nikoliv nezaujatým vztahem k věci disponuje.

Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv pouze na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. sp. zn. I. ÚS 167/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 127, str. 429); na druhé straně Ústavní soud vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto, nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98, str. 11).

Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci, objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998).

V projednávané věci jde o posouzení nestrannosti soudce v situaci, kdy tentýž soudce rozhoduje v konkursním řízení a současně s tím projednává a rozhoduje spor vyvolaný stejným konkursním řízením (incidenční řízení).

První senát Ústavního soudu ve výše uvedených nálezech předeslal, že otázkou vyloučení soudce z důvodu, že tentýž soudce je činný jednak v konkursním řízení a zároveň v incidenčním řízení vyvolaném stejným konkursním řízení, se již v minulosti zabýval, přičemž v tehdejších případech judikoval, že nelze dospět k závěru o podjatosti soudce z pouhého faktu, že soudce jedná a rozhoduje ve dvou souvisejících věcech (viz § 14 odst. 4 o. s. ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.), resp. že důvody zakládající pochybnost o jeho nepodjatosti (nestrannosti) nelze vyvozovat pouze v rovině teoretické z toho, že soudce se účastní rozhodování ve dvou souvisejících věcech (srov. usnesení ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 390/03, nepublikováno). Ústavní soud současně zdůraznil, že není ovšem vyloučeno posouzení soudcovy nepodjatosti na základě konkrétních okolností, k nimž došlo v souvislosti s řízením a rozhodováním v dané věci či v jiných věcech, pokud je zde důvod pochybovat o nepodjatosti soudce vzhledem k jeho vztahu k věci.

Ústavní soud se však v předchozích případech nezabýval dalšími faktory, které mohou zakládat důvod pochybností o nepodjatosti (nestrannosti) soudce tak, jak je v projednávaném případě nastínil stěžovatel a jak se rovněž po jejich zvážení jeví Ústavnímu soudu.

Podle názoru Ústavního soudu je třeba vyjít z koncepce vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty a z koncepce postavení správce podstaty tak, jak jsou obsaženy v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Správce podstaty nemá v konkursním řízení postavení jeho účastníka, jeho postavení je tedy odlišné od postavení věřitelů či úpadce, o jejichž právech a povinnostech se v konkursním řízení rozhoduje. Současné pojetí vychází z úzkého vztahu mezi konkursním soudem a správcem podstaty. Správce podstaty je osobou sice nezávislou na konkursních věřitelích, nicméně je osobou, která má úzkou vazbu na rozhodujícího konkursního soudce.

Tyto vazby se projevují ve způsobu a mechanismu ustanovení správce podstaty do funkce (správce je ustaven na základě rozhodnutí konkursního soudce), ve způsobu a mechanismu jeho zprošťování (správce může zprostit funkce pouze konkursní soudce), ve funkční závislosti správce na soudu v oblasti dohlédací činnosti soudu (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pokyny a přijímat jiná opatření) a v oblasti sankcionování správce za neplnění povinností (konkursní soudce je oprávněn udělovat správci pořádkovou pokutu za neplnění povinností) a konečně i ve sféře odměňování (o odměně správce rozhoduje konkursní soud, který může povolit vyplácení záloh, může odměnu přiměřeně snižovat či zvyšovat). Z toho vyplývá, že vztah mezi konkursním soudcem a správcem podstaty není vztahem neutrálním, je to vztah funkční závislosti a do jisté míry spolupráce, projevující se jak samotným ustanovením správce do funkce (již samotné ustavení do funkce a zproštění funkce závisí na uvážení soudce), tak komplexem dílčích vztahů, které se vyskytují v průběhu konkursního řízení. V případě správce podstaty lze podjatost a strannost soudce v konkursním řízení předpokládat; vzhledem k tomu, že správce však není účastníkem řízení, je tato otázka v konkursním řízení irelevantní.

Jinak tomu je v případě incidenčního řízení vyvolaného příslušným konkursem, kde správce podstaty figuruje vedle věřitelů a úpadce jako účastník řízení, přičemž předmětem řízení je osvědčení pravosti, výše a pořadí pohledávky přihlášené do konkursního řízení. V tomto řízení je totiž třeba přihlížet právě ke vztahu mezi soudcem a správcem podstaty v konkursním řízení, které vyvolalo incidenční řízení a pro jehož "potřebu" je incidenční řízení konáno. Incidenční řízení je řízením sporným, kde proti sobě stojí účastníci, přičemž jedním z nich je správce podstaty. Vztah mezi soudcem a správcem konkursní podstaty má specifickou povahu a není zcela neutrální. Podle Ústavního soudu je třeba právě tuto okolnost považovat za objektivní důvod, který je způsobilý vyvolávat pochybnost o nepodjatosti a nestrannosti soudce tak, jak stanoví § 14 odst. 1 o. s. ř.

Vzhledem k tomu, nelze podle Ústavního soudu na tyto případy aplikovat § 14 odst. 4 o. s. ř., neboť důvodem k vyloučení soudce z projednávání incidenčního sporu není jeho postup v jiném řízení (řízení konkursním), nýbrž jeho vztah k jednomu z účastníků řízení (správci podstaty).

S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavnísoud dovodil, že pokud vrchní soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že účast soudkyně v konkursním řízení není důvodem jejího vyloučení z projednávání a rozhodování incidenčního řízení, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož součástí je též právo na to, aby o jeho právech a povinnostech rozhodoval nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy).

Ústavnísoud poznamenává, že samotná otázka vztahu mezi insolvenčním řízením a řízením incidenčním je z hlediska případné podjatosti soudce nepodstatná, rozhodující je právě konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. Jinými slovy, dokud je vztah mezi soudcem a správcem podstaty koncipován na zásadách uvedených shora, nelze připustit, aby tentýž soudce rozhodoval jak v konkursním řízení, tak v incidenčním řízení vyvolaném tímto konkursem, bez ohledu na to, zda jsou to řízení formálně odlišná prováděná v různých procesních formách nebo zda incidenční řízení probíhá jako součást řízení insolvenčního.

S ohledem na právní závěry obsažené ve výše uvedených nálezech prvního senátu Ústavníhosoudu, od kterých nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, Ústavní soud i v nyní projednávané věci konstatuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2004 č. j. Nco 41/2004-23 podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru