Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 446/04Usnesení ÚS ze dne 11.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkspoluvlastnictví/podíl
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.446.04
Datum podání15.07.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 142

72/1994 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 446/04 ze dne 11. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti H. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. dubna 2004 č. j. 22 Cdo 559/2004-492, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2004, napadá stěžovatelka rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2004 č.j. 22 Cdo 559/2004-492, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2003 č. j. 27 Co 61/2003-442, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 11. 2002 č. j. 5 C 161/98-420, a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.

S napadeným rozsudkem dovolacího soudu stěžovatelka nesouhlasí a uvádí, že podle jejího přesvědčení jsou oba rozsudky soudů nižších stupňů věcně správné, neboť oba soudy v řízení správně zjistily skutkový stav věci a v souladu s takto zjištěným skutkovým stavem věc odpovídajícím způsobem právně posoudily.

Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky ve věci zaujal nesprávný právní názor, neboť rozdělení předmětné nemovitosti na bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, jak byl proveden rozhodnutím soudu prvního stupně, potvrzeného odvolacím soudem, je údajně jediný zákonný způsob vypořádání spoluvlastnictví k domu. Právní názor vyjádřený v předmětném rozsudku dovolacího soudu prý "extrémně rozšiřuje zásadu, že by nikdo neměl být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví s druhou osobou, resp. by neměl být nucen ke společnému řešení společných záležitostí v jednom domě".

Stěžovatelka je proto přesvědčena, že dovolací soud porušil svým rozsudkem její základní práva a svobody zakotvená v čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 2 odst. 3 Ústavy, a v čl. 3 odst. 1, v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že tento soud na základě dovolání žalobkyně M. K. zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ústavní soud před meritorním projednáním věci vždy nejprve zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.").

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá výhradně rozsudek dovolacího soudu a navrhuje jeho zrušení.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Nepřípustnost ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., znamená, že se jedná o takovou o ústavní stížnost, před jejímž podáním stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).... .

Jak tedy vyplývá z výše uvedených ustanovení zákona č.182/1993 Sb., je fyzická nebo právnická osoba, která se hodlá obrátit na Ústavní soud s ustavní stížností, povinna před jejím podáním vyčerpat všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje s tím, že pokud se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, musí v zásadě jít o rozhodnutí pravomocné.

V dané věci je nepochybné, že předmětným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo řízení vráceno do stadia prvoinstančního, kdy tedy neexistuje pravomocné (ve smyslu výše citovaných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. nezvratitelné rozhodnutí), které by bylo možné napadnout ústavní stížností.

Nesplnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků je možné pouze v případě, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§ 75 odst. 2 písm. a)], nebo v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb.].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, a Ústavní soud ani takovou skutečnost nezjistil, že by její stížnost svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, když z odůvodnění předmětného rozsudku Nejvyššího soudu je navíc zřejmé, že jedním z hlavních důvodů zrušení obou rozsudků soudů nižších stupňů je skutečnost, že se tyto soudy nezabývaly zkoumáním, zda jejich způsob řešení právní věci nepovede k dalším nežádoucím konfliktům mezi podílovými spoluvlastnicemi, a zda je tedy další soužití účastníků a výkon jejich dalších spoluvlastnických práv v jednom domě reálně možné.

Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší zasahovat do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, a s ohledem na shora uvedené skutečnosti návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., neboť podaný návrh je nepřípustný.

Protože podaný návrh Ústavní soud posoudil jako nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.], nevyzýval již stěžovatelku k odstranění vady jejího podání, spočívající v nedostatku povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem, neboť ač stěžovatelka v návrhu označila JUDr. J. Š. advokátku za svoji právní zástupkyni v této věci, plnou moc označenou v příloze návrhu nedoložila.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2004

JUDr. Jan Musil v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru